V říjnu letošního roku uplyne již 164 let od narození básníka družiny májové, Rudolfa Mayera. Ačkoliv nejde o výročí, kterému se říká kulaté, rád bych osobu Rudolfa Mayera připomněl. Naše básníky, stejně jako jiné skutečné osobnosti českých dějin, bychom neměli vzpomínat jen ve chvílích jejich kulatých výročí. Ano, měli bychom na ně myslet bez ohledu na kalendář.
   Rudolf Mayer se narodil 13. 10. 1837 na Nové Hospodě u Skránčic poblíž Klatov. Přes své německy znějící jméno byl ryzím Čechem. Gymnázium navštěvoval v Klatovech. Studoval zde v době, kdy se ve městě probouzel národní a kulturní život. Mayerovým vzorem se stal jeden z učitelů gymnázia, český vlastenec a nadšený milovník literatury, Václav Žirovnický. Po maturitě se mladý spisovatel přihlásil ke studiu práv ve Vídni. V roce 1857 ale z hlavního města monarchie odjel. Vrátil se do vlasti, do Čech, do Prahy, kde pokračuje ve studiích. Živil se jako koncipient nebo dával kondice. V Praze se sblížil se spisovateli právě se ustavující básnické skupiny kolem Jana Nerudy a Vítězslava Hálka, s nimiž bok po boku začal vystupovat literárně i ve veřejném životě.
   Mayer, jak tehdy bylo zvykem, psal verše již jako gymnazista. Ale jen málo básní vzniklých za jeho středoškolských studií bylo uveřejněno. Hluboce ovlivněn nešťastnou láskou k Emílii Wollnerové byl prostoupen hořkými úvahami o životě. Výrazně na sebe obrátil pozornost ve chvíli, kdy se představil roku 1858 v almanachu Máj. I nadále psal pln zklamání pramenícího z neukojených mladických nadějí v lásku a spravedlnost, psal pln bolesti z citlivě vnímaných sociálních a mravních rozporů společnosti v polovině 19. století, z citlivě vnímaného nedobrého postavení českého národa. Jeho duše byla „trochu trudna“ a „zadumána“. Hojivý prostředek na své duševní rány našel postupem času jen v šumavské přírodě.
   Mayer ukončil studium práv roku 1865 se zdravím výrazně podlomeným. Tuberkulóza jej trýznila již od třinácti let věku a nakonec ho zahubila v domě jeho sestry v Loučimi u Kdyně 12. 8. 1865. Na hrob Rudolfa Mayera při zdi loučimského kostela byla usazena deska s textem jeho dvou čtyřverší:

   Oldřich Hartl ve své monografii o Rudolfu Mayerovi vydané roku 1978 píše: „Přes zdánlivou krátkost tvůrčího období a »malý počet čísel jeho básní«, podmanivě vyslovil mučivou lidskou potřebu a odvěkou touhu každého po svobodě, právu, společenské spravedlnosti, lidském soudružství a lásce.“ S Oldřichem Hartlem nelze nesouhlasit.
   Pro tuto chvíli se s Rudolfem Mayerem rozloučím slovy jeho druha, Jana Nerudy, která byla zveřejněna v Národních listech 19. 8. 1865, šest dní po básníkově předčasné smrti: „…Tuším, že lásky nenašel, štěstí se mu nevzbudilo a on, naděje mladá, dřímá tam na západu vlasti a přes jeho hrob táhnou mraky Šumavy, jižto opěval, a nesou se vzdechy šumavských sosen, jež »vzrostly jak srdce naše… jen ku želání, k mlčení a slzám tajným.« …Mayer měl původní myšlenky a to je řídká věc, on měl cit a ten mezi námi vymírá. Mayer byl z nejnadanějších spisovatelů českých, které jsem poznal. Poměry jeho nedovolily mu volnějšího rozvinu a pochováváme jen literárního epigóna, kde jsme se těšili na velikána.“
   Nakonec jsem zařadil pět Mayerových básní. Při jejich výběru jsem se neřídil žádným pravidlem, snad to nevadí.

V poledne

Na pusté dílně teskno leží,
utichnul dávno kladiv ruch -
jen kola ještě hrčíc běží
a stále žene páry duch;
ten strašný velikán jak děcko
dá člověkem se vést, mu slouží -
jenž svoboden by zřítil všecko,
na rozkaz na sta kol tu krouží.

V ohromném kotli pára bouří
a topič klidně přikládá,
ač se to v kotli, rourách spouří,
myšlénky tiše sepřádá;
klidným se okem v oheň dívá,
jen někdy mžikne – sebou trhne,
kdy vzpomínka mu asi divá
do duše strašný blesk svůj vrhne.

A tak dí přitlumeným hlasem:
„Ty nahoře tam, tys můj pán,
jsi bohat – já jen bídným ďasem,
nevážen nikým, sotva znán.
Na tebe cti a hodnost kladou -
já neslýchám leč trpká slova;
tvůj život krášlen všeckou vnadou -
a můj – toť bída provždy nová!

A přec byl čas, kde mysl nesla
lehce ten rozdíl tížící,
že ty si leháš v měkká křesla -
a já na tvrdou lavici,
že šíré statky patří tobě -
mou ani hrstka země není,
že v trpké žije porobě
celé to práce pokolení.

Já ženu měl – věčná jí škoda!
Já měl ji z celé duše rád,
u nás vždy pěkná byla shoda
a nikdá zlosti ani vád.
My žili nuzně – peněz málo,
však oko její přec se smálo.
A šlo to – ona byla pilná,
já ramena měl k práci silná.

Já šetřil, nepil, doma seděl,
bych na něco se přece zmoh´,
učil se ledacos a zvěděl -
já nebyl zcela beze vloh.
Já dělal plány na zlepšení -
bůh dal nám dítko! – ach, jak zhusta
se požehnání v kletbu mění -
že za radostí – žalost pustá! -

Co kojila – to stále vadla,
já dítko brzy pochoval -
však ona den ode dne chřadla,
ač jsem jí lékaře hned vzal.
Já nechal práce, - sám jí sloužil,
nás lékař vždycky těšil jarem.
Já pořád doufal, pořád toužil -
až poslední groš vydán zmarem.

Já k tobě utek´ se v tom žalu -
tys začal krutě hubovat,
abys ji odnes do špitálu
a raději šel pracovat.
Což naplat – muselo se státi,
já se s ní rozloučil, však v noci
se s pláčem začla po mně ptáti
a ráno – nu – bylo po pomoci.

Odzvonili – pár prken sbili
a odvezli ji bez zpěvu. -
Já myslil, lítostí mi puknou žíly -
v ničem jsem neměl úlevu.
V dílně jsem na plano jen bušil,
až topičem mne udělali -
večer jsem pitím lítost hlušil -
a plány mé – ty ďasi vzali!“ - -

Umlknul – v dílně hrůza leží,
vždy větší v kotli var a ruch,
jakby o závod kola běží,
jak běsi žene páry duch.
Však na to málo topič hledí,
on klidně, beze strachu sedí,
kus po kusu do pece hází -
nad ním se panstvo k hodům schází.

A vztyčiv se zas topič volá:
„Jen hoduj – bohat jsi – jsi pán!
Vždyť bdím tu já – já bída holá!
Zda víš, žes v moc a soud mi dán?
Jen ruky mé jedinké hnutí -
a krásný palác tvůj se sboří; -

mníš, ač teď chátra všem se koří,
že nezví, jak vy jste k ní krutí?

Mníš, že nepřijde probuzení,
že nepozná za krátký čas,
jak její pot se tobě v zlato mění
a ji jen v novou bídu zas;
jak člověka´s učinil strojem bídným,
ač z lidu, ztratils srdce k němu
a zapřel jeho řeč, v níž jemu
jen láti znáš, ne mluvit slovem vlídným.

Jak z nás co šneků tuk vyssáváš,
pak odhodíš tu skořepinu
a bídně v prachu shnít necháváš, -
vždyť zrozeni jsme pro chudinu!

Tak slepá je ta tvoje pýcha,
ze všecko lidské v nás urážíš -
nevíš, že v člověku hněv dýchá,
a ztygří-li, jak boj s ním zvážíš?

Hoj! jak to v kotli bouří – víří,
jen ještě jeden okamžik
a stejná záhuba nás smíří -
mé vykoupení – tvůj však dík! -
Však žij! ne všech to vykoupení,
jednoho tyrana-li v světě není!“ -
Otevře ventil – klidně sedne -
zdaž nad sykotem tím pán zbledne?! -

Jen jednu vlast

Jen jednu vlast ti osud dal
na celém světě širém,
abys kdy přátele ti vzal,
nebyl jak v domě sirém,
nebyl jak loď, jež po vlnách
se beznadějně zmítá,
již na tom množství bouřných drah
hostinný přístav neuvítá.
A k té se měj, kdy míru den
i zhoubná bouř kdy hrozí,
v té hledej sílu, spásu jen,
v ní sláva tvá, otců bozi.


Ó, nech mne jít…

Ó, nech mne jít tam do dalekých krajů,
ať palnou ducha touhu ukojím,
ať duši znořím v kráse lesklých rájů
a novou vášní srdce opojím.

Zde truchlivo a ticho jakby v hrobě
a já jen divou bouři miluji,
zde sivé mlhy nebe ztemňují
a já přec světlo ždám – ač v marné zlobě.


Ač sladko v upomínkách…

Ač sladko v upomínkách věrných žít -
já nechci rušit srdce tvého klid.
Kdokoli číš tvé lásky bude pít,
ať čistým okem vítá ráje svit.

Na život můj, před květem zlomený
již dávno klamu zhoubné jíní padlo.
- -


Tobě!

Jak prchlý čas, jak vesny milý květ,
tak zajde v zhoubný hrob i mladost tvá,
a ani den pak nepřivábíš zpět,
nechť duše tvoje dnem i nocí lká.
I lásky plamen vroucí dohoří,
poslední jiskru ti udusí černý klam,
a všechna radost se ti ponoří
v útrapy jícen – zhouby strašný chrám.

A když ti všechno, všechno pohyne,
v tvém srdci jenom chmury budou tkvít,
z kterých se blesk jen žárný vyřine,
tu propast bezdnou v srdci osvítit:
pak upomínku aspoň uchovej
na zašlé dny, na zvadlý mládí ráj, -
ten dávných září záblesk mdlej
tě sprovodí zas ve snů blahý kraj!

Návrat
na hlavní stránku