Na českém knižním trhu panující boom protektorátu se projevuje množstvím biografií tehdejších předních činitelů. Zájemci si mohou vybrat z desítek navzájem se křížících titulů o Heydrichovi, K. H. Frankovi a spol. Někteří autoři dokonce, dalo by se říci, adorují jisté význačné osobnosti a hnutí (viz Milan Nakonečný: Vlajka). Málokdo se však věnuje pěšákům kolaborace. Výjimku potvrzující pravidlo představuje Bořivoj Čelovský knihou STRÁŽCE NOVÉ EVROPY aneb Prapodivná kariéra novináře Emanuela Vajtauera (Tilia, Šenov u Ostravy 2002).
O české kolaboraci se nepíše lehce, už proto ne, že se tento jev dnes opět naplno projevuje, tentokrát ovšem vůči poněkud jiným protektorům, ať už působí v bývalém českém tisku (Němci, Holanďané, Švýcaři), v evropských strukturách (Blair) nebo přímo ve světovládě (Bush sen. i jun.).
O neslavném konci českého tisku napsal Čelovský úspěšnou knihu, v níž však nepřekročil vlastní stín. Je totiž v podstatě antikomunista a proto se mu zaprodání novin i celé republiky může jevit jen jako vada na kráse jinak činaného kapitalismu, protože kapitalismus nemůže být jinačí než činaný, byť ho hyzdí sebesmrdutější vředy.
Kniha o podivném osudu protektorátního novináře je jiná. Není černobílá, jako nebyla dvoubarevná ani životní dráha Emanuela Vajtauera.
Vajtauer začínal na krajní levici. Tak krajní, že se nehodil ani do řad Komunistické strany Československa. Nebyl schopen revoluční taktiky ani strategie, podléhal heslům, věřil jim jako evangeliu a nebyl spokojen, jakmile se realita odklonila od zjevených pravd (Bucharin ho nazval s nádechem ironie "vykladač snů").
Na rozdíl od Emanuela Moravce, který za republiky dosti slušnou kariéru přece jen udělal, aby ovšem obdobným způsobem přišel o iluze a přelezl barikádu na druhou stranu, Vajtauer byl smolař. Připadal si zneuznaný už na pražské filozofické fakultě (jeho doktorská práce Fyzika duše vzbudila eufemisticky řečeno rozpaky). Psal básně, jež pouze Ivan Olbracht pochválil jakožto básně "dosahující úrovně dobré současné lyriky". A vskutku - Čelovský uvádí báseň Ašikování (rozuměj dostaveníčko tureckého ženicha s nevěstou, při němž ji může oslovit a vidět pouze pootevřenými dveřmi), která nepostrádá, snad i díky námětu, básnickou sílu. Nicméně na Parnas přijat nebyl. Upevnění kapitalismu v první republice ho zklamalo: "Nehledejme reakci nikde jinde než v sobě. To, že zapomínáme na třídní boj a na dělnickou solidaritu, to je líheň reakce. Až se zase vzpamatujeme a počneme věřit v sebe místo ve své zástupce a budeme zase tvořit zákony dole a nebudeme je čekati s hořejška, pak zaleze reakce zděšeně zpět do děr a dělnictvo bude opět pánem situace."
Půda v jeho duši pro nacionální socialismus byla nakypřena. V srpnu 1938 - to již psal do melantrišského Českého slova - ještě rozeznal, ostatně zcela správně, že Hitlera podporují "všechny protirevoluční síly v demokratických státech". "Na tyto tiché pomocníky spoléhá pangermánský hákový kříž a připravuje se s jejich trpným souhlasem zmocnit se nadvlády ve střední Evropě a na východě Evropy »ve jménu boje proti bolševismu«". Vyslovuje i jasnozřivý názor na postoj Anglie: "Angličané jako lidé praktičtí jednají tak, aby nikdy nebyli v zajetí jednoho názoru. Jednají, jako by si říkali: je možné, že Hitler chce být Napoleonem, ale je také možné, že nechce opravdu nic více, než co může dostat bez války. Připravme se, jako bychom s ním měli vést válku, ale jednejme s ním, jako by se všechno dalo urovnat u zeleného stolu. Dá-li se to skutečně urovnat, budeme mít válku ušetřenou, nedá-li - jeho škoda."
Po Mnichovu se již zcela vydal do německé náruče. Napsal zrádcovská, z dnešního pohledu však prorocká slova: "My, kteří jsme tak krutě doplatili na kominternské dobrodružství, můžeme s Německem a Anglií jíti na sto procent v jejich boji proti komunistické internacionále. Vede nás k tomu jak naše slovanství, tak společná evropská snaha, aby se ruský národ vrátil opět k vlastní svébytnosti." Nepřipomíná vám to něco z dneška? Mně velice silně, a to nejen slovníkem!
Těžko říci, kde končila naivita a demagogie a začínala černá zrada. V červnu 1943 psal v Přítomnosti o Heydrichovi: "Bylo hned jasno, že na pražský hrad přišel socialista. »Poprvé, co stojí pražský hrad« - řekl před rokem státní sekretář K. H. Frank - »byli v jeho místnostech přijati čeští dělníci«. Když koncem září 1938 vystupovaly dělnické delegace z Česko-Slovenska k pražskému hradu, stalo se to jenom proto, aby demonstrovali proti Benešově katastrofální politice a vypískali tyto hazardéry. Dělníci stáli před zavřenými branami a proti nim byly namířeny zbraně. V říjnu 1941 byli přivedeni do pracovního pokoje Zastupujícího říšského protektora, jenž je k sobě povolal: »Povězte mi své starosti a já vám odpovím, co mohu pro vás učinit.« A skutečně učinil. Bylo nařízeno zvýšení mezd, těžce pracujícím zvětšen příděl tuků, zřízeny závodní kantiny a vydány velocipedy i dvě stě tisíc párů dělnických bot zdarma dělníkům... Poprvé dělníci u nás poznali, že po všeobecných slibech mohou následovat okamžité rozhodné činy".
A konečně v knize Vzpoura Evropy jako by promluvil z duše globalizátorům dneška: "Jsme spoluúčastní na velikém procesu, ze kterého vyjde konečně - poprvé v dějinách vůbec - jednotná Evropa... Každý dobrý Čech se cítí dobrým Evropanem... Malé národy mají dvojí možnost - buďto se snažit oddálit dobu evropské jednoty - postavit se proti řítícímu se rychlíku, anebo se smířit s osudem a připravit se na určité nezbytné oběti na poli národním a jazykovém... Byli jsme dosud jen Čechy. Zůstaňme Čechy, ale staňme se Evropany!" Ani Cyril Svoboda by to nevyjádřil jímavěji.
A v brožurce Český mythus - co nám lhaly dějiny, zabrousí v rámci mediální masáže dokonce do poezie: "Nová Evropa, v jediné vůli sjednocená, ale přitom národní svéráznost uchovávající, to je ta nová a dostatečně prostorná zahrada, v níž borovice našeho národního činu, zbavená obručí malé kádě, najde dostatek půdy pro kořeny a ponese opět svou korunu slavně do výše." Takhle pěkně by to nezformuloval ani náš největší světový dramatik!
Dějiny však prozatím udělaly přes Novou Evropu rudý škrt. Naposledy byl Vajtauer viděn v neděli 29. dubna 1945. Od té doby se po něm slehla zem. Existují teorie, že byl nejen agentem sicherheitsdienstu, nýbrž i britské tajné služby, která se o něj mateřsky postarala! Nicméně byl Vajtauer v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti a měl být oběšen spolu s dalšími novináři-aktivisty Krychtálkem, Křemenem a Wernerem. Jeho odkaz, právem odsouzený a ostouzený, jako by však dnes vstával ze smrdutého popela. Dne 1. března 1945 zahřímal ze stránek Přítomnosti naposledy: "Co je pro bolševiky národ? Mitin, bývalý president komunistické Akademie, prohlašuje, že pro bolševika každý národ je zjevem rychle přechodným. Každý národ musí prý historicky zemříti, čím rychleji, tím lépe. Každé národní hnutí je již svou přirozeností buržoasní, a proto je protibolševické. Bolševismus spatřuje svůj úkol v tom, aby pomohl každému národu co nejrychleji ukončit proces isolované národní existence a rozplynutí ve Svazu socialistických republik. Jak si tento rychlý proces ukončení národní existence bolševici představují v praksi, ukazuje příklad ze »slovanského« Bulharska. Nejprve popravit inteligenci politickou, pak inteligenci národa vůbec a pak to, co zůstane, bude jen stádo ovcí, s kterým se dá provádět jakýkoli bolševický experiment... A na adresu komunistů, kteří by chtěli být opravdu národní, jak k tomu na oko radí Stalin z důvodů diplomatických, říká důrazně Manuilský, dosavadní sekretář »rozpuštěné« komunistické internacionály: »Nejrozhodnějším způsobem je nutno potlačovati to mínění, které se nyní leckde objevuje na evropské revoluční periferii: u nás v Evropě to všechno bude jinak. Je nutno všem lidem v Evropě natloukati do hlavy především tuto zásadu: Všechno bude tak, jak je to v Sovětském svazu, a nikoli jinak. Prašivé ovce, které mečí o nacionálních komunistech, musíme vyhnati ven ze stáda.« To vše si uvědomujeme dnes, kdy tragedie svým zarudlým pohledem se dívá k nám přes plot. Bože, pomoz nám i nadále od našich »přátel«, od »osvoboditelů«! Od všech ostatních nesnází si pomůžeme sami." Opravdu, Mladá fronta Dnes by to nenapsala trefněji!
Bořivoji Čelovskému patří dík nejen za ojedinělé zpracování málo známé kapitoly dějin české žurnalistiky a české kolaborace, ale i za objektivní zprostředkování textů, které po šedesáti letech od doby svého vzniku znějí českému uchu až příliš povědomě a tudíž varovně.
Autor: Karel Sýs
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)