Před 65 lety skončila nejstrašnější válka, jakou lidstvo dosud zažilo. Společné vítězství států protihitlerovské koalice nad fašismem dávalo naděje i na jejich poválečnou spolupráci. Ty se však žel nenaplnily. Při slavení vítězství na jaře 1945 se zdálo nepředstavitelné, že by jednou mohl někdo falšovat příčiny i průběh druhé světové války. Po více než šesti desítiletích se tak však děje běžně včetně pokusů o revizi důsledků války. Daleko výrazněji a propracovaněji než v dobách studené války.
   Skutečnost, že hlavní podíl na vítězství ve druhé světové válce nesl Sovětský svaz, který obětoval 27 milionů životů vojáků a civilistů, se nyní často zamlčuje či různě překrucuje. V posledních letech se objevují např. i taková tvrzení, že na jedné straně bojovaly demokratické USA a Velká Británie a na druhé dvě totalitní monstra. Nebo jako by válku zavinil SSSR a proto jeho vítězství by mělo být chápáno spíše jako porážka. Celé protiruské kampaně byly vedeny kolem německo-sovětského paktu. Místo historického pojmu Velká vlastenecká válka se začal objevovat název rusko-německá válka, místo vítězství nad fašismem konec války apod.
   „Vinu na tom však mají sami Rusové. Vždyť do pohrdání vítězstvím a celou historií se Západ nepustil dřív, než se s tím začalo v samotné vlasti vítězství.“ Tato poučná myšlenka významné ruské historičky N. Naročnické se vlastně šíře vztahuje i na náš vztah k minulosti.
   N. Naročnickaja ve své zajímavé knize Rusko a jeho místo ve světě vyslovuje také tento aktuální názor: „Představitelé národů, jimž hitlerovská doktrína chystala vymazání ze světových dějin, otevřeně označují SSSR za horší totalitní monstrum, než jakým byla nacistická Třetí říše.“ Platí to i pro mnohé české pravicové politiky. Také vlády v některých bývalých sovětských republikách dosti zásadně změnily po rozpadu Sovětského svazu postoj k fašismu.

   Nelze připustit revizi důsledků války
   V roce 65. výročí vítězství nad fašismem se objevila řada pokusů o jeho rehabilitaci. Byly to např. slavnostní pochody bývalých esesáků v Lotyšsku a Estonsku, kteří byli oslavováni jako stateční bojovníci proti Rudé armádě. Nebo na Ukrajině vyznamenal prezident Viktor Juščenko ultranacionalistu a zločince Stepana Banderu jako národního hrdinu. Jeho Ukrajinská povstalecká armáda měla na svědomí životy více než 150 000 Poláků, Ukrajinců, Židů i volyňských Čechů.
   Tyto a četné další skandální činy i jejich obdiv a napodobování řadou mladých příznivců poukazují na současné nebezpečí neofašismu. Značné ohrožení v tomto směru znamená také činnost sudetoněmeckého landsmanšaftu. Právě z jeho řad působí nejsilnější tlak na revizi důsledků druhé světové války. Také letos, na jeho květnovém srazu, vyzývala předsedkyně německého Svazu vyhnanců E. Steinbachová Čechy, aby se chopili svého „hrozného dědictví – osudu sudetských Němců a jejich nelidského vyhnání“. Nechce brát na vědomí rozhodnutí vítězných velmocí v Postupimi a nadále tvrdí, že odsun Němců odporoval mezinárodnímu právu.
   Sám landsmanšaft se nikdy neomluvil za účast na nacistických zločinech, zatímco čeští pravicoví politici, počínaje již před 20 lety V. Havlem, se zcela nesmyslně za odsun Němců ospravedlňují. Označují ho za nelidský a nespravedlivý, za vyhánění, jak to např. činí také údajně jeden z nejoblíbenějších politiků K. Schwarzenberg. Také výklad odsunu Němců ve školních učebnicích působí leckdy jako soupis argumentů proti Československu pro sudetoněmecký landsmanšaft a zároveň jako příprava na souhlas se zrušením tzv. Benešových dekretů. Jak to vyjádřila Anděla Dvořáková, předsedkyně Českého svazu bojovníků za svobodu: „Těžko najdeme ve světě pokornější lokaje, než jsme my.“ Jasně se vyslovila také k odsunu Němců: „Divoký odsun byl jistě tragický, ale pouze epizodní. Většina Němců odcházela řízeným odsunem, za nějž dostalo Československo pochvalu od Mezinárodního Červeného kříže.“
   Aktuální odkaz jednání velmocí v Jaltě a v Postupimi zavazuje, abychom nepřipustili obnovu žádné formy nacismu, fašismu a militarismu. Berou si ho za svůj antifašistické síly. Letos v únoru se např. podařilo v Drážďanech sjednotit se bez ohledu na rozdílnou politickou orientaci a zabránit dlouho připravovanému pochodu neofašistů. Podobně tomu bylo i na 1. máje v Berlíně a dalších německých městech.

   Dějiny by měly spojovat
   Při příležitosti 65. výročí vítězství nad fašismem se konala 9. května v Moskvě na Rudém náměstí velkolepá vojenská přehlídka. Zúčastnil se jí i český prezident V. Klaus, který zde dokonce uznal, že„drtivou tíhu druhé světové války“ nesl Sovětský svaz. Ne už však ostatní čeští pravicoví politici a novináři. Zatímco celý svět tuto impozantní přehlídku obdivoval, malí čeští komentátoři, tak horliví při plzeňských oslavách osvobození, s despektem hovořili o velikášství a v reminiscencích na totalitní Sovětský svaz.
   Letošní jubileum také připomnělo, jak nesmírné oběti na frontě i v zázemí vyžadovala Velká vlastenecká válka. Postihla každou sovětskou rodinu. Významný podíl na vítězství i na úspěšných dohodách velmocí na Jaltě a v Postupimi měl J. V. Stalin. Především právě proto se stal předmětem dehonestace, domnívá se N. Naročnickaja, která uvádí: „Západ ke Stalinovi vůbec necítí nenávist pro jeho represivní politiku. V tomto ohledu nebyl v dějinách lidstva výjimkou.“ Také britský historik Kevin Mc Dermott vidí Stalina jako opravdového marxistického revolucionáře, který chtěl změnit svět a rozšířit socialismus. Diktátora z něho učinil kontext války, ve které celou dobu působil, a to 1. světové, občanské, 2. světové i studené. Z těchto mimořádně těžkých podmínek vyplývala také potřeba být ostražitý k cizině a nedopustit působení páté kolony v sovětské společnosti.
   O diskusi, která se vede v současném Rusku o roli J. V. Stalina, přinesly zajímavou stať 25. 1. t.r. Literární noviny. Informuje o názorech ruských spisovatelů, sociologů a politologů, publikovaných v Litěraturnoj gazetě. Co oceňovali na Stalinovi? Citujme spisovatele V. Ličutina: „Stalin dokázal poprvé v historii porazit vládu peněz, mamon srazil na kolena… A dnes znovu vládnou peníze. Ale člověk se přece nerodí jen proto, aby se hnal za penězi.“ A básník F. Čerepanov konstatuje: „Dokázal vrátit úctu k lidské práci.“
   Svůj názor vyjadřuje i Stalinův odpůrce, sociolog L. Byzov: „Stalin je v paměti současných Rusů jediným vůdcem země, který úspěšně vyřešil historický úkol modernizovat Rusko. Byť za cenu neuvěřitelných ztrát a úsilí. I když si osobně myslím, že jsou chimérou mnohé úspěchy stalinské modernizace, je třeba přiznat, že je to velice živý mýtus.“ Ten se projevuje i u lidí, kteří prožili gulagy a jiná utrpení. Několik autorů se shoduje v tom, že Stalin zdědil „suchou větev“ a zemi předával „s jadernou bombou“. Uvedené pohledy odrážejí jistou nostalgii, nespokojenost s dnešními poměry i četné nevyjasněné otázky o minulosti.
   Ke zpochybňování osvobozenecké role SSSR ve druhé světové válce sloužil při letošním 65. výročí také případ Katyně. Kolem postřílení polských důstojníků v Katyňském lese před 70 lety existuje však stále, i po omluvách Gorbačova, Jelcina a současných ruských představitelů, řada sporných otázek, které kladou také někteří ruští historici, právníci i spisovatelé. K dalšímu zveličení katyňské tragédie přispěla ještě 10. 4. t.r. havárie letadla u Smolenska s 96 osobnostmi polského politického života v čele s prezidentem Lechem Kaczynským, které se zde měly zúčastnit tryzny.
   V souvislosti s 65. výročí se v propagandě opět opakovaly vykonstruované, lživé teze o podobnosti komunismu a fašismu. Dlouhá léta plnila celá plejáda západních pravicových vědců ideologické zadání, které je mělo dokázat. Museli přitom popřít všechny filozofické, historické i sociologické kategorie. V nedávné době schválilo dokonce Parlamentní shromáždění OBSE rezoluci, která klade na stejnou úroveň „stalinskou totalitu“ a hitlerovský nacistický režim.

   Naši předchůdci bojovali proti fašismu statečně
   V dřívější historiografii jsme ne vždy doceňovali úlohu všech protifašistických sil v národně osvobozeneckém boji. Soustřeďovali jsme se hlavně na komunistický odboj. Současná historická literatura jej však často zcela pomíjí nebo výrazně snižuje. V souvislosti s 65. výročím jsme se setkali s některými úplně smyšlenými výroky českých politiků o roli KSČ v odboji. Citujme např. ministra obrany Bartáka: „…Komunisté, kteří se dnes tolik zastávají stažení našich jednotek z Afghánistánu…, historicky odmítali až do léta roku 1941, tedy napadení Sovětského svazu, zapojit se do odboje proti okupaci.“ Podobně např. jistý „historik“ Č. Čejka rozvíjel v televizi teorii, že po 15. březnu 1939 došlo k propojení spolupráce komunistů a nacistů ad.
   Proti tomu je nutno se ostře ohradit. Jediná KSČ po celou dobu okupace nepřerušila svůj boj proti nacistům, ve kterém padlo na 25 000 komunistů. Činnost KSČ byla zastavena Ministerstvem vnitra brzy po Mnichově. Ne komunisté, ale státní policie druhé republiky spolupracovala s nacisty a předala jim kartotéky obyvatelstva. Na jejich základě mohli okupanti hned 16. března 1939 provést perzekuční akci Gitter, při které bylo zatčeno na 6000 komunistů.
   Komunistické straně se podařilo hned po příchodu okupantů během několika měsíců vybudovat s předstihem před ostatními a rozsahem s nimi nesrovnatelnou poměrně kvalitní konspirační síť. Vzhledem k zostřeným vztahům po uzavření německo-sovětského paktu byla dočasně oslabena spolupráce KSČ s ostatními odbojovými organizacemi. Gestapo pronásledovalo bez ohledu na tento pakt právě nejvíce komunisty. Rozvíjející se odbojovou činnost postihly jeho zásahy už na podzim 1940, a poté v únoru 1941. Tvrzení o nečinnosti komunistů na počátku okupace jsou zlovolná a zcela nepravdivá.
   V souvislosti s 65. výročím se znovu objevovaly i názory, celkově podceňující odboj v českých zemích. Vyjadřují přezíravý vztah k českému národu a k jeho minulosti, jak jsme to již dříve slýchávali od V. Havla a jemu podobných. Senátor za ODS T. Töpfer, zanícený bojovník za americkou vojenskou radarovou základnu v Brdech, účelově, bez znalosti věci prohlašoval:„…Československých hrdinů bylo proklatě málo, většina národa tiše čekala, jak to dopadne.“ Takové vyslovené nepravdy jsou neudržitelné a tak se i z tábora pravice ozvaly realističtější hlasy. Dokonce Mf Dnes publikovala článek „Češi nebyli ve válce za zbabělce“.
   Ministr obrany M. Barták se coby neurochirurg cítí zvláště povolán vyslovovat se k historii a tak jsme od něho mohli číst další pochybné výroky, jako např.: „Komunistická totalita… úspěšně bagatelizovala a dezinterpretovala nejen čin parašutistů a jejich spolupracovníků z odboje, ale vymazala z našeho vidění světa hrdinství, čest a obětování se pro vyšší zájmy...“ Bartákovy výmysly o nedocenění významu atentátu na Heydricha lehce vyvrátí množství knih, filmy, odstavce učebnic ad., věnované tomuto hrdinskému činu v době socialismu. Ale o těch vyšších zájmech musí ministr Barták něco vědět při organizování zahraničních žoldáckých vojenských misí, podobně jako o cti vědí i jeho přátelé z ODS.
   Pro poslance za ODS Bratského byla zase doba fašismu podstatně svobodnější a demokratičtější než následujících 40 let. Podobně se vyjadřoval i Barták a další pravicoví politici. Záměrně klamou lidi, zejména mladou generaci, a pokoušejí se přenášet jejich nenávist vůči fašismu také na socialismus. Čím negativnější se stává přítomnost i budoucnost, tím obludnější se má jevit minulost.

   Sdělovací prostředky se při květnových oslavách nevyznamenaly
   Při letošním 65. výročí opět vrcholily vzpomínky na květen 1945 bombastickými oslavami osvobození Plzně americkou armádou. Oficiální sdělovací prostředky neuvedly žádný sovětský či ruský film, dokonce ani písničku. Objevovaly se pokusy omlouvání německých fašistů, vyzdvihování různých excesů, zaměňování viníků a jejich obětí. V den státního svátku 8. května vysílala Česká televize např. ostudný pořad „My jsme to nevzdali“ s nenávistnými protisovětskými řečmi T. Halíka ad. Zároveň zneužívala pravice tento i další pořady k 65. výročí ke své předvolební agitaci. Protestovali jsme proti tomu u Rady České televize, údajně teď posuzuje naši stížnost.
   Obzvláště „vynikla“ Česká televize svým záměrně matoucím filmovým dokumentem „Zabíjení po česku“, líčící násilnosti Čechů vůči Němcům. V těchto dnech by bylo právě na místě ukázat hromadné popravy našich nevinných lidí za povstání. Šlo skutečně o „drzou provokaci a podlou manipulaci“, jak pořad označil hejtman Moravskoslezského kraje J. Palas. Dodatečně pak přišel Vojenský historický ústav ještě s novým objevem, jak uvedly Lidové noviny, že na popravách Němců se vedle revolučních gard podíleli také rudoarmějci.
   Sdělovací prostředky zcela naplňovaly prozíravá slova prezidenta E. Beneše, pronesená 10. 6. 1945 na smuteční tryzně v Lidicích: „Nebude trvat dlouho a budeme slyšet různé, všelijak formulované a v systémy vypracované omluvy, výmluvy a omývání všeho toho, čeho se Němci v této válce tak neslýchaně nelidsky dopouštěli.“
   V květnových dnech jsme slyšeli v televizi i takové nesmysly, jako např. že příjezd sovětských tanků přetrhal křehké příměří uzavřené mezi ČNR a Němci a znamenal obnovení bojů, že Rudá armáda Prahu dobyla, ne osvobodila. Pokračovalo tak úsilí vymýtit z paměti národa pravdu o osvobození. Skutečnost, že 92 % našeho území osvobodila sovětská armáda, že proti milionové Schörnerově armádě nasadila dvoumilionovou sílu. Bylo tedy zcela vyloučené, aby Prahu zachránilo několik tisíc vlasovců, nebo že se Češi osvobodili sami, jak stále ještě zaznívalo.
   Je ostudné, že v rámci oslav 65. výročí osvobození došlo ve Lnářích k odhalení pamětní desky Vlasovovi. Jeho jednotky tvořili dezertéři Rudé armády, kteří se v boji proti SSSR ve službách nacistů propůjčovali i k těm nejukrutnějším činům. Jejich pomoc pražskému povstání byla marginální, dočasná a mezinárodně politicky problematická. Přitom jsou likvidovány sovětské symboly na pomnících z druhé světové války. Teď hrozí dokonce odstranění sochy maršála I. S. Koněva, symbolizující památku osvoboditelů Prahy.

   Výmysly o osvobození Československa
   Z nové historické literatury dokázali vcelku objektivně vyložit události na jaře 1945 asi jen autoři Václav Kural a Zdeněk Štěpánek v knize České národní povstání v květnu 1945, vydané v roce 2008. Vysoce hodnotí také Pražskou operaci a ukazují, že nebyla „jen prostým, přímočarým průlomem od Drážďan do Prahy, ale velkoryse pojatou obkličovací operací tří…ukrajinských frontů“. Uvádějí také, že při přímém osvobozování Prahy padlo na 500 sovětských vojáků, zatímco např. historik S. Kokoška ve své knize Praha v květnu 1945 píše jen o dvaceti!
   Příkladem historické práce, která hrubě dezinterpretuje události před 65 lety, je dvoudílná kniha Jaroslava Hrbka a Víta Smetany a jejich spolupracovníků S. Kokošky, V. Piláta a P. Hofmana Draze zaplacená svoboda; Osvobození Československa 1944-1945, vydaná v loňském roce. Ačkoliv autoři proklamují objektivní a odideologizované zpracování, právě opak je pravdou. Mj. vyjadřují také lítost, že Prahu neosvobodila americká armáda.
   Tvůrci této publikace podobně jako současná propaganda záměrně také neberou zřetel na to, komu hitlerovská armáda kladla největší odpor a kdo s ní musel svést nejkrutější boje. Tvrdí, že západní spojenci dokázali bojovat za cenu několikanásobně nižších ztrát než Rudá armáda a litují jejích zbytečných obětí. Závěrem konstatují, že „takto nabytá svoboda byla draze zaplacena – měřeno jak počtem padlých, tak následným politickým vývojem, jejž osvobození z východu Československu přineslo“.
   Nedávné pompézní oslavy 65. výročí osvobození, konané v Plzni, znovu ukázaly, jak je v rozporu s historickou skutečností glorifikována osvobozovací role americké armády. Je přitom pomíjeno, že do amerického zajetí se snažili dostat okupanti včetně vlasovců a mnohdy zde nacházeli i ochranu. Není bráno na zřetel, že již 5. května vypuklo v Plzni povstání a následující den přijela americká armáda již do osvobozeného města a okolí. Nedovolila ani, aby z Plzně, Rokycan a dalších měst odjížděli místní povstalci na pomoc bojující Praze. Americká armáda neměla zájem podporovat lidové, revoluční síly.
   Oficiální propaganda raději také nerozebírá barbarské americké bombardování českého území. Např. 14. února 1945 dopadaly americké bomby na nejhustěji obydlené pražské čtvrti. Opakované nálety na Prahu, Plzeň, Brno, Zlín, Kralupy, Ústí n/L a další města přinesly celkem na 12 tisíc českých obětí. Americké nálety na samém konci války, jako byl např. ten na Plzeň 25. dubna, už nemohly znamenat žádné oslabení vojenské výroby, jak je omlouvají zmínění autoři Hrbek a Smetana. Podle nich šlo jen o „zdánlivě neopodstatněné spojenecké nálety“, které byly zneužity k vytvoření „obrazu proradného Západu“. Ve skutečnosti americké bombardování výrazně poškodilo poválečnou lidově demokratickou republiku.
   9. května osvobodila sovětská armáda Prahu i velkou část českých měst. Po listopadu 1989 bylo nesmyslně rozhodnuto, že státním svátkem se stane 8. květen, který byl právě nejkritičtějším, nejtěžším dnem pražského povstání. Ani tento den se však neslaví důstojně, s vděčností a pietou k padlým hrdinům. Výrazem pokleslých polistopadových poměrů bylo pomalování a posléze odstranění smíchovského tanku, symbolizujícího naše osvobození. Proto se na tomto místě 9. května každým rokem scházíme.
   Nikdy nezapomeneme, že při našem osvobozování přineslo oběť nejvyšší – své životy – 360 000 Čechoslováků, 144 000 rudoarmějců, 33 000 Rumunů, bezmála 200 amerických vojáků, desítky Poláků, Francouzů, Italů, Jugoslávců, Nizozemců ad. Právě oni by se měli stát hrdiny i pro mladou generaci. Pamatujme na aktuální poučení z druhé světové války a snažme se její výklady přiblížit historické pravdě.

   Autorka je předsedkyní Klubu historiků

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]