Někdo do doby dnešní buší kladivem jako básník Karel Sýs, někdo současný režim zase nakopává s vervou a důsledností, jako to dělal Egon Bondy. Jiří Stano svou popřevratovou tvorbou satirickou zase strhává z kapitalistického liberalismu a jeho hlasatelů masku lidumilů a obnažuje jejich skrytou podobu výsměšně se šklebícího sobectví a arogantní nenažranosti. Vždyť král je nahý, jako by volal Jirka jako ten chlapec v Andersenově pohádce Císařovy nové šaty. Především pak jeho tvorba epigramatická, kráčející neomylně ve stopách velikánů, jako byli Karel Havlíček Borovský nebo předčasně zemřelý Jiří Haussmann, je nepokřiveným odrazem naší dnešní pokřivené postmoderní doby, která obrátila vše vzhůru nohama. Doby, kde hodný rovná se blbý, kde je slušnost braná jako slabost. Doby, kde lež se producíruje všem na očích v oděvu, který servala z těla pravdě, než ji zahnala do kouta mimo dosah nepovolaných očí. Doby, kdy nevíme, co nám přinese zítřek, kdy život většiny probíhá pod knutou strachu ze ztráty zaměstnání a hrozbou následného živoření. A to ještě v tom lepším případě.
Jiří Stano se narodil 29. ledna 1926 v Ostravě, v rodině důlního geometra, několik desítek metrů od bran koksovny a šachty František v Přívoze. V jeho příbuzenstvu pracovalo na šachtě přes 20 havířů a důlních techniků. Jeho předkové sem přišli za prací v 19. století ze západní Haliče, odkud je za c. k. habsburské monarchie vyštvala nesnesitelná bída. Poznamenán také tímto nelehkým údělem svých předků již tehdy věděl, na čí straně bude stát. Studium na reálném gymnáziu přerušilo za německé okupace totální nasazení ve Vítkovických železárnách a na šachtě František. Po šichtě vystupoval v ochotnickém spolku Klicpera a hrál na piáno v dixielandové kapele. Po skončení 2. světové války se věnoval studiu sociologie, psychologie a historie na Univerzitě Karlově. V roce 1950 ho pověřili řízením brněnského nakladatelství Rovnost, kde pracoval dva roky až do chvíle, kdy obdržel povolávací rozkaz. Leč po absolvování dvouleté povinné vojenské služby se neměl kam vrátit, Rovnost už neexistovala. Nastoupil proto do redakce Rudého práva jako fejetonista a reportér. Asi nikoho nepřekvapí, že jeho literární začátky – divadelní hra Natalie, scénář k filmu Milujeme a kniha povídek Havířská čest byly věnovány práci horníků.
Po celý život ho ostatně fascinovali lidé práce a jejich poctivé úsilí vynakládané pro společnost, nevidí je ale nijak černobíle. Jeho nesporný talent a nadšení pro budování a upevňování socialistického zřízení v ČSSR se uplatnily při vzniku novodobé portrétní reportáže. Zvládl mistrovsky kompoziční složky portrétu, umění citlivé kresby na malém prostoru i umění gradace a pointy textu. Teoretik žurnalistiky Karel Štorkán ho ve svém hodnocení přiřadil po bok takových autorů poválečné reportáže, jako byli Jan Drda, Adolf Hoffmeister, Karel Konrád, Jiří Marek, František Gel (viz Sešity novináře č. 4/1964). Stal se nakonec autorem celkem 2000 reportáží, črt a fejetonů, ze kterých sestavil deset knížek. Jiné reportáže a črty vytěžil z cest po Evropě, obou Amerikách, Africe a Asii, z nichž sestavil sedm cestopisných knih.
Šest let Jirka působil jako stálý zpravodaj pro Bulharsko, Rumunsko, Turecko a Kypr. Bulharsko mu přirostlo k srdci natolik, že se naučil tamnímu jazyku, což zužitkoval v překladech několika knih z bulharštiny i ve svém soukromém životě. Do Bulharska ho posléze doprovázela jeho druhá žena Marlena, což byla Bulharka, s kterou se seznámil v Praze, kde studovala na lékařské fakultě Univerzity Karlovy. Tehdy zjistil, že pořídit přijatelné bydlení pro rodinu v Praze není vůbec snadné. Snazší se ukázalo sehnat pro manželku práci; našla se na patologii ve Vojenské nemocnici ve Střešovicích v Praze 6.
Vedle dominující žurnalistiky se věnoval také tvorbě dramatické – divadelní, filmové, rozhlasové, televizní. Jirku nikdy žádné svinstvo a špína a nespravedlnost nenechávalo chladným. Jeho poctivá angažovaná literární a publicistická činnost nezůstala bez povšimnutí a byla po zásluze oceněna Řádem práce a Státní cenou.
Po listopadovém převratu roku 1989 má problémy s publikováním své tvorby, stejně jako mnozí další na levici, kteří zůstali věrní svému přesvědčení a sami sobě. Trestem za to, že si neposypali hlavu popelem a nezřekli se svého světonázoru, byla nekompromisní snaha ze strany slouhů nově restaurovaného kapitalistického režimu o jejich vytěsnění z literatury spolu s jejich ostrakizací. Jirka ale dres nepřevlékl, ke dnešku ho nosí za každého počasí věrně už 67 let.
Své nedobrovolné odmlčení prolamuje až v roce 1996, kdy mu Daniel Strož ve svém nakladatelství Obrys/Kontur v Mnichově vydává jeho sbírku epigramů Nejsme jako oni, v edici Poezie mimo domov (PmD), v její pověstné černé řadě sešitů „nespoutané“ české poezie.
V současnosti má Jiří na svém kontě již 35 knižních titulů – románů, knih povídek, cestopisů, reportáží, básnických sbírek a překladů z bulharštiny. Ze své polistopadové tvorby si nejvíce cení svého románu Křížová cesta tří Františkánů, který vydal v nakladatelství Orego v roce 2001 na vlastní náklady. Nejde tu o členy františkánského řádu, jak by se snad mohlo někomu zdát. Jedná se o životopisné vyznání, složení poklony náročnému havířskému povolání a hornické kolonii, kde se narodil a roky žil. Napsal ovšem také několik knih pro děti, například soubor 150 čtyřverší, který vydal pod názvem Vašík, Kuba a jejich svět v nakladatelství Svoboda Servis v roce 2009.
Jeho nezlomnou tvůrčí snahu dokresluje citát Seneky mladšího: „Klid bez literární práce znamená smrt a pohřbení člověka zaživa.“
Vedle své spisovatelské a publicistické činnosti se rovněž stal v roce 1993 spoluzakladatelem občanského sdružení Výbor národní kultury a poté v roce 2000 i Unie českých spisovatelů.
Pro novináře, reportéra, prozaika a satirika Jiřího Stana platí myslím slova valcíře Josefa Kalabuse, která kdysi zařadil do jedné ze svých přesvědčivě napsaných reportáží: „Kdybych přestal dělat, tak umřu. To bych opravdu nevěděl, proč na tom světě mám být. Pocit nepotřebnosti zabíjí, a ne choroby. Jen práce drží člověka při životě, a vědomí, že tě lidé potřebují, že jsi ještě něco platný.“
Autor: JAN POLÁČEK
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)