Sídliště
V pustinách kvádrů lampy blikají
Jak opuštění psi se ve tmě choulí v kruhu
Chodníkům na rtech vločky lidí roztají
Když okna ve zdech oživnou a vidí duhu
Za mlhou záclon lidé schovaní jsou do sebe
Na zasněžených krách do modrých ohňů hledí
Nad nimi chladné ruce antén loví nebe
Do dlaní střech jen pírka mraků sletí
A dole pestré korálky aut cesty zdobí
Řetězy barevnými město spoutají
až ráno do údolí potáhnou jak sobi
Ve stádech troubících jež vůdce nemají
Za domy plechoví medvědi spí přesycení
než bledé stíny jejich plná břicha otevřou
Na rozích do slunce už štěkají psi spokojení
V těch končinách kde kruhy uvnitř kruhů jsou
Dálnice
Rameno sépie jež září do tmy světly řítících se aut
Ta šedá stuha naděje všech chvátajících v poutech času
V noci tajemná jak lesním tichem plazící se astronaut
Kovový vítr jenž sviští v poli betonových klasů
V katedrále přírody slyšíš jak tepe její asfaltové srdce
Ten pohár rychlosti naplněn až po okraj je bouřícími motory
A na rtech čekajících měst vždy chutná trochu trpce
Skrz bílé zuby sídlišť do nich vtéká všemi otvory
Zde proudí davy v plechu oblečené a cíl je na dosah
Pak zvolna noří dýmající prsty do lesklého chaosu
Kam dosáhne tam barevné slzy zatřpytí se oknům na řasách
Kaňonem z cihel pokroucená vlní se zas zpátky k obzoru
Jak pijavice lidmi nasycená zas opouští měst útroby
Jen aby někde dál se zase vyzvracela
Vrací se a zas a znovu sytí se z té panelové nádoby
Vždyť stvořena je k tomu aby brala a zároveň i navracela
Kufřík nožů
Cvak! A černé víko tiše vzhůru pluje
Bodavá ústa leskle zívnou do slunce
Studený jazyk zmatené prsty olizuje
Šmik! A prsten rubínový zdobí moje ruce
Jaro
Ranními zpěvy brána prolomená
Pěšinkou květů vcházíš do jara
Nos plující váza zavěšená
Kytici z vůní cestou nabrala
U nohou v trávě rostou metropole rušné
Pod zelenými mrakodrapy plné ulice
Na věžích pampelišek přístavy jsou vzdušné
V nich motýlů křídel kotví plachetnice
Usedni do trávy uprostřed louky stinné
Tam mezi brouky věčné poutníky
Nad hlavou svítí mladé lístky snivé
Pro tichá ústa milenců a básníky
Léto
Čas kdy zrnka prachu tančí na třešních
v nehybném horku slunečního sálu
a z mokrých břehů hraje dívek smích
když nahá těla koupou v letním žáru
Za nimi v kraji lány polí stojí v zlatě
jak nastoupené čtverce římských legií
Tam jenom skřivan polní maršál vyruší tě
než kopce na obzoru zbytek slunce dopijí
V dutinách měst se táhnou davů horké hleny
Nad nimi nebe ta rozpálená pánev smogu
Do těsta ulic kovové hrozny aut jsou zapečeny
Já s třešní za uchem tam davem kráčím domů
Podzim
Už mrazivý dech vesmíru sem vane
S kapkami hvězd se snáší do listí
Zem nastavuje svoje horké dlaně
Chladivý déšť tvář od prachu jí očistí
Stromy jak zlaté kočáry jsou bez spřežení
V podzimním větru pádí podél cest
do labyrintu z mlh kde čeká zapomnění
na jasné dny kdy z nebe buší horká pěst
Větrným štětcem podzim kreslí do větví
A městské hřbitovy se změní v galerie
V nich zkamenělé oči hledí do dětství
Studené slzy barva listí skryje
Zima
Ať oheň z krbu do tmy praská silněji
když venku modré kosti chrastí o komín
Stín sklenky na stěně ať roztančí se rychleji
až horké vlasy v šeru pohladím
V krajině za oknem třpytivé sítě upředeny
Obloha zbledlá vykašlává bílé pavouky
Prokřehlé sochy v parcích do nich oblečeny
Žulová čela moudrých skryjí bílé klobouky
V dutinách stromů ptáci chladem polapení
A z nozder města stoupá pára ke křišťálům
Ledové zuby mráz už ze střech cení
když odcházíme k rozsvíceným stromům
Před bouřkou
V koncertních sálech zhaslé krajiny to zadunělo
Už mračných varhan nebe ladí černé píšťaly
V hledišti lesů suchými hlasy zašumělo
Tam do něj žlutá ústa mraků dýchaly
V pódiu kopců palác bezvětrný stojí
a jeho balustrády z oblak svítí nad kraji
V komnatách tanečníci flamenga se rojí
Jich těla klikatá tam za okny se míhají
I osamělé diváky má opera ta s němou předehrou
Uprostřed polí jdou své tváře obrácené k jevišti
Jen čekají kdy brány paláce se otevřou
a vítr vzdušný pierot ven první prosviští
Z dusivých výšin reflektory září do propasti
Před branou šašek vítr tančí s blesky
V polích se divák směje z mokré pasti
A s deštěm sloupy paláce se bortí do kaluží
Věže
Na šedých dortech svíce bez plamene
Jak sukovité prsty starců ukazují na nebe
Tam holub dobyvatel klove do kamene
A prastaré tváře mlčí zahleděny do sebe
Ve výhni dne i v chladné noci lhostejné
Svou výškou drtí hlučnou tasemnici davu
V nich schody jak klouby staré ženy prodejné
Vržou svou píseň hrbolatou a sklonit nutí hlavu
Papírové oltáře
Znám domy co přepychu jsou katedrály
V nich plná ústa ze všech koutů funí
Tam na mších hojnosti se klaní svému králi
Ti jimž v srdcích prázdné chodby duní
Stát hrdě před oltáři a přece u nich klečet
jen mastná slova o luxusu plivat do davu
Na každém z nich je ze sobectví pečeť
A modly na oltářích mají papírovou hlavu
Bůh peněz plní akvária zlatou močí
tam kvetou pestré květy znějí tóny libé
Však uvnitř zákonem je jazyk mločí
V těch akváriích plavou pozlacení lidé
Večerní šálek čaje
Do bílé loutny křehké lístky tiše padají
Z krajin kde země leží a obnažuje prsy
Na struny z porcelánu svoje písně brnkají
O roztažených stehnech hor kde rostou trsy
U okna konvice již zrudla od červánků
Jak useknutá hlava draka páru vydechuje
Rty kroužící jsou ptáci nad lagunou šálku
Čaj dunami jazyka už v karavanách putuje
Myšlenky ty žabky zelené se množí jako žampiony
Když horký šálek v dlaních držím za soumraku
S večerem lampy ožívají v hladině žluté lampiony
Do sukna noci měsíc bledé ornamenty šije z mraků
Úhel pohledu
I v hučící řece krůpěje jsou ticha
Vzdálený úsměv oči pohladí
Ale ta chvíle prchavý mžik jen dýchá
Nakonec proud zas všechno odplaví
Jen za řekou se růže červená
Nad knihou
Sám s knihou němým přítelem tu sedím
Do sněhu stránek stopy příběhů jsou otištěny
Pod sluncem skleněným já do nich hledím
V mých rukou osudy jsou otevřeny
S tou papírovou loďkou z listů svázanou
lze procestovat oceánů dna i hvězdné výšiny
Chodbami lidských srdcí bloudit pod lampou
a svědkem pravd i zločinů být bez viny
Jak bílý klíč teď odmyká mi dveře minulosti
Ve světle dnů již dávno vyhaslých
já vidím slavné bitvy kruté bez lítosti
i slyším hlasy spiklenců tam ve zdech ponurých
Jindy jsem s lovci prodíral se šerým pralesem
A v záři ohňů pil jsem z dlaní dívek čarovných
S hledači hvězd se toulal černým vesmírem
Do chladných očí ještěrů se díval v horách větrných
Je mír kde kniha v očích odráží své světlo
a prsty tiše otáčejí stránky voňavé
Již na okno pár šedých můr se slétlo
Čas ústy hodin dýchá tikavě
Hotelová kuchyň
Jsou v moři domů ostrovy jak z tropů
tam šaman v bílé čepici své recepty si mumlá
Ze sopek kotlů pára stoupá k stropu
a vonná láva v kráterech už bublá
V té kachlíkové džungli hučí zvuky syčivými
Nad hlavou visí trubek liány a čichající choboty
A nože slepí dravci s mozky dřevěnými
z masitých pěstí útočí na čerstvé dobroty
Uprostřed plotna jak obří želva vydechuje žár
a její krunýř pálí žhavým dotykem
V plamenech mžiká rudých očí pár
když pánve olizuje mastným jazykem
V kasárnách polic čeká vojsko talířů
až kaprálové v bílých košilích mu zavelí
Baňaté mísy s pýchou rytířů
jak lesklá břicha kuchařů se v horku tetelí
Let opilého orla
Tam v poušti ulic hoří zvláštní světy
Jak žíznící orel nad pueblem krouží myšlenka
Zda vejít v ony cinkající oázy a zasít květy
na vyschlý záhon úst jež svlaží sklenka
Zde korkových lidí národ hlučně rokuje
A orel nežíznivý roztahuje svoje křídla
V modravém dýmu k němu plný pohár putuje
Jak zrnka prachu ve stáji tu poletuje vůně jídla
Stříbřitá pivní kravka pěnu odfrkne a čeká
Pasáček sklenic dojí z mosazného vemene
Venku už ruka noci šmátrající orla nevyleká
Zas další doušek zapustí do svého temene
Perutě křišťálem vodky potřísněné v tichu zavlají
Na kluzkých hranách noci zem do cesty se postavila
Jen tváře z listí kolem tiše šeptají:
"A zítra bude krušno vichřice pití křídla vysušila"
Hotelový pokoj
Do města soumrak sklouzl po střechách
Na okna naráží jak sametový míč
Já klubku ulic kráčím po stopách
V mé kapse studí cizí klíč
Obchodník se spánkem se neonově směje
a jícen výtahu zas hltá další sousto
Klíč v prázdných žilách hotelu teď hřeje
když odemyká svět kde dosud bylo pusto
Už stojím na břehu a hledím do ticha
Sem nedosáhne řeka z hrdel vypuštěných hlasů
U dveří skříň jak opuštěná plástev vysychá
Z ní cítím vůni parfému a zralých klasů
Vrásčité paže křesla zvou mě do klína
Ten starý ušák vyslechl už davy lidí
Co člověk to verze pravdy jiná
A jedna v říši pavučin se za zrcadlem stydí
Přede mnou postel plná snů je pokladnice
jak otevřené dveře biografu k sobě láká
Jen spánek je tam platnou vstupenkou, nic více
Na plátno víček promítají pro jednoho diváka
Na zastávce
V duhových housenkách se točí mikrosvěty cest
Do mechu čekání jsou položeny prázdné koleje
Jak stezky slimáků se třpytí na balvanech měst
Z rachotu kol se do nich líhnou larvy naděje
Na větvích nástupišť i v mrazu raší pupeny
Dužiny tváří obrácené ke zvonkohrám v dálce
Jen mrtvé vosy cigaret se snáší na zemi
když čísel čtenáři své tašky sevřou v ruce
Duhová housenka už dorazila za listím
a z otevřených úst jí vyrůstají houštiny
Tykadla trolejí se rozechvějí napětím
když zacinká a zmizí z okousané rostliny