Jeda Centrální trasou londýnského metra předposlední měsíc dvacátého století pohlédl jsem na stěnu vozu a uzřel mezi reklamami na ní vylepenými báseň Mé dceři vytištěnou na nevelkém bílém papíře. Byla to kouzelná cesta strávená opakovanou četbou této krátké básně umístěné do metra při příležitosti tisících narozenin poezie psané anglickým jazykem. Šlo o mé první setkání se Stephenem Spenderem.
   Anglický básník, překladatel a kritik Stephen Harold Spender se narodil 28. února 1909. Jeho otec byl ve své době známým liberálním novinářem. Z matčiny strany měl Stephen Spender částečně německý a židovský původ. Vychováván byl v Hampsteadu, studoval na University College School v Londýně a dále na University College v Oxfordu. Během studií v Oxfordu se seznámil s budoucímí velkými básníky Wystanem Hughem Audenem a Louisem MacNeicem. Potkal se zde i s romanopiscem Christopherem Isherwoodem. Po dostudování žil určitou dobu v Německu. Nejdříve bydlel v Hamburgu a poté v Berlíně poblíž Isherwooda, který tam také pobýval. Pobyt v předhitlerovském Německu vyostřil Spenderovy politické názory, pro dlouhý čas se cele oddal levicovým ideálům.
   První drobné básnické sbírky nazvané Devět pobavení (Nine Entertainments) a Dvacet básní (Twenty Poems) vydal Spender v letech 1928 a 1930. Roku 1932 vyšla jeho sbírka Básně (Poems), která byla složena z veršů osobních i politicky zabarvených. Obsahovala jedny z nejznámějších Spenderových básní Skutečně vznešení (The Truly Great), Krajina blízko letiště (The Landscape Near an Aerodrome) a Pylony (The Pylons). Podle poslední jmenované básně byla kritiky dokonce skupina poetů kolem Wystana Audena, k níž patřili kromě Spendera i spisovatelé Cecil Day Lewis a Louis MacNeice, nazvána Básníci pylonů či Pylonová škola. Mladé literáty Pylonové školy spojoval jejich obdiv k socializmu a okouzlení prudce se rozvíjejícím průmyslem, okouzlení dráty elektrických vedení, mrakodrapy, vlaky či tramvajemi. Svá kritická zamyšlení publikoval Spender pod názvem Ničivý prvek (The Destructive Element) v roce 1935. V Ničivém prvku polemizoval zejména s názory, které zastávali Henry James, Thomas Stearns Eliot a William Butler Yeats. Vyjadřoval se k jejich různému pohledu na lidskou společnost a její úpadek, který mu připadal zjevný. Jeho práce končila výzvou k politické a morální léčbě společnosti literaturou.
   Během občanské války ve Španělsku pracoval pro republikánskou stranu přímo ve válkou zmítané zemi. Toto období jeho života se pak stalo inspirací pro vznik básnické sbírky Mlčící střed (The Still Centre), která spatřila světlo světa roku 1939. O rok dříve napsal protifašistické drama Soudce před soudem (Trial of a Judge). V letech 1939 až 1941 se stal redaktorem literárního časopisu Obzor (Horizon). Časopis založil spolu s Cyrilem Vernonem Connollym, novinářem a kritikem, vůdčí osobností periodika, a Peterem Watsonem. Obzor zveřejňoval práce George Orwella, Evelyna Waugha, Anguse Wilsona či Wystana Hugha Audena. Úspěch časopisu byl podle Spendera dán Connollyho uměním správného výběru publikovaných děl a živostí a výstředností časopisu.
   Druhá světová válka přiměla Spendera k práci v Národním hasičském sboru. Za války vychází sbírka Rozvaliny a představy (Ruins and Visions, 1942). Rok po válce Spender vydává knihu o Německu Evropský svědek (European Witness). V poválečném období dochází ke změně básníkova politického přesvědčení. Po kratičkém období několika týdnů, kdy byl členem komunistické strany, nastává u něj odklon od komunistické ideologie. Je nepochybné, že to bylo z nemalé části způsobeno nespravedlnostmi páchanými v Sovětském svazu a jemu blízkých zemích střední a jihovýchodní Evropy. Básníkova názorová změna se promítla do jeho poezie i kritických prací. Se svým vztahem k levici se Spender svěřil v příspěvku do knihy studiií o komunizmu Bůh, který selhal (The God That Failed) z roku 1950 a v autobiografi Svět ve světě (World Within World) vydané poprvé roku 1951. V roce 1953 vychází Tvůrčí prvek (The Creative Element), kterým se nadobro postavil proti svému dřívějšímu přesvědčení. Od lidské masy se obrací k jedinci, v jehož kreativitu doufá. Spenderův zájem o společnost a o roli spisovatele v ní zapadá a je v jeho litarárním díle převrstvován výjevy z vlastního soukromí. Píše Elegii pro Margaret (Elegy for Margaret), svoji předčasně zesnulou švagrovou, elegii, která se objevila ve Věnovaných básních (Poems of Dedication) z roku 1947.
   Osm let po válce se Spender stal redaktorem časopisu Střet (Encounter), v němž působil až do roku 1967. Roku 1955 vydává Sebrané básně 1928 - 1953 (Collected Poems 1928 - 1953). O třicet let později sebrané básně uveřejňuje znovu (Sebrané básně 1928 - 1985, Collected poems 1928 - 1985). Spender se podílel na činnosti periodika Zacíleno na cenzuru (Index on Censorship), které bylo založeno v roce 1972 literáty z mnoha světových zemí (včetně sovětského dizidenta Pavla Litvinova) a spolu s reportážemi o cenzuře v různých koutech světa či o vězněných spisovatelích uveřejňovalo původní práce pronásledovaných autorů. Poslední Spenderova sbírka básní Delfíni (Dolphins) byla vydána v roce 1994.
   K dalším Spenderovým dílům patří básnická sbírka Vídeň (Vienna, 1934), povídky, politické a literární studie Vpřed od liberalizmu (Forward from Liberalism, 1937), Život a básník (Life and Poet, 1942), Boj moderna (The Struggle of Modern, 1963), Rok mladých rebelů (The Year of Young Rebels, 1969), Vztahy lásky a nenávisti (Love-Hate Relations, 1974) a T. S. Eliot (1975), kniha vzpomínek Třicátá léta a poté (The Thirties and After, 1978), román Chrám (The Temple, 1988) a Čínský deník (Chinese Journal, 1982). Kromě vlastních literárních děl publikoval i množství překladů ze španělštiny a němčiny.
   V letech 1970 až 1977 Spender působil jako profesor angličtiny na University College v Londýně. Často přednášel i ve Spojených státech amerických. Za svou literární práci byl odměněn titulem Sir. Stephen Spender zemřel 16. července 1995.
   Z básníkova díla jsem pro publikování na stránkách Dlaně vybral devět jeho básní, ne z nejznámějších, které vyšly ve sbírce Sebrané básně 1928 - 1985. Věřím, že mnou předkládané skromné překlady pomohou českému čtenáři Stephena Spendera, nikoliv nevýznamného anglického literáta, přiblížit. Protože nejde o překlady doslovné, u poezie, myslím, ani nelze jinak, uvádím verše také v jazyce, v němž byly stvořeny. Je jen na vás, čtenářích, který z jazyků si zvolíte.

To My Daughter

Bright clasp of her whole hand around my finger
My daughter, as we walk together now.
All my life I´ll feel a ring invisibly
Circle this bone with shinning: when she is grown
Far from today as her eyes are far already.




The Constcript

On the turf´s edge - grass flashing like a knife -
The conscript stands above his native city.
He sees the sun´s last rays before that night
Whose tunnelled dark will swallow up the life
He´s known, to thrust him on the war tomorrow.
He gazes on a sky that shows no pity.
The sunset builds the furnace of his sorrow.

The violence of tomorrow seems so real,
Discipline that will take him so defined
This evening is the buried life he feels
Turned yesterday already in his mind.
The sun, now sunk, belonged to a gold past
The happiness of childhood left behind
More shining by tomorrow´s bitter contrast.

But now, beyond the rising star, appear
The armies marching to an earlier war.
The skeleton who strides last strikes a drum
The conscript´s soul is summoned to his eyes.
'Father,' he cries, 'Father, Behold, I come!'


Hamburg, 1929

Hopelessly wound round with the cords of streets
Men travel down their lines of level graves.
Sometimes the maze knots into flaring caves
Where magic-lantern faces tilt their greetings.
Smiles dawn with a harsh lightning, there´s no
                speaking,
And, far from lapping laughter, all´s cramped and
                hard.
Here the pale lily boys flaunt their bright lips,
Such guilty cups for money, and older whores
Scuttle rat-toothed into the night outdoors.

Northwards, the sea exerts his huge mandate.
His guardians, furnace beams, like candles
                stand,
Flashing Pharos, and hammering from yards.
In their lush gardens, merchants dwell,
                southwards
Well-fed, well-lit, well-spoken men are these,
With bronze-faced sons and happy in their
                daughters.


The Little Coat

The little coat embroidered with birds
Is irretrievably ruined.
We bought it in the spring.
She stood upon a chair
And raised her arms like branches.
I leaned my head against her breast
Listening to that heavy bird
Thudding at the centre of our happiness.

Everything is dragged away.
The clothes that were so gay
Lie in attics, like the dolls
With which wild children used to play.
The bed were the loved one lies
Is a river bed on which
Enchanting haunting life
Is carried where the current may -
Tangled among blocks of ice,
Nests and singing branches
Were the Springs of yesterday.


Awaking

Ever the same, forever new!
The gravel path searching the Way;
The cobwebs beaded with the dew;
The empty waiting of new day.

So I remember each new morning
From childhood, when pebbles amaze.
Outside my window, the forewarning
Glitter of those days.

The sense felt behind darkened walls,
Of an amber-solid world, a lake
Of light, through which light falls,
It is this to which I wake.

Then the sun shifts the trees around
And overtops the sky, and throws
House, horse and rider to the ground
With knockout shadows.

The whole sky opens to an O,
The cobweb dries, the petals spread,
The cloks grow beards, the people go
Walking over their graves, the dead.

The world´s a circle where all moves
Before after, after before.
Such joy my fresh-awaking proves
Each day - until I start to care.


Unemployed

Moving through the silent crowd
Who stand behind dull cigarettes,
These men who idle in the road,
I have the sense of falling light.

They lounge at corners of the street
And greet friends with a shrug of shoulder
And turn their empty pockets out,
The cynical gestures of the poor.

Now they´ve no work, like better men
Who sit at desks and také much pay
They sleep long nights and rise at ten
To watch the hours that drain away.

I´m jealous of the weeping hours
They stare through with such hungry eyes
I´m haunted by these images,
I´m haunted by their emptiness.


The Exiles

History has tongues
Has angels has guns
Has saved has praised
Her exiles-in-life death-returned
For whom her printed page
Is heaven on which their names write worlds.


Empty House

Then, when the child was gone
I was alone
In the house suddenly grown vast. Each noise
Explained its origin -
Animal, vegetable, mineral,
Nail, creaking board, or mouse.
But mostly there was quiet of after battle
Around the room where lay
The soliders and the paint-box, all the toys.
   Then, when I went to tidy these away
My hands refused to serve:
My body is the house,
Each plaything that he touched, a nerve.

Mé dceři

Šťastný stisk mého prstu celou dlaní
Mojí dcery, když spolu právě kráčíme.
Celý svůj život budu cítit tento neviditelný prsten
Zářivě obepínající kost: budu jej cítit,
                i když ona dospěje
A vzdálí dnešku jako její oči, které už teď jsou mu
                vzdálené.


Branec

Po drnech - listy trav se bliští jako ostří dýk -
Branec za své rodné město kráčí.
Dívá se na paprsky slunce předcházející noci,
Tunelu, který spolkne život a bezmoci křik
Zazní pak z místa krvavého bálu.
Upřeně hledí na nebe, které krutost zračí.
Západ slunce je vysokou pecí jeho žalu.

Tak blízká je krutost příštích dní.
Kázeň, která toho večera
Ovládla jeho mysl, je hrobem života.
Život se ve včerejšek promění,
Utopené slunce již nevyplave.
Když o šťastném dětství sní,
Už zítřky chystají se na něj dravé.

Osvětleny třpytem prvních hvězd
Armády se daly do pochodu.
Před kostru, která bušíc na buben osudu
Je vede, brancova duše předstoupila.
"Otče," pláče, "otče, pohlédni! S vámi jdu!"


Hamburg, 1929

Beznadějně zraněn a spoután provazem ulice
Putuje člověk přímkami v rovině hrobů mdlých.
Občas zaplane spleť knotů v jeskyních,
Kde tváře magické lucerny vrhají pozdravy.
Rozbřesku ostrý blesk, slova neslyšet,
Nezní smích, vše se v křeči svíjí.
Bledí lilioví chlapci, jen rty jim oživují líce,
Sedí u zdí s poháry pro almužnu a staré kurtizány
Ceníce potkaní zuby jsou do nor štvány.



Na severu nekonečná plocha moře.
Hlídač vln, záře pecí stojících jako svíce,
Blikající Faros, tlukot kolejnic.
Na jihu tučných kupců přehršel sazenic
V honosných zahradách, spisovná mluva během her
Jejich opálených synků a šťastných dcer.





Kabátek

Kabátek vyšívaný ptáky
Je nenahraditelně zničen.
Koupili jsme jej zjara.
Stála za židlí
A objímala mne větvemi svých rukou.
Opíral jsem hlavu o její hruď
A poslouchal největšího z ptáků
Tlukoucího ve středu našeho štěstí.

Vše již odvál čas.
Veselé šaty, které zdobily nás,
Leží v podkroví jako panenky,
S nimiž si povídal dětský hlas.
Lože, na němž milovaný člověk leží,
Je říčním korytem,
Ve kterém proud
Unáší hrsti života krás.
Mezi kusy ledu běží
Zpívající proud,
Včerejší zřídlo opustil a nevrátí se zas.


Probuzení

Jakkoli stejné, provždy jiné!
Hledá Cestu štěrk pešiny, po níž jdem.
Na pavučině korálek rosy s druhým splyne.
Prázdnota očekávající nový den.

Vzpomínám na každý rozbřesk
Svého dětství, kdy křišťál čaroval.
Za mými okny těch dní lesk
Varovně mi sbohem dal.

Vědomí spadlé za tmavnoucí stěny
Jantarového vesmíru, jezero světla,
Z nějž tekoucí záře je matkou změny,
Která mne probouzejíc ony stěny smetla.

Slunce nořící se v nebe tůň
Sune stromy, skoro je trhá z hlíny,
Dům, jezdec i jeho kůň
Pod žhavými údery kácí se v stíny.

Celou oblohu zdobí písmene O jas,
Pavučina schne, květy rozvité jsou,
Času roste vous a lidé zas
Ke svým hrobům jdou.

Svět a vše v něm se točí,
Poté a dříve, dříve a pak.
Každý den, ještě než otevřu oči,
Si ohmatává můj vnitřní zrak.


Nezaměstnaný

Kráčeje zástupem mlčícím
Vedeným mdlými ohýnky cigaret,
Mezi osobami vydanými napospas ulicím
Mám pocit ubývajícího světla.

Postavy zevlují na nárožích
A krčením ramenou zdraví přátele
Obracející svoje prázdné kapsy
Cynickým gestem chudoby.

Na rozdíl od lepších lidí
Pobírajících tučný plat,
Od těch, co za pulty ostatní šidí,
Nemájí práci, mohou jen dlouho spát.

Nevražím na hodiny pláče
Tekoucího z hladových očí.
Takových obrazů mám dost,
Ničí mne jejich bezradnost.


Vyhnanci

Dějiny mají řeč
Mají zvěstovatele jdou v zteč
Mají zachráněné mají velebené
Za života vyhnance po smrti navrácené
V potištěné listy
Které jsou nebem jejich jmen


Prázdný dům

Když odešlo mé dítě provždy ven,
Já byl opuštěn,
Dům se stal pro mne obrovským.
Každý zvuk svůj původ náhle ozřejmil -
O zvířatech, rostlinách, kamenech,
Hřebíku, skřípající podlaze či myši vím.
Většinou je však ticho po bitvě,
V pokoji beze slov na zemi leží
Vojáčci, vodové barvy, další z hraček.
    Mé ruce jsou pohybu schopny stěží,
Když jsem se rozhodl, že se do úklidu dám:
Domem je mé tělo a nervem
Každá z hraček, které se dotýkám.

Návrat
na hlavní stránku