Dlaně
Nevím, kdo přikládá do tvých dlaní, ale když si je na svoji tvář přiložím, ucítím vůni polínek, ale když se mi tvé dlaně sunou po bocích, vzduchem probleskují plamínky, ale když tvoje dlaně držím ve svých, cítím - nikdy nezmrznu! Co potom na tom, že říkáme láska, a z lopaty nikdy neuvidíme násadu? Co na tom, že neslyšíme zasvištění, když uskakují třísky na špalcích?
Polibky
Tohleto nikdo z lidí opravdu nikdy neuvidí: dva plátky rtů se dotknou. Letmo, jen tak - jak ptáci z hladových polí, jak lovci, kteří nemohou žít jinak - polibky rvou si z nás dvou potravu a potom odlétají s křikem: kořist!
Tvé řasy
Vesla, ke kterým denně přisednu, kterými denně pádluji kolem ostrova Oko.
Ramena
Nádražní hala doteků. Úschovna zavazadel stesku, když jsme bez práce, bez slova, bez lásky. A v hale rozvrzaný věšák naděje, k němuž se uteklo poutko mého života.
Prsty
Na Kubě viděla jsem košíkáře. Dřepěl před domem - spíše chatrčí - a v dlaních přemáhal sílu zelených prutů. Naše prsty se prolétají podobně, prut po prutu zápasí s neviditelnou, ale živou zelení. Našim prstům se v lásce nelení - hle, košík pohozený mezi tvářemi, když spíme!
Tvář
Že je to jenom cihla stárnoucího domu? Miluji dům i cihlu, miluji předzahrádku před domem tvé tváře, který se se skřípotem otevírá, a miluji i pavlač obejmutí, pavlač, na které vlaje prádlo, po které utíká myš - protože s kočkou v náručí.
Paže
Mou hlavu lisují jak černý hrozen. A tak z mé hlavy proudí šťáva, ach do demižonu dní, kterému závidím - on jediný je přece nerozbitný!
Jazyk
Knot mezi zuby. Šustíme kolem něj novinami, deníkem zpráv, co za chviličku umřou, šustíme úvodníkem starostí i obav... Ale jen někdo má to štěstí, že v jeho dlaních chřestí sirky a nad knotem se - v kotouči světla - kýve petrolejka domova.
Lýtka
Kuželky, které podrazilo obejmutí, zatímco jiní lidé utíkají od sebe. Mám strach z té křehké hranice, když padáš na mé nahé tělo. Oči se dají rozhoupat oběma způsoby, dráha pronajmout, dnešní den vyprodat a prodat za nejtěžší peníze a jejich řinčivé kutálení - jen člověk nikdy nevzlétne.
Na louce
Denně se procházím tvými vlasy - loukou, která má jistě podobné složení trav i bylin jako jiné louky, a možná louky ještě hustší, ještě víc lákající k válení sudů, louky s mateřídouškovými kouty, jedině tvojí hlavou ale pádí srnka - srnka, co ohlédne se. A i teď zkameněla v ryšavém lese, když civí na pětiprstý strom mé dlaně s otázkou: ach, co se stane, až čas nabrousí pilku, až větve spadnou podél boků?
Nehty
Hle - lososi tvých nehtů plují podél břehů Něhy a třou se s mými, třou a třou a třou, a kolem našich těl šplíchá čistá voda a naše uši neruší ani jeden budík kromě srdečního minutníku a vteřinovky nohou, která pomalu obíhá ciferník bílé peřiny, zatímco druzí nacpali by i svoje maso, to nejjemnější maso svých snů do konzerv, když zmítají se v sítích jiných zisků.
Oční víčka
Váhy, na kterých leží vedle sebe smích i slza, to běžné české peckovité ovoce, vidina sadů pro ty, kteří i na podzim vydupávají ze země vůni předsíní, vůni milovaných i milujících, ach vůni plných skleněných mís a jejich otců - květů, v nichž pořád žijí včely, zatímco před výlohou lidé podhrabávají v bednách modrý svět a křičí: sáčky došly!
Tvoje klouby
Chtěla bych usnout v jejich semišové jamce, jamce pro míček na golfovém hřišti Zelené štěstí.
Bydlení
V garsonce obejmutí, stuleni pouštíme na sebe jen lásku - topení.
Výhled
Paty si mohou ušoupat, když stoupají a stoupají polibky šikmou věží krku. A nikdy nezapomenou na ochoz límečku tvé košile - když si tam prvně sedly, stoupala z nich pára jako z termosek, které opouští korková zátka smutku.
Řasa
Kotva je slovo, které se houpe na šíji stříbra, jež postupně ztrácíme, hořekujeme nad tou ztrátou, a znova věříme: štěstí se dá koupit v obyčejném krámě, dnes ale spustils svoji řasu na dno mého života, rezavá, pokroucená od slaných větrů, pro miliony lidí bezvýznamná kotva v písku vytvořila kruhy a my se neptáme po bohatství v břiše lodi nad námi, a kde je kapitán a cesta, my pozorujem, jak prchají raci.
Hrudní koš
Hrudní koš volá: hola! A člověk nasedá, vysedá, veze se oblohou a sčítá políčka, nad sebou nechá svištět balon usínání, u uší nechá šumět hořák touhy - a k tomu stačí, že my na stejném místě ležíme, vstupenky - dlaně ušité z růžové a hnědé padákoviny pod srdcem.
Na prahu
Na prahu tvých úst je krásně, když zvoní listonoš, když patou rozšlape mobily jak černé brouky, a balíková pošta našich slin si padá do náruče, kde tajným písmem vypisuje adresu a dodá: k vyzvednutí lásce...
Dveře
Skřípají, vržou dveře tvého těla, a já miluji půdy, předsíně, haly, v kterých je měkoučko a k usednutí, miluji myšku ve sklepě, záclony smutných nálad v oknech, umělé slunečnice ve váze, radostí skákající tlačítka zvonků, žárovky i tmu, trs trávy v okapu, a tajně doufám, že jsem klikou.
Bříška prstů
City v nich sedí ve dne v noci na polstrovaných lavičkách a já je hlídám - takový mám strach, že zmizí naše ulice a splynou s bezdomovci!
Tvé žíly
Plout jejich korytem na gondole, plout kolem paláců plných červených pavučin, paláců s balkony, kde se mává, zatímco vjíždíš pod most vzdechů - tep, zatímco zpíváš odrhovačku Už brzy odpoledne se uvidíme, které nikdy nic nesedře kůži, ani když se proud otočí, ani když paláce hrabat De Cholesterolových se zřítí s námi do hlubin, ani když zápěstí odtrhnou se od sebe a oční důlky začnou rezivět jak opuštěné doky...
Paty
Ještě před dvěma lety neznaly trávu, horskou cestu, kamínky na koupališti, nádraží i vlaky, podlahy cukráren, trnože kmenů v lese i v zahradních restauracích, zrovna když nesou tatarský biftek, lavičku na kosteleckém náměstí, náměstí plném zapalovačů hvězd, procházky ke splavu, od splavu, od zámku ke hradu, sandály z pásků, kterým nevadí, že nedojdou, když pijem malinovku, pedály kola, třísku něhy z louky - za sebou prach, co plodí prach na ulicích Práce.
Ucho
Možná by ani nemusel být v hlavě kornout z křehké oplatky, kterému dávám pusu, a on se za mnou otáčí, jakmile zavolám tvé jméno, a on má v sobě depozitář zvuků, takže v něm usíná slavík i sup, a dupou poníci ze stájí Obava a skáčou opičky nadějí, brousí se nože těšení, obrací list knihy a zpívá opera vždy, když se podíváme na sebe, možná by ani nemusel být v hlavě ten růžový kornoutek - lidé čtou zprávy, do mobilů zavrtáni, a půlnoc staví za dveře pro lásku skartovací koš...
U trafiky
Trafikantka se svěřuje: láska zemřela s penězi, že na to ještě věříte, můj muž byl provazolezec a vrhač nožů v cirkuse, a hádejte, co dělá dneska, já zase učila ve školce, děti mě bavily, jenže málo peněz, a lidé jí zatím berou z ruky cigarety Davidoff, ty zlaté, chci ty zlaté, upozorní muž a vrací do okénka stříbrnou krabičku, a lidé si odtud odnášejí domů noviny plné špatných zpráv, a Američanka chce lístek na tramvaj, která právě přijíždí, zatímco můj zrak padá na krabičku nadepsanou Polštářky, na prázdnou krabičku po žvýkačkách, a nemohu si nepředstavit, jak vedle sebe ležíme na jazyku touhy...
Cena polibku
Mé dlaně mohou se stát boháči, když přiložíš je ke svým ústům. Mé dlaně mohou se stát žebráky - marně klepat na dveře Naděje, když láska skončila. Mé dlaně jako boháči zapomenou čím, kdy a jak se vlastně jí. A moje dlaně jako žebráci stanou se příborem v hotelu Přežrání, kam budu mít volný vstup.
Náhoda
Když se dva potkají, ruce si podají, srdce zauzlují, ale dnes potkala jsem paní, která mi řekla: zítra jedu kousek za Beroun, můj otec má svátek a jmenuje se Václav, a já jsem odvětila: můj táta je také Václav a bydlí v Loděnici kousek před Berounem; mému je osmdesát dva, přes Loděnici jezdíme, pokračovala paní; a mému o deset let méně, hlesla jsem; a nenarodil se váš otec v červenci? Ach ano, čtvrtého!
Galerie
Jsme jenom skoby určené pro jednu krajinu, jíž pádí stesk jak štvaná zvěř, pro jedno zátiší, v němž dodýchává ovoce, zatímco ruka mizí v sadu, pro modrou krychli pohozenou v písku... A není štěstím nést váhu rámu a živit se čicháním barev, když obraz malovala láska?
Víno
Ležíme na sobě - hrozny vína, které obírá naděje, v zubech jí skřípou zrníčka - to, co chci já, to, co ty nechceš, v prstech mačká křehkou sklenici a na jazyku převaluje šťávu, zatímco šroub lisu se těší, jak spustí do mezery mezi námi dřevěné slunce...
Volba
Smějete se nám: neumíme otevřít internet, svět pro nás běží na jiných, starších a neprodejných obrazovkách jako míč po trávě, beruška po opěradle židle nebo jak párek po tácku s hořčicí, jak čmelák něhy zatavený v těžítku dlaně na břiše, jak kolo nafukované plovárnami, když prší na hladinu, a obdivujem věčnost - myš, která ještě nikdy nezapomněla poklepat Den a na disketu náhod přehrát životy.
Práce
Rodička rodí, topí se v potu. Umírající volá: tělo mne zradilo! a odhazuje lopatu do příkopu prostěradla. Houslista ukazuje mozoly: Osudová. Číšnice nemůže v noci rozevřít dlaň, svírá půllitr. Miláčku, tlačíme se na sebe ze strachu, že láska uteče a ohřeje se v mikrovlnce jiných. U Donalda to vře, sáčky se mastí a šustí, hamburgery padají do housek, u stolků sedí střapatí, na nohou kolečkové brusle - a okny dívají se na nás, co visíme na tramvajových tyčích, když cuklo ve stanici Beznaděje.
Košile
Nenamáhej se rozluštit šifru lásky - proč zkoumat nákres střihu, chemický proces barvení kostek, ražení knoflíčků, obšívání dírek, správku podolků, límců, šustění žehličky vděku? V každém životě jak na ramínku visí košile!
Jablka
Můžeme ležet na sobě, vedle sebe, za sebou - dvě bedýnky, co stejně nejsou spolu. Jakmile zradíme sad a sílu větví ve vesničce Něžná.
Být spolu
Držet se zuby nehty těl i duší jak svíčka svícnu, sirka škrtátka, vlaky jízdního řádu, kočka lýtka, držet se sebe v létě i v mrazech jako vrásky tváře, oči knihy, a spolu padat, stoupat jako zpěv, když láskou vytápíme doupě - svět...
Nároží bez objetí
Přejde tu spousta lidí, s melounem v síťovce, ale i s aktovkami disket a vzkazů, s dětmi za ruku, se složenkami v zubech vzteku, se zlomenou rukou, šátkem na krku, hudebním nástrojem na rameni, kominickou čepicí na hlavě, s žebříkem a tváří naditou žvýkačkami nebo cigaretou, rychlých lidí i těch, kteří jdou jen tak - šťastné tečky, co jedí, pijí, nějak žijí, zatímco ty v hemžení hledáš kruh - po sloupu našich objetí...
Věrnost
Když spolu jdeme - malíčky zaklesnuté do sebe, zdá se, že ani psí víno neopustí zdi, víno láhev, pes boudu, papoušci klec, letadla výšku, kufry držadla a předsíň dům, kde voní ovoce, ale i kopr, slaměné klobouky, ale i zasněžené vikýře čepic, předsíň, kde se poupaty prořezávají zoubky pivoněk, rybízem plní krabice, volají jména a linoleum šlapou podrážky z hnědého mechu, přestože pro nás obložení stisků dávno vyschlo...
Čas
Zatímco chlapec hltá u stánku colu za colou a někdo druhý spěchá autem do práce, aby tam strávil neděli v obleku a kravatě, neděli bez lesa a louky, bez játrových knedlíčků, bez vážky u vody, my upíjíme čas jak děti z láhve mošt - a je jedno, že se v něm zrcadlí trochu pomačkaná víčka, uslzené oči a písmena básní, jež nejsou důležitá, když papír vzplane, disketu rozdupají nepřátelé, tiskárnou jako polem sněhu přeběhne liška zapomnění, protože v dlaních svítí esemeska: Máme se rádi...
Na sedačkové lanovce
Nosy si otírat o jehličí a zvonit na šišky, chutnat smrt televizí, rádií, žvanivých úst, která si povídají s bankou nebo telefonem, mávat si - před sebou kapradinu tvojí páteře anebo veverku pod střechou kůry, a létat modrým domem, životy na laně - tichý chod otázky, co po nás zůstane...
Pavana za mrtvou langustu
Nikdy nepřestaneš vidět kubánský obraz: langusta umírá mezi bílými dlaždičkami a za hodinu přijde do mrazáku a potom do salátu nebo jen na chlebíček, do mixéru, do strojku, protože je bez nožičky, zatímco krabice pro dokonalé kusy plní se ledem, poletí na druhou polokouli, ale i tak je čeká úplně stejné mlaskání úst, úplně stejné otírání prstů do stehen!
Bída nasycených
Tahleta holčička jde z hodiny klavíru, tahleta holčička se stejně starou kamarádkou se smí hodinu dívat na film, třeba na konec, nebo když máme štěstí, vidíme všechno skoro od začátku; a smíme pít Fantu, a chroupat hranolky, jenomže Petr říkal: nikoho už nevoď, je vás tady už moc dětí, takže, Adélo, i kdyby tě máma pustila... utěšují dvě kamarádky třetí, která má na krajíčku, ne proto, že nemůže na Šmukýřku nebo jít hledat ulici Pod Lipkami nebo se podívat oknem, jak nesou košířský řízek hospodou Na Závisti, kde sedí dva a líbají se, ale z lítosti, že nesebere v pátek odpoledne pohárky od limonád a nezamete kupky utrhaných lístků jednoho smíchovského kina...
Na vinici
Myslela jsem si: je krásný okamžik, když brigádník ustřihne hrozen, podívá se přes něj jako přes sluncem vyfouknutou vázu a pak ho na ostatní položí do dřevěné krabice, a zatím u vinného keře tlačí se lidé v černých holinkách, šermují v listech, nedívají se vůbec nikam, a za zády slyší stroj, který před sebou žene dny - plastové kyblíky...
Hotel
Naše boky jsou talíře, nahřáté talíře, které leží na sobě, talíře ze zkrachovalé porcelánky, talíře, na nichž nevybledl emblém Ráj. Ach prožít život těšením na obědy!
Žebro
Záleží na tom, jak se jmenoval a kam a ke komu utekl bednář, který ho dělal, záleží na tom, jaké bylo dřevo, pilky, obruče, záleží na tom, jak dlouho bude ještě všechno držet pohromadě? Já ráda svoji hlavu pokládám na soudek tvého hrudníku!
Stejně na oběd a z oběda
Každý den před dvanáctou chodí Máchovou ulicí na oběd do Domu sociální péče dva s malou, sotva obrostlou hlavičkou, jeden má vlásky černé, druhý světlé, kývavým pohybem jdou a klepají si pogumovaným koncem hůlky do dláždění, na nohou mají téměř stejné - a je vidět, že ručně šité - boty z hnědé kůže, boty s vysokým krajícem mechové podrážky, oblečeni jsou v černé silonové bundy na stříbrný zip a šedé široké kalhoty z gabardénu, kalhoty s velkou záložkou na čtyřech nohavicích, jsou skoro stejně vysocí, nikdy jsem je neslyšela mluvit nebo smát se, vždycky se ale drží ruce, a když jim pohlédneš do tváří, řekl bys: novorozeňata...
Dvojčata
Podej mi ruku, uděláme z paží véčko, řekli si tihle dost vytáhlí kluci - v nádherný zářijový den viděla jsi je o půl osmé ráno, rázovali si to v krátkých okrových kalhotkách s kšandami, které byly rámem pro obrázek zvířátka na tričku, a v mírném předklonu letěli na špičkách polobotek, jaké měl můj tatínek na vojně, kolem Drogerie ke Zvláštní škole, na zádech stejné modré baťůžky, na čele patku kaštanových vlasů, letěli v předklonu a za ruce, véčkem pravé a levé paže jako dřevěným pravítkem rozháněli lidi, možná si brumlali něco z počtů nebo se hnali za kanárkem puštěným z klece, každopádně se ale těšili, a nejhezčí na všem bylo, že když jsi je potkala za čtyři hodiny cestou zpátky, těšili se zas...
Výlet z Vršovic do Kolovrat
Sedíme na červených sedadlech, sedadlech, která jsou obehnána bílou bužírkou, o okénko ťukají stromy, máváme z vlaku bazénu - modrému oku Edenu, máváme bufetu Na Ledu, komínům, zahrádkám, výpravčí čepici v Hostivaři, dvoukoláku, dětem, a ty máš, miláčku, jako támhlety třešně karmínové rty a já bych chtěla žít v támhletom oprýskaném světě - domě U Planých růží a Jednoho stolu, na tramvajenku touhy jezdit spolu...
Blázni
Ta úřednice z Letohradu chtěla říct: už jsou tu zase ti dva blázni, shánějí spolužačku Boženku, kterou dvacet let neviděli, že tu prý bydlela a psala básně, už jsou tu zase ti dva blázni, chtěla říci matrikářka, ale nakonec pro nás našla výraz "podivný lidičky", a z Boženky - možné kuchařky a tkadleny, je náhle filosofka Libuška, takže ona není z Dolní Dobrouče jako kuchařka Boženka, ta byla také o deset let starší, než uvádíte, vaše Libuška žila nedaleko, v Jankovicích, ale vdala se do Kájova, tam jí můžete napsat, adresu vám dá příbuzný Švec, dělá v Nábytku, půjdete přes dvůr, jak je Muzeum řemesel, a když už máte táákovouhle radost, větší než kluci támhle na dvoře, co se cákaj nahý pod pumpou, stavte se cukrárně...
Stud je moderní
Líbati není hřích, vyšívala matka mé babičky na dečku, kde se líbají husopaska s pasáčkem, a my se spolu také líbáme pod třešní, v lese, v předsíni, nad mísou k snídani objednaných koblížků, na luční cestě, líbání je řetězem životů a přehazovačku snů spouštíme stále ručně při shýbnutí pod rám, zatímco mladí jedou tudy na horských kolech, vše ovládají hnutím malíčku, a když ze sedla vidí, jak se dva políbili, jak hrudníky sevřeli trs mateřídoušky, jak se zdržují leštěním jablka u plotů, odvrací hlavu do krajiny, kterou i meze opustily...
Cíle druhé půlky života
Nech druhým sázení - zem obrací kabát pod rádlem, nech druhým sklizně - kukuřičné klasy podzim utíná, a jen se dívej na pobíhání a modlení se k počasí, jež esa výsledků vynáší, pobíhání, při kterém bychom se nemohli hladit, jen ztratit jména, jen nechat krachnout sny, jako když šlápneš na zamrzlou kaluž!
Rumba za deště
Déšť padal na naše tváře, utvořil clonu, přes níž jsme viděli z oceánu pláž i palmy jinak, jako les, z kterého se páří, jak šedou obrazovku televize Mánes, po které černoši tančili v horkém písku s láhví rumu v ruce - jako by trhali parte svobody...
Kostky cukru
Být čistí jak dvě kostky cukru, prostě se nerozpustit v černé kávě na lžíci, když lež zapíná rychlovarnou konvici!
Oko
Jako ty učím se žít bez hodinek, jen občas kontroluji: jde ještě vteřinovka? a o půlnoci pěstí natahuji oko - pod sklíčkem slzy na červeném polštáři pro tebe tiká sériová značka, o které nevím, kdo ji na svět dováží...
Bok
Tvůj bok je Sluneční zatáčka cestou k ránu, vždycky když se objímáme, a já tuším: brzy i po ní začnou jezdit stíny, perfektně seřízené ojetiny...
Dopisy podivína
On si skutečně koupil plnicí pero, on skutečně píše dopisy, diví se lidé, kterým se nevyplatí koupit ani pohlednici, kterým se nevyplatí zdržovat se hlazením a psát báseň, báseň by začínala velkým em, nebo velkým ká, myško, kočičko, tak vidíš - nejsme sami, kteří se ze sklepa, a vlastně z teras, kde je pořád léto, dívají do tašky oblohy s nákupem hvězd!
Památka
Čekáte věnce, řečníky, nad rozptylovou loučkou uslzené tváře? Můj sen odešel tiše a náhle ve věku 27 let a jeho jméno Domov spatřím vždy, když se dotknou moje a tvé ruce. Než noc nás rozdělí a hlavy položí - každou jinak a jinam - do polštáře...
Plovoucí podlaha
Nevím, kdo objednal pokládku zlatých parket slibů, když je dům těsně před demolicí, jedno je ale jisté - stále tě vidím, jak spěcháš prvně vybrat schránku samot po mojí ulici...
Přestěhovat se
Zdánlivě snadná věc: vyprázdnit komody a skříně, odstrčit židle od stolu a stoly od židlí, obrazy sundat ze všech zdí, a než zavoláš firmu Strach sbalit smyčkový létající koberec - životem prošlapaný vztah...
Smrt
Daniel vypráví: tenkrát jsme ze zvědavosti fárali do dolů, bylo nám možná sedmnáct, drželi jsme se za ruce, jak jsme se báli, chtěli jsme domů, nahoru, a dnes otvírá skříň, ve které vlní se prázdná ramínka - výdřeva chodby, jíž zmizela maminka.
Víra
Žít spolu a zároveň každý sám - pod obojí, každý mít na dršťkovou svoji misku, každý svou špejli v jitrnici, každý sám ve svém koutě knedlík dojíst, vypreparovat z těla touhu - třísku, a něhu vyhnat do kůlny a zavřít na petlici, ať si tam skáče na dveře... Jenomže ty jsi otevřel!
Víčka
Dříve jsem psala básně dlouhé jako šály, dnes jsou z nich prstýnky tak na malíček. A jenom když se ve mně ozve křídlatý rytmus - pohyby tvých víček.
Hřeben na dně šuplíku
Určité věci jenom jednou mít - je moudré život zbavit prachu, jednou se do svých tváří zadívat a snít, jediné zrnko hrachu ve vatě nechat naklíčit, v jediném hřebeni zachytit tvůj vlas, než pásek sponou zániku utáhne i nás...
Alena
"Dnes ráno jsem šla do ložnice, něco mi říkalo: ještě neodcházej, ještě ne, nezavírej ty dveře, sedni si, tak jsem si sedla a začla přemýšlet, a napadlo mne, že si musím letní peněženku vyměnit za zimní, zimních mám hodně, jedna z nich - ta nejstarší a skoro na vyhození, ležela na dně pod ostatními, a představ si, že v jsem v ní našla čtyři tisíce!"
Zvířata
Jak se máš, pod psa, ale včera jsem měl veselou opici, skákala z větve na větev a U Komoně se všichni smáli, jenže zítra to bude na draka, sny jsou papírový, nestáhneš je z oblak, nestáhla by je ani žirafa, ale motouzu si cením - motouz má každý omotaný kolem zápěstí od klukovských let, dětství je obranný sprej na hyeny, přestože koukáš do peněženky jak vejr a před očima se ti mlží, holub je na střeše, ale vrabec taky, a koně nikdo nedaruje ani bez zubů, ani na guláš, podívej, soused manažer letí jak orel kolem nás, a my se plazíme - dva plži, podrážky klapají jak pastičky - jo, jsme v nich myši, a doba ukazuje řečí neslyšících, a co ty, Pavle, žiješ, doufám, že neuštkla tě Letargie...
Drážní domek
Žít s tebou v drážním domku u kolejnic, žít s tebou u závor jak u veselých zeber, dívat se z okna do zeleně křoví jako do klece papoušků, nedělat nic než poslouchat, jak skřípou vlaky - zpívají píseň Šťastni taky, koncertně, nejen na zkoušku...
Údržba
V servisu auto prohlédnou, nahustí pneumatiky, seřídí motory, vystaví účet, nakonec vozům umyjí jednou kouřová, podruhé čirá čela... a ty si každé ráno říkáš, o kolik složitější, jak bídně placená, s pracovní dobou bez přestávek a bez záruk, že dojedeme, je údržba těla!
Vor v říjnu
Každý den tvoje tělo od mých břehů odráží a s ním i polibky - prokřehlí voraři...
Nová ctižádost
Slečna ve vínových šatech šitých na míru vysedá z auta, zvoní na dveře Victoria - Volksbanken a hlavou ostříhanou podle Vím, co chci třeba dvacetkrát za den rozráží vzduch, dvacetkrát řekne slovo firma, naše, ihned, zajisté, z diáře vymazala všechna asi, smlouvami klape o stůl jak s nadúrodou dětí čáp, a mně se vybavují všichni, kteří do práce chodili jen tak - ve stejných sandálech, rozhalenkách, manšestrácích...
Okno u Klamovky
Možná i ty jednou za život a na tisící stále stejné cestě tramvají zahlédneš dvojité okno ucpané plyšovými zvířátky. Kdo za ním asi žije? Muž bez něhy? Žena bez milence? Sirotek? Blázen? Vědec? Nezaměstnaný, jenž si nezapomněl hrát? Člověk šetřící teplem? Žák Pilný? Pan Líný? Nebo tam hospodaří - v zástěrách u sporáku otázky - jen stíny?
Proměna
Ema je pořád u mísy, slepice zobou, jediné parkety dostaly milost od čety řemeslníků, takže zas na schůzku spěchají sem mámy - v Kafárně na kus řeči sedly si u kafe a u svíčky v mé první třídě, v pavilonu Školičky...
Nejsilnější je člověk sám
Jako strom v krajině. Jak vrána v poli. Jako v regálech zboží, kterému nevadí nápis Sleva. Strom stojí v krajině, kořeny přikovaný. Jen na potravu myslí vrány. A zboží čeká ruka chudých nebo koše. My ale už jsme zvyklí s pečetí něhy na tvářích se budit a vítat lásku - listonoše!
Kredit
Před rokem visel v mé ložnici lampion, a my se na něj dívali - láskou splaceným nájmem doživotně krytí, dívali jsme se spolu na lampion jako na střed vesmíru - a netušili, že pro druhé se staví holobyty a lepí Mléčná dráha - z papíru...
Vyhrazeno pro trénink
Motýlkář zvedá se nad hladinu - nad louku bazénu, nevidí v druhé dráze čapky - lekníny, nevidí oranžové a žluté harmoniky pásu na těle postižených, nevidí obřad vzájemného snášení po schůdcích do vody, někdo má plavky po prsa, druhému spadly, jé, pane učiteli, to je legrace, jé, my si dáme závody, motýlkář ale nevidí a neslyší, on chtěl by letět - než na zeď připíchnou ho ovace...
Košířská Verona
"Já chtěl dnes, Honzo, unést tvoji dceru Markétu, tak jí to slušelo v drdolu, Verona pro nás starší může být i v Košířích - a třeba Na Závisti, kde lítá španělský ptáček, slanina v karbanátku piští, a jenom Bohunka naklepává řízek pro čtyři."
Sklo - Porcelán
Ukaž mi svoji dlaň - myslela jsem si dlouho: jen v ní je uskladněno zboží pro výlohu Sklo - Porcelán, jenom do ní se vejde hrnek ze sady Navždycky, před kterým utíkají /rozbitné!/ talířky s ornamenty falší, jediný hrníček z nerezu důvěry, před kterým zalézají do děr cukřenky nevěry!
Prohrát
Pro ty, co prohráli a nikdy nebudou létat vzduchem sem a tam jako ptáci anebo aspoň jako piloti, pořádá jedna z agentur parašutistický kurs - na záda vlezeš instruktorovi, on si tě připoutá, potom skočí, ty zavřeš oči, oddáš se iluzi, že křídla přece jenom rostou... a když se rozhlédneš kolem sebe, zjistíš, že jako houby po dešti - pokud k nim stoupá z lesů peněz pára!
Žebrák a miminko u Anděla
Žebrák v umělém, podzimem urousaném kožichu přitočil se k miminku - jako by nesl první náušničky anebo zlatou hvězdu na řetízku, on ale přitočil se jenom tak, lidé vystupující z tramvaje ho k miminku přitlačili, takže zůstal stát v hadrových botách a na bolavých nohou u téměř luxusního kočárku, zatímco rodiče nic neviděli, konzumovali kelímky z KFC, hranolky, salát, hamburgery, než někdo řekl: Pozor, sudička, ten chlap může být sudička, odežeňte ho jako ováda, a druhý opáčil, že miminku to prospěje a ještě jako staříček bude víc dávat na chudé a nosit šaty za práh Naděje, a co když právě žebrák má úkol miminkům udílet tiché lekce - lekce, jež budou za dvacet let s vysvědčením pamatovat na vzbouřence...
Hroší kůže
Kdopak by řekl, že hroši mají smutek a stesk a v tropické noci se obracejí z boku na bok, kdopak by řekl, že slza hrocha vejde se do štamprlete a nářek nad ztrátami zaplní všechny kouty Vršovic, Libně, Karlína? Nikdo se ale nediví, že člověk na své kůži prohlíží si květ - pupenec očkování, a žasne před zrcadlem nad svou jemnou pletí, která i paži obalila, do ní zbraň zasadila...
Snídaně
V Kostelci nad Orlicí objednávali jsme si vždy koblížky, a pro ně vysílali informace o tom, že máme uši, jazyk, ústa, že nechcem nic než u jednoho stolu zůstat, ne na návštěvě, ale jako u tety... A od té doby, i když spolu nejsme, tři žluté prstence nás ráno obíhají - planety...
Co mám na srdci
Ten drobný šelest - kabát tvého života, který se kýve se na věšáku chlopně, filcovou paličku, co rychle tluče, když tě vidím jít, paličku, která koncert hraje, a také nížiny s Červenou řekou, když se mě stesk dotkne, a také ledovec, když v noci stíny kreslí na zeď samoty Himaláje...
Nastupte si!
Máš všechno, vše si můžeš koupit - alespoň jednou za měsíc nesem si domů plnou tašku a hrabem, hrabem v ní, zatímco z rádia zní zpráva, že v dole Darkov byli zavaleni polští horníci, že navždy splaskly jejich tašky, v předsíních visí jak plátěné slzy, tašky, které najednou nejsou zbožím a válí se v nich včerejší účtenka za deset deka cikánky, rohlíky, krabičku veselé krávy, prací prášek, zatímco klec středy nečeká - před supermarketem přimáčkne k zemi další a další prázdný obal - člověka...
Chlapec s básněmi
Jak stojí před vagonem metra se dvěma knihami v ruce, tlustými svazky v modré plátěné vazbě, jak si na nose posunuje brýle a v rukou nemá nic jiného nežli knihy, vzpomenu na tvá slova: k čemu je poezie, ztrácíš energii, kdo dneska čte a proč taky ... a potom přijel vagon, chlapec si sedl a jednu z knih přejel dlaní - chrpový záhon, z kterého marně chtěla vyklíčit semínka sadby Baviči, na kterém marně chtěly vyrůst automaty - hranaté liány, co objímají prachy...
Rekonstrukce
Babičky, novináři a všichni, co přišli, obdivují varhany a zlaté andělíčky a vypulírované dřevo zpovědnice, před kterou stydí se dvě svíce, a malovaný sloup a zvon a hrozen vína v rukou světce, ale babičky doma choulí se, nemají na důchodky, v bačkorách na nákupy se jim nechce, nikdo jim neřekne vtip a nikdo neporadí s křížovkou, kde je konec světa na tři, krach, a nikdo se jich neptá, co to kyne v míse, a ony přesto cinknou do kasičky za noviny Hlas, když věčným Pánbůh zaplať prohlídku končí otec Marián...
Chlapcům v maskách
Jít jak vy Havanou, jako vy narodit se v tropech, jak vy být spolu kamarádi, nakřídovat si tváře, chechtat se - do prázdné televize jako do zrcadla, jít na Vaca negro do cukrárny, nemít pas, nesedat do letadla, civět na akvárium plné bílých myšek, říct Ahoj babičce, jíž svítí v dlani drobná mince - slunce, strýčkovi černochovi mříží z ulice podat čtyři ruce...
Na čem stojí svět
Nebude to nic velkého, nízkého ani vysokého - třeba stolička k baru nebo to štokrlátko, na kterém vždycky seděls, dědečku, a obouval si boty stříbrnou lžicí, nebudou to asi ani medaile vítězů a hořkost těch, co prohráli - u mantinelů dávno prázdných tribun zatínají pěst, fanoušci i hokejisti, nebude to ani touha třináctiletého uvidět Davida Oistracha, ani kocour Macek přejetý u Pramenu náklaďákem, kterého vystřídal Macek další, budou to samé obyčejné, zdánlivě prostřední věci, jako je kostka na košili anebo háčkovaná rukavička, skleněné těžítko s hořcem, plnička tvého pera anebo přívěšek hvězdy na krku ze samých rubínů, bude to pavouk v zácloně, jablko v okně, košťátko, na němž ulpěl sníh, a byly ho tři metry, vánočka dlaní na odstrčeném, ale neprůstřelném talíři, talíři z dílny Upřímných, budou to podle střihů něhy štrikované svetry...
Květy do sběru
Denně ho vídáš před Květinářstvím - hrbáček nakládá na vozík obaly od gladiol, kal, slunečnic, lilií, štíhlé škatule s barevnými obrazy... Kdopak se asi dneska bude vdávat, Mařena nebo Anna, která? ptá se a oči upře do ulice naproti - na Svatební salon, jenž momentálně slevil z cen, a šaty visí na panácích, a vevnitř na posteli mají polštářky a deky - zklamáním neprotrhaný záhon...
Přes stromy není vidět obchod!
Tahleta lípa z Chomutova má smůlu - vyrostl před ní diskontní obchod Lidl, a tak musela padnout, a ještě větší smůlu má alej javorů, kterou káceli noční dřevorubci v Sokolově, a ty si vzpomeneš, jaké to bylo - jít nakupovat v roztrhaných teplácích kolem lípy nebo javorů, a bylo ještě hezčí od pultu a lístku, kde bylo napsáno babiččinou rukou chléb, mléko, vejce, čokoláda, odvrátit oči do korun, zatímco prodavačka odřízla tři špekáčky, podívat se otevřenými dveřmi nahoru, tam, kde šuměla budoucnost jako včela a kde bzučely dětské pusy a na listech se chvělo rád a ráda, jaké to bylo jít kolem stromů, jež objímaly krám jak kamaráda....
Slam poetry
Stoupni si na pódium, před lidi s tabulkami, kteří tě oznámkují jako krasobruslaře, stoupni si, řvi, servi ze sebe košili, sežer hodinky, řekni, že jsi blázen, rap, v pauzách ti pustí dýdžej nějaké černošské sety, rozšlápni jako před diváky mobil, roztrhej jako dopisy milence a také svoje knihy, vylez si na židličku - pozoruj, jak jsi prodal čtyřverší - vyplašenou myšku...
Fitcentrum
Tyhle krásné stroje mohou býti tvoje! Sedni si na rotoped s počítadlem kilometrů, s měřičem rychlosti i klapotem srdce, vylez na rozhlednu posilovací věže a koukej do krajiny zdi, kterou přebíhá srnka nebo zajíci, šlápni na pěšinu pásu z černé gumy a běž, lapej po dechu, pij colu z láhve, běž od vsi ke vsi, asi tak rychle jako s telegramem o narozeném dítěti, tak rychle jako kočka s plechovkou přivázanou na ocase - sportovec, který nezůstane v tvé paměti, čase...
Nabídka
Na jedné postříbřené tyči sto košil vlaje, kostkované, khaki, oranžové letní se stojáčkem, zimní s límci, krátké i dlouhé rukávy, a ty v nich vidíš paže a lokty, ty vidíš v kapsičkách pouzdro na brýle nebo plnicí pero anebo obyčejnou tužku anebo zbytek tužky pro truhláře, kterou jsi dělal čáru na dřevě uprostřed kůlny, zatímco stojan plný košil skřípe, těžce dýchá, jako by lezl někam na horu, jako by se chtěl na louce do spirály stočit - zas odpočívat u jezer drahých očí...
Nevděčné přísloví
Jak si kdo ustele, tak si lehne, my se ale noc co noc obracíme na střepech a stáváme se střepy, s půlnocí hladoví a slepí, přestože můžem vybrakovat lednici a zapnout televize a pustit plátna domácího kina, přestože denně žehlili jsme cípy, dlaní hladili vrásky prostěradla a natřásali polštářky a knížky básní pod ně - víc než poklad - ukládali, ležíme na střepech, jenomže střepy odpradávna drží spolu, my jsme sami, přestože nadějím jsme s láskou ustýlali...
Sezení s kusem salámu
Někdo vzpomíná na sály, rauty a křty v nich, na vrhání se k humrům, vínům, omáčkám, mísám ovoce, představování se vlivným, kteří zas mají vlivnějšího po boku, a jejich batolatům v kravatě, batolatům, co budou navždy ve vatě - před jejich školkou stojí mercedes už dnes, naše vzpomínky ale patří kolu gothajského salámu, dvacet deka vcelku a k tomu čtyři housky vybaluješ z papíru, zatímco já u řeky hledám místo - zelenou hvězdárnu prostého vesmíru...
Kryt
Zelené, žluté, oranžové, pozlacené, postříbřené, bílé i černé kryty na mobily nabízí obchodník věřícím v pasáži Svatý - a tvoje tělo také chrání šaty, a tvoji duši obal nadějí, krabice pípající v závěji...
Renata
Dneska mám modrý tričko, jedno z těch devadesáti, tohle je teplý, značkový, mám ho ráda a potom ještě sbírám mobily, několik mi jich ukradli, a sotva jeden koupím, zas ho prodám, a tak to jde dokola celý rok, žlutý trička, červený mobily, zelený, černý, stříbro, všechny barvy, ranní a odpolední směny, o dovolené makám na stavbě, no taky přece kvůli sbírce, co taky dělat jinýho na malym městě, jako holky jsme se ségrou zvonily na támhletoho pána na zvonky, řekni, Honzo, že je to pravda, a dívaly se na strašidelný seriály, z kterých na vás lezou střeva přímo z těla a krev cáká jako splav, jo, a dík za pohled, udělal mi radost, mám ho vystavenej, a nezlobte se, že nikomu nepíšu, já nepíšu ani rodičům, mám přece mobily, úplnej zvěřinec - a já jsem jeho klec...
Bačkory
Ráno pleskaly o linoleum - když jsi šel založit oheň a potom přiložit do kamen Petra, v poledne šustily kolem stolu, nad nímž se kouřilo z knedlíků promodralých švestkami, odpoledne pluly jak kostkované lodě s veslem stříbrné přezky obývákem ke knihovně a sekretáři, k novinám, knihám, zeleně linkovaným kroužkovým blokům, k peru a inkoustu a dopisní obálce, a večer řadil jsi je vedle sebe v ložnici, která vyšla z truhlářské dílny Věčná - zatímco teplíčko prchalo, palce se proklubávaly, a nové kostky, kostky šedivé a modré, vystrkovaly z vánočních krabic nosy...
Podzim
Miluješ šustění říjnového listí a také šustění přání - na stolech hospody Na Závisti, obojí do půlnoci shrabou hrábě času, však ve tvé dlani provždycky zanechají třísku - vzpomínku na krájení košířského řízku...
List
Všichni jsme prostí - tak jako křížovka s třemi políčky, třemi nápovědami, s žirafou a ježkem v rohu stránky, tak jako dřevěné letadýlko s červenými křídly na dně šuplíku, když dávno oprýskává lak, tak jako skleněný korálek nalezený lakovanou špičkou první boty u hutě, všichni držíme na jednu záclonu, okno, dopis, zmačkaný hliníkový hrníček, krabici třísek u kamen a klíč, visíme na slově, na slově maminko jako obrazy na skobě, ve stejných oblecích, kravatách, teplácích, kraťasech s kapsami, do kterých cpeme louku a pěst vůně, co se zatíná na mateřídoušku, všichni si vykračujem a ničí krok není výrazně delší od druhého, všichni jsme zapnutí na jediný zip, kolem nějž šisuje větrovka těla, a všichni máme nějaký sen, sen jako dveře bytu v ulici Nesplněná, a všichni vyznáváme jedno náboženství - šustí mi mezi prsty jako list říjnového parku, zelení vyvrácený z pantů...
Lest v drogerii v devítikilovém balení
Kdo přesvědčil tě: ty můžeš víc než stokrát prát, košile, ponožky, kalhoty, povlečení, ještě máš čas, klasy a husy jsou tu pro všechny, všichni je mohou po svém krmit, zabíjet a pást, zatímco u plastových uší Bílých obrů babička vybírá pírka - mejdlíčka na dva dny, zatímco klece vozíků se spikly, když frontu postrkují směrem k ní?
Vzorec
Háček odpočívá na dečce, nedokončená dečka touží po háčku, maso prahne po pekáči a pekáč volá: hej, maso!, koření padá do hmoždíře, v hmoždíři žije spokojený život palička, paličkou tlučeš, bobkový list a pepř voní, ošatka vítá housky s mákem a ruce opouštějí kapsy, dřevěná ohrada je plná koní, předloha zrodila se pro obrázek v bazaru - na jeho zadní stranu někdo napsal Všechny smutné dny po odchodu Lenky, Říčany, 9/1973, a vyšla z toho chaloupka a bříza; a mezi nimi vidíš přes kamení bavlnku téci - tak jednoduše k sobě patří lidé a věci...
Lžíce
Říkáte: nic než kus nerezu to není, ale ten nerez od prvního usrknutí, od krupicové kaše s čokoládou až k posledními guláši, ve kterém knedlík čtvrtí, pro ústa provozuje kyvadlovou dopravu a staví dvakrát - na znamení - v zastávce Života a Smrti...
Nůž
Spálené rohy štrúdlu byly tím nejlepším - stoupal z nich ještě horký karamel a jablka, takže jsme rohy lámaly, takže jsme na kuchyňském gauči s tetou Helenkou vzdychaly...a tebe náhle nad vypnutou troubou napadá, co se svým časem, hodit ho do koše, anebo zpátky do kamen jak karty dohraného mariáše, anebo pro někoho jako přičmoudlý dopis zanechat, a ty před sebou náhle vidíš starý nůž - on padá z výšky mezi řezy přání, které nám - a už tehdy - loučení bralo z nastavených dlaní...
Lák
Ve špajzu bylo štěstím narazit na obří sklenici láku, v láku se okurky podobaly cizokrajným ptákům, ptákům ve skleněné kleci, ptákům v cibulovém hnízdě, ptákům na větvi bobkového listu - a tak vždy, když jsem sklenici k teplákové bundě naklonila, lák krásně studil přes zip a potom na jazyku - ostrá pila...
Usínání
Nejkrásnější je usínání na slámě něhy čouhající z prstů, pod proděravělou střechou oblohy, kterou na tvoje čelo padá Mars, pod dekou vyznání Ó my se máme, my se rádi máme, na polštářích důvěry, která netrvá Jen čtvrt hodinky, ale od narození do smrti, s knížkou Kouzelné městečko od pana Borovičky, je v ní pořád vše zadarmo, i když za čepice, ampliony hrají pochody a cukrářka Hanička ukazuje cestu k přehradě a grandhotelu Větrník, při otevřených oknech noci, ale i v poledne, zatímco maso se v pekáči mění na pečínku a odhazujem smutek - činku, a naší hlavou třese vlak, v jehož kupé se sedí nohu přes nohu, puky přes puky, ve vestách z česaného silonu, a spolu s rybízovou limonádou nebo párkem - jenom tak, vlak, který jede, ale nikam nemíří, když v mojí dlani usínáš jak na nahřátém talíři...
Dušičkový inzerát U Jezulátka
Co všechno umí naše firma: topení pod kostelní lavice /se slevou myškám, stařenkám, dětem/, položit topné podložky i na zem, zavést dálkově, bezdrátově ovládaný displej, který zobrazí čísla písní a sloky, a také signalizaci pro zpovědnice, ozvučit - tváře, které věří: bude líp, po Vltavě či po Temži faxem odeslat lži, zorničky páčit k milovaným - vzhůru bez horských přirážek, zamést v očistci košťátkem družstva Mír zlá slova, protože i ty budeš chodit po azuru, kyvadlo ciferníku rajské vitráže, kde už čas nelze fakturovat...
Modlitba
Jsme jako čidla - na dotyk se náš život rozsvítí, tak dej, ať nám nic nevypne elektřinu malých štěstí a zlá událost neodepne křídla, křídla v nás drží na patentku, patentka drží na niti, jenže nit není režná, dej, ať se na procházce mohu s miláčkem vésti, brouzdat se tvář na tváři parkem Něžná, ať zítra vyjdu s výplatou, již zasílá mi ovocnářský podnik Na Venku, a ať můžu zavolat mamince, protože samozřejmá není ani tahle samozřejmost, sešli mi na stůl pomeranč, krajíc chleba, tři hlty kávy, lžičku sádla - zažeň nemoc, kartáčkem kyslíku vyčisti žíly, ucha nákupních tašek zkrať a vypusť psy na pěšáky trhu, jen plechem řinčeli a s věcmi žili, a ty jim přesto nebo právě proto nedáš mat, ach zakaž sýru sežrat myšku a myšce sýr, bude mír, a sešli na sklo auta paprsky a spojuj jezdce - v duhu, a ještě zachovej dva cirkusové stany s velbloudy z Astracháně na letenské pláni...
Poslední děti před reklamou
Vyjít si třeba do Pekla a oči zabodnout do údolí Josefova Dolu, poslouchat, jak v lesích hučí, a držet se tě za ruku, ach nemít jinou záruku, která mi ukáže truhlárnu plnou skříní a stolů, která nadzdvihne pokličky, když kopr protáhne si v kuchyni páteř uháčkovanou zelení, zatímco knedlík loví naše radost na udice...Jenomže kdo to ještě umí: kráčet bez antistresové obuvi, ke slyšení mít uši, vařit bez žáruvzdorné rukavice?
Drobné
Možná tak jako stahují se desetníky, stáhne čas ze světa polibky, výlet, sen i touhu lidí, ach mince s ražbou příběhů, které nám chřestí v oběhu...
Dům s tajemstvím
Rozrazíš dveře těla - co tam je? Strojovna života, páky, písty, čelisti jako dvakrát ozubená kolečka, kancelář srdce s nápisem Zavřeno či Příjem, všechno, co vidí jenom naděje a záchranáři, jen chirurgové nebo tvůrci sami... Chtěla bych vidět za dveře tvého těla, osahat švy tvé duše - interiér, když ležíš v louce pod hvězdami...
Ukazatel
Už nestýskat si - stesk jako veverku plašit jiným, topit jen čerstvě naštípanou důvěrou - dřívím, po jehož suku řetěz smůly teče, pokosit modly věcí - stébla, před kterými jsme ještě včera chtěli klečet, nechtít být hýčkána, hýčkat, láska vysune podvozek - může přistát, nebrat a nelouskat ořechy tajemství, nám patří natáhnout se v stínu stromu, když padá jinovatka - ta bílou kanavu už položila na trávu, když s těmi, co nám schody zalili olejem s ratolestí vzteku, jdeme domů, nehučet do uší své prohry v šachu, ukázat tahy tápajícím, rozložit pro pěšáky na kolenou mapu, sám z oken nevyhlížet - radost je vysklí skokem, že sedáš na vlak, zvoníš, ááá, jsi tady, nechat vše kolem běžet, děti, míče, bankovky konta Totem, palácové klíče, lvy, vlky, řezníky, kočkodany, klece, s duhovou kuličkou procházet Vinohrady, listopad zlaté štrúdly vytahuje z pece...
Ztracení mezi ztracenými
Jak věci obšívají těšení a těšení zas jako dírku sceluje věci, jak všichni v krámech předsvátečně rachotíme, nad skálou z metalízy jménem Audi s lanem slin na rameni zkameníme, jak nůžky šetření stříhají životy a v noci, kdy je spánek zdarma a jeho provoz nejlevnější, odcházejí do brusírny, do davu náhoda hodila chlapečka - brada se mu třese víc než stupátko vlaku, který by jel za oceán, víc než uprostřed povidel vařečka, když věci obšívají dírky našich těšení, když s dárky tulíme se k sobě - každý sám, a láska opustila střílny...
Uvidět dědu
Možná nám někdo jednou rozdá lístky - i já tě budu moci vidět na příděl, v tyglíku dlaní roztavíme čas, a přesto nebudeme vědět co dřív: pyžamo, nové mýdlo, holení, nádobí, nože, zmizelé záclony, lino, ale i kostkovanou košili ti pořídit, jít na poštu, předplatit noviny, štípat dřevo, nahřát na kamnech housky, v poledne pustit rozhlasový akord Vyšehradu, pro Macka sehnat misku, utíkat k Besedě - zabořit lokty do jídelních lístků, které se archivují pamětí, v teplácích válet sudy, zatímco Helenka jde z Tofy - v krabici punčáky, kávová zrna, ovocné kostky, zkoušet si na půdě hasičský opasek a v otázkách se topit, když nesu slovník s razítkem Osvětim, nebo jen jak skleněné tyče proti sobě stát a do očí se dívat - do zahrad?
Kdyby nebyla smrt
Nekonečné nadechnutí, vydechnutí, kniha, básně bez hlavy a paty, punčochy bez konce, touha bez pádu, kterým voláme, makový rohlík - a ten se neláme, není kde, víno - nepřetržitou sklizní teče, a stále zralé ovoce, smrt fotografií a digitálních foťáků, stálé poledne, okna, věčné střechy, chanuky, Vánoce, v hrnci bez uší paprikové meče, leukoplast - zoufalá, že nezalepí, kůlna - nespadne a truhláři jí neudělaj děti, dvojtečka - smazaná před slovem naděje, prsty, co hrají na piáno značky Pořád, šílení baviči a jejich pořad, na haldách pondělí, šábesy, neděle, slunce, stíny, procházka, co už není hezká, noc - obehraná gramodeska, opera bez opery, váhající Mimi, neodvolatelní magnetičtí andělé, pro všechny zdraví z Posázaví, a všichni sobě strýčky, tetami, nic před sebou, nic za námi...
Člověče, zlob se před pekárnou
Já, Velký americký, dopečený, však ničím nevycpaný muffin do rohu výlohy tlačím koblížka, zájem prý po mně hodí šestkou - vyhodím ho z políčka, padne za chvíli, stejně jak holčička v sukýnce a s deštníkem, který držela nad černou kočkou na papírových krabicích, stejně jak výrobce figurek Tofa Semily, jako váš dřívější křik - pokaždé, když jste vyhrávali, marmeláda z úst jela na saních a chvíle štěstí zapřahaly...
Nokia
Grafický barevný displej, polyfonické vyzvánění, budík, datum, kalkulačka, kalendář, hry i hodiny - a našich každodenních bdění živé sny, když z kapes vytahujem černé lekníny...
Kuchařka z dobré vůle
To jste ještě neviděli čtyři dětí s Bohunkou, to jste ještě neviděli jak to s nima umí, a i když nejsou její ani z přízně, jen kolem nich větvemi příborů šumí, nad dětmi, z nichž jen Honza důvěrně zná Košíře, právě on vypráví o hospodě Na Zámyšli, kde jedna viděla na vlastní oči UFO, viděla záři, pyramidu světel, něco jí říkalo, že se ještě vrátí, něco jí říkalo: slečno, za patnáct let je konec světa, vašemu synovi bude tehdy, až všechno v hrůze roztaví se, čtyřicet, bděte, jenže Bohunka na stůl den co den nese hezčí a ještě tajemnější talíře, v nich čočka v ponožkách škvarků skáče na ocet: tati!, kachýnka v knedlících a zelí vzdychá, řízek jak ženich vede se s citronem, vepřový plátek zas s rýží a natí, obědy od Bohunky sekretářky za třicet korun hrají v kanceláři Poem od Fibicha, ptáčci z omáčky vzlétají, buchty usnuly v remízcích máku jak vozy tramvají, palačinky džem zvedá trhem jako činky, uzená rolka zachumlala se do slaniny jak do vesty, když Honza říká: vždy když sem přijdu, jsem jako u maminky, nechávám kolovat cigaretu - zapálenou od štěstí...
Z košířského ráje
Vyjíždět spolu na houby, v lesích Tykání zabloudit - mít křemeňáky s liškami a suchohřiby v košíku, přijíždět k vyloveným rybníkům, ale pak amury vybrat ze sádky, čistit je v práci, v práci vařit, a smaženici na plotýnce smažit, zatímco ulicí jde Honza a za ním další kapitáni posádky...
Sprejerům
Jen komín celý od sazí je spokojený, nemyslí na lásku, na ceny, řády, na umění, ani na likvidace - sezonní oplatky v ústech láce - a člověk chce po sobě čmárat jako po stěnách, když tohle všechno nemá tah!
Tráva
Vsaď boty - choď bosý, vyhrň si rukávy - zabodni lokty do trávy, dívej se, jak koruna stromu vesluje - jak sen pradědů v žocích mraků putuje, i když jako ty touží přijít domů, vykutálet se na práh z kapsy toulek jako desetníky, k očím přiložit těžítko ze skla s modrými květy, pohladit mosaz - cizím prodané kliky, s dědou rozhrnout kostky - vcházet do lina jak do kina, zeptat se panenky z celuloidu v sekretáři: a jak se tobě daří, dát napít inkoustu v kalamáři; a zkusit popisovat světy U skleněné tyče, z oken při dešti pozorovat červení ověšené biče - rybízy, nemít plátno, však život žít jak malíři...
Bezdomovec v úvalu
Koupím nočník s uchem dovnitř, zn. Malý byt, ale on může na roletě vytržené z okna v sobotu dopoledne uprostřed sadů snít, za hlavou plný kočárek a tašku krámů, nad sebou dukáty zabalené v listí, po pravé ruce Botič, potok, který chtěl také býti řekou, zazpívat spáčům tiše, v zelené misce obou břehů příst a netušit, že nedaleko - pod čtyřmi jeřáby - bude staveniště, že tam, kde cihlovou dlaň křídě nabízelo naše hřiště ,vyroste země kuchyní, zem obezděných stanů, bazénů v suterénu, zimních zahrad - lapačů na krokusy nebo na cypřiše, korun, eur nebo rupií a vrátných v černobílém celofánu...
Linka
Mít život jednoduchý - jako čáru, která se na pijáku rozpíjí, čáru, které se neptá pera - kdypak a čímpak jste mne plnili, mít život jako modrou čáru - roztřepenými křídly mířit do hangáru...
Vyhořelá
Hvězda je vyhořelá - deset let řve a řve na pódiu nad zpěvákem, který se zmítá na zádech, hvězda je vyhořelá - droguje a pije, podobně jako štětec barvu v krajinách plných nostalgie, hvězda má v každém prsu kilo silikonu, nyní však pláče, chce se ho zbavit, utíká vyléčit se k matce domů, za němé éry její duše točil se film Prázdnota, hvězda jde ulicemi vyhořelá, v kožených rukavicích, ach stříbrem ověšená, jen není komu padnout do oka...
Skleněný pult
Dnes je tu Květinářství dřív Hračky - pokaždé, když jdeš kolem, vidíš skleněný pult a před ním vějíře - babičce na zem padá z peněženky lístek, na němž je inkoustovkou napsáno chleba, máslo, kakao, svíčky za dva halíře, pokaždé vidíš mezi frontou očí oči svoje, oči se upínají na chodičky, ty se zlatými vlasy v krabicích s okny otvorů, anebo na gumovou opici a kostky rozhozené do pokoje; anebo na železný sporáček, jak bude dnes venku, ptá se chlapec u bleděmodrých kočárků - vztahuje ruce na cíněnku nebo mu prodavačka ukazuje auto s křížem - záchranku, zatímco bubnují deště a čas jak lístek na tramvaj štípají nad košíkem kleště...
Prosba pro každého
A konvici nech pískat, ať si píská, konvice dlouho nepatřila elektřině, ale plameni; nohám nech schod - schod ze dřeva, před kterým tají dech i zdviž, ruce nech peru, peru zas inkoust - navzdory počítači on stále oblévá svůj ostrov Černý bakelit, chudým vždy přiděl oběd a pak matraci a telefonní kartu něhy, která se nesplácí, nemocným léky - ve chvíli, kdy naděje prsty rozsudků típají jako cigarety, věřícím amulety, hvězdy, kříže, a lásce šlajfky - přestože ona je tím mantinelem, když s básní kloužem po papíře...
Mít štěstí
Potkat někoho dvakrát za den v zeleném flaušovém kabátě, jak ti mává z tramvaje, která jede z Vršovic, tak třeba paní plavkyni, /a ještě poté, cos dvakrát nabídla docela obyčejné hodinky v bazarech a nikdo je nepřijal, zato jsi ale našla v krabici Devět bran/, potkat někoho, kdo tě míjí, ale přesto mává a z jeho rukávu nesypou se přitom prachy, na zem nepadá mobil - dozorce, potkat plavkyni, která čte poezii a právě jede tramvají jak v rozsvícené kobce, zatímco listopad stádo listů - svůj osud, do zatáčky zahání a člověk žije z mávání...
Kancelář prosklená ze všech stran
Těžítko, v němž jsou zatavení lidé, támhleta sekretářka u počítače ve vínové sukni, támhleten mladý pán, co jako pasáček sedí v čele stolu a proutkem jediného prstu řídí poradu, ovečky sebraly se houfem, saka i kravaty oblékly, na krku mají stejné zvonce; a mezi nimi chodí starší dáma, s mobilem u ucha pátý rok tráví na koberci, kyvadlo, jakou má úlohu a osud, umělou zeleň rozprašovat na meze anebo, jako všichni, nedívat se na křižovatku, kam právě jede záchranka, ani na nás - do oken jedoucích tramvají, ani na papír s rozbalenou šunkou, šunkou jak mandle vonící, dokud se bedny práce navážet budou k skleněné rampě ulicí...
