VLADIMÍR HOLAN, JIŘÍ TAUFER A HISTORICKÁ PŘESNOST

   Jeden z největších českých básníků Vladimír Holan měl dosud smůlu na interprety, nikoli ovšem na editora a životopisce, kterým je v plném rozsahu obou pojmů Vladimír Justl. Interpretace Holanova odkazu je však těžká i ošidná, neboť vzhledem k charakteru básní a básnických skladeb nemůže být pouze interpretací literárněvědnou, ale musí reflektovat i problémy historické a zejména filozofické povahy. Holan je vedle Březiny nejvýrazněji filozofický český básník, jenž přejímá inspirační ideové podněty záměrně i nahodile v podstatě odevšad, přetváří je v osobitou syntézu, a ta se v jeho bohatém a vrstevnatém díle stává originální filozofickou koncepcí výkladu světa. Holanovo vidění a myšlení má nepochybně metafyzický rozměr vycházející z křesťanských zdrojů, avšak nevyčerpává se tím, vstupují do něj i prvky existenciální a především fenomenologické. Jeho filozofie je úctyhodným hledáním nové ontologie jako cesty otevřené za zdí a zjevující se člověku při uvědomování si vlastní konečnosti. Je to filozofie tragická i vysoce humánní, antidogmatická a antitotalitářská, je to univerzální ontologie subjektivního typu (ontologie skrze poznávání subjektu) s výslovným zaměřením na všechny subjekty. Její společensko-politické kontexty, na které tak rádi upozorňovali a upozorňují speciálně čeští i slovenští literární historici všeho směru, v ní hrají jen doplňkovou roli. Nesouhlasím proto s katolickou interpretací básníka jako hledače věčnosti; ztotožňuju se s Vilémem Závadou - básníkem výrazněji křesťanským než Holan -, když nad Holanovou rakví v úzkém kruhu (byl jsem tam tehdy) pravil, že jeho poezie se vyznačuje hledáním podstaty "meta-fyzické", tedy v tom, co je ZA přírodou, onoho neuchopitelného "apeirón" starých Řeků. Věčné se podle Holana zjevuje v koloběhu dočasného, konečného, definitivního, což připouští i materialistický výklad.
   Nová monografie Jiřího Opelíka Holanovské nápovědy (Praha, nakl. Thyrsus 2004, 208 stran) pomíjí tuto rovinu případných úvah a v duchu autorova školení u olomouckého profesora Oldřicha Králíka, badatele velkého a svébytného, leč někdy zjednodušujícího, provádí filozoficky dosti prvoplánovou katolickou interpretaci básníkova myšlení. Tím je však posouvá do oblastí, jež nepřipouštějí hlubší sondy odjinud, jinak a aspoň poněkud jinam, ani věcnou diskusi o nabídce básníkova díla různým interpretačním možnostem. Je tomu stejně jako s dílem Jaroslava Seiferta a Františka Halase, jimž katolizace také značně škodí, nebo s dílem Vítězslava Nezvala, kterému zase ublížilo zúžené vyzvedání "pozemšťanství" na úkor metafyzických aspektů jemu vlastního imaginativního básnického zření. Budiž spravedlivě řečeno, že docenta Jiřího Opelíka mám po nějakých pětadvacet let ve vysoké úctě. Byl a stále je duší nenahraditelného Lexikonu české literatury, vykonal nesmírně moc pro bratry Čapky, Karla i Josefa, jemuž věnoval zatím nejlepší monografii. Opelíkovy práce vynikaly pečlivostí, promyšleností úsudku, akribií i originalitou, jistou interpretační objevností, osvědčil se jako záslužný editor. Knihu o Holanovi psal před několika lety pro německé čtenáře - jako úvod k edici překladů jeho souborného díla do němčiny, a to na výzvu profesora heidelberské univerzity. Vysvětlíme si proto snadno, proč ve své syntetizující studii opakoval zasvěcenému českému příjemci známá fakta, nebo i to, proč cítil potřebu vyzvednout křesťanské prvky a reminiscence v Holanových básních. Není jich ostatně málo. V každém případě české vydání Opelíkovy esejistické a přesto pramenně fundované studie, vycházející převážně z osobního čtení a zažití básníkových textů, je přínosem. Ucelenou monografii o Vladimíru Holanovi totiž česká bohemistika zatím neměla.
   Nicméně se domnívám, že Opelíkovy Holanovské nápovědy teprve "napovídají", kam by se - jako jedna z možných alternativ - v budoucnosti mohlo holanovské bádání ubírat. Co snese německý příjemce (Opelík užívá strukturalističtějšího pojmu "adresát"), to by na více místech vyžadovalo pro znalého Čecha korektury. Určitá ledabylost české redakce v tomto směru, neochota revidovat předestřené poznatky a domněnky, jakkoliv prameny k jejich správnější interpretaci jsou nebo byly na knižním trhu k dispozici, svědčí o nedostatcích historické metody autora práce. Uvedu jediný, zato nad jiné vážný případ (vědomé?) Opelíkovy dezinterpretace, jež je v důsledcích příliš vážná, než aby mohla být pominuta. Navíc nevydává dobré vysvědčení autorově nepoplatnosti jednostranným a více nenávistným než kritickým pseudovýkladům, které denně produkuje zmedializovaný, konjunkturální, CIZÍ, protože vědeckému poznání odcizený, a INTELEKTUÁLNÍ MOZKY SI KUPUJÍCÍ "svět".
   V lednu 1949 Holan a Seifert navštívili Goldhamrovu vinárnu (nešlo o žádný "vinný sklípek", kterak si představuje autor původem z Moravy) a setkali se tam s řečnícím Jiřím Taufrem a jeho přáteli. Karla Konráda, Lumíra Čivrného a Ladislava Fikara Taufer informoval o údajné krizi v Jugoslávii, kde nedávno nastoupil jako velvyslanec. V místnosti už byli také Lubomír Linhart, Jan Pilař a Pavel Bojar. Všichni přítomní až na oba nejpozději přišlé literáty tam byli s manželkami a ve vinárně seděly ještě dvě až tři další osoby, snad hosté. V rámci bujaré zábavy a pod vlivem alkoholu prohlásil pravděpodobně Seifert (nebo i Holan, nikdo se nepamatoval přesně), že raději vidí francouzského vojáka močit než sovětského zpívat, čímž narážel na vystoupení souboru Alexandrovců v Praze. K tomu dlužno připomenout, že se incident odehrál krátce po Holanově rozchodu s linií KSČ, k níž došlo podle spolehlivých údajů docenta Justla, ostražitého k unáhleným závěrům, někdy v létě 1948, a po Seifertově odmítnutí fúze sociální demokracie s komunisty. To vše je známé a dokonce i veřejně ventilované. Jádro pudla spočívá v jediném tvrzení: v roce 1968 klevetivý ekonom někdejšího národně socialistického nakladatelství Borový Jaroslav Pilz vydal v nakladatelství Československý spisovatel paměti Národní 9, v nichž uvedl dohad, že ke kádrovému postihu, který po Seifertově a Holanově extempore oba básníky stihl, došlo vinou Jiřího Taufra. Taufer měl podle starého účetního, který ho osobně neznal, Seiferta s Holanem UDAT, dokonce možná přímo Rudolfovi Slánskému, u nějž pak zděšený a oportunní předseda Svazu československých spisovatelů Jan Drda v jejich prospěch napůl úspěšně orodoval. V podtextu pomlouvačné dezinformace se ozývala otázka, proč by ten Taufer neudával, když všichni stejně víme, že je agentem KGB v Československu? Tak se to o něm mezi "intelektuály" tvrdilo, ač to říkali hlavně lidé, kterým někdy šlápl ve své nekompromisnosti na kuří oko. Nebo antisemité.
   V intenci podobně povrchního myšlenkového pochodu Jiří Opelík o události z vinárny napsal na straně 116: "...některé spontánní kritické výroky (Holana a Seiferta, pozn. MK) na adresu současnosti stály přítomnému překladateli, básníkovi, tehdejšímu náměstku ministra zahraničí (a patrně sovětskému agentu) Jiřímu Taufrovi za to, aby své spolustolovníky na sekretariátu ÚV KSČ udal." K podtrženému výrazu se vrátím. Potom autor ocitoval dopis Františka Halase ministru informací Václavu Kopeckému s protestem proti klatbě nad mistry básnického slova. Aniž by Opelík prověřil fakta a konfrontoval je, aniž by podotkl, že Taufrovi "MOŽNÁ" stály výroky za udání, aniž by si zjistil přesné Taufrovo funkční zařazení v té době - jmenování Clementisovým náměstkem obdržel později -, zostudil člověka a umělce bezostyšným, věcně nesprávným a vyvratitelným odsudkem, jehož nesmlouvavá kategoričnost zaráží. Co Opelík sledoval? Je-li jeho věta projevem neznalosti, budiž mu odpuštěno, ale neomluvitelné je, že jako renomovaný literární dějepisec nevzal pro českou verzi své knížky v potaz široce dostupný pramen: paměti Lumíra Čivrného Co se vejde do života (Praha, nakl. Hynek 2000). Je o mně známo, že jsem byl v přátelském styku téměř se všemi uvedenými tvůrci z vinárny u Goldhamra a většinou i s jejich manželkami. Neznal jsem pouze profesora Lubomíra Linharta, účastníka odboje, hrdinu SNP a statečného obhájce sovětské filmové avantgardy z doby, kdy se přiznávání k ní u nás ještě nenosilo jako módní hučka, neznal jsem paní Olgu Bojarovou, první choť básníkovu, a nezastihl jsem naživu básníka a nakladatele Ladislava Fikara. Všech ostatních jsem měl možnost na příhodu se optat. Nejenom Taufer, k němuž jsem měl nejblíže a u kterého se zastavím podrobněji, ale ani nikdo jiný z jmenovaných jako udavač nepřicházel v úvahu. Jan Pilař, Pavel Bojar a Ladislav Fikar byli komunisté v mládí blízcí agrární mládeži a ruralistům, byli odpůrci jakékoli perzekuce a dávali to hlasitě najevo. Nikdy nikoho neudali. Proč to po nich ani stranické orgány nemohly žádat, objasním níže. Konrád, Taufer a Linhart, přátelé z nejlepších, byli předváleční komunisté, spolutvůrci avantgardy odchovaní První republikou, spíš se zastávali druhých, než by je denuncovali. Lumír Čivrný generačně náležel doprostřed mezi obě trojice. Po Vítězslavu Nezvalovi vůbec nejintimnější Taufrův poválečný druh byl příslušníkem okruhu Studentského časopisu, do literatury ho uváděl Halas a do KSČ vstoupil koncem 30. let s neskrývaně antifašistickou orientací. Patřil k předním činitelům komunistického odboje v protektorátní Praze. Už od konce roku 1945 sedm uvedených podléhalo kádrové nomenklatuře Předsednictva ÚV KSČ, tzn. že se s nimi počítalo pro řídící práci v oblasti kultury v celostátním měřítku. Jako takoví nesměli být využíváni ke zpravodajské (špionážní, udavačské, agenturní) činnosti, a to bez ohledu, jakými zákruty později procházely jejich životy. Že to laik, nezasvěcený do dobového politického zákulisí, nemůže vědět? Má možnost si leccos z toho ověřit, stačí nahlédnout do jejich životopisů v běžně sehnatelných slovnících - a číst i domýšlet nenapsané...
   Aktéři vzpomenutého případu od počátku zaměřovali moji pozornost k oněm dvěma až třem osobám, jež nikdo z přítomných umělců neznal. Mezi nimi jistě seděl agent ZOB (Zemské oddělení bezpečnosti II pro vnitřní boj, tak se jmenoval předchůdce StB) - vždyť tolik nomenklaturních kádrů pohromadě, intelektuálů, jimž strana tradičně nevěřila, a navíc ve společnosti dvou nespolehlivých elementů, to bylo příliš peprné sousto pro politickou policii. Taufer mi řekl položertem krátce předtím, než u něho propukl karcinom plic, zjara 1986: "Taková pitomost, udávat Holana a Seiferta, politické děti! Něco jsem, myslím, podepsal proti tomu, aby je vylučovali ze Svazu spisovatelů..." Výrok mám zapsán v deníku doslova. Víc se neobhajoval, což bylo pro něho příznačné, byl hrdý až do nepříjemnosti. Od léta 1967 s Lumírem Čivrným nepromluvili slovo, byť chalupy v severočeské Kytlici měli proti sobě. Názorově se rozešli. Možná proto mi Taufer nesdělil, že osobní dopis proti hrozícímu postihu velkých básníků z 29. 3. 1949, kdy vrcholil jejich případ, napsal Čivrný i Taufrovým jménem, společně jej podepsali a odeslali vedoucímu sekretariátu ÚV KSČ Jiřímu Hendrychovi. V archivu Ústředního výboru se nalézá originál, kopie v pozůstalosti Lumíra Čivrného. Čivrný se o dopisu vůbec nezmiňoval. Proč, to jsem pochopil ve chvíli, kdy mi těžce nemocný básník svěřil ediční přípravu svých pamětí. Nechtěl zřejmě, aby se informace o něm zmocnila masmédia, jimž oprávněně nedůvěřoval. Se zněním listu se může každý seznámit až v knize samé: "...Jsme oba se soudruhem Taufrem toho názoru, že by se mělo na půdě ústředí o věci pojednat a učinit rozhodnutí, aby se ukončila škodlivá šuškanda. Oba se domníváme, že by se s jmenovanými (Seifertem a Holanem, MK) mělo promluvit, nejlépe na půdě Svazu spisovatelů, ale snažit se přitom dosíci pozitivního závěru. Myslíme však, že by bylo nesprávné uplatňovat proti nim omezování, pokud jde o vydávání knih atd. (...)" (Co se vejde do života, strana 204, podtrženo námi). Je neseriózní, když autor objasňující pramen nezná; je zlé, když o něm ví a nezapracuje jej do nového vydání publikace, protože se mu nehodí.
   K Jiřímu Taufrovi, o němž dnes mohu svědčit lépe a podrobněji nežli kdokoli jiný, i jako důvěrník jeho vdovy a správce jeho literární pozůstalosti, si dovolím připomenout, že těžko byl rezidentem sovětské rozvědky muž, který odmítl svědčit proti příteli Clementisovi v jeho procesu a riskoval raději existenci než ztrátu svědomí (vystoupením proti "slánštině" se posléze vykupoval). Dále: stěží si dovedu představit, že kdyby byl býval jeho udavačem, že by ho Jaroslav Seifert mohl do roku 1968 pokládat za svého PŘÍTELE, oslovovat ho tak v dochované korespondenci a stýkat se s ním. Jako s Čivrným nebo Werichem i se Seifertem se Taufer rozešel pro rozdílný názor na reformu socialismu. Před srpnem 1968 (nebo lépe podzimem 1968: Taufer s okupací nesouhlasil!) bylo všecko jiné. Navíc se Jaroslav Seifert stal v květnu 1966 národním umělcem, pravděpodobně zásluhou trojice přátel Laco Novomeský-Jiří Taufer-Adolf Hoffmeister. S druhým postiženým, Vladimírem Holanem, byl Taufer spřátelen Halasovým prostřednictvím od roku 1934, jejich osudy se protly velmi důvěrně po osvobození, aby se rozdělily krátce po únorových událostech 1948. Avšak zdá se skoro jistým, že to byl Taufer, kdo v první polovině 50. let držel zpovzdáli ochrannou ruku nad tímto "temným krasavcem-lermontovcem, jemuž smrt číhala z očí", jak se o něm láskyplně vyjadřoval s příznačným sarkasmem. Vím od pamětníků, že příspěvky Taufra a Čivrného v Rudém právu podléhaly v 60. letech zvýšené pozornosti cenzury, tzv. tiskového dozoru, a v Taufrově případě se přece, pane docente Opelíku, týkaly sovětské literatury a avantgardy, ne? U sovětského agenta by se právem čekalo, že budou v sovětském zájmu - leč ony se rozcházely se sovětským konzervativismem, rehabilitovaly emigranty (Davida Burljuka) a některé "bílé" básníky (Nikolaje Gumiljova), zastávaly se Pasternaka apod. Nevědomost prý hříchu nečiní, ale je trestuhodná a škodlivá jak limská borrelióza. Jsa nomenklaturní kádr Předsednictva ÚV KSČ nesměl být Taufer a nikdo podobný využíván pro žádnou zpravodajskou práci - včetně zpravodajských služeb pro cizí spřátelenou mocnost. S Jiřím Taufrem se od podepsání Košického vládního programu počítalo pro řídící kulturní a diplomatické funkce. Diplomaty na úrovni velvyslanců a vyslaneckých radů Bezpečnost neměla právo vytěžovat, neboť byli zárukou plnění "vedoucí úlohy strany" i vůči agentům spřátelených (sovětských, východoněmeckých aj.) zpravodajských služeb, pokud byli zaměstnáváni na ambasádách. Pravidlo se úzkostlivě dodržovalo. V zájmu státu tomu tak muselo být. Básníka Taufra podle jeho vyprávění KGB během roku 1944 opravdu oslovila, nepopíral to. Tajil židovský původ po otci, i to mohl být motiv. Nešlo ovšem o výzvu k součinnosti pro něho, nýbrž pro jeho ženu Bělu. Oba ji rozhodně zamítli a Běla nenastoupila do zaměstnání, ani nevstoupila do KSČ, aby nebyla nápadná. Při výslechu předstírala nepoužitelnost, politický analfabetismus, jak vzpomínala, a naprostou neznalost české kultury. "Já jsem obyčejná prodavačka," tvrdila s hranou prostoduchostí vyznamenaná absolventka brněnské obchodní akademie, jež svého muže učila ruštině a opravovala mu němčinu. To jsou skutečnosti, kterými se soudobá česká literární a netoliko literární historiografie, nahrazující samozvaně poslání někdejších kádrových útvarů, odmítá zabývat. Vyhovuje jí mediální obraz o nedávné minulosti, nikoli bedlivá, diferencující, jemná analytická interpretace komplikovaných vazeb, vztahů, osudů, tendencí. Sice je to pohodlný přístup, avšak uhýbá od vědy...


Autor: Martin Kučera


Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)