Připsáno: filmovému herci Peteru Cushingovi.
Pláň a dům - a v domě ti dva. Ti dva milenci.
Tak sami. Nu, skoro jako ve fantastickém filmu... Už celí vyčerpaní, nevyčerpatelná Třetí světová zato všude okolo - a mraky podobající se kořenům svázaly od požárů zarudlou oblohu.
Byl večer. Za blikotající čarou obzoru to dunělo. A ty stálé, plošné záblesky. FAKT jak ve filmovém hororu! vřelo Ivaně naivně v hlavě, když se možná už po milionté milovali. Svlačce na pláni se chvěly v něžném větru.
Ten dům čněl z planiny jak vykotlaný zub a TI DVA žili vevnitř už dlouho. Byli víc než sami od chvíle, kdy jim jejich holčička umřela na syndrom toxického šoku. Sami, ale jejich pokoj tady VEVNITŘ byl útulný. Polička s knížkami o starých filmech, atlas Dobývání vesmíru z doby, kdy se věřilo ideálům, naivní obrázek s podpisem "Ringo", starý už dvacet let... a dětská vanička. Psal se rok 2 O19.
Seděli strnule proti sobě, jen každý na opačném konci pokoje. Dny a týdny plynuly. Muž a žena s tvářemi vašich přátel - anebo přinejmenším lidé, s kterými byste beze strachu poobědvali. Ona byla hezká. Víc než z poloviny jistě zhezkla právě tou JEJICH láskou a povadla by asi zase, kdyby je Třetí světová "rozesadila" docela.
To se nestalo. Válka je naopak přitlačila k sobě - až moc. "Už mě bolí zadek," vstala najednou. Hrála si roztržitě se šňůrkou rolety. Že by oknem někoho vyhlížela? Světlé vlasy měla čerstvě umyté a jemné jak prach v srdci. Žili v tom domě beze zpráv a bez pošty, bez telefonu a bez jakéhokoli kontaktu s přáteli. Nacházeli se v izolaci. Mrtvi - a pohřbeni. Z celého jejího vzezření vyzařovala odevzdaná únava a on byl taky rezignovaný. Z toho domu nemělo žádnou cenu ani povyjít, a i kdyby vyšli, KAM by se vydali? Svět spěchal ke konci a TADY se to Ivaně ještě pořád jevilo nejlepší. Tady to známe, říkala. Často jsme se tu na sebe usmáli, často jsme se tu navzájem dotýkali, často jsme se zde spolu pokoušeli provozovat všechno možné...
Ale už to trvá příliš dlouho, jako by jí odpovídal on. A neviditelná mrtvola čekání visela v... dutině mezi nimi.
"Nikdy nepřijde!" prorazila Ivana zkřehle skleněnou tabulku jejich mlčení. Nepřestával se na ni dívat. "Mohli bychom ještě..." začal. Zavrtěla hlavou a vlasy jí sklouzly přes čelo ve smyčce, zatímco smyčky poslední války se zařezávaly do boků domu. Korzet se stahoval. Žili v oprátce.
Na kulečníkovém poli se zatím šátravě stmívalo. Pod jejich okny nastupovala nová kapitola hrůzy a už jí nevévodil Ivanin oblíbený upír LUGOSI v plášti, už se tu nepotácel Frankenstein Boris Karloff, už nešílel ctihodný Peter Cushing... Posledně vzpomenutého mívala z hororových herců nejradši. Už pouhá Cushingova bizarní FILMOGRAFIE ji uváděla do vytržení. Názvy filmů se skládaly v zaříkávadlo! MAGICKÝ ŽÁR a NEMILOSRDNÝ ČAS a FRANKENSTEINOVA KLETBA a HŘIŠTĚ NÁSILÍ a DRACULA. TĚLO A ĎÁBLOVÉ anebo MUMIE. A KUŽEL TICHA. NA OSTŘÍ NOŽE. BĚSNĚNÍ V PAŠERÁKOVĚ ZÁTOCE, KAPITÁN CLEGG. MUŽ, KTERÝ KONEČNĚ ZEMŘEL. SATANŮV AGENT. GORGONA! ZAHRADA TORTURY a NOC VELKÉHO OHNĚ. NĚKTEŘÍ SMĚJÍ PŘEŽÍT. TEROR KRVAVÉ BESTIE. KŘIČ A KŘIČ A KŘIČ! UPÍŘÍ MILENCI. DŮM, Z NĚHOŽ ODKAPÁVALA KREV. NIC, JENOM NOC. DOTÍRAJÍCÍ HRŮZA a NYNÍ NASTANE VŘÍSKOT a LEGENDA O SEDMI ZLATÝCH VAMPÝRECH. NÁRAZY VLN... Toť všechno tituly filmů, v kterých si "její" Petr zahrál, aby tak vlastní prací bezděky stvořil celou novou DIMENZI STRACHU.
Ale strachu jistě velice vlídného v porovnání s...
Vzpomínky na nevinnou naivitu filmové dimenze nechávaly Ivanu aspoň chvílemi zapomenout na to skutečné, NEKAŠÍROVANÉ zabíjení. Vzpomínky na filmy hrůzy Ivanu až podivuhodně uklidňovaly. Byly to její očistné tůně, její "vaničky" a znala jejich cenu. Ta rostla s časem. Na mou duši, v některých z těch filmů by Ivana docela ráda bydlila. Cítila se při té představě krásně zvrácená... ale šťastná. Stala bych se třeba krvavou princeznou upírů nebo nějakou ledovou královnou, snila - a sněním se očišťovala od nánosu války. No vážně, už si připadala skoro...
celuloidová. A vizi hororového světa měla v hlavě pěkně ucelenou - vždyť snění se vždycky věnovala oddaně a bez rezerv. Tak jako lásce... Brrr! Otřásla se chladem. Řasy mraků, rozčísnuté neviditelnými hřebeny času, ty řasy plynuly zvolna po nebi a do okoralé stěny jejich domu se opřel vítr. Zasmušile vzpomínala na časy, kdy měl ještě každý zaměstnání, takže třeba ona se v práci denně "milovala s razítkem" a čile třídila milostné i jiné dopisy. Pak je roznášela. Strkala je do škvír poštovních schránek a... Pak najednou šmik. Konec všeho. Palačinka světa se roztékala na pánvi. Nebylo už zla mimo slabosti a dobra mimo síly. V dáli neustávalo dunění, záblesky dělaly kmit, kmit po nebi...
"On už prostě nepřijde," zopakovala Ivana.
Vtom někdo zaklepal na dveře.
"Dále."
Lorenc vešel z chladu. Bylo to jako ve filmu. Připadalo jí, že vypadl z nějakého brakového románu, když se na něj podívala. On sám sklouzl očima po vaničce a po naivním obrázku "Dobývání vesmíru". Ale lidi už nedobývají vesmír, věděl. Nedobývají nic, DOBÍJEJÍ jen sami sebe.
"Chválabohu," řekla Ivana. Na vteřinu a půl ho objala. "Tobě to ale trvalo. Už jsme mysleli, že tě TAKY stáhli z oběhu." A zase ho pustila. Byla mu taková zima... A to přicházel z pekel! COSI už ve mně musí být určitě odumřelé, pomyslil si - a zeptal se: "Jste v pořádku?"
"A ty?"
Tu někde hrozně daleko, hluboko v domě začaly odbíjet hodiny. Lorenc sebou škubl. Ivana tu stála a bedlivě ho pozorovala. "A ty?" zopakovala. "Máš teď vůbec nějaké přátele?" zeptala se. "Mně se po tobě docela stýskalo."
"Mně po vás taky, i když... i když jen tak jednou za rok," pokusil se chabě o vtip. Ivan nebyl sentimentální, a tak se ho zeptal zpříma: "Lorenci, CO tě zdrželo?"
"Překážky."
"PAVOUKA máš?" vyhrkla. "Ten svůj vynález? Slibovals přece..."
Lorenc vytáhl chromově lesklého pavouka, který spíš připomínal kuchyňský lis na citróny s hodně moderním designem. Nohy té tarantule se pitvorně krčily. "Bude fungovat?" uchopil Ivan podivnost a s obavou se podíval na Ivanu. "Pomůže nám to?"
Lorenc se mezi nimi alchymicky protáhl k vaničce... Naplnil ji skoro po okraj vodou - a Ivana tu vodu osolila. Činila se vzápětí vůbec dost a Lorencovi při práci připomínala čarodějku - a docela svůdnou. Nikdy se mu vlastně nepřestaly líbit její vlasy... a její boky... a hlavně ty její zvláštně bezbranné paže... Díval se na ni nyní... a na to, jak Ivana přesně podle jeho pokynů odkrajuje plátky z citronu. Jeden po druhém... A citron byl jak malá, její dlaní ždímaná zeměkoule. Ale už zežloutlá vzájemnou nenávistí. Ivana krájela. Nůž se leskl. Ivana krájela dál. Dělala to zručně, díval se. Nedokázal odtrhnout oči od ostří. Ucítila ten pohled a na kratičký okamžik vzhlédla. "Jó, být tak alchymistou - jako ty," hlesla. Žert?
Lorenc byl ale opravdu mág - aspoň PRO TY DVA. Věřili, že jejich přítel se za exaktního vědce povětšinou jen vydává... ale jinak že je čaroděj. "Louhy míchat, síru dýchat," pokračovala Ivana poeticky. "I mne by to bavilo, Lorenci." A rozdala šťavnaté plátky. Společně je pak vychutnali. Nebyla to žádná droga - a přece cítili, jak je přitom ovíjí neviditelná chobotnice... Vyplivli ty citrony. Naráz! Teď. Plátky šplouchly do vody, která už se vařila. Která bublala. Ivana se dotkla Ivanovy ruky. Šťastně. S nadějí...
Už je to tak, že s léty se domy i vztahy rozpadají, ale tady jim právě přišla naděje...
Ano, s léty se domy a vztahy rozpadají, opakoval si i Lorenc. Stísněně. Už když se coby pošťák ubíral přes pláň k tomuto jejich domu. Šel a šel. Po celý ten kalně ponurý den, v kterém se neozval jediný hlásek mimo vzdáleného dunění a v němž tísnivá mračna tak vyprahle visela z blikotající oblohy. Procházel zcela sám neobyčejně pustou končinou země, aby až s večerními stíny dorazil ne k domu Usherů, ale ku stavbě s těmi věčnými milenci uvnitř... A celou tu cestu Lorenc doufal, že ono ROZPADÁNÍ A ODUMÍRÁNÍ V NITRU nebude platit pro lásku a pro dům jeho přátel. Protože JINAK chemickou reakci nevyvoláme, docházelo mu. On POTŘEBOVAL jejich lásku. A nikde jinde ve světě už nebyla, respektive pan Lorenc ji nikde nenacházel. Jen tady v tom domě, jen tady pod obzorem válkou blikotajícím...
Lorenc byl chemik a doufal. Fenyletylamin se totiž jak známo vylučuje, JEN když je láska přítomna. Kůry citronu se mezitím už kroutily ve vroucí vodě oné opuštěné vaničky. Vířila mračna bublin a ty bubliny pukaly - tak jako občas pukalo i Lorencovo srdce. Kdysi tak věřil, že právě Ivana by se mohla stát tím poutem, po kterém tápal... tím pojítkem mezi ním a citronově nakyslým světem, v kterém byl někdy jako ztracený... Až daleko později pochopil, že to nepůjde tak snadno... a že přátele jde cílevědomě získat anebo "vydobýt si vůlí"... ještě leda tak ve filmech.
Ano. Film. Tam jedině se dá realizovat všechno. TO JE TA DIMENZE. Ale tady? Láska (třeba) se buďto vynoří sama - nebo vůbec ne. A Lorenc si představil ony "detektory" tam v Ivanině nose. Její vlasy mu také voněly, ale nosem se COS poněkud jinak vonícího v tu samou chvíli vstřebávalo do hypofýzy uprostřed hlavy, tak dlouho, až podvěsek mozkový zareagoval... na uvolněné feromony a nezaváhal a vyloučil ze sebe... Pocit zamilovanosti.
Prsty jiné dimenze zvědavě ohmataly všechny tři přítomné mozky. Osiřelá vanička kolotala jako při ďábelském sabatu a Ivany se najednou zmocnila euforie. Tančila, tančila okolo! A Ivan také pocítil radost. Jen Lorenc zůstal potlačený. Sám jsem už tak dávno tímhle slisovaným citronem! pomyslil si. Copak bych se ještě vůbec mohl vrátit až do původní podoby?
Hlavně ale, že TOHLE funguje, věděl. Snad tedy nejsem úplně k ničemu... Což si poprvé pomyslil, už když ho Ivana před chvílí na vteřinu a půl objala.
Naslouchal. Svistot střel venku byl nyní už nepřetržitý. Ivana držela pavouka něžně v dlaních - a podobně něžně kdysi otvírala i Ivanovy dopisy a podobně něžně i poštu všelikou třídívala... Podobně něžně myla svou holčičku. Krr! V bocích domu to zapraštělo. "A dál?" optala se Ivana Lorence.
"Strč ho do vody."
Hmátl mezi JEJICH knížky na poličce a podle principu náhodně tažené karty ulovil libovolný svazek. Právě princip náhodnosti totiž vždycky ve finále spolehlivě zaktivizoval celý proces. To měl Lorenc už ozkoušené z laboratoře. Věděl, že pouze namátkový výběr je nutnou podmínkou pro uvedení tohoto "Lorencova stroje lásky" do chodu.
A připadalo mu to s tím pavoukem jako při milování, vždyť ani pavoukovi nebylo radno oklešťovat pole působnosti. A tak jako každý den je lépe začít na nové stránce, tak i Lorenc teď rozevřel onu náhodnou knihu z poličky, a to zcela automaticky... a začal číst. Hned od prvního písmene, na které dopadlo jeho oko. A četl... a četl. A právě ta četba, to bylo zaříkávání.
Znělo chvílemi ovšem pěkně podivně. Jen co je pravda. Jak nějaké potrhlé brebentění Salvadora Dalího. Lorenc předčítal - a zdi pukaly. Dům zvenčí podmetalo obří koště. Pršely střely. Mumraje ohňostrojů se táhly od obzoru k obzoru. Pavouk ponořený do vaničky, která zbyla po holčičce, ten magický pavouk se skučivě převracel. Skrz mračna bublin. Jak surově, zaživa uvařený krab! Ti tři ale nikdy neuviděli onu energii, která ze tří jeho nohou v tu chvíli unikla. Nezahlédli ony bičíky chapadélek... Ale na tvářích je přece jen pocítili. A ta chapadélka ovíjela koneckonců dost milosrdně.
BUĎTE BLAŽENI! To je ale nádherná seance! blesklo Ivanou. Oči jí zářily. Snad SLYŠELA i to vlnění svlačců z plání... a ty SALVY ticha. A celý ten KUŽEL mlčení. Vtom Lorenc dočetl.
A teď se nejspíš propadnem rovnou do nějaké básničky, čekala Ivana v tichu. Anebo do legendy...
Omyl! Propadli se jen do jejích vlastních snů - a vyšli před dům, kde se na první pohled nic nezměnilo. Pouze obzor už pohasl a najednou byl plný válející se mlhy. Ale ještě něco! Ivana poprvé ucítila v kloubech jaro.
Ano, to SVÉ jaro! Ó, jaká úleva. Pohlédla zářivě na Lorence: "Teda, to koukám. Vyšlo ti to!"
"Ano. Ano! My jsme TO proskočili!" vykřikl Ivan.
Lorenc se jenom dost nejistě pousmál. Tohle všechno okolo tedy... jest už ten nádherný nový svět...
Nádherný? Jist si nebyl. Stál ve větru. Bledl. Jeho oči klouzaly tou plání - s matnou obavou... "Proboha," řekl najednou... A pak se těm dvěma začal překotně omlouvat a zase už měl starý známý pocit, že mu srdce kamení. Lorenc byl zmaten. Lorenc se rozhlížel... Ty stíny! VY stíny!
Co jste zač? Ubíraly se K NIM. Sunuly se snad ze všech stran. Bylo jich bezpočet. Lorenc byl v šoku, ale Ivana už první ze stínů poznávala...
"Z čehos to čet?" vyjekla současně - a vytrhla Lorencovi z prstů onu náhodnou knihu. A běda, byl to slovník. FILMOVÝ. A Ivaně se z něj do tváře vzápětí zašklebilo i ono náhodně tažené heslo...
Znělo: HEREC PETER CUSHING.
"Ty jsi prostě jako kafemlejnek odříkal JEHO filmografii!" pohlédla Ivana užasle na Lorence. Znala ovšem mnohé ty Cushingovy filmy... I znala blížící se přízraky.
"Odříkal. No a co? Šlo o náhodně tažené heslo z knihy, i když..." A tu se Lorenc zarazil. "I když třeba to nebyla jenom náhoda..."
Táhlé zavytí z plání je přerušilo. Lorenc se zděsil, ale Ivaně bylo to vytí rajskou hudbou. "Křič a křič a křič!" pomyslila si furiantsky. A ti dva filmovou vlčicí neodkojení muži za jejími zády se chvěli jako chlapci.
Ne tak chrabrá Ivana. Vzpomněla si sice znovu na svou holčičku, ale veškerá únava čekání z ní byla už smyta. Rázem tatam! Chtěli jsme utéct před hrůzami skutečného světa? Dobře. Tak tady to máme.
Protože hrůza se musí hromadit. A dá se vykompenzovat zase jenom hrůzou, i když vždycky nejspíš hrůzou úplně jiného kalibru... a z jiného soudku. A hrůzy reality pak nejlépe kompenzují všemožné hrůzy filmu.
"Neomlouvej se, Lorenci." A Ivana chladnokrevně vykročila v ústrety netvorům. Do lásky a do války vskakuj poslepu, řekla si. A vítejte, tak vítejte, mí staří známí!
Měla totiž ráda nejen Ivana s Lorencem, především vždycky podivně tíhla právě k "siru Petrovi". Tak to bylo.
Ale nakazím tou svou láskou i TY DVA PODĚŠENÉ KLUKY! pomyslila si často. Opravdu skoro jako jejich rozumná maminka.
"Pojďte!" A "kluci" svou Ivanu hned poslušně následovali... A dohonili ji... a pak už šli vedle Ivany stále pevněji a levá, levá...
Jako by vůbec dokázali pochopit, že se právě teď také stali celuloidovými básníky...
