Loni v létě, když Karel Sýs slavil výročí svého narození, přistála na mém stole jako dvaasedmdesátistránkový knižní kolibřík jeho Velká kapesní láska. Než se půlrok s půlrokem sešel, zrovna v čase, kdy Obrys-Kmen otiskl mou recenzi na ty verše velké lásky psané uzlovým písmem něhy, ohromil mne svazeček nepatrně většího formátu VEĽKÁ VRECKOVÁ LÁSKA, nevšedně pohotová a skvostně vypravená slovenská verze Sýsovy sbírky. Knížečku, kterou vydalo bratislavské nakladatelství CCW v pevných deskách a s hutným medailónkem i snímkem českého básníka vzadu, ilustroval a graficky ztvárnil Peter Lajdák a do slovenštiny uvedl básník, dramatik, esejista Pavol Janík, předseda Spolku slovenských spisovatelů.
   Začetl jsem se a sáhl pro český originál do své police Sýsových knih, abych mohl lehounce plynoucí Janíkův překlad číst s původním českým zněním, a tedy podívat se mu na zuby - a nic. Prohledal jsem všechna místa, kam se mohl kolibřík schovat, originál nikde. Potom jsem pochopil. Pověstné sbírky motýlů nemaje, obluzoval jsem návštěvy loňskou úrodou knih a knížeček Karla Sýse, a návštěvy okouzleně listovaly, žadonily, abych jim tu či onu na týden půjčil, ač vědí, že knižní poklady střežím jako oko v hlavě, a jedna (vím už asi která) návštěva ve chvíli, kdy mou bdělost mazaně uspala, Velkou kapesní lásku prostě stopila a unesla; jistěže na svém hříšném těle.
   Velká kapesní láska se prostě stala kořistí velké kapesní zlodějky.
   Mohu zlodějku zavrhnout, když vím, že knihkupci takové kolibříky většinou nevedou, natož ty Sýsovy, takže co jí vlastně zbývalo? Lásce (i ke krásné knize) se dají odpustit i horší věci. Teď už díky skvělému příteli mám zas i originál, a tak si čtu: Miláčik chcem mať s tebou celkem malý svet / svet kde sa neklame a nechytráči / dve dlane vedľa seba to mi stačí / náš raj nám bude aj boh slepo závidieť. A kontroluju: Miláčku mít s tebou docela malý svět / svět kde se nelže ani nesprosťačí / dvě dlaně vedle sebe to mi stačí / nestvořený ráj nám bude i bůh závidět.
   Vida, zdá se, že se překladatel nenadřel: svět a závidět se rýmují v obou jazycích stejně, ve třetím verši nemusel hnout ani slovem a také jím tam ani jinde nehnul. Jen překladatel, marně prahnoucí osvědčit se rovněž jako básník, mívá sklon text překládaného Mistra mistrovat, předělávat ho i tam, kde toho není třeba; snad se bojí, že si svou mzdu jinak nezaslouží. Když básníka překládá básník, nic takového mu ani nenapadne. A to je první ctnost Janíkova překladu Sýse: všude, kde mu to mateřština dovoluje, slovu Sýsovu nalézá slovenské slovo stejného významu a stejného či téměř stejného znění, a to zejména na neuralgických místech textu, v rýmech a pointách.
   (V těch je Janík téměř neomylný. Není divu, je také satirik a satira na pointách staví.)
   Škaredě by se však spletl, kdo by si řekl, že překladatel nemusel tedy přitom odvést i velký kus dřiny, která je paradoxně tím větší, čím jsou si jazyky bližší. Je to vidět i na citovaném čtyřverší. Janík správně poznal, že slovo stačí ve třetím verši je slovo klíčové významově i kompozičně a že jeho pozice v básni je zásadní; jenže české nesprosťačí nemá ve slovenštině podobně znějící ekvivalent, a tak předvedl překladatelský ekvilibristický kousek, jemuž se říká substituce: svět kde se nelže ani nesprosťačí nahradil světem, kde sa neklame a nechytráči. To není totéž (nepletu-li se, slovenské klamať se užívá jako synonymum ke lhát častěji než české klamat; a chytráčiť je cosi úplně jiného než sprosťačit), a přece je. Obě významově rozdílná slovesa výstižně charakterizují zcela jiný svět než básníkův, obě exponují jeho příznačný a podstatný, byť různý projev. Ten jiný svět, protikladný světu lásky a poezie, je týž svět, který je vulgární (jak praví originál) a libuje si ve lstivém jednání (to akcentuje překlad), a tedy vede si sprostě, byť verbálně není vždy sprostý. Janíkovi se podařilo i udržet napětí originálu mezi něžným jazykem lásky a taky stylisticky jiným světem: jak české sprosťačí, tak slovenské chytráči jsou hovorová slova na pokraji spisovného jazyka, použitelná v různých situacích často nanejvýš jen jako citát.
   Veľká vrecková láska se čte, jako by to ani nebyl překlad, a to je to nejlepší, co lze o maximálně přesném překladu říci.
   Na závěr neodolám a dám zaznít ještě jednou veršům originálu a překladu, abych naznačil, jak Janík ctí i poetiku svého básníka a umí najít její slovenský výraz. Konec sdruženě rýmované básně Leden stvrzuje básníkovu životní milostnou tužbu tak, že poslední rým zazní ještě v závěrečném verši: Miláčku prosím tě mne nech / dohrát svoji roli dodýchat svůj dech / v těchto slzavých a přece krásných zdech. A Sýsův Janíkův Január? Miláčik vieš že nie som z tých / čo nedohrajú roľu - dodýchať chcem dych / tu v týchto múroch slzavých / a prekrásnych.
   Na Slovensku (třeba si dělám iluze) snad knihkupci neopovrhují tak velice maličkými knížkami poezie jak u nás, a tak český člověk, který se octne v té pro nás stále ne-cizině, možná si může koupit Veľkou vreckovou lásku tam, když už Velká kapesní láska v zpropadeném Česku není k mání. Ale musí ovšem počítat, že mu ji poeziemilovná návštěva ukradne. I ona tak snadno vklouzne do kapsičky u vesty nebo do podprsenky.

   Knížku Velká kapesní láska si můžete koupit nebo objednat v Obrysu-Kmeni za 30 Kč
   

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]