Milan Uhde o osvobození a hlavně o své osobě
aneb
Už tehdy fanatik
Upřený a zrušený státní svátek osvobození Československa padl letos na neděli, a tak se mu na veřejnoprávní České televizi (všemi vášnivými obhájci volného trhu vroucně milované, neboť právě ta je jim nejjistotnějším zdrojem příjmů na přilepšenou) dostalo Svátečního slova. Byl to vskutku svátek: pan Uhde se s upovídaností úměrnou věku vyznal, jak tatínek v říjnu 1945 přešíval nacistický, hitlerovský prapor na sovětský a jak to tehdy jemu, fanatickému devítiletému klukovi, který prožíval osvobození Rudou armádou na tisíc procent, připadalo jaksi nepatřičné a otce se ptal, jestli v tom není nějaká symbolika, která je nežádoucí (vida, jak už Uhde školou povinný dumal, co se asi tak žádá), a jak mu tatínek odpověděl: No, co má být? Jedna armáda odešla a druhá přišla. Výslovně moudrý otec už tehdy soudil, že armáda jako armáda, takže jaké vlastně osvobození? Ale Milan Uhde nezůstal u tohoto objasnění až teď objevovaných kořenů své dnešní moudrosti, a aby mohl předvést onu účinnou lítost, k jaké se pak dobabral na konci svého svátečního slova jako k velkému dobru v souvislosti s radostnou evangelijní zvěstí, srdnatě se přiznal, proč vlastně tatínek tak jasně promluvil: ... tatínek si dobře pamatoval, jak týž jeho syn před dvěma lety nosil ze školy nadšené historky o tom, jak německá armáda pod Stalingradem se dopouští jednoho hrdinství za druhým a chrání také nás. Vida, zatímco většina českých kluků se takovým historkám, pokud je ve škole kolportoval nějaký kolaborant, jen a jen pošklebovala, sedmiletý Milánek Uhde, který vždy věděl, co je žádoucí, nosil je domů. A kruh se tak pěkně uzavírá: vždyť koneckonců ta hrdinná armáda, která přece vlastně ani za šílence Hitlera nemohla, chránila Evropu před rudým nebezpečím, i když to asi dělala moc horlivě a měla (podobně jako američtí žalářníci iráckých vězňů) povolení, ne-li přímo instrukce používat až příliš tvrdých metod. Milan Uhde, jak se teď nemilosrdně přiznal, bral vždycky všecko fanaticky vážně: napřed historky o hrdinné německé armádě, pak osvobození, pak Klementa Gottwalda kráčejícího před řadami, pak svou montáž příležitostné poezie k výročí KSČ, kterou nazval Jsem synem orla a komunistické strany, pak (když už mu vzali možnost se uplatňovat na oficiální scéně) svou mistrně maskovanou účast na disentu, nejnověji demokracii a absolutně volný trh na americký způsob, vždy se odříkaje všeho předcházejícího vzorně upřímně. Co bude brát zas tak vážně a se zápalem příště? Nebo si opravdu zas myslí, že už žádné příště nebude a nebude muset přijít už zas s účinnou lítostí nad svým právě (jak se to přece žádá) po sedmé opuštěným fanatismem?
Autor: alch
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)