Markýz de Sade do své Nové Justiny aneb Nehod ctnosti zařadil i příběh Héloisy. Héloisa je ctnostné děvče a nehoda se jí - jak tomu chce název textu - opravdu nevyhne. Jérôme, jeden z typických Sadových hrdinů, ji i s jejím milencem vláká do pasti a zdrtí pravdou o tom, co ji čeká, a o svých pravých úmyslech. Když se (díky Jérômově »péči«) probere z mdlob, do nichž upadla, Jerôme ji začne obnažovat: »objeví se alabastrové ňadro a já ve stavu,« sděluje on sám čtenářům, »v jakém se právě nacházím, nakloněn spíše krutosti než něze, nezačnu je líbat, ale hryzat a svírat. A hle, okamžitě se dostaví nádherný důkaz toho, čeho je schopna příroda. Héloisa, bytost od přírody vášnivá, podlehne slasti a orgasmu. Nic na světě ve mně nedokáže zažehnout tolik chlípného hněvu, jako pohled na ženu, která sdílí slast. 'Hanebná děvko!' vzkřiknu, 'za svou opovážlivost budeš náležitě ztrestána!'« a Jérôme Héloisu opravdu ztrestá, připraví ji o život a zhanobí i její mrtvé tělo. Její osud se jen málo liší od osudu mnoha jiných Sadových hrdinek, jakkoliv jen málokterá se dopustí prohřešku, za nějž se Héloise od Jérôma dostalo označení děvka. Prohřešku, v tomto případě jen sémantického, se však právě tímto označením dopustí i Jérôme a s ním jeho autor: děvka neboli prostitutka je z účasti na mužům vyhrazené slasti a především na orgasmu vyloučena institucionálně: za orgasmus, který zákazníkovi dodala, dostane přece zaplaceno. Kdyby jej sdílela, důvod k placení by pominul, nešlo by o prodej.
Dojem nesložité a psychologicky i společensky jednou provždy jasně vymezené záležitosti, jaký budí prostituce, je dojmem šalebným. Její realitu vytváří shluk navzájem se potírajících i navzájem se podpírajících fikcí. Bereme-li za platnou poetickou a tolerantní definici »nejstarší řemeslo světa«, měli bychom zároveň vědět, co toto řemeslo produkuje a za jaký výrobek si nechává zaplatit. Označení »prodejná žena« tvrdí, že prostitutka prodává sebe samu, jenže to by znamenalo otroctví, i když jen dočasné. Pozdnělatinské sloveso »prostituere« opravdu znamená »vystavit za účelem prodeje, dát do prodeje«. Nechává-li si prostitutka zaplatit, pak něco prodává, a to něco nemůže nebýt zboží, protože trh nic jiného než zboží nezná a nepřipustí. Pak nemůže prodávat nic než to, co měl za zlé Jérôme Héloise. Zbožím prostituce je orgasmus. Své zboží prostitutka doprovází vlastním tělem coby erotickou iluzí. Zatímco orgasmus v manželském či mileneckém vztahu je (nebo by měl být) jeho stvrzením, v prostituci naopak takovýto vztah odvrhuje a odmítá. Konzumování zboží je postupným anulováním vztahu nastoleného při jeho koupi: ten byl ostatně při koupi založen jen proto, aby byl konzumováním pohlcen. Pornografie, vedlejší produkt prostituce, klade mezi orgasmus a tělo, které jej nabízí, iluzi erotiky obdobnou té, jíž doprovází prodej orgasmu prostitutka.
Prostituce existuje v singuláru jen v okamžiku orgasmu, pak se okamžitě vrací do plurálu: ženy, které se jí zabývají, jsou zaměnitelné jedna za druhou, jako jsou zaměnitelné orgasmy, které prodávají. Čím jsou však zaměnitelnější, tím se musí (jak to konkurence od zboží vyžaduje) od sebe odlišit. Časopis Annonce, inzertní noviny pro Českou republiku, věnují značnou část jedné ze svých tématických mutací (»volný čas«) nabídkám orgasmu. Dělí je do dvou oddílů, na prodej přímý a prodej zprostředkovaný »erotickým klubem« atd. Texty inzerátů, tu a tam oživené zlomkem pornografie, doprovázejí drobné fotografie. Texty i fotografie shrnují nabídky do zaměnitelnosti. Nejistotou, zda opravdu zobrazují a postihují to, co konzument najde v regálu, se podobají reklamním »letákům«, které plní poštovní schránky. Trh se nedokáže vyhnout sobě samému a prostituce je jedním z těchto setkání. Časopis Annonce však přesto nabízí několik zajímavých poznatků. Ne o prostitutkách, ale o prostituci.
Prostitutka, kurtizána či vydržovaná milenka, všechny mají své nezanedbatelné místo v literatuře devatenáctého století, především ve Francii, kde prudký vývoj přidělil významnou společenskou roli právě literatuře. Alexander Dumas mladší učinil v Dámě s kaméliemi prostitutku hrdinkou sentimentu své doby, prostitutka je fakticky (Fantina v Bídnících) i ideálně, coby bytost postižená stěží odčinitelnou společenskou křivdou, přítomna v díle Victora Huga, prochází povídkami Maupassantovými a nevyhnula se Émilu Zolovi. Restrukturace společnosti, která právě probíhala a v níž proletariát usiloval o přidělení své vlastní společenské role, si definici prostituce nevyžadovala, trh ještě čekal v pozadí na svou příležitost.
Z české literatury prostitutku dlouho vyhánělo obrozenectví, národ nemohl být národem její existencí poskvrněným. Teprve Gellner, Hašek, Kisch a další odhalují matičku Prahu coby zdroj mravních úbytí. »Padlá žena« sice posloužila k odhalení buržoazního pokrytectví, k její společenské definici to však nijak nepřispělo. Literární osud s ní kupodivu sdílel fabrikant, figura protilehlá, ne však protikladná. Rozdělil je a spojil trh. Jako ve feudální monarchii jsou kontrafigurami král, tvůrce zákona, a přestupník, ničitel zákona, tak na opačných pólech kapitalismu jsou fabrikant a prostitutka. Fabrikant zboží vyrábí a neprodává, prostitutka je prodává a nevyrábí.
Prostitutku však do literatury coby klíč k pochopení toho, co přichází, nepřivedl žádný romanopisec, ale básník. »Svět věcí kolem člověka na sebe stále otevřeněji bere podobu zboží. Zbožní povahu věcí se snaží svým leskem překrývat reklama. Šalebné transformaci světa ve zboží brání jeho tíhnutí k alegorii. Zboží se snaží pohlédnout samo sobě do tváře. A slaví své vtělení v prostitutku,« píše Walter Benjamin v Centrálním parku. Baudelaire prostitutku našel tam, kde sám žil, ve velkoměstě. Oba společně, básník a prostitutka, objevili trh, vstoupili do jeho služeb a posloužili si jím. Benjamin v témž eseji tvrdí: »Jedním z arkánů, jejichž uchovatelkou se stala prostituce teprve s příchodem velkoměsta, jsou lidské masy. Lidské masy se však objevují zároveň s masovou výrobou zboží. Prostituce tak jakoby zároveň obsahovala možnost setrvávat v onom životním prostoru, v němž se předměty denní potřeby stále více stávají masovými zbožními artikly. Masovým artiklem se ve velkoměstské prostituci stává i žena.« A pokračuje: »V podobě, jakou nabyla prostituce ve velkoměstech, je žena nejenom zbožím, ale rovnou masovým tržním artiklem. Projevuje se to umělým převáděním, prováděným s pomocí líčidla, její individuální podoby do podoby profesionální.«
Heroizace prostitutky u Baudelaira obnáší odmítnutí role matky a těhotenství. Její konkurencí, která na trhu nesmí chybět, je rodina. Ideální ženou Baudelairovou je žena lesbická: »Lesbická láska oduševňuje sám klín ženy. Vsazuje tam korouhev čisté lásky, která nezná těhotenství, ani rodinu,« píše Walter Benjamin. Lesbická žena je paradoxně ideální prostitutkou: žádná žena ploditelka a matka, nic než vagína vyrábějící orgasmus.
Ví, panna neplodná, a nutná pro běh světa,
že krása, která je v tom jejím těle vkleta,
je přerozkošný dar, jenž po vší mrzkosti
nakonec dobude přec pro ni milosti.
Nic stejně o Pekle, jak o Očistci neví,
a tak, až přijde den, kdy Noc se před ní zjeví,
pohlédne smrti v tvář jako novorozeně
- bez každé výčitky i záště jdouc vstříc tmě.
(Překlad Sv. Kadlec)
Název básně, Alegorie, má čtenáře k otázce: alegorie čeho? Benjamin zvědavému čtenáři odpovídá za básníka: »Žena u Baudelaira: nejdrahocennější kořist v Alegorii - život, který je vlastně smrt. To od prostitutky nejde oddělit. A to jediné se na ní dá také usmlouvat.« Prostitutka je alegorií ryzího konzumu, který není ničím jiným než opakováním jednoho a téhož: neplodného orgasmu odděleného od erotiky, který znamená smrt. »Zboží se snaží spatřit sebe sama.«
Slavného francouzského malíře Gustava Courbeta, Baudelairova současníka, požádala »demodéna« Jeanne de Tourbeyová, přítelkyně Saint-Beuvea a Renana, aby pro jejího bohatého turecko-egyptského milence Chalila Beje, znalce a sběratele umění, namaloval erotický obraz. Zakázka byla finančně lákavá a tak pro něj Courbet vytvořil obraz nazvaný Le sommeil, dvě ženy spící v objetí, a požadoval za něj dvacet tisíc franků. Za tolik peněz však Chalil Bej chtěl ještě něco navíc a Courbet mu vyhověl obrazem Origine du monde, Počátek světa. Na plátně o rozměru 45 x 55 cm je mezi lehce roztaženýma nohama zobrazeno ženské přirození. Tvář, k níž patří, malíř opomenul. Chalil Bej obraz nikdy nevystavil, prý jej měl, přikrytý zeleným plátnem, v koupelně. Courbetovi k němu stála (nebo spíš ležela) Irka Jo Hiffermannová, přítelkyně amerického malíře Whistlera, který se prý s ní pak právě kvůli Courbetovu obrazu rozešel. Chalil Bej, hazardní hráč a milovník žen, zchudnul a byl nucen dát svou sbírku do aukce. Na konci devatenáctého století se Počátek světa, ukrytý pod přemalbou zasněžené krajiny, objevil v pařížské galerii Bernheim-Jeune, pak překročil hranice a objevil se ve sbírce maďarského šlechtice Hatvanyho. Tomu jej za druhé světové války zabavili nacisté. Po válce se coby válečná kořist ocitl v Sovětském svazu a v roce 1955 jej konečně, na radu filozofa erotismu Georga Bataille, koupil psychoanalytik Jacques Lacan. Rozkrok Jo Hiffermannové znovu přikryl přemalbou Lacanův švagr, surrealista André Masson. Kupodivu jej zakryl právě tím, co už na něm bylo, pochopitelně ve vlastním výtvarném pojetí. Po Lacanově smrti v roce 1981 dědicové obraz coby splátku na daň předali francouzskému státu.
Courbetovo dílo, utajované pod zimní krajinou či jiným ženským tělem, svým putováním od majitele k majiteli, a především tím, co zobrazuje a co malíř obdařil samostatným životem, je mnohovýznamnou metaforou »předmětu touhy«, který společnost všelijak, avšak usilovně měnila ve zboží. Mohl být jakousi poetickou synekdochou ženy jako takové, byl však od ní oddělen a stal se zbožím. Aby zboží mohlo jako takové vejít do lidských vztahů, musí být z nich předtím vyňato a dáno do prodeje, musí být nabízeno všem, aby mohlo patřit někomu. Nabízí-li se všem, je zbožím masovým. To na globálním trhu platí i pro orgasmus. Prostituce jej vyjímá z lidských vztahů a umělým prázdnem je modifikuje. Ve prospěch trhu a v neprospěch společnosti, stále ještě založené na etických i právních prvcích, jaké představuje třeba rodina (Bandole, jeden z hrdinů Nové Justiny, přivádí své oběti do jiného stavu jen proto, aby mohl novorozeňata zabíjet: prostituce svou zbožní produkcí solitérního, neoplodňujícího orgasmu je zároveň skrytou aplikací jednoho z principů sadismu). Konzumenti nekonzumují zboží, ale zboží konzumuje konzumenty.
»Bude třeba připustit, že jednou z vůbec nejpůvodnějších podob třídního vědomí je prosazování těla. Tak se aspoň věci měly pro buržoazii v XVIII. století, kdy modrou krev aristokracie začala obracet v organismus těšící se dobrému zdraví a ve zdravou sexualitu. Z toho rovněž vyplývá, proč tak dlouho nechtěla přiznat tělo a sex i jiným třídám, a to právě těm, které vykořisťovala,« píše Michel Foucault ve Vůli k vědění. Tělo proletáře bylo určeno především k práci v jejích továrnách a podnicích a sex sloužil k výrobě potomků, kteří měli sloužit stejnému účelu. Prostituce měla dvě (třídní) podoby a ty se od sebe lišily, jako se od sebe lišilo zboží určené různým společenským třídám. Existovala prostituce bohatých a chudých a zboží pro bohaté a pro chudé. Globální trh si však vyžaduje »demokratickou« fikci rovnosti: jedno a totéž zboží pro všechny a pro kohokoliv. O tom, kdo si je koupí, mají rozhodovat jen a jen peníze, kterým vůbec nezáleží na tom, komu patří. Vybírají si své majitele a ty nutí vybrat si své zboží. Nechtějí nic než proměnit se ve zboží a předat mu toho, koho vlastnily. Na týž způsob trh přiznává tělo a s ním i sex všem s vědomím, že orgasmus si vybere toho, koho si už vybraly peníze. Aby se »sexuální zboží« zbavilo nemilých etických implikací, stalo se běžným a bylo za takové považováno, musí se oddělit od prostituce. Skutečnost, že tělo a sex byly přiznány všem už nestačí, je třeba všem přiznat právo považovat je za zboží a také je nakupovat a prodávat. Má-li zmizet prostituce, musí každá žena být prostitutkou, aniž by za ni byla považována. Aby prostitutkou nemohla být žádná, musí se jí stát všechny ženy. Už žádné prostitutky, pouze »sexuální pracovnice« nebo časem »provozovatelky sexuální terapie« atd. Každá žena musí mít trhem zaručené právo proměnit plurál prostituce v singulár orgasmu.
Z erotiky se tak stává stále více obal (v různých barvách, podle úchylky, kterou zastupuje) skrývající mechaniku orgasmu. Třebaže by se na první pohled mohlo zdát, že prostituce se stává záležitostí trhu, ve skutečnosti se naopak trh stává stále více záležitostí prostituce. Trh prostituci pohlcuje, ale netráví a nedefekuje. Tržní společnost o sobě tvrdí, že je tím svobodnější, čím je tržnější, trh je však tím svobodnější, čím je fiktivnější. Není fiktivnějšího zboží než orgasmus. Trh zatím ještě váhá, co prodejným učinit a co ne, zanedlouho však bude na prodej všechno. Pak bude každá koupě orgasmem. Samozřejmě fiktivním, copak na tom ale sejde?
Autor: Zdeněk Frýbort
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)