V knihovničce Unie českých spisovatelů lze nalézt dost knížek, které se nacházejí kdesi na hranici mezi samizdatem a knihou, edičně připravenou a vydanou na náklad nějakého nakladatelství. Jako jedna z těch „meziknih“ se tváří útlý svazeček nazvaný 52 SLOK, pod nímž je jako autor podepsán „Pavel“. Se samizdatem jej na první pohled spojuje nevalná kvalita papíru, jednoduchá vazba a přebal, i některé chybějící bibliografické údaje; v knihkupectví, až na výjimky, byste jej marně hledali. K dojmu svépomocného vydání pak přistupuje i anonymita autora, s níž (podobně jako s pseudonymem) se v této produkci setkáváme, jen když má autor obavu z ideocenzury a případných postihů „svobody slova“. Na rozdíl od „čistého samizdatu“ však na zadním „přebalu“ čteme ISBN, rok vydání (2009) a jako nakladatelství je uvedeno „MEZERA“ (o projektu „Vydejte si svůj rukopis“ více na http://www.publikujte.cz/Menu/O-projektu). Tedy cosi jako polosamizdat? Nebo jen rafinovaný - a jak si ukážeme, i velmi úspěšný - autorský záměr?
Knížečka vzbuzuje řadu otázek. Ta první se týká autorství – proč je text vydán anonymně? A kdo je skutečným autorem? Jistě je to někdo důkladně obeznámený s Puškinovou tvorbou, pravděpodobně rusista. Titul ovšem asociuje Nezvalovu sbírku 52 hořkých balad věčného studenta Roberta Davida, vydanou kdysi sice za jiných okolností, ale také pod obratně zvoleným pseudonymem a také obratně napodobující, tehdy formu villonské balady. Pochybuji, že by autorem textu byl učitel ruštiny, z něhož poměry učinily bezdomovce, jak čteme v textu. Učitel možná, ale bezdomovec? Jednou „věčný student“, podruhé „bezdomovec“, jednou „villonská balada“, podruhé „oněginská strofa“, atd. – na náhody nevěřme. Pravda bude asi jinde, ale žádný čapkovský „zatykač“ zde prosím nečekejte. Pravdou je, že čtenář žádá v textu fakta, autenticitu, a nejen tu „vnitřní“, tedy že text bude číst jako zpověď bezdomovce Pavla. Kdyby ten příběh měl vnímat „jen“ jako fiktivní model, patrně by se cítil ochuzen o „realitu“. I nakladatelství (nebo též autor?) takovému čtenáři vychází vstříc v předmluvě, podle níž vydává „nalezený rukopis“. Podle nesignované Předmluvy se má jednat o „ojedinělé svědectví o jednom lidském pádu /.../ Svědectví o ztroskotání člověka, který nedokázal přestoupit z osmdesátých let minulého století do éry novodobého liberalismu. Dvaapadesát oněginských strof narůstajícího zoufalství, bolesti a konečně rezignace nalezené v ohmataném zápisníku na sběrném dvoře směsného odpadu. “ (s. 5-6) Kolik knih bylo vydáno jako „cizí rukopis“, o tom by se ovšem mohla psát celá pojednání. A kolik čtenářů se někdy dodnes cítí být jejich „mystifikací“ zrazeno (připomenu za všechny Diderotovu Jeptišku, Zuzanu Simoninovou, zrozenou v okruhu přátel D. Diderota). Ale ten „ohmataný zápisník“ a „směsný odpad“ by měl alespoň literárního kritika 1) varovat před naivní četbou a vírou v ujištění nakladatele. 2)
Ať je autorem Petr či Pavel, Saul či Šavel, jde o poému zdařilou a vymykající se soudobé literatuře nejen ediční formou. Autor se klasickou romantickou formou vyjadřuje - dvacet let po „revoluci“ – k tomu, co jednomyslně a jednohlasně (totálně) zvučící média ignorují či popírají a co jen tu a tam zaznívá „in margine“ hlavního proudu jako tragikomické nebo výsměšné příběhy outsiderů, bláznů, smolařů nebo prostě lidí politicky nepřizpůsobivých (tedy domněle neinteligentních). „Forma“ je známá, nebo by alespoň být měla: čtrnáctiveršová oněginská sloka psaná čtyřstopým jambem, s rýmujícími se osmi a devítislabičnými verši (rýmové schéma: a-b-a-b-c-c-d-d-e-f-f-e-g-g). Poému autor rozdělil do pěti „hlav“; celá první „hlava“ je vlastně úvodem, 52 strofa pak končí slovy: /.../ Loučím se / posledním řádkem v zápise“ (s. 67). Autor oněginskou „formu“ poměrně striktně dodržuje, a společně s ní stylizuje i umně prostý verš bez efektních kudrlinek, v němž výrazný rým i hojná rýmová echa nepůsobí jako exhibice, navíc jemně rezonují s dobovými „horizonty očekávání“ (schématy vědomí, hesly, slogany či ideologickými atavismy), ale místy jako by zanikaly ve „všedním jazyce“, neupozorňujíce ostentativně na sebe sama. Příběh se čte opravdu dobře i těm, kterým jinak „verše nic neříkají“.
Co se žánru týče, jde o poému bez přívlastků a pochyb. Lyrický hrdina jako mnoho dalších uvěří slibům tzv. sametové revoluce o pravdě, lásce, svobodě, rovných příležitostech etc. Zopakujme si: „Koleda, koleda, Štěpáne, co to neseš ve džbáně? Nesu, nesu marky, do Vídeňský banky, Konec vlády jedné strany, Chceme socialismus bez chyb a omylů, Za Komárka bude koruna jako marka, Havel na Hrad, Císař na Hrad, Dubček na Hrad, Kačer Donald na Hrad, Paní učitelko, už nám nemusíte lhát, Strany jsou pro straníky - Občanské fórum je pro všechny, Nejsme jako oni“ – zní to dnes jako z Disneylandu, z nějaké absurdní naivistické hry, avšak s hořkým koncem – alespoň pro mnohé lidi, kteří považují za neslušné, aby o sobě mluvili jako o slušných... Coby učitel ruštiny měl vypravěč v roce 1989 čtyřiatřicet let, teprve mířil k vrcholu svých sil a chtěl mj. i kandidovat za OF, když jsou přece „rovné příležitosti“: už tehdy „byl sloupec s kandidáty / úzký pro moje příjmení “ (s. 13). Kdosi mu začal předhazovat kolaboraci s minulým režimem (mj. učil „řeč okupantů“, „navíc rád“, přitěžující okolností mu byly i „Puškinovy památníky“ – kdo vlastně dnes ví, o jakou „zločinnou totalitní“ soutěž se jednalo?). A následuje vyprávění o marné snaze charakterního člověka nejdříve poctivě učit ruštinu, kterou miloval, dále se kvalifikačně „přizpůsobit“ a rekvalifikovat se v jazyce anglickém, o výpovědi ze školy z důvodů nadbytečnosti, o dlouhodobé nezaměstnanosti spojené s rozpadem rodiny, o získání nového zaměstnání „vrátného“ a strážce skladů, kde nikomu nevadil věk a „ruštinářská aprobace“; lynč partou čtyř výrostků ještě přežil, jen od „té doby / se trochu třesu, neslyším / na levé ucho. Nad tím vším / bych mávl rukou, víc mě zlobí / že občas neudržím moč / a někdy koktám, bůhví proč“ (s. 65) A je rád, že boudu, v níž přespává, „nezapálili přes půl roku“ (s. 66).
Poéma volbou hrdiny, příběhem i kompozicí budí dojem autenticity, mrazivé pravdivosti. Paradoxně právě mystifikační rámec textu umožnil autorovi vytvořit dojem, že se vypovězené skutečně odehrálo, a na tomto základě se pak tyčí stavba vybudovaná, poměrně důmyslně, realistickou typizací a individualizací, využívající i některých romantických rekvizit: vypravěč okatě pochybuje o svých literárních schopnostech, omlouvá se čtenáři za „mělká klišé“ a stylistické ničemnosti (tak – s. 56), na několika místech oslovuje svého zbožňovaného Puškina, atd. Co se té „typizace“ týče – málokterý učitel skončil jako bezdomovec na ulici, v tom příběh „typický“ opravdu není, ale jako modelový má velké možnosti, využitelné románovou i filmovou či dramatickou formou. Cenné jsou ovšem i četné reflexe, do textu jako by vložené, např. o generaci Pavlových dětí, která s „hrdostí plive na linky, / jež by ji vedly; ze svobody / si splétá bič, jímž v závrati / z moci nás jednou umlátí...“ (s. 61) Nebo tento pravdivý postřeh: „Tak si to zkuste, moji drazí, / a uvidíte, kolik frází / ztratí punc trapných banalit. / Stačí jen málo – jen je žít...“ (s. 56)
Těch 52 slok mi společně s jinými básnickými texty (a není jich v posledních několika letech nijak málo) napovídá, že česká poezie znovu získává umělecký kredit, v devadesátých letech trestuhodně ztracený.
Poznámky:
1) Zajímavé knižní tituly. In: http://www.trasa.ctrnactka.net/knihy/200904.htm („Je to pozoruhodné svědectví o lidském pádu přesněji: niterná strhující výpověď o tom, jak se z fungujícího člověka, mladého učitele ruštiny a milovníka klasické ruské literatury může stát ten „bezdomovec“ – protože je ruštinář… Těch dvaapadesát „oněginských strof“ ( – kdo znájet Oněgina, ví o co jde) narůstajícího zoufalství, bolesti a konečně rezignace našel nakladatelský redaktor v ohmataném zápisníku na sběrném dvoře směsného odpadu, takže autor není znám…“).
2) Hanus, O.: Oněgin underground. Šokující zpověď v oněginských strofách. In: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2414 („Příběh, který sbírka vypráví, čtenáře musí buď dojmout, nebo naštvat. Od samého počátku je mu dáváno najevo, že tahle novela ve verších neskončí dobře; kontaktové prostředky (jako např. přímé oslovování čtenáře autorem) ještě umocňují sympatii, kterou k vypravěči chováme, zvlášť víme-li, že jde o příběh skutečný. Nechme však dojmologie a podívejme se na sbírku jako na literární dílo. Ta, jak již bylo řečeno, je psána v oněginských strofách, tedy čtrnáctiveršových básních s pevným rytmickým schématem. Je patrné, že ji psal člověk, který se v literárním řemesle vyzná. Rytmus je různě variovaný, ale neskřípe, je velmi přirozený. Užitý jazyk je jen málo obrazný, důraz je kladen spíše na účinek samotného příběhu, estetická funkce je druhotná. Sbírku tvoří tolik básní, kolik je týdnů v roce, což ještě zesiluje dojem plynulosti: vyprávění je dobře vystavěno a je až neuvěřitelné, že ho psal člověk bez střechy nad hlavou.“).
Autor: ALEXEJ MIKULÁŠEK
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)