OBRYS kmen
Číslo 14
Příloha internetového Obrysu - Kmene
1. prosince 2003
PRSTEM PO MAPĚ TĚLA
Eva Frantinová

(Ukázky z knihy Prstem po mapě těla)

To nejlepší

    To nejlepší tě napadá, když se přetrhne páska u stroje, to nejlepší bychom vždycky udělali, když je po všem, když už je na sporáku omáčka slov, kde stehno je špekem a klín znamená narazit na celého ptáčka v čase nesehnatelných okurek a vajec a hořčice, ty nejlepší jsou představy, že jsme dva nejlepší z Esa, ale Eso může být pro jiné právě jen obchodem s výprodejem bez záručních lhůt, nejlepší představy jsou ty, že tvrdneš mezi mýma nohama jak tvrdé y a myslíš přitom na ženu jak na vlnitý plech ohrady z flauše, myslíš na jinou ženu a jenom nejlíp vzpomínáš, zatímco ve mně sládne ten nejlepší fíkovník chuti, takže jsem na hodinku hotová a třikrát po sobě, a tobě mám chuť napsat na pohlednici ich bin ausgemrdet, drahoušku, a jakpak by to asi znělo španělsky, přemýšlím, když ze všech možností vyjde jako vítěz čeština, nejlepší řeč světa, ze které naše slovníky udělaly couru, která spí s kleštěnci v klášteře Slušný výraz, který je pro kleštěnce nakonec to nejlepší řešení, jako je pro kozy č.6 nejlepším řešením podprsenka, protože časy, kdy za tebou lítaly pořád dvě dlaně, jsou pryč a i věřící musí přijít ke kropence, časy, v nichž dědeček stále šoupe po drsném těle stolu kostkované sonáty, až slánka už je odřená a my rudneme studem: ještě! Jako by dědeček při tom pouštěl do garáže své pleti vozítko. Pryč jsou časy nejlepších tažných závinů mezí, štrúdlů zeleně, které přece patřily na vál mých stehen, mezi něž předtucha strouhala čokoládu ochlupení, předtucha strouhala ty nejlepší dny, kdy jsme se ještě neznali a kdy v nás řeřavými prsty zatápěla leda tak angína. Jsou ještě nejlepší ty dny, kdy něha nasedá do měkkých sedátek výtahů mých prstů, kdy já tisknu toho, kterému se nechce, ale já chci, aby chtěl, aby chtěl, ten nejlépe vyléčený blázen, který podle svého úsudku není normální a chce se stále ponořovat do masa, stávat se kladinou pro mé otáčky, kladinou, kterou kdosi zlomil, a řekni, za co je ta msta, co živí zlost - metáš zlost kolem sebe jako lepič plakátů, kterému nezaplatili už minulou noční, jako ten, kdo spí jen pod houní uspávadel, ach bačo, bačo náš, ty bačo bez bačkor, když sněží, nejlepší mínění o nejhorším, má kniho, kterou člověk vytiskl dechem a tiskárna vyrazila a duši nutí spolknout moták doplatku honoráře, honoráře, za který koupila sis pendlovky, to smaltované čílko bez jediné vrásky, a přece pod ním asi taky někdo umřel, protože pendlovky bijou, jako když tě nemohu v nejlepším obejmout, jako když do chrámu vejde ovečka a vyjde pletený svetr, nejlepší, který poznalo naše mládí, lehkonohé, a ono přece neslo na zádech neviditelné rance, z kterých teď vyskakují kopance, a zas ti nejlepší a z první ligy řadí se pod odvěké kyvadlo, nejlepší ticho je, když skučí...



Orgasmus

   Dnes svoji špičku přirazil jsi do sjezdového vázání kundy, a já už tajím dech nad bílem mantinelů zdí, které roztávají, až vytopíme sousedy, ty z těch, kteří by tě mohli zabít, jak píšeš ještě omrzlými prsty o orgasmu, ty z těch, které taháš ve svých snech po chrámech, kde se pokládají na oltáře a tvůj orgasmus ještě rozbíjí jim hlavy, ale to v dobrém, jako je dobré slovo čpět máchané v octě geniality české řeči, jako je dobrá přirozenost pnutí - podívej, fazole bradavky už šplhá, jako se po hodině stává ze mne glazé rukavička, a ty glazuješ klín, onu Vinohradskou vrchovinu, a moje hekání, to je vytřásání této stránky věta po větě, a napadá mne, že nejhorší celibát by byl, kdyby zemřely všechny lesy, že to bys psala po zdech, sloupech, silnicích, a brzdy, ty by měly časy, vždyť nelze zabít zajíce stejně tak jako křídový kosočtverec, mou červenou rohož s černým lemováním, co dme se víc a víc podkuřována slastí, když okolky si sedly na zadek jak hřiby pokosené šmahem, když toužím udělat ze sebe taky jednou opilou a snění dojit do střevíčku Popelek, kterým se stýská po ořechu, když toužím upustit do střevíčku zlatavý proud, to díky tobě, který si mne celou přejíždíš, ale co nenapsat - chlemtáš mne drsným jazykem jak nejslanější moře pláž, když rozkoši už říká vášeň: přepínám, a my se neznáme, jak s námi třesou, ach, třesou, jako by nás přepadla v parku, a my jim dáme raděj životy než prachy, jako by do nohou mi vjelo trojspřeží a chce se mi hlesnout: trojspřeží údů, protože úd je pec, která se čte obráceně, nádiva mezi nohama, lijec semene s venkovským obličejem bulíka, který se mění na kapsáře mezi pysky, mezi konzolami, z nichž tečou záclony, a jenom píča umí obrečet situaci, když kapsáře chytnou slinami těžkými jak z řepného cukru, když jsme jako dvě hustilky nad sebou a praská kolo prostěradla, jako by brzdilo na horkém asfaltu, jsme jak dvě košťata, co marně vymetají z koutu času prach, prach, díky kterému miluji okamžik spouštění a lituji běžící pás, který skončil pod sněhem, a ono to už na mne ťuká, už to přichází, obleva červené se chvěje na kozách a jejich hnědých rozích, obleva, kterou smyje terpentýn všednosti, teď ale ještě vraž do mne zásoby a mysli na nás, jak tady hlavou dolů obíháme svět, až mrazí za nehty, až bojím se, že jako nehlídaný asfalt rozleju se až na Malou Stranu, když tělem biju o vrchol, a on s rachotem padá - bože ze skla...



Sprostá slova

   Z kundy je ruleta, když tvůj jazyk ji roztáčí a sází na třináctku, z kundy za chvíli vyběhne motouz z kapek, když za něj zatahám jak za hrst korálků - jak za skleněnou nádivku krků žen, když přejíždím se jezdcem koženého řemínku na zápěstí a představuji si: teď mlaskáme na sobě jako dvě kotlety házené vztekle na váhu a hladoví nám závidí, a poštěváček, ten je dosud skryt pod vlhkou rádiovkou kůže, a my ji pověsíme, a my ho učešeme, jako mne česali a stříhali v Krhanicích, a já se cukala, jako by nikdo neřekl, že už s tím musím přestat - cukám se a ručkuju zpátky do dítěte - sprostá slova mi přitom odlétávají od úst pod majzlíkem tvých přirážení, a jsou to umělci, kterým je třeba se klanět, Nepochopení, bez nichž ti nevypadne ani vlas, nevezmeš pero do ruky, dech nenaskočí do těla, umělci, proti kterým táhnou klíny, údy, spojení a styky, tábor, pro který doktor zamkne se a řekne: mrdat, až když zmizí na vlak pacientka Julča Honíková a po svatbě Hýnová s vítězným recepisem v záňadří, když jedu sto padesát kilometrů za Prahu přejet prsty a také prsy prosluněný a poražený strom, kde jsem v roce l963 vyrývala ženské znamení do kůry a roztáhla nohy sestřenice ve vysoké trávě. Byla jsem čtenářkou Malého lorda, a najednou se přede mnou zpod puntíkované sukně vynořilo krásné Až, dvě obří nohy písmen zabořené do horské trávy, kam nadmořská výška převrhla jezero semene, a tak tu vznikla první rašeliniště, kde běžím z kopce a pod smirglem mikiny ucítím prvně zobáčky, jež večer ošetřuji olejíčkem před střepem osleplého zrcátka, když přistanu na štěrku u hutí a do čela mi narazí sklo tyčí, má první fialová mořská vlna, zatímco ty maturuješ a rodina ti přiřkne jistou úřednickou dráhu, zatímco mne zvedají ze štěrku - zvedají tvoji budoucí milenku - a já vdechuji ještě čisté lesy, a poprvé mne zaplavuje stesk nad deštníkem, který na půdě rezavými klouby vzepjal poslední dědečkovo rande. A potom s ještě nestráveným steskem nasedám někde u Lékárny prvně na kolo a sedlo pootevře můj vlčí mák, mák, který vypadá jak hltavé oko, které tuší a prorokuje, že se budu jednou plazit po milenci a že zůstanu číslo, žíznivá čára odnikud nikam, č.p. 83 našeho domu, který jste mi prodali, ale ono žije, tak jako žijí slzy, které se valí tváří po kamenech, mezi kterými polibky vybíráš sklíčka a marně hledáš pstruha v této řece, a pstruh se přece přestěhoval navždy do úst a slovo mrdat, to je on, to je zas on, když odstrčím tě od postele, jako se odstrkuje od břehů vor, když chceme na vteřinu zdržet věčnost...

Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
Optimalizováno pro Internet Explorer 4.x, rozlišení 800x600
© 2002 Obrys-Kmen