Jsem Slovan, a kdo je víc? aneb všeslovanský pesimismus

   Dne 4. února 1942 si zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich sezval na Pražský hrad do tzv. Německého sálu velitele Sicherheitsdienstu a gestapa, funkcionáře NSDAP a vyšší úředníky okupačních úřadů z Čech a Moravy. V tajném projevu, při kterém bylo zakázáno dělat si poznámky, se svěřil soukmenovcům s nejintimnějšími záměry stran Čechů zvláště a Slovanů všeobecně. Pro osvěžení paměti vyjímám:
   „Čech, který se jakožto člověk převážně slovanský sice ohne, ale nezlomí, je právě v tomto smyslu nebezpečnější a musí se s ním zacházet jinak než s jinými lidmi. Nordického, germánského člověka přesvědčíte nebo zlomíte; Čecha, slovanského člověka, lze jen velmi těžko přesvědčit, vždy se ohne, nikdy ho nezlomíte, a když ho přestanete ohýbat a pustíte jej, tu se zase vzpřímí, zase tu stojí a znovu je protivníkem. Z toho plyne závěr, že ho musíte vždy přitlačovat, aby musel být stále ohnut, aby poslouchal a tahal…“
   Ano, již Švejk učil, že na chudý lidi musí bejt přísnost a Hitler mu přizvukoval. Neuratha prý Češi měli za přívětivého starého dobráka a jeho dobromyslnost a mírnost si pletli se slabostí a hloupostí, jelikož Čech něco takového nedovede pochopit, ježto je „cyklistou, který se nahoře hrbí, ale dolů šlape“.
   A Heydrich pokračuje:
   „Řekl jsem již, že to vypadá, jako bychom chtěli tento prostor poněmčit, jako bychom chtěli český jazyk degradovat na nářečí, jako bychom chtěli Čechy postupně vychovat tak, aby se cítili Němci. To musím činit, protože jsme teď přece pojali už při otázce poněmčení myšlenku neprovádět evakuaci anebo řekněme třeba odstraňování živlů, jež se nedají poněmčit, brutálně a násilím, ale maskovaně. Poněvadž mám tento úmysl, jejž schvaluje vůdce, mohu dnes jednat klidně, jako bych chtěl poněmčit všechno obyvatelstvo a přivést je legální cestou do říše, což nám velmi ulehčí současnou válečnou situaci. Neboť kdybych sáhl v tomto okamžiku k opatřením, která by jasně ukázala, že nechci jednu část ponechat na jejich půdě, měli bychom tu v krátké době revoluci a ta by nám způsobila potíže. Proto jsme přišli na myšlenku pozdější evakuace tohoto národa, těch, kteří nejsou způsobilí k poněmčení, ve formě, připomínající pracovní nasazení s výhodou, že si s sebou mohou vzít později své rodiny atd. Postupujíce podle této linie, můžeme dnes jednat tak, jako bychom chtěli začlenit do říše en bloc celý tento prostor. To bych chtěl nyní stanovit zde jako tajný a otevřený cíl…“
   Jak ale rozeznat, kdo je poněmčení nejen schopen, ale především hoden? Vyšší rasovou matematikou:
   „Nyní přistoupíme k maskovanému provedení tzv. národního soupisu. Je přece zcela jasné, chci-li poněmčit, musím předem vědět, kdo je k poněmčení způsobilý. Počítám zhruba s počtem od 40 do 60 %. Teď tedy dojde k tomuto národnímu soupisu, a to pravděpodobně prostřednictvím osobních průkazů. Sestavuje se dotazník, v němž budou jen ty údaje, které potřebujeme pro osobní průkaz a které budeme kromě toho potřebovat, abychom provedli podle vnějších údajů zcela určité povahy jisté povrchní prosévání. Pravděpodobně tímto budeme s to vyřadit tak asi jednu třetinu těch, kteří nejsou už od počátku způsobilí k poněmčení, a snad další třetinu těch, jež považujeme při povrchním posouzení za způsobilé poněmčení. Potom by zůstala ještě jedna třetina, která se musí prosít ještě krátkou prohlídkou...“
   A 16. května 1942, pár dní před atentátem, si pochvaluje:
   „Národnostní soupis probíhá maskovaně pod heslem zavedení německých osobních průkazů jakožto pasů pro vnitrozemí (tzv. kennkarty, pozn. ks) v rámci lékařských prohlídek. Pět pojízdných rentgenů – z nichž první už zahájil svou práci – podrobí v součinnosti s komandy, sestávajícími z rasových odborníků, veškeré obyvatelstvo hromadné prohlídce a poskytnou vědecké předpoklady pro pozdější poněmčení. Obyvatelstvo bylo přesvědčováno pomocí všech propagačních prostředků, které máme k dispozici, o nutnosti systematického boje proti tuberkulóze, což je oficiálním pláštíkem akce...“
   Na konec biče Heydrich připevnil kostku umělého válečného cukru:
   „Čecha odpolitizujeme a získáme styčný bod, jak Čecha připoutat k sobě. Rozčleníme české obyvatelstvo podle povolání a stavu... Vytvoříme jakýsi stavovský výbor, který by přímo podléhal říšskému protektoru, a jeho členy bychom jmenovali takzvanými rady s množstvím peněz a titulů...“
   Rozdělil a panoval. A také experimentoval.
   „Praktické cesty, řekněme pokusy, přivést jistým způsobem české obyvatelstvo tam, kam chceme, jsou v určitém směru dány.
   Především je to zavedení pracovní povinnosti… Bude nutné vychovávat je podle možností v říši, v různých táborech za vedení vynikajících, vybraných vedoucích pracovní služby, ve zcela jiných stejnokrojích, rozdělené na způsobilé a nezpůsobilé k poněmčení, to je vychovávat je jako dělníky a pro povolání řemeslníků; když pobudou v táboře dva roky, musí složit určité zkoušky jako tovaryši nebo něco podobného. Těm, kteří jsou způsobilí k poněmčení, by se pak pokud možno zprostředkovala práce v říši, aby se už vůbec nevrátili. Ty, kteří nejsou ještě způsobilí k poněmčení, bude snad možno odeslat po dalším otevření prostoru kolem Ledového moře, v němž budou v budoucnu koncentrační tábory ideální domovinou pro 11 milionů židů z Evropy – tam bychom pak snad mohli nasadit Čechy, kteří nejsou způsobilí k poněmčení, ve znamení úkolu pozitivního ve prospěch Němců jako dozorce, předáky atd., s možností přivést si sem i rodiny. Mimochodem řečeno, toto území není tak pustou zemí, jak si vždy představujeme oblast Ledového moře. Má jen velmi dlouhou zimu, ale je zde vysloveně soustředěno dobré zemědělství a je vynikající surovinovou základnou…
   Germána (rozuměj v obsazeném Norsku, Holandsku, Dánsku, Švédsku, pozn. ks) se musíme chopit tvrdě, spravedlivě, ale musíme jej vést lidsky, podobně jako vedeme náš národ... Musíme nalézt vůči těmto lidem docela jiný způsob jednání než vůči národům jiné rasy, slovanským či podobným národům... Zcela jiného druhu jsou ovšem východní prostory, jež obývají Slované, kteří ani nechtějí, aby se s nimi zacházelo jako s lidmi rovnoprávnými. Jsou to prostory, v nichž musí jednou vládnout německá horní vrstva; po dalším vojenském vývoji budou sahat až hluboko do Ruska, až daleko k Uralu; tyto prostory musí být naší surovinovou základnou, jejich obyvatelé se stanou pracovníky, a mám-li to říci docela drasticky, musí nám sloužit jako otroci...
   Dalším problémem, a to nejdůležitějším, je školská otázka, otázka českých škol, a za druhé otázka české mládeže… Česká univerzita se už sem nevrátí… Je důležité uhodit především na české učitelstvo, které je sborem vychovatelů opozice pro českou vládu. Tady do toho musíme jasně říznout a odbourat české vyšší školy. Pak bude bezpochyby nutné shromáždit někde českou mládež v takové formě, jež by umožnila výchovu mimo školu… To půjde bezpochyby při českém postoji k těmto věcem asi nejlépe na poli sportu…“
   Heydrich by ochočil i obdělávatele malé české hroudy:
   „Těm, kteří jsou schopni poněmčení, umožním, aby zůstali na svých dosavadních usedlostech jako nájemci a budou-li se dobře chovat a dělat to, co se jim nařídí, mají možnost opět získat hospodářství. Ovšem jen ti, kdož jsou schopni poněmčení.“
   Co nás asi dnes čeká v Sudetech, a nejen v Sudetech, odmítneme-li tancovat na panskou notu? Budeme smět staronovým pánům okopávat zahrádku?
   Heydrich uznal za vhodné štítivě informovat posluchače o nutném obcování s českými Spejbly a Hurvínky (snad poněmčení schopnými?):
   „Chtěl bych při této příležitosti oznámit, tuto sobotu budu s Háchou a jeho vládou obědvat. Prosím, abyste to chápali tak, že jde o taktické a politické opatření. Ostatně budu mít při tom určitý počet německých strážců, kteří už budou dávat pozor.“
   Podřízené soukmenovce však varuje před „smějícími se bestiemi“:
   „Žádné společné oslavy s alkoholem a českými písněmi v lokálech atd.
   Žádné lehkomyslné rozhovory o vnitroněmeckých politických záležitostech (materiál pro českou šeptanou propagandu).
   Také plynně německy hovořící společník může být nebezpečným Čechem.
   Žádné doprošování se hospodářských výhod vtíráním se (mluvit např. česky v obchodech za účelem lepší obsluhy).
   Zdrženlivost vůči zde zvláště rozšířeným pokusům zavazovat si někoho dárky.
   Každý dar – i kdyby to byla třeba jen jediná marka – znamená podplácení v tomto smyslu. Naproti tomu nenamítám nic proti tomu, když je tomu naopak, nemám žádných obav, když naopak dáváme dárky Čechovi a tím si ho zavazujeme a dáváme mu mnoho možností; pak bude vždy mnohem povolnější.
   Žádná účast na jakémkoli druhu černého obchodu. Čech rád získá jednotlivé Němce k účasti na šmelině. Nemohl jsem zakročit proti jistému počtu Čechů v Praze a jinde, protože na seznamu zákazníků černého obchodu a šmeliny byl i jistý počet prominentních jmen. A tu jsem zase tvrdohlavý, tu nezakročím proti nim, protože nemám chuť vystupovat s takovou tvrdostí proti Němcům. Pak si ho tím koupím…
   Je nutné zachovávat zdrženlivost především vůči českomoravské šlechtě. Její většina po stránce národnostní kolísá a často se snaží získat přístup k Němcům různými dary, jež nemusejí vždy být materiální povahy… Nevidím důvodu, proč bychom teď laciným způsobem, lacinou oklikou umožnili těmto lidem cestu zpět mezi nás. Prosím, abyste nepodléhali lákání honů, tenisových či golfových hřišť, patřících Čechům. Jestliže někdo je tak vášnivým myslivcem – sám také rád chodím na lov – rád mu poskytnu náhradou odstřel ve státních revírech, jestliže opravdu nevydrží bez honů.“
   Potíž je v tom, že nejen Slovan, ale i Germán si chce užívat, zejména Germán vítězící na všech frontách:
   „Mně je z německých kruhů často s nevolí naznačováno, že na černém trhu nelze už nic koupit. ´Od doby vašeho příchodu je mé soukromé zásobování ohroženo.´ Musím zde konstatovat, že opatření, která jsme učinili alespoň v potírání šmeliny a černého obchodu a černých porážek, jdou zde v protektorátu dále než ve staré říši. Brutálními zákroky – jakých bychom z psychologických důvodů sotva mohli použít vůči říšskoněmeckému obyvatelstvu – jsme zde vyloučili a odstranili všechny věci a zavedli pořádek, jaký v říši ještě nemáme.“
   V proslovu na stejné téma varoval české kolaborantské novináře již 10. října 1941:
   „Nedopouštějte se chyby tím, že byste při rozvíjení židovské otázky přičítali všechnu vinu jen židům. Můj výklad o odbojovém hnutí, jakož i výsledky potírání šmeliny ukazují, že v tomto prostoru české obyvatelstvo nezaostávalo za židy… Nedopouštějte se chyby, že byste obyvatelstvu namlouvali v souvislosti s potíráním šmeliny a černých porážek, že nyní nastanou v zásobování zlaté, bezstarostné časy. Všechna tato opatření směřují k tomu, aby vyživovací situace, která by byla v budoucnu ohrožena, byla v nynějším rámci zajištěna. To, co se nyní přidá, nebo co by se mohlo kdy v budoucnosti přidat, to jsou oběti říše protektorátu. Dosavadní mé zkušenosti s vámi, pánové, s vaší loajální spoluprací, mi zatím dovolují vylučovat myšlenku, že by se za tímto růžovým líčením vyživovací situace v protektorátu skrývaly záludné úmysly.“
   Vždyť sám Hitler sice uznale pohovořil o českých hospodyňkách, nicméně hrábl českým jedlíkům do talíře. V úterý 7. října 1941 prohlásil během oběda s generálem Toussaintem, předním „znalcem českých poměrů“:
   „V továrnách, které dosahují dobrého výkonu a kde nedochází k sabotážním činům, dostanou dělníci vyšší příděly potravin. Od zřizování závodních jídelen se musí v Čechách upustit, protože přes nepatrné příděly potravin dostávají dělníci doma lepší jídlo, neboť Češka je slavná svým kuchařským uměním.“
   Leč vraťme se na Pražský hrad.
   Ideální stav, dnes bychom řekli vizi, definoval protektor takto:
   „Chci docílit toho, aby Čech, jenž pojede do zahraničí, na otázku ´Co jsi zač?´ odpověděl ´Jsem říšský Němec´, a na otázku ´Kde bydlíš?´ odpověděl ´Bydlím v Čechách´. To má být přibližně – stručně řečeno – naše linie.
   Pokud jde o užívání němčiny, musíme být neústupní. Praha je součástí říše, lidé se tu musí řídit říšskými zákony. U mnohých věcí už teď spočíval důraz na němčině. První řečí říše je také v tomto prostoru němčina a český jazyk musí být všemi prostředky zatlačen do soukromého okruhu českých rodin, pokud je tam ještě zvykem mluvit česky.
   V této souvislosti je také důležitá otázka zkoušek z němčiny pro české úředníky. Prosím, abyste v tomto směru nebyli příliš mírní. Na druhé straně nám musí být jasno a musíme uvažovat, co dělat, když Čech, jako to zčásti dělá, úmyslně propadá, a přitom si říká: kdyby jich propadlo asi 70-80 %, pak by nemohli být všichni propuštěni. Prosím, abyste kladli důraz na to, raději rozdělte kursy na delší časové období, ale přinuťte ty lidi, aby mluvili německy a naučili se němčině.
   Ostatně prosím, abyste si zvykli na to, že pro německého úředníka, kterého chválí česká inteligence, to musí znamenat vnitřní zneuctění, a prosím, abyste si zvykli na to, že když vás někdy Čech pochválí, abyste se zeptali sama sebe: ´Proboha, co jsem udělal špatně?´
   Takový musí být správný postoj!“

   Byli Slované opravdu tak nebezpeční?
   Kolik jen slovanských národů se chutě pustilo do boje nikoli proti Hitlerovi, nýbrž za vítězství jeho zbraní? Do boje za vlastní zánik?
   Nadchla je snad představa, že budou vzdělávat věčně zmrzlou půdu na březích Severního ledového oceánu? Tam věru strdí nenajdeš, tam nevydrží ani Ilja Muromec, natož včela!
   Minulost každému zadělá na budoucnost. Jenže jakápak budoucnost? Slijeme-li z výše uvedených tezí rasovou omáčku, stanou se nám nějak silně povědomá! Heydrichovi potomci opět vládnou Evropě a česká Madla jim může leda přizvukovat. Nic na jejím údělu nemění, že si obstojně vydělává v mladoboleslavském Volkswagenu.
   Ostatně v nedaleké Staré Boleslavi svého času zapíchli knížete Václava, který se snažil vystrnadit přebytečné voly do Němec.
   Co se stalo s Heydrichovou nadací? Zprvu pověřená „vědecky“ dokázat, že Čechy a Morava, Polsko a další slovanské země jsou původně německými zeměmi a jejich slovanští obyvatelé pouhými přivandrovalci, měla nakonec připravit Německo po neodvratné vojenské porážce na ovládnutí Neue Europy jinými prostředky. Dozajista nezanikla ani v kobyliské zatáčce, ani osm dní nato na Bulovce. Mimo jiné se vtělila do tzv. Collegia Carolinum v Mnichově, ale to je jen špička teutonského ledovce.
   Dnes tu máme Germány a jejich bratry Anglosasy opět. Jdou na nás samozřejmě v rukavičkách. (I ti Němci pouštěli k popravám hudbu, nebo aspoň motory náklaďáků, aspoň pokud stačila kavkazská nafta.) Železnou rukavicí dřou zatím jen zlobivé národy – Afghánce, Iráčany, Libyjce, a ovšem také Srby...
   Hej, Slované, naše slovanská krev ještě žije, ještě nám koluje v žilách, ale jestli to tak vydrží navěky, nevím, nevím. „Jsem Čech, můj znak je lev! Jsem Čech, chci krev, jen krev! (rozuměj husí, pozn. Jan Neruda).“ Máš ji mít, aspoň tě dřív sklátí cholesterol.
   „Hrom a peklo, marné vaše proti nám jsou vzteky.“ Peklo se naučilo hřmět potichu. Čerti si opatřili filcové bačkory a našlapují opatrně. Vztek není na pořadu dne, nýbrž chápavý úsměv, pohlazení po hlavičce (tak se i bez rentgenu zkontroluje, je-li hlavička rasově nezávadná, pogermánštění schopná), sem tam nějaká ta cena, třeba Karla Velikého, nebo někoho menšího, třeba nějakého sudetského Velikána Henlainoviče. Nějaké to stipendium, stáž, nebo aspoň vstupenka na Bierfest. Po pivu se široká slovanská duše ještě o poznání roztáhne a vejde se do ní, co by ve stavu střízlivém neskousla, natož spolkla.
   Kdepak občiny, národovci, dožínky... Pán much se zabývá výhradně jednotlivci. Zkrápí oblíbence zlatým deštěm, který však, jistě uznáte, nemůže pršet na všecky!
   Jídlo, pití i zkáza všeho živobytí začínají jazykem. Přece nechcete, aby se honorace učila srbsky, slovensky, polsky? Ani s němčinou dnes daleko nedojdeš. Nenapravitelní idealisté šprtají esperanto, ale kdo chce s vlky výti, musí výti anglicky. A jak je to, panečku, výhodné! Rasově vhodní, leč politicky podřadní vystačí s basic english. Podej, přidrž, podrž, případně – jde-li o miss - podrž mi. Tomu přece porozumí i děvucha!
   Začnete už anglicky žvatlat a ono to s vámi vyroste. Naučí se každý a svět se mu otevře, svět služby. Někdo musí vést, stádo by se rozuteklo. Netrefilo by ke společné hromadné jámě, mohlo by se roztoulat po luzích a hájích, po remízcích a borech, po skalinách a višňových sadech… A kdo by pak, damned, makal na plantážích! Ať už banánových, nebo elektronických?
   Pění se vám krev a hodláte se vzbouřit? Hned je tu NATO a JE TO! A rozhodně nespoléhejte na Golfský proud! Ten zahřeje jen odvážné.

Autor: KAREL SÝS


Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)