1. Vaše tvorba jako by byla v obdivuhodné souhře současně poháněna obvykle protikladnými motory: Radostí i Smutkem, Tělesností i Duchovností, Všednodenností i Exotikou… Jednu typickou dichotomii bychom ale ve vašich textech asi našli jen stěží: Lásku a Nenávist. Zobrazujete mnoho podob Lásky, nicméně snad žádnou skutečnou Nenávist – pouze nesouhlas, výčitku, rozhořčení, protest… Znechucení konzumismem, odpor proti sociální nespravedlnosti, obžalobu společnosti, jež plodí nekulturnost, bídu, ponížení, utrpení, války… Ve své básnické próze Cesta zárohák jste mimo jiné také napsala: „síla literatury se rovná síle vytlačených slz“. A v jejím závěru se sugestivně ptáte: „Tak utancuje světlo tmu, anebo naopak?“ – Avšak má vůbec literatura, navíc literatura prodchnutá Láskou, nějakou reálnou sílu ve světě, kde žezlo moci třímá Nenávist?
Láska není silák, který vám hne s plnou skříní nebo piánem při stěhování, láska za sebou nenechá hlubokou stopu v blátě, to jenom my se potácíme při polibku, když prší, stejně tak literatura prodchnutá láskou sama o sobě na svět nepřivede mír, nevyvrtá do dveří nové zámky, může to ale udělat s našimi mozky - ostatně také já, když jsem byla dítětem, štípla jsem miminko v kočárku a pak se těšila tím, že dospělí neví, proč tak pláče, zatímco jsem se skryla za závěsem, také já byla z těch, kteří zavírali kocoura Macka do kufírku a s tím kufírkem chodili po obýváku. Také já měla v rukou žezlo moci, naštěstí bylo z měkkého kovu.
2. Vedle psaní patří k vašim láskám jistě i hudba, vystudovala jste houslovou hru na konzervatoři. V této souvislosti se mi vybavuje zvolání básnířky Mariny Cvetajevy: „Ach, jak jsem milovala moll!“ – Ovlivnila hudba vaše psaní? A dáváte některé z těchto uměleckých lásek jednoznačně přednost?
Hned poté, co se mi zdál sen o houslích, i já milovala nejen molly, dury, koncerty, sonáty, koncerty Davida Oistracha, ale i prodejny hudebních nástrojů a v nich plyšová houslová pouzdra, čichala jsem - poprvé až v jedenácti letech - k jejich sametovým vnitřnostem, hladila jsem medová těla houslí i viol, nemohla jsem se dočkat, až bude hodina u paní učitelky Pokorné v malém krámku naproti vinohradské tržnici, hodina, v které si zapálíme svíčky a budeme hrát Mozartova dueta, zbožňovala jsem kalafuny, žíně, štosy starých not v antikvariátech, rozhlas, sešit plný výstřižků o umělcích, ladění orchestru v divadle v sobotu odpoledne, to všechno do té doby, než jsem napsala někdy v šestnácti sedmnácti letech pod lavicí báseň.
3. Patrně nejvíce rozruchu vzbudila před časem u literární kritiky vaše knížka Prstem po mapě těla (Host 1999) – soubor erotických autobiograficky laděných básnických próz. Leč ten, kdo čekal něco na způsob „estetického porna“ či „literárního afrodisiaka“ musel být značně zklamán, neboť více než o „milování těl“ zde jde o rafinované „milování slov“. Téma sexu a erotiky spolehlivě zvyšuje prodejnost díla na „knižním trhu“. Co podle vás v dané souvislosti odlišuje „populární čtivo“ od krásné literatury? A jakou zkušenost jste v tomto směru učinila vy sama?
Krásná a zároveň populární, to snad může být snem všech královen krásy, u literatury tohle ale podle mého není možné. Slovo populární se mi nelíbí, populární čtivo od krásné literatury odlišuje přece umění. Je lhostejné, jakého tématu se týká, jestli přírody nebo těla, jestli hodinek nebo holínek.
4. Autoři (rodu mužského) se již od pradávna odvolávají na nutnost inspirace nějakou tou půvabnou Múzou, na rozdíl od naprosté většiny autorek. Co myslíte, obejdou se spisovatelky bez různých motivujících Múzáků, nebo jsou v důsledku kulturní tradice v této otázce prostě jenom diskrétnější nežli muži? A jak významnou inspirací je milostný vztah pro vás samotnou?
Milostný vztah je elektřinou pro žárovku inspirace, ta ovšem nemá být úspornou, ta by se celý život měla kývat nad našimi hlavami.
5. Přejděme od Múzáků k dalším zdrojům inspirace a k dalším láskám. Ve své tvorbě se často vracíváte do míst, kde jste prožívala volné chvíle dětství či raného mládí, vzpomínáte např. Josefův Důl, jindy zmiňujete Tatry – a to většinou s mnohem vřelejší láskyplností než rodnou Prahu, která obvykle tolik očarovává poety. Vaše básnická geografie ale zahrnuje i řadu zemí, jež jste navštívila, snad nejčastěji se objevují „záběry“ z Izraele… Co pro vás znamenají tato různá místa, místa-kořeny a místa-létavice…?
Josefův Důl se svými skokanskými můstky, s pilou, hutí, skleněnými tyčemi v zahradách, s restaurací Beseda a Pošta, se sněhem, který vždy sahal až pod okna, s tetou Helenkou, s dědou v kuchyni, s kocourem Mackem na klíně, s každou klikou i kličkou dávno prodané roubené chalupy stal se mi chrámem, který nikdy nevybydlím, chrámem, jehož zdi nic a nikdo nezboří, odtud se rozpínají ony kořeny až na Slovensko - směrem k druhému dědečkovi Ondřejovi - a do Izraele... Všechny ostatní cesty "za poznáním" jsou proti tomuhle jen turistická drobotina v sandálech na sezonu.
6. Více než se jmény případných literárních idolů (tu a tam se mihne např. Seifert, Skácel, Hrubín, Závada…) se ve vašich textech setkáváme se jmény konkrétních lidí, kteří prošli a procházejí vašimi všedními dny, jmény příbuzných, přátel, známých, sousedů a mnoha, mnoha dalších (jen důvěrný partner, zdá se, žádné jméno nepotřebuje). Jak je tomu u vás s případnými vzory – s těmi velce literárními i s těmi obyčejně člověčími?
Dříve jsem měla strašně ráda také Březinu - profesor houslí Bedřich Voldan s oblibou recitoval v závěru houslových hodin jeho Matku, vzpomínám na začátek "šla žitím matka má jak kajícnice smutná", a také jsem se ráda nořila do vod otazníků a tří teček na koncích básní Vladimíra Holana. Dneska mám nejraději vzory člověčí, třeba Bohunku z Košíř, která vaří denně obědy čtyřem lidem, prostě jen tak, že ji to baví /a chodí na ně i kritik Jan Cigánek, který mi o tomhle zázraku vyprávěl, ještě když jsem nevěřila bezvadným řízkům a ptáčkům/.
7. Tento rozhovor vyjde v předvánočním čase – v čase, kdy si vždy výrazněji uvědomujeme potřebu dobrých rodinných vztahů a také více vzpomínáme na své dětství... Dětství, rodiče, prarodiče, hojně vzývaná prateta Hermínka či někteří vám blízcí, leč osobně nikdy nepoznaní příbuzní, jež zahynuli při holocaustu… Rodina, partner… (potomci?) – jakou cenu jim přisuzujete ve svém životě a jakou cenu ve své tvorbě? (A nacházíte případně mezi těmito dvěma oblastmi, tj. rodinou a tvorbou, nějaký rozpor?)
Bez nich bych nenapsala asi nic, dělala bych něco jiného, jinak žila, možná jsem něco jako obrazovka, na které všichni hrají, od těch zavražděných, od prastrýce Josefa, pratety Adély, jejich rodičů, Hermínky, až po ty dodnes žijící - všechny je mám v sobě jako lampičky a knoflíky.
8. Vraťme se ještě k vaší básnické próze Cesta zárohák, do které jste mimo jiné vkomponovala působivý řetězec snových výjevů (nad četnými z nich by pánové Freud a Jung zaplesali radostí). Sny jsou součástí i jiných vašich textů. Avšak veškeré toto surreálno – alespoň tak se mi to jeví – jako by paradoxně posilovalo výslednou reálnost, konkrétnost, pravdivost vámi zobrazovaného světa. Z vašich snů, myslím, nevede cesta k snílkovství. Nebo se mýlím?
Znám člověka, který nemá vůbec žádné sny, nic nemaluje, nic nerámuje, nic nechce ani neočekává, živí se - při časté podpoře v nezaměstnanosti - salátem se zálivkou nadávek, nic ho nenadchne, ale ani nezklame. Snílkovství je čichání ke květině, nadpozemské vzdychání, dívky takto sní o princi, jak ten princ jednou přijde do tanečních a vyzve je k tanci životem, ale sny jsou poutačem našeho světa, pestrými plakáty, na kterých vyluštíme sem tam nějaké písmeno, a ono to najednou k něčemu reálnému je, něco se přece splní...
9. A přece. – Představte si, že by se vám o letošních Vánocích splnil váš největší sen a vy byste ho našla krásně zabalený pod stromečkem. – Ne, nechci tento sen znát. Ale ráda bych věděla, co byste si potom přála najít pod stromečkem příští rok.
Kdybych našla pod stromečkem letos svůj největší sen, stačilo by mi to na celý zbytek života a už bych nechtěla vůbec nic.
(DLAŇ děkuje za rozhovor)
