OBRYS kmen
Číslo 14
Příloha internetového Obrysu - Kmene
1. prosince 2003
DEVĚT OTÁZEK PRO IVA FENCLA
Připravila Ivana Blahutová

1.Vaše prozaická tvorba směřuje především do tří žánrových oblastí:  lyrická milostná (případně humorná) próza, horor a sci-fi (či obecněji „příběhy s  tajemstvím“). Kromě toho píšete např. i pohádky… Z  hlediska tematického tyto různé prozaické žánry i poezii do jisté míry sjednocuje autobiograficky zabarvené téma lásky. Kdyby vás prostý čtenář vzal za slovo, dospěl by určitě k názoru, že láska, zejména konkrétní nenaplněná láska k „jisté paní Ivaně“, musí hrát ve vašem životě prvořadou roli. Je tomu opravdu tak? Nebo je ve skutečnosti tou první na žebříčku hodnot sama Literatura, nenasytná slastnost Psaní?
   První je láska. Kdyby byla bývala naplněna, nenapsal bych asi skoro nic. Kořit se imaginární „Literatuře“ zavání grafomanií, člověk by se měl podle mého názoru vždycky spíš kořit jinému člověku. Nejraději pak bytosti, kterou miluje. A abych to ještě doplnil: „ideální“ milovaná bytost vůbec nereaguje na Vaše výplody, takže Vás to nutí tvořit dál a dál. To byl a do značné míry i nadále je můj případ. (Au!)

2. Svůj esej Robinson v šumu příboje aneb Jaký bude čtenář tohoto tisíciletí, za nějž jste obdržel druhou cenu v soutěži, jste zakončil slovy: „Více než MÁM rád znamená CHCI mít rád.“ – Dovolím si trochu oponovat a tvrdím, že takový voluntarismus je sice nutným předpokladem morálky, láska (respektive kladný citový vztah k  jinému člověku) se však vůlí bohužel nedá naordinovat, o čemž ostatně vyprávějí i vaše příběhy. Nebo mám dotyčný výrok správně chápat jako potvrzení toho, že důležitější než ono „mám rád“ je pro mezilidské vztahy dodržování morálních principů v kantovském smyslu – tj. „chci se vždy chovat tak, jako bych měl rád“? A jak se vám v dané souvislosti dnes (po „nezvratném“ vítězství „pravdy a lásky“) jeví formativní (výchovná) funkce umělecké literatury?
   Především musím přiznat, že jsem ještě nečetl nic od Kanta. Pointu eseje o člověku zaplavovaném i informacemi (v šumu příboje), a přece osamělém (Robinson), jsem mínil tak, že milujeme sami od sebe a není to žádná zásluha. Zásluha ale je, když se pokusíme aspoň trochu vcítit i do lidí, ke kterým jako bychom necítili nic, ale kteří nám svou lásku vyznali. Vždyť oni za svou lásku k nám nemohou! Uvědomme si a pokusme se aspoň o náznak vlídna. Nejde to. Prosím, pak odejděme. Ale všimněte si: my jsme chtěli, my jsme se aspoň pokusili se chovat, jako bychom milovali. Nevím to jistě, ale lež je možná lepší než pravda, když pohladí starou babičku (anebo Iva zoufajícího si z Ivany).
   A že pravda a láska nad lží a nenávistí nikdy nezvítězily, je snad samozřejmostí. Jak by mohly? Je to věčný boj a spíš prohrávaný a nevěřím, že to vždycky nechápal i „sám“ Václav Havel.
   Literatura by proto podle mého názoru neměla lež a nenávist adorovat, a tím jsme u jádra pudla čili prosté otázky, zda do SKUTEČNÉ literatury vůbec patří knihy, které se o to snaží (byť třebas mistrovsky), kterým se to daří. Možná že ano. A třeba opravdu přibylo a přibývá lidí, kteří takovouto literaturu potřebují a vyžadují. Osobně si nicméně myslím, že pravá literatura nevzývá zlo. A lhaní a nenávidění jsou obecně vzato zla, i když tím prvním někdy musíme pohladit, i když je nenávist jen lásky rubem.

3. Píšete sice často o lásce, avšak převážně v rovině citové, cudné až platonické. Nelibujete si v podrobných popisech sexuálních aktů a praktik – v popisech, které „knižní trh“ a „laskaví čtenáři“ (čti „mlaskaví konzumenti“) údajně tolik žádají. Neříkáte si někdy, že by bylo jednodušší vrazit na každou druhou stránku detailně zobrazenou soulož, nejraději okořeněnou nějakou tou perverzitou, a vyplodit tak třeba dobře se prodávající brak, pardon, bestseller?
   Dumas měl několik zásad, které se taky snažím dodržovat, ačkoli mu nesahám ani po paty. Jednou z těch zásad bylo „nepiš nic, co nemůžeš podepsat“. Zrovna nedávno jsem křtil novou knihu a významný český kritik mi položil otázku, co asi Dumas touto zásadou mínil a zda se jí držel. Odpověděl jsem, že asi spíš mínil „nevydávej, co nemůžeš podepsat“ – a vzápětí jsem se zarazil. Právě jsem totiž o Dumasovi dopsal mikroportrét pro náš časopis a při tom psaní si znovu uvědomil, že některé knihy Dumas asi či určitě skutečně JEN podepsal, aniž by se jich jinak dotkl.
   Sám se ostýchám vydat některé své erotické povídky, alespoň zatím. To však neznamená, že neexistují. Kupříkladu na povídku Normální svět navazuje celý cyklus příběhů, které jsem vašemu časopisu neposkytl, a teprve závěrečnou povídku této dosud nedokončené knihy Styky s Lorencem (pracovní název) nazvanou Poslední kroket s králíkem opět s klidným srdcem pouštím z ruky. Co však s tím zbytkem, když platí, že „pokud jde o sex, všichni lžou“? Zatím nevím. To, co jeden člověk označí za směšně umírněné, jiného už irituje. A tak se bojím.
   Ale jedno vím jistě. Kdyby šel vytvořit bestseller jen touto cestou, dávno by byla změněna měřítka na to, co je bestseller. A bestsellerem se ovšem může stát i nebraková kniha, to si také přiznejme. Výjimka potvrzuje pravidlo a nemyslím teď jenom na kuchařky!

4. Vraťme se ještě k  vaší literární i reálné „paní Ivaně“. Autoři – na rozdíl od autorek – se již od pradávna odvolávají na nutnost inspirace nějakou tou půvabnou Múzou. A jak historie ukazuje, nejvíce vždy pány umělce inspirovaly ženy, které s nimi nesdílely společnou domácnost, nepraly jim ponožky a nerodily jim děti. Upřímně: který z milostných citů považujete za inspirativnější: lásku – svého času výstižně definovanou dr. Plzákem jako „soucit, starost, stesk“? Nebo vášeň (jak zřejmo, nejlépe provázenou překážkami či vůbec neopětovanou)?
   Něhu.

5. Přejděme od Múz k dalším zdrojům inspirace a k dalším láskám. Děj vašich próz je často zasazen do konkrétní krajiny: Starý Plzenec a jeho okolí, Plzeň, Kynžvart. Co pro vás daná místa znamenají?
   Kromě svého bydliště a Lázní Kynžvart ještě miluji Český ráj. Ale je víc míst, která na mne zapůsobila tak, až jsem si řekl: tady bych dokázal žít! V pubertě jsem např. jedinkrát navštívil Znojmo a ještě dnes jsem dojat, když si vybavím zlomky toho letního dne...
   Rodiče se jinak v mém dětství účastnili Šrámkovy Sobotky a několikrát mě tam vzali. Ale o tom jednou napíši celou knihu, jako už jsem napsal o Kynžvartu. A bydliště?
   Nu, musím přiznat, že někdy mám pocit, že už okorává. Vždyť jsem se taky odsud skoro nehnul čtyřicet let! Už to nedokáži vidět jako v pětadvaceti, natož jako v pěti, řeknu si. Ale pak vysvitne slunce po dešti a není pochyb, že údolí Starého Plzence mezi románskou rotundou, gotickým hradem a dvěma skalami... je jedním z nejhezčích prostorů v Čechách. Přijeďte a uvidíte!

6. Ve vašich textech se objevují mnohé odkazy na literární a filmové oblíbence a o některých z nich jste také sám napsal. Hojně se dovoláváte např. otců hororu, jako jsou E. A. Poe, H. P. Lovecraft, A. Bierce…; zmiňujete autory dobrodružné, detektivní a sci-fi literatury (např. R. L. Stevenson, J. London, P. Highsmithová, P. K. Dick, R. Bradbury…); z  Čechů pak opakovaně uvádíte např. jméno filozofa L. Klímy; jinými knihami jste se zase přihlásil k  L. Fuksovi nebo J. Foglarovi… Které z  čtenářských (a diváckých) lásek patří k vašim největším a proč?
   Především: ne každého, koho cituji, hned miluji či dobře znám. Z vámi jmenovaných velikánů třeba moc neznám Dicka (možná největšího sci-fi autora všech dob) a ani London mi nepřirostl k srdci, ačkoli jeho povídky obdivuji. Ale všechny ostatní vámi vypsané jsem opravdu připraven adorovat a ještě asi sto dalších (viz mé rubriky Triko paní Ivany a Svetr MUDr. Zuzany). Z nějakého důvodu mi však je nesmírně blízký zvlášť Stevenson. A také nenechám dopustit na příběhy Sherlocka Holmese – a nejen proto, že jsem členem jeho České společnosti... Z našich autorů mi nejmilejších bych pak možná nejradši jmenoval ovlivňovatele dětí. U mne jimi byli géniové Z. K. Slabý, V. Čtvrtek a Vojta Steklač. A osobně jsem znal Vladimíra Thieleho, který ve své dětské trilogii skvěle popsal svého staršího přítele Edvarda Valentu. Chystám o tom esej.

7. Tento rozhovor vyjde v předvánočním čase – v čase, kdy si lidé vždy výrazněji uvědomují potřebu dobrých rodinných vztahů a více vzpomínají na své dětství. Dětství, rodiče, sourozenci, rodina, děti – jakou cenu jim přisuzujete ve svém  životě a jakou cenu ve své tvorbě? (A nacházíte případně mezi těmito dvěma oblastmi, tj. rodinou a tvorbou, nějaký rozpor?)
   Ano – a nejsem sám, kdo zde viděl rozpor. Už Jára Da Cimrman... Ale vážněji. Ač otcem, zůstal jsem radši svobodný. Ovšem, když se nad tím zamyslím, nebylo to kvůli psaní. Spíš kvůli „paní Ivaně“... A ta se teď už někdy ztrácí v mlze (anebo docela ztratila, tedy ta pravá?), a přece se stále nežením. Což je i dobou, která už manželství tak nevynáší a rodinám, co já vím, ale rodinám nějak moc nepomáhá.
   Přitom je tu ovšem obrovský paradox! Právě svému harmonickému dětství v rodině, dětství s o dva roky mladší sestrou Evou... vděčím pomalu za všechno, za schopnost jakž takž psát pak na prvním místě. A tak se nad sebou asi budu muset zamyslet, protože synovi už bude v květnu pět a nesporně ho zanedbávám.

8. Zdá se mi, že častým motivem ve vašich prózách i v poezii je sen, snění, napětí mezi snem a skutečností, únik ze skutečnosti do snů, sen jako jediná možnost naplnění vlastních tužeb… A literární tvorba jako by pak byla způsobem saturace těchto snů. Kde v tomto ohledu podle vás vede hranice mezi uměleckou literaturou a populárním čtivem? Vždyť jedno i druhé čerpává svou sílu z  téhož věčného rozporu mezi našimi sny (přáními, iluzemi) a realitou…
   Moji přátelé by vám dotvrdili, že povětšinou žiji tak trochu ve snu (co já vím), takže vlastně mohu na vaši otázku odpovědět jen ztěžka. A hranice mezi uměním a čtivem je opravdu často rozmazaná, nicméně jsem si všiml, že právě řada skutečně velkých autorů využívala právě postupy nejtriviálnějšího čtiva. Ale povýšila je. Zda se to pokaždé daří mně, to bych se neodvážil prohlásit. Nelze však rozhodně pohrdat čtenářem a nemohu si pomoci, ale obvyklý čtenář touží především po odvyprávění poutavého příběhu. To „vyšší“ by tedy měl autor stihnout dodat při tom. A nechci urazit ničí jemnocit, ale v řadě knih to předvedl třeba Stephen King.

9. Představte si, že by se vám o letošních Vánocích splnil váš největší sen a vy byste ho našel krásně zabalený doma pod stromečkem. – Ne, nechci, abyste mi svůj největší sen prozrazoval. Ale ráda bych věděla, co byste potom – příštího roku - toužil pod stromečkem najít.
   Zdraví blízkých se asi jen tak zabalit nedá, takže pochopitelně další svou vydanou knihu. To je sen každého spisovatele, i kdyby se skromnostním nožem rozkrájel.

(DLAŇ děkuje za rozhovor)

Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
Optimalizováno pro Internet Explorer 4.x, rozlišení 800x600
© 2002 Obrys-Kmen