KOČKA A PES
Ten den foukal vítr. Vítr přiháněl černá mračna nad město a v něm na ulicích vířil prach a tisíci kamínky jako tisíci bičíky šlehal tváře posledních chodců.
A chodci utíkali s hlavami hluboko zabořenými do zdvižených límců ke svým dveřím, spěšně je odemykali a mizeli v nich. Až nakonec ulice města byly prázdné.
Jenom ONA nevnímala vítr, nehnutě stála na chodníku a fascinovaně se dívala a v hlavě jí zněla změť hlasů a slov.
Dívala se na odpadky. Odpadky poletovaly, protože je vítr roznášel dál a dál od popelnic. Dívala se na kočku. Kočka vběhla do silnice, srazilo ji auto, plazila se zpátky a nakonec padla mezi odpadky uprostřed popelnic. Dívala se na červený pramínek, který jí vytékal z čumáku, a dívala se na kaluž krve u její hlavy. Ale kočka ještě nebyla mrtvá, ještě dýchala, i když namáhavě, ještě sebou čas od času zaškubala. Dívala se na psa. Pes se opatrně přiblížil ke kočce, odskočil, polekal se, protože kočkou zacloumala další křeč. Zůstal stát opodál, pozoroval ji, natahoval hlavu jejím směrem, větřil a kňučel touhou po ní. Dívala se na jazyk, který mu vypadl z huby, dívala se na sliny, které po jazyku proudily, a dívala se na louži pod ním.
Najednou uslyšela jeho klidný a hluboký hlas. "Asi víš, proč jsem přišel." ... "Určitě ten chlad mezi námi taky cítíš." ... "Už tě nemiluju." ... "Ne, není to tvoje vina." ... "Ne, není v tom žádná jiná." ... "Prostě to skončilo, už nic necítím." ... "Neulehčuješ mi to. Já se snažím být jenom čestný."
Dívala se na psa. Pes se přikrčil a znovu pomalu šel ke kočce. Dívala se na sliny, které mu tekly z huby, a dívala se na čáru, která z nich za ním zůstával. Konečně stál nad červenou kaluží. Požitkářsky nejprve očichal její okraj kolem dokola, potom se čenichem zastavil těsně nad ní, přimhouřil oči a dlouho nasával páru, která z ní stoupala. Až nakonec prudce ponořil tlamu do krve a znovu se zarazil, než začal chlemtat, jako by vychutnával teplo, které v ní ještě zbylo. Chlemtal, až se zajíkal. A když skončil, pozvedl hlavu a slastně se olizoval, pomalu a pečlivě objížděl čumák i chlupy na hubě. A přitom soustředěně hleděl kočce do očí, které se začaly zakalovat, začal pozorovat její břicho, pomalu se zdvíhalo nahoru a dolů, kočka ještě dýchala, ještě žila.
Slyšela chladný dívčí hlas. "Nepřišla jsem tě utěšovat." ... "Aspoň víš, jaké to je, když tě někdo opustí, aspoň víš, jak bolí samota." ... "Dám ti radu, kterou ty jsi tenkrát, když já jsem byla sama, tak velkodušně a snadno rozdávala, čas všechny rány zahojí." ... "Zahojí, jestli to přežiješ."
Dívala se, jak tělem kočky znovu projela křeč. Dívala se na psa, který neutekl. Pomalu přišel ke kočce a čenich zabořil do srsti na hrudi, poslouchal tlukot jejího srdce, pak s čumákem pořád zabořeným v chlupech jel po jejím boku, až konečně narazil na měkké břicho. Zarazil se. Nechal svůj čumák zdvíhat nahoru a klesat dolů, tak jak se při každém nádechu zdvíhalo břicho a při každém výdechu klesalo. Dívala se, jak pes tam uvnitř tuší teplo, jak mu sliny stékají z huby na břicho a po něm na zem.
Rozezněl se jí v hlavě zvonivý hlas. "To se spraví, uvidíš." ... "Budeš šťastná." ... "Budeš šťastná jako jsem já. Představ si, Jakub mne požádal o ruku. Proto jsem vlastně přišla. Přišla jsem se zeptat, jestli mi nepůjdeš za svědka." ... "Nebuď smutná, čas všechny rány zahojí."
Dívala se na psa. Pes se najednou zahryzl do měkkého břicha, slastně přivřel oči, když se mu po hubě začalo rozlévat teplo. Dívala se na kočku. Kočka prudce zamávala prackami, její oči prohlédly, bolest ji vyburcovala k poslednímu pokusu zachránit se. Pes zaškubal hlavou do stran, vyrval kus masa a uskočil. Opodál hltal svou kořist a taky se díval na kočku, jak se přetočila a snaží se postavit na přední nohy, jak se plazí, jak jí z rozsápaného břicha vypadly střeva a jak je táhne za sebou.
V hlavě jí křičel vyplakaný vysoký matčin hlas tak silně, až si zakryla uši. ... "Nemůžeš si dovolit mít teď dítě." ... "Máš ještě dva roky do konce školy." ... "Víš, kolik mě ta škola už stála." ... "Vždyť by to bylo nebožátko a já se o ně ostatně starat nemůžu, vždyť jsem sama, to přeci víš."
Dívala se na psa, jak pozoruje střeva, jak se olizuje. Dívala se na kočku, jak se zastavuje, jak padá na bok. V tom okamžiku pes vyrazil a vyrval jí z břicha další kus masa. Kočka otevřela tlamu v němém výkřiku bolesti a z tlamy i z čumáku jí do dálky vytryskla krev. Pes rval další a další maso a hltal ho a chlemtal krev řinoucí se z ran. Když sežral všechna střeva venku, zabořil čumák do těch, co ještě zbyla v těle. Slyšel srdce, které ještě tepalo, a cítil proudící krev, kterou ještě vhánělo do žil a do tepen a která pak crčela ven a slévala se do veliké kaluže. Když pes sežral střeva, začal rvát a hltat maso, spěchal, chtěl se dostat k srdci, které už přestalo pulsovat, krev přestala tělem proudit, tělo začalo rychle vychládat a krev se srážet.
Klidný a nezúčastněný hlas jí oznamoval: "Zákrok se nezdařil." ... "Nastaly komplikace." ... "To znamená, že šance znovu otěhotnět je mizivá." ... "Je mi to moc líto." ... "Ale existují tu jiné alternativy."
... "Čas všechno vyřeší."
Dívala se na psa. Pes cítil za zády přítomnost dalších psů, které přilákal pach krve. Žral a konečně se prožral k srdci, zahryzl se do něj. V tu chvíli uslyšel za sebou nervózní zavrčení. Vyrval srdce a utekl. Nezastavil se, hltal srdce za běhu. Ale nakonec se zastavit musel, málem se tím velkým zadusil a teď dávil ven všechno, co sežral.
Psi ho nepronásledovali, namísto toho se vrhli na mrtvolu a rvali zbytky masa a chlemtali zbytky krve. Zakryli ji svými těly, takže bylo jen slyšet mlaskání psů, praskání kostí a trhání kůže. Cosi je vyrušilo. Psi se rozprchli na všechny strany, ale každý z nich držel v hubě kus masa a na zemi zbyla jen kaluž krve a vedle kaluž slin.
Najednou uslyšela svůj vlastní hlas. Ale ten hlas už nezněl uvnitř její mysli. Cítila, jak pohybuje rty a slyšela, jak polohlasně opakuje motlitbu: Bože, prosím, ať už necítím bolest, prosím, prosím ..."
Uslyšela v dálce přijíždět auto, zavřela oči a vkročila do silnice.
Napsáno na hudbu Ludwiga van Beethovena Piano Sonata No. 14 in C sharp minor Op. 27 No. 2 "Moonlight"
FANTASIE
Slunce vyšlo a pohodilo svými zlatými paprsky, jako koketná dívka pohazuje svými dlouhými vlasy, a paprsky lehce pohladily koruny smutečních vrb, křídla motýlů, květy lučních zvonků, světlé vlasy dívky a tmavé vlasy chlapce, jako vlasy pohladí dívčinu šíji, ramena a záda, když na ně dopadnou.
Bosá nožka se vnořila do trávy na louce a pod její tíhou zvonky přitiskly k zemi své modré hlavičky. Tíha pomalu mizela, až zmizela docela, jak se noha pružně prohnula v kotníku, přenesla váhu bělostného těla na špičky prstů a vznesla se do vzduchu. A zvonky váhavě vstávaly a napřimovaly se, až se zase hrdě tyčily do výšky, aby hleděly, jak jsou další tou jemnou tíhou poníženy. A čtvero nohou se vnořilo do trávy.
Modré oči sledovaly vylekané motýly a chvějící se květy zvonků a kradmo se čas od času podívaly vedle sebe nahoru. A hnědé oči sledovaly chvějící se květy zvonků a vylekané motýly a čas od času se kradmo podívaly vedle sebe dolů.
Prstíky bílé paže, které byly vpleteny do prstů snědé paže, se k nim přitiskly silněji, aby se ujistily, že tam jsou. A velké prsty stiskly ty malé silněji, ale jenom tak silně, aby je nerozdrtily, i když to se zdálo tak snadné, aby se ujistily, že tam jsou a navždy navždy zůstanou.
Úzká ramena a hruď se zachvívala mělkými a rychlými nádechy, malé srdce zběsile bušilo a vhánělo krev do bílých tváří, bušilo v očekávání, v očekávání čeho? Široká ramena se stejně jako hruď zvedala nahoru a dolů rychleji a velké srdce bušilo prudčeji a vhánělo krev do snědých tváří, bušilo v očekávání, v očekávání čeho?
Tmavé vlasy se spletly se světlými, až byly jedno, malé prsty se vpletly do velkých, až byly jedno, rudé rty se přiblížily k rudým rtům, až se sebe lehce, lehoulince dotkly, pak se přitiskly silněji a silněji a začaly se do sebe vpíjet, až byly jedno; nakonec rozvážně bušící srdce klesalo k divoce bušícímu srdci, až byly jedno.
V modrých očích se odrážely dva modré zvonky, kam usedli dva modří motýli. Pod jejich tíhou zvonky mírně sklonily své květy, motýli do nich pronikli a sáli nektar, chvíli odpočívali, ale pak znovu a znovu pronikali hluboko do něžných útrob. Když se nasytili, vzlétli tak prudce, až se zvonky rozkymácely. A dva modré zvonky pohltila tma očí.
Zpod okraje víčka se vydrala slaná kapka vody a zachytila se na dlouhé černé řase, pak vyklouzly druhá a třetí a první, druhá a třetí kapka byly jedno. Černá řasa se sklonila pod tíhou velké slané kapky, a ta tekla po obloučku tváře. Za ní zůstávala cestička posetá droboučkými kapičkami, které se pomalu vpíjely do kůže, a kapka byla menší a menší, až zmizela úplně.
A pak na víčko usedl motýl, snad ho předtím zmátla modř očí a on teď hledal sladký smysl svého bytí. A na druhé víčko usedl další motýl. A najednou se nad dívkou vznášelo tisíc motýlích křídel a motýli usedali na tvář, na prsa, na ruce, na břicho, na nohy, až ji celou celičkou zakryli.
Zvedl se vítr, tisíc motýlů se vzneslo a tisíc modrých zvonků se mírně zachvělo.
Vítr přihnal těžké olověné mraky, které zakryly slunce a uprostřed kterých se objevil andílek s dlouhými zlatými vlasy a smutným obličejem a pomalu se snášel k zemi. Snesl se pod strom s větvemi ohnutými pod tíhou smutku až ke svým kořenům prodírajícím se nad zem. Pod stromem klečela žena a její světlé vlasy se smotávaly s větvemi smuteční vrby, až byly jedno, její malé bílé prsty se vpletly do kořenů, až byly jedno a její prudce bušící srdce přestalo bít. Anděl před ženou poklekl, sepjal ruce k modlitbě a zkameněl.
Z temných mračen začaly padat neslané velké kapky vody a padaly na kamenné vlasy anděla, na jeho kamenná křídla, na jeho kamenný smutný obličej a sklouzávaly po jeho kamenných tvářích a zdálo se, že anděl pláče.
