Výběr z textu předneseného na literárním večeru pořádaném Výborem národní kultury v Brně, březen 2003. S laskavým svolením autorky Aleny Kalábové upravil Michael Doubek.
Už při pouhém pohledu na přehled českých spisovatelů 19. a počátku 20. století vidíme, jak malý je počet žen spisovatelek ve srovnání s muži. Zajisté to souvisí s postavením, které měla žena v rodině, ve společnosti, s tím, co se od ženy očekávalo, a v neposlední řadě i s tím, jaký měly ženy přístup ke vzdělání. Připomeňme si, že první české dívčí gymnázium v Praze bylo otevřeno v roce 1890, jmenovalo se Minerva a nehynoucí zásluhu na něm měla Eliška Krásnohorská. V devadesátých letech 19. století vstoupily také první ženy na pražskou univerzitu. Nechci se pouštět do úvah o ženských právech a boje za ně; jednak to není problém, v němž bych se vyznala, a za druhé to souvisí s hlavním tématem tohoto příspěvku jen okrajově. Velmi zjednodušeně bych řekla, že jestliže v 19. století bojovaly ženy vedle volebního práva také za vzdělání, 20. století už znamená boj za to, aby žena byla posuzována a odměňována jako stejně schopný a stejně vzdělaný muž.
Vraťme se ale na počátek. Když se po josefínských reformách uvolnili lidé ze závislosti na vrchnosti, odcházeli mládenci i dívky z vesnic do měst. Dívky se do měst provdávaly, žily v rodinách příbuzných, či pracovaly jako služebné. Poté, co se český živel ekonomicky aspoň trošku opeřil, začal usilovat, aby jeho synové a dcery dostaly vzdělání. Dcerky českých měšťanů dostávaly domácí vzdělání, četly v několika jazycích, avšak svého vzdělání většinou užívaly pouze k tomu, aby si zapsaly recept na reveňový koláč nebo aby vedly nekonečnou korespondenci s přítelkyněmi a příbuznými.
Na začátku 40. let 19. století přišla do Prahy mladá žena úředníka finanční stráže, začala si říkat Božena, a přestože neměla téměř žádné vzdělání (chodila do školy v České Skalici a první knížku, asi nějaký škvár, četla pravděpodobně u správce Hocha) projevila záhy literární talent. Začala psát básně. "Ženy české, matky české, / slib si dejme a v něm stůjme, / pro blaho své vlasti / všechny síly obětujme," psala. Vlastenci před ní padali na krovky, protože byla krásná, vlastenecké dámy ji přijaly vlídně, protože byla milá, rychle se učila a všichni obdivovali její osobitý vypravěčský talent, který uplatnila hned ve své první knize Národní báchorky a pověsti. O pozoruhodném literárním odkazu Boženy Němcové, o níž je řeč, a o jejím strastiplném životě víme skoro všichni. Zemřela dvaačtyřicetiletá, utýraná nemocemi, bídou, pronásledováním rakouskými úřady i odsuzováním těch, kteří byli dříve jejími přáteli. Božena Němcová je první česká žena, která se pokusila svou literární prací uživit sebe i své děti. Měla také odvahu vynést na veřejnost témata, o nichž se ve společnosti nemluvilo, totiž o ponižujícím a nedůstojném postavení ženy ve vlastní rodině. Z jejího díla dodnes cítíme touhu po lásce, úctě a pochopení, jež tolik postrádala a jež tolik hledala. Snad ji i chápeme, když si uvědomíme, že její manžel ji písemně povzbuzoval slovy jako "a zajdeš za plotem a nikdo si o Tebe ani boty neotře".
Mezi těmi, kdo se po předchozím důvěrném přátelství od Němcové posléze odvrátily, byly také sestry Rottovy, které známe pod jmény Karolína Světlá a Sofie Podlipská. Byly o desítku let mladší než Němcová a dostalo se jim mnoho z toho, co Němcové chybělo - vyrostly v zajištěných poměrech v pražské obchodnické rodině, dostalo se jim dobrého domácího vzdělání. Karolínu Světlou uvedl do pražské vlastenecké společnosti její manžel, Petr Mužák, který ji rovněž seznámil s českou literaturou. O Karolíně Světlé napsala Marie Pujmanová v roce 1939 do Kritického měsíčníku: "To je velká paní, až z ní jde strach. Nikomu nesleví, ani svým těžce zkoušeným hrdinkám, ani jejich nepřátelům, všechny rozsoudí podle práva, ta rytířka pera... Její složité dílo má snad o jeden nerv míň a o jednu rozumovou pružinu víc, než by si přálo celé, milostné a plné umění. Ale jaká to byla velká paní. Kdybych se měla vyplakat a potěšit, šla bych k Boženě Němcové. Kdybych se chtěla poradit a zocelit, šla bych ke Karolíně Světlé".
Karolína Světlá byla velmi aktivní v emancipačním hnutí žen. Její zásluhou byl založen Ženský výrobní spolek. Představovala svou osobností i svým literárním dílem velkou autoritu pro své současnice. Dokázala pro práci v Ženském výrobním spolku a v redakci Ženských listů získávat mladé. Z těch, které svým příkladem ovlivnila, budu jmenovat aspoň dvě: Terezu Novákovou a Elišku Krásnohorskou.
Tereza Nováková zahájila svou veřejnou a literární činnost přednáškou právě o Karolíně Světlé, kterou považovala za svoji učitelku. Víc než třicet let se podílela na úsilí o všestranné zrovnoprávnění žen. Zabývala se lidovou architekturou, krojem, nářadím a nábytkem. Po dvacet let žila v Litomyšli jako žena středoškolského profesora, po návratu do Prahy redigovala časopis Ženský svět. Měla tragický osud jako matka, zažívala bolesti nad smrtí několika svých dětí, do dospělosti dochovala pouze dva syny, přežil ji však pouze jeden, Arne Novák, literární vědec a kritik. Tereza Nováková je autorka povídek a románů z lidového prostředí východních Čech, jež se soustředí na nevšední jedince a jejich konflikty s okolím (Jan Jílek, Jiří Šmatlán, Děti čistého živého, Na Librově gruntě, Drašar).
Elišce Krásnohorské, vlastním jménem Alžbětě Pechové, vděčí za svůj vznik, jak už bylo řečeno, první české dívčí gymnázium Minerva. Eliška Krásnohorská byla neúnavně činná v ženském hnutí, pro nějž ji získala Karolína Světlá. Pracovala v redakci Ženských listů. Jako kritička pak Krásnohorská působila zejména v Osvětě, listech pro rozhledy v umění, vědě a politice. Osvěta byla hlavním tiskovým orgánem tzv. národní školy. Redigoval ji Václav Vlček, autor romantických historických próz a románů ze šlechtického prostředí. Krásnohorská spolu se Schultzem a Zákrejsem patřila k předním kritikům této revue. Byla to přitká kritička a bojovná polemička. V duchu konzervativních postojů tohoto listu se ani Krásnohorská nedokázala vyrovnat s literaturou 90. let 19. století a ocitla se v opozici vůči této tvorbě. Krásnohorská byla básnířka, byla i autorkou libret ke čtyřem Smetanovým operám (Hubička, Tajemství, Čertova stěna a Viola) a k operám Bendlovým a Fibichovým. Překládala Puškina, Mickiewicze a Byrona. Dobovým představám o literatuře odpovídá i její tvorba pro děti - mravoučné příběhy, výchovné zásady. Její Svéhlavička nahrazovala dospívajícím dívkám německou kýčovitou četbu (měla svůj kýč v češtině).
V roce 1889 a o rok později, roku 1890, měly v Národním divadle premiéru dvě dramata Gabriely Preissové. Hry Gazdina roba a Její pastorkyňa jsou dodnes na repertoáru našich divadel. Když se Preissová provdala na Moravu, imponovala jí barevnost vyparáděné slovácké vesnice, za jejímiž malovanými žudry však viděla i tragédie mnoha ženských pokolení. Na přelomu 80. a 90. let 19. století uvádělo Národní divadlo řadu her s vesnickými tématy. Před hrami Preissové uvedlo Jiráskova Otce, v devadesátém roce Vojnarku. Avšak především Preissová vyvolala u konzervativní části kritiky pobouření - porušením manželské věrnosti a sebevražda v Gazdině robě či nemanželské dítě a jeho vražda v Její pastorkyni. Obě hry se staly podkladem k libretům oper (Foersterovy Evy a Janáčkovy Její pastorkyně). Sama Gabriela Preissová měla zajímavý osud. Ovdověla a znovu se provdala za rakouského důstojníka. S ním odešla do Pulje na Istrii. Za 1. světové války byla obžalována z velezrady za pomoc ruským zajatcům. Nakonec ale všechna nebezpečí přestála a zemřela až roku 1946.
Další z žen, Annu Laurmannovou, rozenou Mikschovou, známe pod pseudonymem Felix Téver. Felix Téver pocházela z pražské patricijské rodiny. Její otec, lékař, byl celoživotně spjat s rodinou F. L. Riegra, jenž byl, jak známo, zetěm Františka Palackého.Anna Mikschová se provdala za jistého Laurmanna, jenž byl vnukem Josefa Jungmanna. Jejich manželství ale trvalo jen krátce. V 80. letech 19. století skončilo tehdy neobvyklým rozvodem. Rozvod mladou ženu do ústraní nezahnal. Naopak, její salón na dnešním pražském Jungmannově náměstí i její letní libockou vilu navštěvovali po padesát let umělci mnoha generací. Začali tam chodit lumírovci, mezi poslední návštěvníky pak patřili bratři Čapkové. Felix Téver znamená v překladu šťastná Tibera. Tento pseudonym si Laurmannová zvolila za svého pobytu v Itálii, kde se zotavovala z nemoci a kam utekla z nešťastného manželství. Téver napsala asi 13 knih. Ovlivňovala ji Světlá a Zeyer, který byl jejím přítelem a který žil určitý čas i v její vile. Její kniha Černý Lohengrin z roku 1927 je považována za polemiku s jejím dalším přítelem, Otakarem Theerem. Napsala hru z rudolfínské doby Za zlatem.
I salón Růženy Svobodové navštěvovalo mnoho umělců. Svobodová, autorka reportážních črt, prozaička, organizátorka dobročinných akcí, vedoucí osobnost časopisů Lípa a Zvěstování, získala klášterní vzdělání. Provdala se za básníka, prozaika a dramatika F. X. Svobodu, jenž byl považován za vycházející hvězdu 90. let, jehož talent však postupně poněkud zplaněl. Svobodovou navštěvovaly Božena Benešová, Hana Kvapilová, Helena Malířová, sestra herečky Růženy Naskové a družka Ivana Olbrachta. Talent Růženy Svobodové přecenil její přítel F. X. Šalda. Ten v jejím případě ztratil svá vysoká kritická měřítka a když zemřela, upřímně truchlil a napsal o ní esej In memoriam R. S. a sbírku básní Strom bolesti.
Jednoho dne přišla do salonu paní Svobodové útlá a velmi vzdělaná dívka z dobré pražské rodiny. Jmenovala se Marie Hennerová. My ji známe jako spisovatelku Marii Pujmanovou. Pujmanová o Svobodové napsala: "Málokdo u nás byl tak bez výhrady milován i tolik nenáviděn jako Růžena Svobodová... I přátelé i nepřátelé Růženy Svobodové jako by se byli zapřísáhli, že nebudou vidět nežli jednu její tvář".
Marie Pujmanová se narodila v Praze roku 1893 v rodině univerzitního profesora církevního práva. Její dědeček byl poslancem říšského sněmu. Dostalo se jí vynikajícího soukromého humanitního vzdělání. Jako devatenáctiletá se provdala za jistého Zátku, příslušníka milionářské rodiny jihočeských magnátů, ale už za první světové války se vrátila do Prahy. Podruhé se provdala za tvůrce moderní české operní režie Ferdinanda Pujmana. Jako autorka debutovala v Šaldově Novině roku 1910. Přispívala do listů redigovaných F. X. Šaldou a Růženou Svobodovou. Ve 20. letech pravidelně spolupracovala s liberálně měšťaskou Tribunou a později s podobně orientovanou přítomností. Pujmanouvá se zajímala o dílo Růženy Svobodové a Boženy Benešové, o níž dokonce vydala v roce 1935 monografii. Pujmanová psala glosy, literární a divadelní kritiky, medailony, reportáže. Především to však byla prozaička. Angažovala se v antifašistickém hnutí. První kniha Marie Pujmanové vyšla roku 1917. Nejvýznamnější román Marie Pujamnové, Lidé na křižovatce, vyšel roku 1937. Román koncipovaný jako konfrontace životních osudů dvou rodin žijících v jednom činžáku, vzdělanecké rodiny socialistického advokáta Gamzy a rodiny domovníka Urbana, měl u čtenářů i kritiky velký ohlas a během půldruhého roku se dočkal 10 vydání. V románu zobrazila Pujmanová i obraz moderní průmyslové říše, pro niž jako zdroj sloužil Baťův Zlín. Šéf textilního komplexu Kazmar v díle není líčen jako kapitalistický upír, který tyje z krve vdov a sirotků, nýbrž jako skromný a nesmírně pracovitý a houževnatý člověk, jenž měl vysoké nároky na sebe i na ostatní. Pujmanová mu přiznává, že dal chléb lidem z kamenitých kopců, že jim dal příležitost naučit se pracovat, dal jim práci. Ale přiměl je také, aby žili tak, jak si sám představoval, že mají žít, a vyžadoval, aby jednali a mysleli přesně podle jeho vzoru. Marie Pujmanová je však především prozaička ženských osudů. Známá je i novela Předtucha nebo pokračování Lidí na křižovatce, Hra s ohněm a Život proti smrti.
V roce 1957, rok před svou smrtí, vydala Marie Pujmanová rozáhlou poému nazvanou paní Marie Curieová, kterou vzdala hold životu a dílu polské rodačky a francouzské badatelky. Verši z této poémy končím:
"My však, ó paní, my zde na zemi,
my obyčejné, věčné zázemí,
o nějž se odrážejí letci, rakety a ptáci,
kam nakonec se každý na klín země vrací,
ať je ta jízda jak chce daleká,
my zblízka máme rádi člověka.
Bez lásky všechny atomové elektrárny
byly by podnik zhola marný,
bez lásky každý mezihvězdný let
by byl jen led, jen mrtvý led.
Na lásce, paní, stojí svět."
