Nemaje daru lap-i-dárnosti, jakým vynikají Karel Sýs, Pavol Janík a ostatní básníci (vlastně i autoři eposů a pásem), odjakživa sním, že jednou napíšu recenzi jedním dvěma slovy. Teď jsem ji mimoděk napsal - názvem těchto řádek. Výbor TŘETÍ SKUPENSTVÍ MUŽE (Periskop, Hluboš 2009, sv. 5 edice Báseň na sobotu), který přeložil a redigoval (střet zájmů!) Karel Sýs a jíž vtiskl grafickou podobu Martin J. F. Tichý (použiv na obálku snímku pořízeného Sýsem), představuje slovenského básníka jménem Pavol Janík v tom nejpodstatnějším, co a jak píše a jak je stále (jak se říká) žhavě aktuální. Ráno jsem zaslechl v rozhlase, že Mexiko postihla prasečí chřipka a hrozí, že svět zachvátí nová pandemie, a teď večer čtu v Janíkově básni Ponorka do vesmíru, jak „hvězdy na hladině / umořeného moře / se neodvratně šíří / jako prasečí mor.“
   Náhoda? Nepochybně. Ale zároveň bezděčný certifikát schopnosti básníků (toho, kdo ty verše napsal, i toho, kdo je ze stovek stran Janíkových knih vylovil, přeložil a předkládá českému čtenáři roku 2009) větřit, co je ve vzduchu (tentokrát doslova: nebezpečná prasečí chřipka, na niž se i umírá, šíří se vzduchem). Že české vydání akcentuje dnešní naléhavost invenčních veršů a břitkých aforismů Pavla Janíka, to nám naznačuje i jinak nevysvětlitelná (ne-li dokonce neomluvitelná) absence informace, že jde o výbor, kde se čtou i některé básně napsané už před čtvrt stoletím (mj. Zvratným zájmenem psa byl Janík zastoupen už roku 1988 v antologii soudobé slovenské satirické poezie Dlhší o hlavu). Vynalézavá a vtipná ironie, s níž Janík útočil a útočí (aniž musel otočit a aniž se kdy přitočil k těm, kdo jsou u moci) na absurdní soudobý svět, nezastarává, naopak, nabývá lety na chuti a síle; jak víno.
   Když jsem nad Janíkovou Zašifrovanou jesení (vydanou na podzim 2007) psal o Pavlu Janíkovi jako o ryzím zbojníkovi, neodvážil jsem se ještě spojit jeho příjmení se zosobněním slovenského zbojnictví, s Janošíkem. Napsat Jan(oš)ík jako pregnantní pojmenování toho, co autor Třetího skupenství muže znamená a koná, až teď mě osměluje důkladný rozbor Janíkovy slovesné alchymie, který podnikl Alexej Mikulášek a který je (jde o novou verzi příspěvku na nitranském semináři 2005 Život a dielo Pavla Janíka) ve výboru tištěn jako doslov. Janík je Janošík: zbojnickým uměním i odvahou čelit chytře a účinně přesile arogantní moci světa „volného“ trhu a jeho reklamy, jejíž slovní ekvilibristiku během let práce v ní důvěrně poznal, takže svět stavějící a trvající na reklamní lži může s vervou a suverénně dopadat in flagranti a vysmívat se jeho lesklé prázdné ubohosti. A až teď povzbuzen veršem „Slovák sestává ze slov“ si dovoluji poznamenat, že slovním čarováním je Janík básník výsostně slov-enský.
   V recenzi na Janíkovo Satanovisko jsem už před devíti lety napsal, že autorovo bohaté básnické dílo si zasluhuje, aby proniklo k českému čtenáři. Kupodivu napřed vyšly výbory v Bulharsku, na Rusi a v Makedonii. Český si dal na čas, ale nezmeškal nic. Což dnes neplatí víc než před osmnácti lety, že „slova odmítají poslušnost. / Hromadí se a nepůsobí./ Ztrácejí tvar, / barvu, vůni a chuť“? A že právě básník vrací slovům jejich až magickou moc, schopnost vzdorovat všeobecné devalvaci hodnot? A není pravda, že „prase / jako král / zase / má se“? Sýsův překlad (který v Café Paris vidí Špíchalky a Švýcarky, zatímco u Janíka jsou to Fajčiarky a Švajcarky), vůbec nepůsobí jako překlad. A podařil se mu podat překladem prakticky „nepřiložitelného“ Zvratného zájmena psa důkaz vnitřní síly Janíkovy poezie; ta trvá i bez sys-téma-tické hry se slovy, která k ní přitom „neodmyslitelně“ patří.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]