Na kraji Ostravy v městské části Pustkovec je na silnici do Opavy nejstarší ostravská hospoda, někdejší zájezdní hostinec U zlatého lva. V letech 1921–1936 zde žil a tvořil, hlásá pamětní deska na starých zdech, malíř slezského lidu a slezského kraje Valentin Držkovic. Jak už tomu u podobných pamětních desek bývá (ta zdejší je z roku 1999), je to vždy trošku jinak. Valentin Držkovic zde skutečně bydlel, i když mnoho let v tomto období strávil v cizině. Slezským patriotem byl, ne však umělcem regionálním. Vrátil se natrvalo domů teprve tehdy, až se prosadil v cizině. Jeho život je pozoruhodný tím, jak dalekou cestu tento svérázný malíř na své životní pouti vykonal.
   V roce 1921 zde na čas zakotvil. Měl za sebou kněžskou dráhu, které se vzdal, 8 let studií na akademii ve Vídni a rozchod s rodinou, která ho zatratila. Chodil rozjímat do nedalekého údolí, do rokle V dolech, kde v meandrujícím potůčku ležel bludný balvan z červené skandinávské žuly. Podle místní pověsti to byl kámen, který měl být zazděn do stavby porubského kostela, ale čert jej vždy přes noc vyrval a hodil do potůčku. Říkalo se mu proto čertův kámen. Kdysi dávno, když hrozila sucha a neúroda, pozorovali prý rolníci kámen vystupující z řečiště a dávali mu oběti na usmíření. To bylo místo vycházek a meditací Valentina Držkovice až do roku 1928, kdy byl bludný balvan vyzvednut a jako památník jubilea 10 let republiky dán na porubskou náves, odkud v roce 1968 putoval na odlehlou ulici Vřesinskou, kde si dnes notně špínou zaneseného kamene sotva kdo všimne. A v rokli V dolech je celoroční tábořiště bezdomovců…
   Valentin Držkovic se narodil v roce 1888 ve Velké Polomi. V přísně vedené rodině s osmi dětmi, z nichž šest se dožilo dospělosti, vše určovali rodiče. Valentin se měl stát knězem. Po maturitě na opavském gymnáziu vystudoval bohosloví a byl vysvěcen. Po roce však kněžskou dráhu opouští a v roce 1912 je přijat na Akademii výtvarných umění ve Vídni. Rodina se ho zřekla, neboť přání rodičů nesplnil. Odvrací se od něj i sourozenci, pociťující jako újmu bratrův návrat do světského života, zmenšující v jejich představách dědické podíly. Valentin nachází útočiště u své sestry a švagra v jejich hospodě U zlatého lva.
   Valentin Držkovic se rozhodl, že malování podřídí vše, že umění obětuje celý svůj život. Jsou to dlouhá léta strádání a malování. Odchází malovat do Berlína a Karlsruhe. Pak dva pobyty v Paříži, ten druhý od roku 1929 do roku 1933 s manželkou. Prosadil se a dosáhl ocenění jako malíř v Paříži, kde se – slovy George Orwella – na konci dvacátých let nacházelo 30 000 malířů, k nimž se místní obyvatelstvo, znechucené hordami pozérů a podvodníků, stalo naprosto otrlým a chodci se, aniž by jim kumštýři stáli za jediný pohled, prodírali mezi malířskými stojany na nábřeží Seiny v okolí Notre Dame. V městě přesyceném malíři má Držkovic obrovský úspěch výstavou obrazů na Salonu nezávislých v roce 1930, kde jej uznává odborná veřejnost. Zaujme především sociálními tématy z ostravských hald. Ale i obrazy z Francie – prostředí pouličních zpěváků a kumštýřů, svět tuláků, alkoholiků a rušný život velkoměsta. A obrazy zvířat, která tolik miloval.
   Rodina přijímá ztraceného syna – vždyť je úspěšný a po nikom nic chtít nebude. V Třebovicích si manželé Držkovicovi staví dům, který se má stát jejich vysněným domovem. Při přechodu fronty koncem dubna 1945 se u nich v domě několikrát vystřídali vojáci obou armád. Jediná zeď nezůstala celá. Těžce nabytý domov je ztracen. Držkovicovi se stěhují do Opavy, kde 27. 10. 1969 malíř umírá.
   Valentin Držkovic, kdysi katolický kněz, vstoupil po válce do komunistické strany. Když pak jednou vyprávěl o svém životě, vzpomenul, jak kdysi, coby zběhlý kněz a čerstvý absolvent vídeňské Akademie na tom bludném kameni v rokli za Zlatým lvem, našel mrtvého ptáčka s kroužkem ornitologické stanice až někde od Královce. Krev ptačího srdce zbarvila žulu, ptáček se vrátil do náručí matičky, řekl si a přiznal, že ptáčka tehdy u kamene pohřbil se slovy „Sinite parvulos venire ad me. Talium est enim regnum coelorum“. Spisovatel František Vymazal kdysi řekl, že „lidé obyčejní žijí do smrti, lidé lepší však žijí teprve po ní“. A to je případ Valentina Držkovice, malíře a celoživotního poutníka, který se dostal dál, než jen do oné malířské Mekky Paříže.



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)