(úryvek z básnické prózy)
(...) Možná jsi ticho, které obrací se v řev. Možná jsi klapot podpatků - láska na schodech! Sama sobě se zdáš. Vzbuzením usínáš. Usnutím vstaneš. Nic moc na čekané. A proto se mám do černého oblékat a na večírek chodit s ochrankou? A proto si mám břicho propíchat? Nebo si postavit umělohmotnou hladovou zeď a nepsat o žranici, protože žranice je pořád něčím nezřízeným? A proto si mám objednávat ohňostroj, který prskne na oblohu mé jméno, a za ním adresu Sebevědomá 15? Jsem šťastná, když spolu ležíme a ty mi kladeš hlavu na ramena. Když jazyky roztočí větrník slinných vláken. Když uháčkuji z dlouhých sloupků hlazení. Když ve snu nechci utíkat a sandály předávám izraelské holčičce, která mi ukazuje pána: "studoval s vámi na konzervatoři, vzpomínejte, jak se jmenuje, adresu, je to důležité", ale já netuším: druhý den přijde dopis a v něm prosba přítelkyně hledající adresy lidí, kteří s námi v Izraeli byli. Jsem šťastná jednoduchostí: prateta Hermínka popisuje tři hospody. "Nahoře říkali U Samuela a tam chodili starý lidi, uprostřed Na poště - tam byla bába hostinská, co všechny novinky po Radějovicích roznesla, a u nás místo U Fuchsů bylo U grobiána, protože dědek, jako táta, nerad se bavil s vožralama." Hermínka listuje devadesátiletou pamětí a vyjmenuje spolužáky: "Adámek, Coněk - pěknej kluk, Hotový, Komárek, jeho bratr Komáreček, Svoboda, kteremu řikali houkačka, dělal hůůů, hůůůů, a vodvezli ho do Bohnic, Michlerová, ta co sem si u ní řekla tuhle vo chlebíček, a dort nechtěla, bůhví jakej je, sem jí řekla, učitel Vokurka, nevim dál nic, jesli žijou, počitám, že sem poslední a ukážu ti, kde v Radějovicích bydleli, a kde byly hrušky měkký a hrušky jak kamení a kde byl chlívek s Pepíkovym koněm...a víš, že se mi na dnešek vo nich zdálo, vo našich, šli sem, Adela, Pepík, Michal s Reginou, namouduši, spali sme tu spolu..."
Máš svůj strom? Svůj stůl? Svůj dům? Svůj bazén? Svoji hospodu? Stálou židli? Jméno? Strom shořel. Stůl je rozviklaný. Dům prodaný. Bazén vypuštěný. Hospoda zavřená. Židle odstrčená. A jméno? Kdybys zemřel, nikoho to nezarazí. Košile ve skříni budou viset stejně. Lžíce na boty po týdnu došeptají své vrať se, Emílku! Schodiště domele zvuk posledních kroků jako zrna spáleného kávovníku. Knihy začnou zívat nenapsanými stránkami - jako by prosily o kyslík a netušily rozpad plicních sklípků inspirace. Talíře si nepřipustí rozpad úst kuchaře i hosta. Tisícikoruna dosáhne na paty pětníku. Cestovní pasy se dají na pochod. Ti, kteří běhali, sednou si na vozík, protože byla to láska ke zmizelému, která promazávala klouby vycházek. Konta se začnou živit prachovými chodskými koláči.
Plodíte děti, ale peskujete zálety svých synů. Oblékáte se do sak Nicmuzikantů - v rukou taktovku. Vstupujete do lóží Bosých a třesete se na trepky. Myslíte na chorál, jenže on zní - z prodaných varhan. Uzavíráte pojištění s budoucností, ale náprava vozítka dne se rozpadá. Za každým pohledem do dálky se skrývá obzor špehýrky. Za každým zlatým záchodem jsou vidět turecké toalety. Za zdravým číhá šílenec. Za hudbou smyčce ticho kalafun, ale i ticho po tropických deštích potlesků. Za plným stolem miska asketů. Za rozhovorem z očí do očí kámen černého mobilu - obdivovaný menhir. Za dlouhou chůzí rychlost nissanu. A vy se tlučete do hlavy: nestisknu ani jedno číslo! Nešlápnu na plyn! Jen aby havarovala pomíjivost. A nebudu jíst maso - uvařím si Kočičí tanec, čočku s kroupama... A vy si myslíte, že po návratu do světa řízků, dálnic, do prodejen bzučících melodie Beethovena z telefonů, dosáhnete osvícení. Jenomže miska rýže je zázrakem, jen pokud ji neoddělíme - od zlata trojobalu a křupnutí v ústech.
Co bylo za den, kdys řízky smažila, ptá se rabín a spěchá na přednášku o utrpení. Ale já spatřím zase tetu Helenku - v josefodolské kuchyni potírá mašlovačkou a sádlem cípy masa. Do hrnců létají brambory jak těžcí žlutí ptáci. Věříme: nikdo nemůže zbořit chrám! Zviklat stůl! Ochladit disky talířů! Proto chci vidět jeden vypasený zážitek. Jeho oblýskaný opasek se denně houpal na věšáku a my očima hledali rozrytou dírku - abychom se pak vrhali na cesty sypané sklem barevných tyčí nebo popelníků. Vidět stín tatínka v závěji, kde se odráží napjaté černé šponovky a stopa bambusové hůlky. Spatřit okno a dědečkovou rukou odhrnutou záclonu! Pobořit loktem hradbu štrúdlů! Jsme okna s parapety vzpomínek na drahé lokty - kužely vyložené na polštářích. Okna, do kterých vletěl pestrý míč. Okna kytovaná tlakem prstů lásky. Rozhrň si košili! Cítíš terpentýn? Cítíš tahy štětce zároháku v husté barvě, když se rodí Cesta? Cítíš, jak do vyspravených rohů fouká a nátěr se suší? Cítíš, jak jdeme kolem bárek Sozopolu a ukusujem kebab s bílou vekou, na kterou padá z vlasů sůl? Vidíš námořnická trička a v nich rybáře - když v kruhu kolem ohně na pláži sají škeble? Cítíš, jak tě nese zelená vlna kolem balvanu a matrace se dotýkají Děška, a Icko ze Staré Zagory - děti, co po pás v moři jednadvacet dní čekají, až ráno přijdu? Cítíš, jak zápěstí v písku utahuje náramek - sušený ráček? A tatínkovu dlaň - odírá kůži spálených zad? Rozhrň si košili! Na hrudi spatříš nejdražší závěsné zařízení pro obytný přívěs. A soustavu zážehových motorů. Jízdo! V přívěsu pobíhají psíci, psík Monte nebo Aida. A je tu velká klika, za niž bereme - vcházíme do místnosti, kde se systémem stínové projekce promítají životy, a to tak, že divák doufá: hrdina se zbraní jsem já...
Mnoho vřesku, málo zisku. Obytný přívěs kodrcá se po dláždění: kolik je oleje v motoru? V jakém stavu jsou brzdy? A co čistota značky? Jen blázni touží po couvání. Couváš a musíš napsat: svoboda... Když jsme si tiskli hrudník na hrudník a rybíz cezený dlaní stránkoval. Když horské svítání vyslovovalo den, který stoupal nad lesy. Svoboda pohybu? V šeru se objíždíme jednostopým vozítkem dlouhých pohledů. Vstávání? Zas prší! Knedlíků? Házely jsme je s Janou z okna, po nichž teče rajská. Léta? Okamžik, kdy pod okny stojí motocykl Jawa a na zahradu nese kávu Jiříček, strejček, kterého vidíme tak rádi a netušíme, že jeho poslední slova budou: "natáhni mi kalhoty". Oblékání? Odírat nahé tělo o kmen stromu. A cestování? Na lůžko zlatý prášek seje Orion. A snění?
Je krásné, když se zdá. O slovníku: akt, Albánie, aloe, alotria, anarchista, anděl, árijec, autor, babičky - černostrakaté fazole, Bábel, biftek, Buddha, bufet, Celestýn, cesta, cicmužíček, cirkus, Cislajtánie, dáma, desetník, divoký víno, dýha, fík, do frasa, glóbus, hebký a hebčejší, huť, chýše, klín, ku pomoci, lavička, Libanon, louka, magacín, Mars, mešita, mešuge, piáno, plebán, podhradí, pokora, praxe v sadu, prsa, předpony, přistáti u břehů, řada předplatitelů, skok, slonbidlo, sníh mete, zametlo sněhem, nafujalo sněha, sralka - slíva, ale na Moravě, Strojmír, súd, svatojáncký kvítko, šlapky, tabák, uzenáče Kutinovy, Václav, varhaník, vejce, z, začátečník, žampion... O dívce. Dívka má na růžovém rameni úd - přehozený jak lasičku. Zírám střídavě na dívčina ústa, na chlupaté ruce. A kolem jde mulat. Zpívá a přistrkuje ti židli - právě tu začíná zábava, (čárka) uprostřed které někdo řekne: "Vašeho tátu znám, umřel." Přu se s ním a zároveň těším nešťastnou dívku: "Podívejte se, vždyť všechno nemusí být na místech, kde jsme zvyklí." Dívka hladí vyplašenou lasičku - úd, který vypadá jak na rameni přišitý. Hudba spustila veselou. Zpívá celý sál. O podivném domě. Ten dům má černé zdi. Vidím schodiště i místnost s černou skleněnou podlahou. Je to čiré sklo a po něm přichází člověk - na sobě nepromokavý plášť, oči podivně od sebe. Utíkám s matkou po schodech a matka, která netuší, že bude svědkem bolesti, volá: vrať se, já to vydržím za tebe! Vtom spatřím obraz: na zemi týrají psa, pes je svlékán z kůže. Potom ho bota - patří člověku v nepromokavém plášti - zadupává pod sklo podlahy, kterým jsou vidět kosti i maso. Matka pláče, ale já si ve snu vzpomínám: vidím se jít, kdysi, s igeliťákem v němž je zdechlina jiného psa. Pak ke mně přistupuje druhý člověk. Na sobě má stejný plášť jako mučitel, oči mandlově hnědé. Je to snad Asiat? Najednou jsme spolu ve vodě - po kolena. Voda je černá. Člověk nastupuje do malého kulatého člunu, v rukou má veslo, a to je na konci kulaté jak kuželka. Vytrhnu mu ho - je bílé, jako z polystyrénu, po němž stéká voda. Nastup do člunu, nutí mne člověk, jenže já opakuji: nechci, víš, že tě miluju, miluju tě... I přesto jsem vtažena, síla mne vcucne, síla, které se nikdo neubrání. Člověk mandlových očí uchopí lehoučké pěnové veslo. Cpe mi ho širokým koncem do pusy. Dusím se. Křičím, že mě dostali, udělali mi nějakou operaci, vypálili do mne cejch. Hlavou mi běží: veslo nemám v sobě poprvé, a proto mne už týden bolí v krku. Po probuzení spatřím zvláštní věc. Na dlouhých pavoučích nitích, které vedou od stropu, houpe se košíček. Vypadá jako vzducholoď z kostí, ozářená světlem. Podivný stroj na nitích se vypařuje. Vykláním se z okna - na dvorku leží stažená kůže psa! O lynčování. Jdeme s tatínkem nádražím. Tatínek odbíhá do pokladny pro lístky, já nastupuji do vlaku s cedulí Praha. Sháním průvodčí: počkejte na tátu! Vyhlížím tě z okénka a pláču: propadne zájezd! Vlak se už rozjel. Najednou tatínek - zarostlý a špinavý - naskakuje. "Chytili mne, vláčeli, potom bili...bylo to strašný," vysvětluje a pláče. "Kdo ti to udělal?" "Byli z ministerstva." O vydané knize. Táta drží v rukou mou knihu: "Nedá se to číst!" Otevře dveře a za nimi stojí uplakaná profesorka houslí. Určitě jsem se jí nějak v knize dotkla, dívá se tak vyčítavě. A situaci zachraňuje babička. Přitočí se k otci: "Tohle je dobrá kniha, Vašku!" O levitování a počítači. Sedím před monitorem. Je zamlžený - jako by do něj zevnitř napršelo. Přistoupím k obrazovce, a ona začne rachotit jak klávesnice psacího stroje. Plní se písmeny i odstavci. Čtu. Ta próza je překrásná. Kdo ji píše? Tohle jsou přeci mé budoucí věci, volám a k monitoru táhnu přítelkyni. V tu chvíli se ale monitor mění na televizní obrazovku. Vidím pokoj, otoman, a na něm ženu ve večerních šatech. Žena vypadá jak doutník z tyrkysu. Na hlavě má slamák. A teď se, vážení, dívejte, co udělám, napínám přihlížející dav. Soustředím se na slamák, silou vůle ho zvednu, a on pluje pod stropem. Pak zkusím zvednout i ženu. Levituje obrazovkou jak brokátová jehla a já jsem pyšná: pohybuji věcmi i lidmi! O knize. Držím knihu s vtipným názvem FILIPI. Jsou v ní krásné ilustrace. Všimnu si: jedna stránka je černá a pojednává o noci bílými písmeny. Není to hezký nápad? Ve snu si knihu čtu a potom s ní jdu do cukrárny. Stojím před ní, před nápisem Cukrárna Těreškovová. Na pultě tu mají půlky meruněk z mandlového těsta, každá půlka je jinak žíhaná, jinak velká, ale stojí stejně - 395 korun! Jsem blázen, abych to koupila? Jdu se podívat na indiánky. Jsou štíhlé a na špičkách mají minitřešničku. Potom si všimnu prodávající slečny. Je v jiném stavu a stěžuje si: "Tohle mi přes léto chybělo." Uvědomím si, že už je večer. Že mám být v nějaké restauraci na objednané večeři, ale už vůbec na nic nemám chuť. O snu, který se zdál znovu. Jsem v Drážďanech, nemám adresu, kam jedu, ale vzpomenu si: už jsem tu jednou byla, jde o tu a tu ulici... Konečně nacházím ulici, dům a dveře se jménem svých známých. Paní si stěžuje na bolest žaludku. Potom sedím s ženami v kadeřnictví. Potom jdu městem, nemám mapu, nevím, jak se dostat na nádraží - úplně stejná situace jak v předchozím snu, kdy hledám totéž nádraží v úplně stejných ulicích! O pojízdném psacím stroji. Zase jsem v Josefodole. Všechno je opojné přesto, že domem planou velké svíce, že všechno kolem sděluje: děda včera umřel. Košile přehozená přes opěradlo židle ale ještě dýchá a je v ní zbytek tepla. A pak - zůstal tu zvláštní stroj. Vypadá jako šicí, ale na vrchní desce stroje je místo mašiny psací stroj. K černému kovovému monstru jsou připevněny dvě černé židle na kolečkách. Konstrukce může jezdit i s píšící dvojicí jak šlapací auto. O klíči. Stojím v zelené stráni Jizerských hor. Je to vlastně kopec, v kterém je vyznačená silnice, a po ní sviští auta. Dívám se před dědovým domem na tu změnu krajiny. Vedle mne stojí člověk a já mu šeptám: "Kdysi to byla, pane, pohádka..." Až pak si všimnu oprýskané zídky cihel u domu. Leží na ní v pavučině svazek rezavých klíčů. O mašlích. Dvě holčičky v silonových šatech přinášejí mému milenci papírovou krabici. Otevírá ji - a tam vedle sebe leží jako dva motýli dvě krásné červené mašle do vlasů. O prstenech. Na ruce mám plno stříbrných prstenů s modrými kameny, které postupně svlékám - až zůstane jeden. O tóře. Prohrabávám se velkým pytlem, v kterém jsou suvenýry - malí sloni, přívěšky na klíče, ale já nahmatám malinký váleček, z kulaté krabičky vyndám tóru, roztahuji ji před sebou a potom zase ukládám s tím, že právě toto si nechávám. O schránce peněz. Otvírám schránku. Je nabitá penězi i složenkami. Na jedné složence čtu Mladá fronta. Vznesu se radostí. O svatbách ve vzduchu. Letí nad mnou zelené letadlo. Obdivuju barvu laku, cítím vítr, je krásně... Pak si všimnu: přední tyče starého letadla se drží svatebčané, ženich a nevěsta v bílém. Oba jsou na vzduchu, vlaje za nimi závoj i vlečka, sundávají si rukavičky. Oba se smějí. Šťastný den. A někdo kdosi vedle tebe šeptá: "Už je zas moderní brát se ve vzduchu." Jsou sny lehoučké jak záznam z prvního května: ve snu jsem viděla na vteřinu Jeruzalém. A jsou sny těžké. Třeba O blesku. Uhněte, je to blesk, míří na nás! A druhý den se dočteš, že blesk zabil dva české turisty. Nebo O bolavé noze. Stoupám po schodech - na jednom najdu hodinky. Schody končí u dveří, ty otevírám. Na gauči sedí tatínek. Má oteklou nohu. Jsou na ní vidět jizvy po operaci a hřebíky. Mám strach. Zvedám hlavu a spatřím hlavu tatínka - není jí víc než třicet! Nebo O propadání. Říkám matce: nestoupej na to bláto, na tu louži. Ale ona stoupne a propadne se. Vím - bez návratu. O noži. Někdo mi vráží do ucha malý nůž. Strašná bolest. Vytahuje ho celý červený. O ďáblovi. Jde ke mně mladík - krasavec v černém obleku. Má pružnou chůzi, je o dvě hlavy vyšší, štíhlý, s černými napomádovanými vlasy sčesanými za uši. Bere mne za rámě a - jako bychom si patřili - jdem. Koukám se sama sobě na lodičky a brokátový rozparek sukně - vidím ze sebe jen nohy, které jdou po nějakém jevišti. Cítím, že mladík tady všechno zná, vším vládne. Dívám se mu okouzleně do tváře a on mne vyzve: dej mi pusu! Odpovím ne! Společník v tuhle chvíli zmizel a já bloudím "divadlem." Je tu hodně podzemních pater, z jednoho zní hlasitá hudba - asi diskotéka. Nechce se mi tančit, stále hledám společníka v černém - přesto vstupuji do jedné hlučné místnosti, kde se lidé svíjí na parketu. Přistupují tu ke mně zezadu dva asi čtrnáctiletí mladíci. Vypadají jak dvojčata - v černých oblecích. tisknou se na mé boky a jeden z nich onanuje. Zahlédnu jeho ruku pod cípem saka. O vydře. Za plotem zahrady leží na sobě zvířata. Haldy slepic, krávy, koně, vepři. Jak se sem dostali? Obíhám zahradu a zakopnu o něco černého a chlupatého. Má to u sebe mládě. Je to zas zvíře! Vyskakuje po mně, tlamu má plnou drobných růžových zubů. Pochopím, že chce vodu. Vodu! Je to vydra. Najdu láhev. Má uříznuté hrdlo, a to narážím zvířeti na čumák. Vydra bezmocně skáče po zahradě a já vcházím do chaty. Pláču. Všechno je tady jinak a já o změnách nevím! Dveře z umělé hmoty stojí vedle dřevěných - vyvrácených. O soucitu. Sedím se Světýlkem. Pláče. Co je ti? Umřela babička! Na slepé střevo. O Hermínce. Jdu do nemocnice za pratetou a u vchodu se ptám nějaké ženy: kdepak tu leží paní Hermínka? "Jo ta sprostá, ta leží támhle vzadu!" Hermínka sedí na posteli, celá v bílém, v ruce drží panenku. Je mi divné, že panenka nemá vlasy, asi je z celuloidu, napadá mne. Hermínka panenku hladí, mluví s ní. Zjistím, že se jí podobá. O skříni. Matka s otcem jsou spolu v malém pokoji a něco bezvýznamného povídají. Na stolku stojí dvě fotky. Na jedné jsem jako dítě, na druhé tatínek ve svém těžkém "hodinovém" zimníku. Pak vrzne skříň. Oči zalistují rukávy kabátů - kabáty otce jsou promíchány s matčinými. Matka už doma zůstane, tak to šlo, vrátit se, myslím si, a táta dodá: "Vždyť ty se taky budeš brzo stěhovat!" O moři. Procházka městem z bílého mramoru. Díváš se na chodníky a oprýskané balkony plné květin a prádla, díváš se na lesk staré dlažby. Kolem jdou námořníci. Jeden tě chytne za ruku: "Jdeme!" Najednou je před námi otevřené moře a námořník zazpívá: "Tohle je Brela." O hoře Choč. Těla se ve snu zmocní síla - jsem přenášena k moři. Stojíme na břehu dva lidé - já a nějaký Žid. Nemusí nic říkat, cítím to. Z břehu spatříme nádherný obraz: věnec zasněžených hor v modru oblohy, pod ním se vlní moře, a na něm se houpe jakási kovová klec. Všude je teplo, ale klec je ojíněná mrazem. Vstupuji do ní, cukne to, rozjíždíme se - po kolejích. Moře je totiž pod hladinou křižováno kolejemi. Vystoupím z klece, napadne mne: mohla by ses podívat do města, ale už je tma. Spatřím most. Je z matně černého kamení, vypadá to jak brikety. Nikdy jsem tak široký a zvláštní most neviděla. Mluvím tu s cizím mužem: "Já hledám, pane, toho Žida, s kterým jsem sem přijela, máme tu u mostu v šest hodin sraz." A náhodný chodec odpoví: "Ptejte se tamté paní, možná tu někoho viděla stát." Paní se ale dává na útěk. Někteří kolemjdoucí sahají mému rádci na nos. Židé? A náhle někdo sáhne na nos také mně. Vysloví při tom: Solidarita. Pak jdu s náhodným chodcem přes most. Vyprávím: "Můj prastrýc Egon zpíval v Oděse, v opeře..."
Někdy se zdají celé symfonie. Hudba burácí a nad ní mají sólo housle, na které hraje pouliční muzikant - hraje jak Oistrach nebo Heifetz. Jdeš kolem muzikanta po pláži v Tel Avivu. Dojdeš ke starému autu. Vysedávají před ní tví známí z Ukrajiny, Maja a Galja, sestry, které si chtěly najít práci, vydělat na dluh za zpáteční letenku. Maja s Galjou sedí na bobku - před sebou kempinkový stolek. Prodávají hadry přímo z auta, napadá tě, a už se objímáte. Jak se máš? ptáš se učitelky historie, ale Maja slzí: už je listopad, chci domů, domů... Obě ženy jsou zklamány - žijí na hranici bídy. Do mlčení hraje krásná hudba a před autem se objevuje žena, která varuje: "Bude válka!" Sahám si do kapsy, a nemám letenku! Utíkám celým městem na letiště, a tam se dozvím, že budu muset odcestovat na jiný, španělský, pas a že se kvůli tomu bude muset volat - nahoru... Někdy se zdá o hudebních nástrojích. Dřevo teče mezi prsty, a ty kloužou po struně jak po aluminiové dálnici - zatímco prateta Hermínka píše na pohled: "zdraví tě Hermína, tvá láska v záběhu" - a namaluje propisovačkou pod text auto. A někdy se hudba změní v sonátu Tušení. Jedu v autobuse, ale ten nejede do cíle. Stavíme v polích a ve tmě oranic se objevují muži. Střílejí po nás zvláštními tyčkami, které nás obmotají - až jsme chyceni. Myslíš: já to nebudu. Mě nedostanou. A pláčeš - když tě odvádějí. Vede si tě vyšetřovatelka, které marně vysvětluješ, že jsi nic neudělala. Toužíš volat miláčka, že se zítra neuvidíme, co zítra, možná nikdy...Vyšetřovatelka prohlíží tvé osobní věci. Každou poznámku. Jak dlouho tady budu? Do cely, kde jsou bíle povlečené postele, přicházejí mladí muži. Uvědomím si: jsem do půl těla nahá. Pak muži odcházejí do vedlejší místnosti a já jdu s vyšetřovatelkou městem. Pořád pláču a ona se mě ptá: "A ty, věříš v boha?" Věřím, on je! Ale robustní žena se směje: "Bůh,bůh,bůh!" Jsme zpátky na cele. Bílé postele zmizely. Kde budu spát? Vyšetřovatelka ukazuje na holou zem. Druhý den. Zas jedeme někam v autobuse. Míjíme polopoušť, všude jsou arabské nápisy. Já to tu znám, křičím na cestující. Objeví se cíp moře. A velká šedivá budova. Dovezli nás sem na exkurzi? V zahradě uprostřed budovy, v zahradě květin a exotických ptáků, stojí tři lidé v dlouhých bílých oblecích. Krásný obraz. Vítr povívá květy. Až spatříš řadu chlapců. Jsou nazí, mají ztopořené údy. A dva dospělí nesou na rukou holčičku. Narážejí ji na jednoho z chlapců. Místní zvyk deflorace, komentuje někdo. A naše skupina vychází ze zahrady, sedá si do autobusu. Co bude dál?
Už přišel čas, kdy chceš slyšet hlas, který by vábil a zval. Hlas deroucí se - jako potok - přes mlýnek, co roztáčí árie. Nehledě na úmrtí hrdinů, jejich sametových sak a fiží. Pozoruješ větve za okny - pohybují se jak metronom začátečníka. A pak se zavrtáváš na dno postele, kde zvedá další sen strniště noci. Vybíhám z domu. V ulicích planou louče. Jsme svědkem smutečního marše. Nějaký pán mne poučí: "Umřel Vládce!" Ulicí postupuje dav, uprostřed něhož vidíš kněze. Rozhoupává nad našimi hlavami nádobu s kadidlem, stříbrná koule s otvory po stranách vyfukuje vůni. Spadla jsem tváří na dlažbu a ručkuji do bdění - do milování. "Milovala ses tuto noc?" ptá se Fellini jedné herečky při natáčení. A ona - pod puštěným kohoutkem červeně - odpovídá ne. "Promarnila jsi noc, má zlatá," vyřkne ortel Fellini. První den po snu jsme se milovali. Venku pršelo perličkovým stehem a já jsem měla oči potažené slepotou. Nikdo z nás nevidí osudovou vidlici. Na jednom jejím konci večer odmykáš svůj byt, na druhém škrtám čelem o kov auta. Lednová Bělehradská ulice, když prší! Obracím oči vzhůru a oblohou se žene světlo. Záře se dává do řeči: jsi doma! A potom ukazuje modré město. Univerzita s katedrami smyslu života, napadlo mne při procházce zemí, která nezná Nepřijímám. A pak mne probudila jehla v paži: "Víte, kde jste? Vy nevíte? Na téhle klinice ležel Vládce!" Matka jde k posteli. Baletka z jezera, které to jezero zamořili ropou a zas vyčistili telefonátem Přineste bačkory. A matka našla na ulici Studentskou pečeť s oříšky. Přejel tě přece student techniky! S fáčem kolem hlavy jsem se hodiny dívala na dar přítelkyně - keramického psíka na desce televize Pluto. A jednou - sám od sebe - dal se do pohybu. Přeletěl desku přístroje a nechal po svých packách v umělé hmotě čtyři příškvary. V tu chvíli žákyně A.K. šla venčit psa, a ten jí vtáhl pod kamion. Vyslechnu školníkovu řeč: nechtěl kus vypálené hlíny ve vašem bytě zadržet skutečného psa?
Možná jsem člověk, za kterého byl někdo dán. Stojím tu v košili. V kalhotách z přírodního plátna. Celé tělo je na vzduchu i sluníčku. Ale myšlenky pořád svazuji do košťat, které klid zametají do ústraní. Ale závidím oranžovým pouličním pasáčkům. Jeden mi před čistícím vozem pošeptal: "Nejhorší bývá přijmout to, že bez té oranžové vesty nejste vůbec v práci." Oranži! Nejtěžší ze všeho je přestat trhat řetězem. Proč sní metráková princezna o baletu? Proč si stoupá na špičky? Moudré je schoulit se - být nenápadný. Držet se tyče - tvář odvrácenou od zrcadel. Pak před obrubník snu předjede černá limuzína. Řidič tě pobídne: sedněte dozadu! Na kolena ti položí rakvičku. Kdo umřel? Váš tatínek přece! Pláču. Limuzína se rozjíždí. Jedeme na chatu. Rakev je položena na místo u kamen - tady tatínek nejraději sedával. Divím se: jak to, že je rakev tak malá? Potom se nadechnu. Zavřu oči. Tlačím. A víko rakve odplouvá stranou - jak křídlo ptáka stojí v prostoru. Konečně vidím tatínka zblízka. Leží jen v pyžamu. Dítě. Vtisknu mu do dlaně skleněnku a pak se znovu soustředím. Zvednu jeho tělo - s pocity, které může mít jen bůh. Tatínek vstává. Zlámaný a pomačkaný vychází na verandu. Chytá se dveří a - mezi životem a smrtí - vrávorá... Chvíli se neví, kam se vlastně dá: ještě do minulosti, nebo do budoucnosti? Jak ti je, ptám se tatínka a on odpoví: "Tamto nestálo za nic a tohle stojí za prd taky!" Až za dva roky prozrazuje mi ve snu kamarádka Naďa: "Když sem přijdeš, daj ti vybrat: chcete žít v kapitalismu, nebo v socialismu? Máme tu taky svoje problémy. Ale bude se ti tu líbit. Máme hodně svátků. Tak třeba v květnu slaví se Den ráje." Do ráje patří i sen O vlaku. Nastupuji spolu s vojáky. Jedem do Ostravy. Proč tu jsem, nevím, ale dozvím se, že budu mít na starosti zásobování ze skladu potravin. V Ostravě vystupujeme a jeden z vojáků vyhlašuje přestávku. Podívám se do Prioru? Je to krásná stavba a já ji chválím domorodé ženě, která si vyšla také nakupovat. Líčím neznámé i to, že nedávno v Budapešti zbořili zrovna tak pěkný Prior, jako mají tady. Mluvím k ní maďarsky. Pak mířím k regálu bot. Ceny omračují. Všimnu si kožených pionýrek - ty stojí jen 132 korun, ale odlepují se jim podrážky. Jsem opět na ulici. Vojáci čekají. Jdem dlouhou kopcovitou ulicí. Na jejím konci vidím odnož malé uličky, ulička svítí. Je to kavárenská ulička, napadá mne, ale to už čtu na domě, který právě míjím: Klub spisovatelů. Kdo by nevešel? Vojáci se vypařili, asi mají jiné ubytování. A já se dovídám od dobře oblečené ženy, že tady budu muset čtrnáct dní zůstat. Původně mne sem ale z Prahy poslali jen jako doprovod na jediný den, ohradím se. Nemám ani peníze, ani kartu, ani kartáček na zuby a prací prášek! A kdo mne zastoupí v práci? "Vezme to za vás maminka!" Hlas za mnou patří vousatému muži. Představí se jako spisovatel. Ptá se, zda jezdím do Domova do Tater. Ten je přece prodaný, vysvětluji pánovi, ale on tvrdí: mám zprávy z Moravy, že všichni můžem jezdit dál... Halou Klubu se zatím nosí večeře. Vidím humry v majonéze. Šálky bujonů. "Nudle jsou domácí, to v Praze nemáte," chlubí se spisovatel. Vede mne k okénku, za kterým sedí prodavačka vlakových jízdenek. Z Ostravy je jen skok k Tatrám! V tu chvíli spatřím jejich panorama. Jsem dojatá. Pak volám příteli, a když mu řeknu, co tu budu dělat, poskočí: "Posílej salámy, konzervy, žíhané fazole." Ani se nezmínil o milování. Bude se milovat čtrnáct dní s jinou? Právě mi ale nabízí rámě vousáč. Cítím, že začíná zvláštní dovolená.
Ráno jsem zakopla na ulici o láhev vína. Putovala nocí z vysněného Klubu spisovatelů? Otázka ti nedá spát stejně jak příhoda z podtatranské vesnice. Šla jsem si zajistit ubytování. Z vilky se po zazvonění vyklonila hlava ženy. "Jé, teta Helenka!" vyletělo z úst poté, co jsem zkontrolovala lokty, vlasy, profil, hlas: "Veď ja som...Helena." Potom mi Helenka ukázala dvanáct džbánů. Jako by věděla, kdy jsem se narodila, vložila do mých dlaní September. Z dvanácti džbánů nevyjde nikdy slovo urážek, které po sobě metáme. Podívej, jak se za sebe řadí kamzíci na kamenných lavinách! Jako figurky něžné šachovnice. Podívej, jak vlci utíkají před tvou stopou. Nejsou snad právě vlci sekcí dechových nástrojů z Mahlerových symfonií? Ze zvířat táhne Předzvěst. Proto čicháme do trsů trav i do lesů, kterými přehnali se vlci. Nežijí uměle. Ani umělecky. Neprojít konkursem pro ně znamená vypustit dech.
Konkursem záhad prošel i Hari. "Továrna na vše, co v krámku vidíte, patří otci, který tu potřeboval prodavače. Neuměl jsem ale česky. Byl jsem zoufalý. Uvažoval jsem o návratu do Indie. Až jednou se mi zdálo, že ke mně tatínek přistoupil: "Až zítra přijdeš do krámu, podívej se do třetí přihrádky zleva, tam najdeš posilu." Střed krámku tvoří přihrádky pro náušnice, korále i náramky. Odpočítal jsem přihrádku - byly v ní náramky a všechny se leskly stejně. Až na jediný! Ten nebyl vyrobený sériově v naší továrně - přesvědčil jsem se v papírech, že nikdy nikdo nic takového neobjednal. Kov náramku se rovná zlatu a je typický jen pro jednu část Indie. Náramek jsem si navlékl. Všechno ze mě spadlo. A víte, co je zajímavé? Zkuste ho přetáhnout ze zápěstí zpátky! Vždy, když jdu z nuselského krámku Orient, myslím na objednávku náramku. Na poštu, kde úředníci znají i PSČ duše a srdce pokládají na oltáře věštíren. Věřím na číslo šest. Poloho šestek! Milujeme se šestkrát za sebou. A naše pleť je svěží. Jak cesta v horách. Jak oka řetězů, do sebe zakousnuté šestky. Věřím na bělost papíru. Na nepopsaný proužek, který se ve snu zjeví stříbrný. Jsme se Světýlkem v nějakém sále. Plno hostů. Hovořím s milým, a náhle spatřím na zdi připevněnou roli stříbrného papíru. On kousek odtrhne. Vyhrne mi sukni a proužek vtiskne do klína. Proužek papíru hřeje a klínem pohybuje.
Sny někdy chodí v měkkých bačkorách. A jindy dupou jako Golem. Oheň podsvítil hlínu jeho těla, a on se potácí mou nocí: "Všechno tu bude hořet, uvidíš..." Musím si nejdůležitější spakovat do balíčku, který se vejde na nosič kola. Očistit blatníky, co pojedou po blátě do druhého snu. O blátě. Pianino je v blátě po dřevěná kolena. Stojím na klávesnici a skáču do té kaše. Ráno u dveří zvoní ladič - v ruce deštník. Při práci líčí, jak se na TV obrazovce válela po zemi ženská. Tělo měla od lepidla - to aby na sebe nachytalo dolarové bankovky. Ta cizokrajná larva se válela před kamerou a z kamery padaly na zem sliny, a všechen zisk tý ženský převáděli do banky. Jako by řeč čísel nemohla být košatější! První milenec. Šedesát dní prázdnin. Poslední vlaky! Dvanáct pedálů harfy - zlatých jak piškoty Opavia. Třetí pokusy skokanů o tyči, když stadión se zatíná jak pěst. Deset ran maminčiných do elektroměru, aby stál.
Také já buším na vrata kočovného vozu, v kterém se pověsil netopýr. Před vozem stojí košík paprik. Rajčiny svítí jako lampiony. Vedle bledne zelená kedlubna. A škrobený plášť cibule se láme. Jak to, že modrá nad hlavou je nestálá? A proč je žlutá konečnou všech nemocí, stříkancem na hadru, zatímco odvádějí děti? Znám tyrkysovou barvu tyčí ze skla. Znám lososovou leknínů na Skadarském jezeře, ale i lososy dlaní - třou se o sebe ve výplatní den. A toužím po žíhaném životě. Pít a vstát. Vstát a pít. Jednou se chopíme sami sebe a budem tančit na pavlači, napovídá mi přes rameno dívenka, která tím myslí: budoucnost má strašně sálů a dveří...
Za dveřmi leží včely. Pokládáš na zem deku. Myslíš, že se chci milovat na včelách? Dávám se do čištění svého těla. Včely a úlomky křídel všude. Pak čistím pánskou aktovku. I její přihrádky jsou plné včel. Beru ji do ruky a cestuji snem. Nevím proč - zase pláču. Procházím velmi tichou halou. Všude jsou parkety. A všichni lidé mají zarudlé oči. Potkám spolužačky z konzervatoře: "Ty ještě nevíš, že umřela profesorka ta i ta, učila nás přece!" Nevzpomínám si. Křižuji halu a zastavím se u dveří. Je na nich ručně psané parte. Zemřel režisér S. Nikdo neřekne proč, ale vím: sebevražda... Jdu rychle odtud a míjím psací stůl s otevřeným šuplíkem. Jsou v něm čokoládové sušenky. Beru si. A pak mne sen vede do lesa. Brodím se listím a za mnou utíká muž. Má nůž. Rveme se. Nakonec vyhrávám a muž válí sudy do nedaleké rokle. Vydechnu si a pro jistotu běžím dál - do kopce, z kterého vidím silnici. Jede po ní mladík na minitraktoru. Vyprávím, co se mi stalo, a on nabízí: "Jestli chcete do Berouna, můžeme pokračovat spolu." Silnice se převléká v lesní cestu. A je tu říční břeh - Berounka? Musíme ji přeplavat, támhle, ukazuje mladík a oblečený se vrhá do vody. Já se položím na prkno jako na vor. Na břehu oba vylézáme a je tu opět stará známá lesní cesta. Mladík chce jít jinudy. Zvládneme to! Míjíme baráček. Je bez dveří. V předsíni se tísní na židličkách mnoho žen. Ptám se jedné z nich na cestu. Má před sebou natažené ruce a na nich položenou kudlu - stříbrnou. Máme jít přes most a chytneme autobus i přesto, že je pátek. Zas jdeme kopci a z výšky spatřím řeku. Je nádherná. Vidím peřeje i splav. A už jsme u mostu. Prazvláštní most. Kovový oblouk a přes něj teče řeka. Voda je vysoko, pění. Tak zouváme si boty. Chladí to. Cítím sílu proudu, táhne s každým krokem zpátky. Chyťte se řetězu, volá mladík, který už tudy prý šel. Ručkuji a pak se - už na suchu - ptáme na cestu do Berouna. Musíte jít podle kostela, my to tu taky neznali, těší nás domorodec a ukazuje na věžičku. Zas jdeme dlouhou šedou silnicí. Kolem frčí autobus, dobíháme. Řidič tu není, je tu průvodčí - autobus jede sám! Nežli k nám dojdou štípačky, jsme v Berouně. Stojím na náměstí. Mladík zmizel. Něco mne dovedlo do místnosti bez nábytku, bez postele. Na zemi, na bílém prostěradle leží pod dekou tatínek. Zvedá se, aby mne objal, a já spatřím mokrou červenou skvrnu. Tatínek pláče: "Je konec!" A je tu maminka: "Venoušku, musíš pít!"
Druhý den potkám na stanici čtyřky kameníka, kterému z ruksaku čouhá příložník. Kolem přejíždí Neoplan, Němci se dívají z patra autobusu, a kameník už míchá barvu na jména, na každé písmeno stejnou barvu. A ty ses chtěla času vysmeknout jak mýdlo z mokré ruky. Jenomže čas je síťkou. Chtěla ses vracet, ale dům je prodaný a bloudíš ve snu údolím, kde všichni tvrdí: "Vždyť váš děda žije, je to ten z č.p. 83, co nosí hnědou vestu!" Pamatuješ si nitku v rukávu. Dokázala bys roztřídit v jediné krabici hromádku třísek - na ty, které naštípal děda, a na ty, které štípal tatínek. Stůněš po seknutí stříbrné přezky bačkor do dlaně. Po nevypsaných termínech přednášek stmívání. Studovali jsme v nich tváře jak diáře. Oko osleplé zákalem - nebyl to maják? Mou ruku, snědou slzu vysoušel dědeček jedním stiskem. A do snů padal sníh.
Jsem oblýskaná židle. Vrtí se na ní otázka: "víš, že zemřel Jasha Heifetz?" Jdu Budapeští a vidím houslistu. Sedí na židli u jednoho z chrámů. U nohou umělce láhev sodovky s porcelánovým uzávěrem. Umělec je jak živý, poslouchejte, hraje! Jasha spustil Brahmse a já - nevím ani proč - předstupuji před hlouček čumilů. Mám proslov o tom, že židle, na níž sedí Heifetz, jsem já. Všichni tomu věří. Tleskají, když zkouším pár taktů na mistrovy housle. Pak odstupuji stranou, ale židle za mými zády je náhle prázdná. Místo sedátka je velká černá díra - skrze ni vidíš kostky budapešťské dlažby. Stojí se fronta. Každý se musí podívat! A pokřižovat se. Celou dobu zní hudba. A na závěr se objevuje Dunaj s Parlamentem. Nechat si spící oči otevírat otvírákem, který patří bohům! Budit se uslyšením zvonů! Srnka se otře o dveře a my vyjdeme. A naše zaměstnání? Zírání!
Žijeme pro sebe, říká spolupracovnice a zakousne se do bagety od Donalda. Všichni mají radost, že v Řepích Donald je. A odhazují zbytky baget do košů. Zůstává na nich růž - vteřina práce našich mužů, vysvětlují rychlá ústa pod ubrouskem. Koho to zajímá, že Beseda vypadala jako Opera? Fasáda opony a střapce zdobí okenice. A tady, podél schodů hostince, je stále slyšet lusknutí tvých prstů nad lístkem...A já jsem zlatokop. Vracím se do vyschlých řečišť. Týrám se steskem po prameni. Po vysokém čele jezu. Má hlava padá na tvé rameno do snu O injekci. Dva muži mi ji chtějí vpravit do krku. Už nejde uhnout, cítím stříbro jehly na krku a je ze mě dřevěná hračka. Muži si rozdělují peníze a jeden hází do tašky pytlácké oko. Šlápne mi do tváře a na papíře odfajfkuje jméno: "nebude žít..." Smrt je ořech a v něm plesové šaty. Střevíčky kočárových nevěst. Motýlek. Kus louky. Praskot těl, která svítí jak bílé žhavé disky v rukou nocí. Okno, v němž zahlédneš maminku a oteklou ruku tatínka, který měl vždycky tenká zápěstí.
Rukopis zurčí jako perlátor a dítě s láhví spreje pádí kolem zdi. Schnou na ní graffiti současnosti. Z čeho se skládá čas? Město neviditelných Matičních ulic, rozdělených zdmi kvůli bílým a černým. Město prodavačky Sandry, která se směje nad počítačovými vraky: "Vy neumíte ani hru člověče?" Zrzavá Sandra! Netuší: zítra jí vykradou prodejnu, nezbyde ani kabel. "Budu se muset vdát za filmovou hvězdu, ta, když se podívá na přepych, kterým ji Douglas zahrnuje, tak zapomene, že je o čtvrt století starší, ráda se po domě prochází bosá, a když se podívá z okna kuchyně, vidí zlatou pláž, řekněte sama, božskej života existuje, nemá chybu..." napadá prodavačku. Rve si vlasy. Protože nebude mít ani televizi, o které mi cestou do kibucu vyprávěla Nina: "je se "žaluziemi", zatáhnou se nebo rozevřou při vypnutí i zapnutí, je to televize, jež přitahuje ruské boháče... nechávají si ve vilách montovat domácí kino, a to je vybavené dolby systémem a satelitem. Můžu ti vyprávět o palácích ve vesnicích na západ od Moskvy, zdobí je talíře okolo tří metrů široké, boháči chtějí šokovat aspoň velikostí. Obří antény se otáčejí na střechách, jenomže majitelé sledují stanice, které chytíš na kus drátu. Zajímavé je, že se antény kazí. Vrány si ukládají do příjmových částí zásoby. Myši ničí kabely. Pak musí zbohatlík vytrhávat parkety..."
Umíte rozkopat mramorové podlahy - dostat se k závadám. Umíte podvázat jeden nádor, ale nevšimnete si metastáz, které vedou už od malých šikanatérů. Ti pověsili spolužáka na lustr na dlouhé šále upravené do smyčky. Ti hlasovali o popravě a rozsudek byl přijat. Pak připevnili odsouzenci na záda ceduli "Smrt" a chlapce vytáhli - až ztratil vědomí. Hodinu před tím majitel bojového psa volá do rozhlasu: "Ten nový zákon o chovu psů je diskriminace, proto i já jdu demonstrovat za svobodu štěkání a volného pohybu, všechno je rasismus těch, kteří psa nemají a cítí se ohroženi bojovými miláčky, ty byste měli selektovat, koušou, jsou to agresivní blázni, všechna lidská plemena i kříženci!" Je doba náhubků. A vodítek. Na výstavě módy z 5O. - 70. let otvíráš návštěvní knihu: "je krásné vidět zase šaty v kterých chodila maminka", a pod vyznáním kdosi zuří: "výstava připomíná hrůzy socialismu - nevidíte?" Na plátně výstavního kina Karel Höger komentuje přehlídku. Filmem šustí silon, nylon, hedvábí, jablonecká bižuterie. Modelky ukazují "zimní plavky" k Baltu anebo šaty do zahrad Pražského hradu, které kvetou. Československý model, je to náš československý model, chlubí se komentátor a modelka si z hlavy sundá klobouček, aby si dala na lavičce nohu přes nohu...
Je doba rozdělování. Rozdělená hospoda nevadí. Ani Romům. Ani bílým. A obyvatelé Pozorky na severu Čech si chválí dvojí obsluhu. Nakoukni do sálů! V jednom se hrají karty, ve druhém kulečník. Pivo ale teče ze stejných sudů. Každá sklenice má stejnou čepici, nad kterou přemýšlí majitel okresního second handu: "Víte, já pořád nevím kam tu patřím, kdo vlastně jsem" - a před oko si dává klíč. Možná úplně stejný klíč, který má před očima Sálim Músa, který musel před lety opustit dům u izraelské Jaffy a žije v Jordánsku: "Ani za všechny peníze světa se nedá koupit právo vrátit se domů." Je doba vynucené touhy po návratu. Plyn zdražil. Zase taháte kbelíky uhlí. Koše dříví. Zaslepíš vodovod? Otevřem studny? Myslíš na všechny letos umrzlé. Na Štefana a Jaroslavu z Mojšovej Lúčky. Stařík tu pro dluh tisícovky umrzl. Objímal záchodovou mísu. Stařenka ležela dva dny v posteli poté, co v domku vypnuli jediný zdroj tepla. Zatím se dvěma skupinám vědců z Harvardovy univerzity podařilo zastavit, zakonzervovat a znovu uvést do pohybu světelný paprsek. Nesálá ale přestřižená stuha krevního oběhu slovenských staříků do mrazu mnohem víc? Topit - a rychle v pokojích srdcí - chtějí i bratři Kapucíni. "Drazí bratři a sestry, Boží pokoj nechť je s vámi. Je stále více těch, kteří se vydávají na pouť do chrámu Santa Maria delle Grazie v San Giovanni Rotondo, kde žil stigmatizovaný páter Pio. Jenomže chrám je pro nás <>, kterou je potřeba přistavět. Bratři, spojme se!" Třeba jak Deset malých běloušků z obchodního střediska Centro Zlín v Malenovicích. Po hromadné svatbě, kdy mladí manželé prožili čtrnáct sní ve výkladní skříni, po poutech lásky, kdy byla dvojice k sobě připoutána želízky, se tu vymezuje malý prostor pro další. Každý den se hlasuje: kdo je nejmíň sympatickým, stane se černouškem, musí z kola. Skupina nesmí kouřit, pít alkohol, nesmí mít mobil ani noviny - může ale hrát společenské hry. Nakonec zůstanou dva finalisté a o výhře rozhodne veřejnost. Vítěz si může - zbožný - nazout sandály plné hřebíků. Může putovat na hinduistický svátek Kumbh mélá k dalším svatým poutníkům. Může si ale jako král recese pospíšit na Valašsko. Založit patentový úřad, který má "královskú važnosťú a zasčitú chrániť vynálezy, tajak aj výjmečný duševní majetek, lecjaké múdrosti a dovednostě".
Někdy čtu inzertní rubriku Koupím. Přišli jste o všechno? Koupím vás - ing. Chudý. Koupím violoncello. Nástroj vyhraný. Jen s dobrým tónem. Koupím dveře - levně! Tibetskou dogu nebo v nejhorším ratlíčka. Koupím les. Zavři oči. Uvidíš nástroj v kmeni stromu. Dveře vyvrácené do zeleně. Psa v lese, který neví, kam jakoběžet. Bratři Víťa a Slávek žijí jako. Slávek se těší - až dospěje a zbohatne, koupí si přes internet nějakou rekvizitu z filmu, třeba Vetřelce ze snímku Akta X, nebo šaty z filmu X - Men. Co na tom, že vyvolávací cena za myšáka Walta Disneyho je tisíc dolarů? Co na tom, brácho, když ženská mafiánského kmotra, která dělá na Sicílii pradlenu, je bohatší než královna Alžběta! Chlapci vytahují z kapes mobily - hodinu tlačí a tlačí. Ukazují si jakomozoly na ukazováčcích. Jakoodřené uši od sluchátek. Vzduchem letí jakovypálená cédéčka s hrou - místo meruny s potiskem, který se tak krásně na starých merunách lámal. Představíš si hudbu nebo zátiší s rybou malované Skutečností, která ještě nezabalila výstavu pro žádné oči, a na ní portréty. Tváře dřevařů. Tváře dědečků Slávka a Víti, bratrů plujících umělými vory. Ale i tváře kovářů - před jejich dílnou kope nové milénium - kůň kartáčovaný elektronikou, neokovaný kůň Jakokůň. V jeho mozku je ale uložený záznam - cval krajinou, cval jehličnatou stezkou, na kterou my se pokládali otrenýrkovanými těly. Oteniskovanýma nohama.
Na dnešek hrála jsem ve snu na harmoniku. Prsty běhaly po klávesách. Na nástroji temně modré barvy svítil nápis Delicia a žluté filcové popruhy voněly po nových kloboucích. Zpíval se mnou celý stůl a hostinská vyskočila na pípu, kde tančí, tančí a zpívá: "Když umře člověk, je to smutný, horší je ale, když ti umře hospoda." A seskočila - v ruce štětec místo mikrofonu - na zem: "Tohle je poslední večer U Pšenice, zítra se zavírá pro vysokej nájem." Vrhla se na zelené sukno kulečníku, jako se dítě vrhá do náruče rodiče. Potom ji muži v černém saku a bílé košili, muži, kteří sem donesli tašku s potiskem Pohřební služba, chtěli odtrhnout od sukna, jenomže kulečník se změnil v rakev, a u něj stojí čestná stráž stálých hostů v čele s fotografem Frantou Dostálem. Strop nad hlavou se stává obrazovkou, kde právě běží soutěž Chcete být milionářem?, a všichni řvou Ano!, aby bylo na nájem, abys mohl mít vedle sebe na žluté židli člověka, Tondu nebo starostlivou Žofku, která všem hladových poručí svíčkovou se šesti, objednává šest krásných blbounů, a nám po noži stéká omáčka, a jako drahý kámen svítí na talířích brusinka.
Tahleta kniha je snář naruby. Když spatříš Abrahama, čekej neblahé zprávy. Když máš na sobě aksamit, čekej lepší místo služební s ašantem ve vrátnici - štěstí. Babičko, tebe spatřit, dobrou radu! Krájíš bábovku - naše dobré časy. Čáp letí k východu, a to je bohatství. Čáp letí k západu, a to je chudoba. Čáp letí k severu, a to je smrt. Rozevři nad hlavou sluneční deštník z plátna proti pochlebníkům! Zašlápni patou dešťovku - obchodní starost! A sevři kompas - potřebuješ někoho na cesty života. Někoho, kdo čeká u kamen, z kterých létají jiskry drobného příjmu něhy. U kamen sedí noční děvče - ofina, v rukou má mašli a radí: "Nebuď pyšný, mohl bys zakopnout o nočník, o svoji budoucnost, a potom leštit kliky, mohl bys přehlédnout, že na dům prší pšenice a uvnitř voní smír dvou srdcí - vánočka, mohl bys uvidět soudruha - střez se žlabu na střeše, který znamená nezdařený výlet!"
Tahle kniha je automapou cest, po kterých vyšli jsme si - v dřevácích. Jak cédépřehrávače otáčejí se po nás modré chrpy u silnic a tiše vyhrávají hity rodin z rychlých vozů. Ale my jdeme - v dřevácích. Koncerny najatá čeleď vyplácená koláči. Je po výmlatu dohod s firmami a manažery. Služební lid, včetně kantorů, nese na zádech kroupy, tuk i velké rohlíky roháče. Upek ti někdo koláč? Vyrazil tě? Nebo tě rohlík roháč vypíchl z místa? Odcházíš na svobodu bez závdavku sejpky odstupného? A tos nakrmil koně, očistil stáje obchodu i kanceláře? A tos dal v metru koledu dítěti, které hraje na housle? Po jedné straně autostrády stojí Národní muzeum. Plné jaspisů, ametystů, azbestu, plné velrybí kostry. A plné výstavy o konci století, výstavy s televizí Mánes, ale i s televizí Philips, na které probíhá rvačka mezi policisty. Policista vleče za vlasy dívku, ta ukazuje k plakátu české krajiny, na kterém píše Kosmas: "To jest ona země, kterou jsem vám častokrát sliboval, země nikomu nepoddaná, zvěře a ptactva plná, sladkostí medu a mléka oplývající..."
Vyšla jsem z Národního muzea. A spatřila tě. Na hlavě se ti houpal cůpek - narážel na límec hnědého kožíšku. Do tváře jsem ti neviděla. Uviděla bych napudrovanou tvář kamarádky, stařenu utopenou v růženínu smutku... Výkřik jména sklouzl mi z hlasivek, ale tys v podchodu obcházela dál oranžové koše, vybíralas pytlíky, po kterých stékal kečup a uvnitř šustilo pár hranolků. Možná jsi stála na tom samém místě, kde začínalo kdysi naše těšení na bufet Koruna, tam, kde nikdo netušil, že hnědý kožíšek bude tvou maskou, důstojností postavenou na zvířeti, jež stáhla z kůže výpověď z nory, výpověď od syna, táty, zchudlých tetiček...Tiše - jak zločinec, který má ještě plný mrazák, sledovala jsem tě od koše ke koši. Do uší zněla mi slova o hojných vodách, vhodných k rozbalení stanů. K spatření pelikánů. Ti hynou díky ropě a záchranáři čistí jejich těla, co ale smaže skvrnu z duše? Kožíšky zvířat nakonec uschnou a na modelkách zasvítí, jenomže co se chvěje pod nimi, hluboko pod křídly i lidskými?
Vběhla jsem do metra - člověk změněný. A ucítila ve tváři spraš poezie, spraš z nepálených cihel. Ale básníkovo "Neplačte, že jsme žili marně/Tak například den na plovárně" zatlačilo slzu nazpět do váčku. Nejsme si všichni česáči? Spolužačka češe košíkový sad - očesávaná garsonkou. Šéf se ptá prodavačky jak se má a po "dcera stůně" poroučí dceru zavřít do jiného pokoje. Dětičky očesala chřipková epidemie, a to je žní pro nadřízenou. Klepe na třídu měsíčním výkazem: "Chcete tvrdit, že všichni byli na houslích?" Kde rodič zaplatí, učitel nebere. Děsíš se telefonátu: "Jsem nemocný, hrát nepřijdu?" Děsíš se omluv, žroutů, které stovky chroustají jak macesy? Brzy tu budou stroje, co učí samy - bez lidí. Boj se! Brzo si popovídáš s umělými mozky a první prototyp robota se jmenuje Sail. Docela sám prozkoumá svět kolem sebe, ale základní poznatky mu musíme vštípit ještě my - tlačítky Dobré a Zlé.
Moje hruď měla tlačítka ze skla. A tys je mačkal, dědečku. Mačkals je na zahradě, tam, kde jsem zašlapala kopr do země. V sešrotované ledničce stéká slza po hovězím plátku a knedlík okoral. Kdy zemře lítost nad tvým talířem, kde náhradník oběda objíždí talíř - v dresu rajské omáčky? A kdy si přestaneme vyčítat, že jsme nesbírali rytecká díla všech tvých dní, ustřižený nehet, hřebeny, vlas, pouzdra, mýdla, prasklé žárovky lampiček, nedočtené knihy, polínka, rozhalenou košili pilotku, lístky na vlak do Jiřetína nebo Smržovky, krabičky cigaret s lípou, křivák břitvy a zrcátko, pomocí kterého mne sleduješ zakaleným okem, kapesníky - hrály dvěma pruhy trylek v dlaních, stoličky, stoly, postele...
Obrať se ke mně zády, poradil mi dům. A já už zhasínám. Jdu a do ramene se mi zakusuje chřestýš stahované rolety. Jdu a kolem cihlových zdí běží dítě. Pádí, a když mu dojde křída, vezme hlínu, aby psalo: Havran noci má v zobáku rozsvícenou hvězdu. Zatímco svíčka na mém stole začala prskat a vosk se začal s knotem prát.
Tak utancuje světlo tmu, anebo naopak?
2000
