Knížka PES HORE BEZ... (Vydavateľstvo Spolku slovenských spisovateľov, 2000), kterou napsal básník, prozaik, překladatel, publicista a v neposlední řadě vtipný aforistik Pavol Janík, je dílko stejně rozverné jako vynalézavé. Podtitul inzeruje sice jen 101 psín, ale jestli jsem počítal dobře, těch psin, rozdělených do sedmi oddílů označených kromě názvů jako Psí desiatok, Psí dvadsiatok, Psí tridsiatok atd. (vyjsť na psí tridsiatok znamená ve slovenštině totéž, co u nás přijít na mizinu) je celých 300; že by za tím rozdílem v počtu byla až přehnaná autorská skromnost typu těch kusů je víc, ale za skutečně vtipné jich považuju jenom 101?
   Jsem ze čtenářů, které těší a hřeje slovní hříčka líp než talíř čočovice (a tu mám moc rád) nebo dokonce psí dečky, na podzim dobré na nohy, a tak jsem si početl Psí hlas, pravící, že Pes nie je pesimista, Psonet, podle Janíka štrnácťveršový brechot, heslo Psisovateľ (Autor tejto knihy), a smál se nad titulním aforismem (Pes hore bez je Pes bez náhubku) nebo nad Pestétem, který je v Janíkově definici milovník krásných psov a mohl by být i estét pod psa; na mnoha místech jsem se přistihl, že Janíkovy nápady aktivizují mou vlastní hravost.
   Může si autor přát víc než čtenáře navést na oběžnou dráhu své hry, která nezná žádná tabu? V oddíle Pesperanto (to je závěrečný Psí sedemdesiatok) si Janík dovoluje představu Slovensko-Peslovenského a Peslovensko-slovenského slovníku. To už přece není jen nevinná slovní hříčka, tak jako ji rozhodně není třeba Psoslušnosť anebo parodie na reklamu Kto pije pepsi, ten bude sexi!
   Ale abych jen nechválil, zdá se mi, že z některých zepsutých slov se dalo těžit víc, Psobota rozluštěná jako jen šiesty pes v týždni říká dost málo a např. Psonzor vyložený co Zámožný pes, to je neproměněná šance, když se přece přímo nabízelo podat si sponzory, kteří o svém sponzorování stále štěkají, ale pořádně zakousnout nedají.
   Český čtenář si nad Janíkovou knížkou vzpomene na sbírku Jiřího Žáčka Život je pes (1988). Řekl bych, že ji Janík zná, jen tak jsem si s to vyložit, proč si nepohrál např. se slovem psycholog, nad nímž se pěkně vyřádil už Žáček. Českému čtenáři se může vybavit v mysli i mnohaletá monotematická hra kreslíře, textaře a aforistika Ondřeje Suchého s myšmi - a také si uvědomí, že Janíkovo sympatické systematické úsilí souzní s metodickým mapováním současného světa a života, které bylo před nějakými patnácti dvaceti lety příznačné pro Sýse, Čejku a další básníky jednoho z nejsilnějších českých tvůrčích pokolení. I proto český člověk čte Janíkovy psí rozpustilosti s mimořádným zájmem.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]