Památce Jana Hrobaře

   Pohádkový Gandalf Šedý mi často promlouvá ze srdce a říkávám si, že má pravdu, že je znalý světa i českých dějin a svých pappenheimských, a tak se nyní snad utrápím, jaký jsem to byl a jsem povrchni pozorovatel a pamětník, když na rozdíl od něho jsem obdivoval a dosud chovám hlubokou úctu k tomu, co za druhé světové války dokázali jugoslávští partyzáni a pak během války studené ti, kdo svou zemi osvobodili; když vzpomínám na Titovu Jugoslávii jako na dlouho úspěšně naplňovanou možnost jinde nerealizovanou; a když obdivuju, čím zůstává v paměti i po jejím bezohledném rozbití politickém, územním a ničemně válečném; po bombardovacích demolicích měst, cest, mostů.
   V článku Amen, amen, pravím Vám vzpomíná Gandalf Šedý, jak svého času „vyslovil vážnou obavu, že rozbíjení Jugoslávie je v podstatě skrytou a dobře nastrojenou německou pomstou za obě světové války a může téci krev“. O tom nemohlo být pochyb a vyprovokovaného válčení se právem obával kdekdo; „etnicko-náboženské problémy s dávnými historickými kořeny“ si uvědomoval přece nejen on, o podněcování a vyživování ustašovců ze zahraničí štěbetali vrabci na střeše a i nejpovrchnější turista zaznamenal „nesnášenlivosti bosenských islamistů“ a toho, jak zneužívají velkorysé vládní národnostní politiky; jak stupňují požadavky jakoby přímo instruováni dávnou Hitlerovou radou henleinovcům; radou žádat stále víc a hlavně žádat nesplnitelné.
   Ale kdo nebyl slepý a hluchý, současně viděl a mohl si snad na každém kroku ověřit, jak ta země kdysi bědně zaostalá a chudičká se přes všecky ty zděděné rozpory, nepřekonatelné za pár desítiletí, během několika desetiletí postupně vzmáhala; jak se rok od roku měnila v moderní zemi.
   Gandalf Šedý se s despektem zmiňuje o „povrchních obdivovatelích kdysi zdánlivě úspěšné Jugoslávie“.
   Marně si lámu hlavu, v čem byla ta jenom „zdánlivá“ úspěšnost.
   V tom, že jugoslávské průmyslové zboží od chladniček až po podprsenky nebylo už v šedesátých letech a pak trvale o nic horší než zboží „ze Západu“ a že se u nás v Priorech ani neohřálo? Že se shánělo a z dovolené u Jadranu vozilo domů?
   V tom, že se Jugoslávci naučili stavět na vysoké úrovni technické i estetické, takže naši turisté, vypadnuvší na dva týdny za hranice všedních dnů z našich sídlišť, často jen zírali, jaká mohou být i sídliště? Anebo v tom, že Jugoši byli zváni moderně a hospodárně stavět i k nám?
   V tom, že v Jugoslávii fungovaly obchody a služby všeho druhu až po servis autoopraven všech možných značek aut mnohem lépe než u nás? V tom, že supermarkety i butiky nabízely zboží domácí i ze světa v množství a výběru, až oči přecházely, a to často dlouho do noci (dokonce některé supermarkety ve velkých městech i po celých 24 hodin!), takže „naši pracující“, kteří předtím byli jen v spřátelených zemích usilujících o socialismus podobným způsobem jako v ČSSR, ale kteří si vystáli zájezd s Čedokem, Autoturistem, Rekreou atd. do Jugoslávie, připadali si, že se octli, jak potom často říkali, jako v jiném světě?
   V tom, že novinové stánky v Jugoslávii – a nejen u moře zaplavovaného turisty - přetékaly novinami a barevnými magazíny všeho druhu z celé Evropy (včetně těch, před nimiž nás ostražitě chránil bdělý ideologický dohled a přísné puritánství)?
   V tom, že jsem si z Jugoslávie mohl roku 1967 přivézt ve francouzském překladu Nabokovovu Lolitu a v sedmdesátých letech celého Kunderu prozaika, a to nejen v překladu do hlavních světových jazyků, ale i v srbochorvatštině (tehdy to slovo ještě nebylo tabu, to přišlo, teprve až tam vtrhla „svoboda“ rozeštvávat národy velice si blízké až k bratrovražedným válkám) a některé jeho knihy i v jiných jihoslovanských jazycích?
   V tom, že v Jugoslávii došlo k úžasnému rozmachu literatury, umění a filmu, jehož tvůrci - brzy ve světě proslulí - rozvíjeli, čemu se někteří z nich naučili na pražské FAMU v šedesátých letech?
   V tom, že Jugoslávci mohli bez větších problémů cestovat i do zemí, jimž se u nás říkalo „s neplánovaným hospodářstvím“, a že tam směli také pracovat, a z toho, co si v cizině vydělali, pak doma stavět vily u moře a v horách i s pokoji, koupelnami a kuchyněmi pro turisty, kteří nepřišli na chuť ani kempům, ani neměli na dražší hotely?
   Anebo snad v tom, že si ta země navzdory velmocím nejenom dokázala vydobýt, ale i po celá desítiletí udržovat maximální možnou nezávislost? A že dokonce stanula v čele hnutí nezúčastněných států?
   Co měli Jugoslávci dělat líp, aby došli obdivu i hlubokého Gandalfa?
   Milan Kundera uvažuje v poslední části svého Setkání (Une rencontre, 2009), proč se „srbská města musela roku 1999 po dlouhé týdny bombardovat“. Připomíná, že „žádná země v Evropě (v Evropě od Atlantiku až po Pobaltí) se neosvobodila svými vlastními silami“, a v závorce dodává: „Žádná? Přece jen jedna. Jugoslávie. Svou vlastní partyzánskou armádou.“ Proto podle Kundery bylo třeba bombardovat srbská města: „aby byl i této části Evropy dodatečně vnucen statut poraženého.“
   Tento Kunderův výklad se nevylučuje s míněním (nejen) Gandalfa Šedého, že už rozbíjení Jugoslávie bylo skrytou a dobře nastrojenou německou pomstou za obě světové války, ale i spolu s ním opomíjí další, neméně důležitý důvod pro ničivé nálety. Kdyby „Titovu“ Jugoslávii mohl mít za hodnou obdivu jenom „povrchní“ pohled, nebylo by – kromě nejstarších památek slovanské kultury – v Jugoslávii vlastně co ničit. Jenže jugoslávská města na konci dvacátého století po sotva půlstoletí moderní socialistické výstavby země nebyla vůbec potěmkinskými vesnicemi. Ty by stačilo odhalit; města se musela bombardovat.
   Byla reálným, pevným, z betonu, oceli, skla a nových hmot zbudovaným nezpochybnitelným dokladem, že socialismus nebojící se světa a otevřený mu, dopřávající svým občanům, čeho se v jiných, tupě byrokraticky řízených socialistických zemí nedostávalo, může skvěle prosperovat; a může dopřávat většině i toho, čeho se velice nedostává v nejdemokratičtějších zemích, kde nejbohatší jen bohatnou a ostatní, i když jsou to země z nejbohatších a nejmocnějších, jsou nuceni žít bez životních jistot, ve vysilujícím, tíživém a ničivém strachu o práci, o zdraví, o stáří, o úspory, a když přijde krize, právě jen oni strádají.
   Jugoslávii právě pro její úspěšný způsob socialismu bylo třeba vymazat nejen z mapy (a nadrobit z ní maximum státečků tak malých, že neschopných třeba jen snít o skutečné nezávislosti), ale i fyzicky poničit. To by tak hrálo, aby se děti, které se narodí třeba až po roztrhání země svých otců, dovídaly na všetečné dotazy, že ten nebo onen most anebo třeba nemocnice, škola, vysílačka byla zbudována za Tita, za socialismu samozřejmě zdaleka ne dokonalého, ale v daných podmínkách nejlepšího vůbec možného; úcty hodného.
   To se ví, jugoslávský hospodářský, politický a kulturní zázrak byl podmíněn zvláštním souběhem hospodářských a politických zájmů a změn ve světě; Jugoslávci maximálně dlouho mistrně využívali těch nadějí, které si do nich vkládaly oba o ně soupeřící světy; ty dlouho mírnily svůj ekonomický a politický tlak na ně, aby je nepoplašily a nevrhly do náruče toho druhého světa. Jugoslávie tak mohla být v mnohém nejneutrálnější zemí přinejmenším v Evropě.
   Navíc podávala jako iniciátorka a nepominutelná složka hnutí mnoha i neskonale větších nezúčastněných zemi živoucí důkaz, že do světové politiky může zasahovat i země sotva středně veliká co do rozlohy i počtu obyvatel. Pro velmoci, které si tak rády dělí svět, než se dají vzájemně do sebe, nerozkouskovaná Jugoslávie zůstávala varováním, že ve výjimečných případech může nemálo znamenat stát i jenom její velikosti, ovšemže už ne nějaký stát menší, než byla ona a třeba snad i Československo. Takové – skutečně nebo jen potencionálně - nebezpečné státy, nebezpečné, protože vyvracející různá dogmata, třeba o kapitalismu jako nejlepším možném společenském řádu nebo o neuskutečnitelnosti socialistické naděje, bylo nutno příkladně zlikvidovat; a pro jistotu rozparcelovat.
   Tam, kde krámy neoplývaly zbožím a kde obyvatelstvo závidělo občanům kapitalistických zemích volný přístup k informacím, tisku, knihám, filmům a kultuře z celého světa, svobodu cestovat a vyjadřovat své názory, parcelace (slibující kýžené změny a zamlčující, že svoboda a spravedlnost bude hlavně a často jen pro bohaté) šla hladce a etnické rozdíly hrály jen druhé housle.
   Ale v Jugoslávii?
   Tam se musely nažhavit na zhoubné maximum závistivé nacionální vášně, vzápětí - vlastně už za trhání země na vazalské státečky z milosti velmocí - úžasným obratem pověstné neviditelné, přímo kouzelnické ruky odsuzované jako trapný a dnešní doby nehodný přežitek, přímo mor.
   Jakmile moc jedné ze supervelmocí znatelně poklesla, nebylo už důvodu tlumit ekonomický a politický tlak na zemi etnicky rozrůzněnou jak málokterá jiná; dostavily se hospodářské potíže, nádherná příležitost roznítit závist mezi národy až k její proměně v nepřátelství a válku. I Gandalf Šedý přece ví, že Jugoslávie byla zlikvidována ne snad proto, že by hospodařila špatně, že by její občané měli víc důvodů k nespokojenosti než občanstvo ve většině demokratických zemí, že by v ní panoval skutečný národnostní útlak; podávala však nepřípustný příklad, jak se dlouho úspěšně vzpírat kapitulaci i před kapitalismem, i před sebevražedně byrokratickou verzí socialismu, které se podařilo socialismus dočasně zdiskreditovat.
   To se ví, že kdo ignoroval tradiční obchodní zvyky a nepochopil, že na jugoslávském tržišti musí smlouvat, kdo nechce tam být za blba, byl mírně a někdy i víc oškubán.
   To se ví, i po jugoslávských plážích se potloukali a kradli chmatáci, i v některých jugoslávských hotelech personál snášel modré z nebe hostům nešetřícím markami a dolary a občas i ohrnul nosík nad turisty ze škodovek; to se ví, že i někteří jugoslávští řemeslníci si dovolovali jako řemeslníci nejen u nás (kde se to přičítalo a vyčítalo socialismu), ale i například ve Francii, zemi to zajisté kapitalistické; viděli jsme to v Muži z Acapulca, kde si s nimi užil chudák-jen-spisovatel, kterého hrál Belmondo.
   To se ví, ani v Jugoslávii zdaleka všecko nefungovalo perfektně.
   Ale soudit podle toho na toliko „zdánlivou úspěšnost“ země? Nebyl by právě to úsudek velice povrchní?
   Poslední důvod, proč pochybuji o oprávněnosti obviňovat obdivovatele někdejší Jugoslávie z povrchnosti, nechal jsem si na konec. Byl jsem v té zemi za Tita a po Titově smrti nejednou a vracíval jsem se okouzlen nejen tím, jaká byla, co v ní bylo k mání a co vše se mohlo, ale i (možná hlavně) zvláštní národní hrdostí a srdečností jejích občanů.
   Byli hrdí: i když v zájmu výdělku preferovali bohatší klientelu, ani je nenapadlo vidět v ní nějaké lepší lidi. To má jistě historické kořeny, nenaučili se vzhlížet k vrchnosti. Ale byla v tom i jejich osobní zkušenost se soudobým bohatým „světem“, který poznávali nikoli jako hltači barevných časopisů, té přeludné reklamy na Západ, a jako sváteční turisté, ale jako lidé, kteří tam pracovali a žili, takže si o něm ani nemohli dělat iluze.
   A srdeční. Ne vždy se permanentně usmívali, jak se jinde musí usmívat každý na zákazníky i jen potenciální, ale spatřovali v nás, československých občanech, neformální přirozené přátele. Jejich srdečnost nebyla předstíraná, hraná, vnějšková, povrchní; měl jsem mnohokrát příležitost si to ověřit.
   Už dlouho jsem v těch končinách nebyl, a tak nevím, jestli už i tam nebere srdečnost za své a nevytlačila-li ji instantní náhražka keep smiling? Ale píšu tu o Jugoslávii, kterou jsem měl a mám proč obdivovat.

   MILAN BLAHYNKA, povrchní obdivovatel

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]