Na pietním shromáždění v Lidicích k uctění památky obyvatel obce, vyvražděné a vypálené před 65 roky německými nacisty, zazpívaly také děti ze sboru Úsměv z jihočeských Borovan - jímavou píseň Gilberta Bécauda Růže kvetou dál. Po převratu 1989 zpustl Růžový sad, kde za socialistického Československa kvetlo pětadvacet tisíc květin ze všech končin světa. Ale nyní, zrestaurovaný, opět září v plné kráse. »Kdo se topíš jako prám / v naší rozbouřené době / v téhle chvíli právě tobě / zazpívám / Podívej kvete růže / Podívej kvete růže... Ta tvá / Slunce zamklo zlatý chrám / Noc ta dáma v černé róbě / volá hvězdu a jdou obě / přímo k nám / Podívej kvete růže... Ta tvá,« znějí hlasy borovanských školáků nejen pietním prostranstvím vesnice mučedníků, ale i v srdcích lidí, kteří se sem přišli poklonit jejich památce.
Mezi nimi byla Irma Martinovská, učitelka z lázeňského města Teplice, která mě před drahnou řádkou let učívala. Irma mi ukáže zcela na kraji záhonu jednu z rudých růží: »Podívej, tohle je růže Věry Pickové z Prahy, kterou jsme tady zasadili s německými přáteli při obnovování sadu. A společně jsme tu růži pokřtili a dali jí jméno VIERA.« Skloním se k Věřině růži. Nádherně voní. A vzpomínám, jak mě již zesnulá Věra Picková, bývalá vězenkyně koncentračního tábora Ravensbrück, kde trpěla s lidickými ženami a matkami, vybídla, abych se rovněž snažil probouzet k životu Růžový sad v Památníku Lidice.
Bylo to na jaře před devíti roky, kdy jsem se rozjel do Lidic jménem občanské iniciativy Vděčnost, založené Věrou Pickovou, novinářem Zdeňkem Hořením a mou maličkostí. Oficiálně byla Vděčnost zaregistrována Ministerstvem vnitra ČR v květnu 1993. Prohlédl jsem si zaplevelený a bodláčím zamořený sad a popovídal si s tehdejším starostou Miroslavem Kalibou, synem lidické matky, co je nutné udělat pro jeho záchranu. Z rozhovoru publikovaného v Haló novinách 4. dubna 1998 pod titulkem ROZKVETE OPĚT RŮŽOVÝ SAD? zaznívala kritika na adresu českého státu a jeho institucí, které se chovaly k sadu barbarsky a zanedbávaly péči o pietní území, prohlášené za Národní kulturní památku!
Inženýr Kaliba tehdy prohlásil, že učiní vše možné pro znovuvzkříšení Růžového sadu. Pokud se ovšem seženou peníze. Cítil se jinak dost bezmocný. Chápal jsem ho. V tehdejší společenské atmosféře za vlád premiéra Václava Klause a jeho souputníků z ODS patřila obnova sadu spíše do říše sci-fi. Teprve za vlády sociální demokracie konečně vyšlehl záblesk rozumu. Na post ministra kultury nastoupil dnes již zemřelý Pavel Dostál. A s ním přišla i renesance sadu růží v Lidicích. Ale ještě dávno před Dostálovou aktivitou šla v prvním sledu morální bitvy za národní čest občanská iniciativa Vděčnost, Levicové kluby žen v čele s poslankyní Květoslavou Čelišovou, Český svaz bojovníků za svobodu s paní Andělou Dvořákovou, Český svaz žen, komunisté a levicově smýšlející lidé z Kladenska i odjinud, jež vyzvala Věra Picková, a další spoluobčané, jako Jana Vacková, Libuše Žižková, Stanislava Klímová, Zdeněk Gavalec... Právě oni jako první vyzvali veřejnost k záchraně symbolu míru a lidskosti.
Na letošním pietním aktu v Lidicích promluvil i prezident Václav Klaus. Projev k tisícům lidí zakončil: »Jsem velmi rád, že lidický památník konečně získal důstojnou podobu a že je institucí, která úspěšně přispívá k uchování naší historické paměti a která pečuje i o to, aby v paměti naší země i světa jméno Lidice zůstalo trvale zachováno. Jsme tím povinováni všem, kteří na tomto místě před 65 lety ztratili své životy.« Ano, pane prezidente, máte pravdu. Je jenom velká škoda, že jste takto nesmýšlel už mnohem dřív, když jste byl předsedou českého vládního kabinetu: poprvé od 2. července 1992 do 4. července 1996 a podruhé od 4. července 1996 do 2. ledna 1998. Už tenkrát - s restaurovaným Růžovým sadem - mohl Památník Lidice získat důstojnou podobu před zraky světa! Nepřišlo vám aspoň trochu líto, pane prezidente, že ODS, jejímž jste čestným předsedou, pro to nehnula ani prstem a že národní hrdost musely z politických stran zachraňovat komunisté a sociální demokraté a s nimi mnozí další řadoví občané České republiky?
Autor: Jan Srna
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)