Jeden mládenec zval neustále svou dívku na výlet.
   Ona se dlouho zdráhala, až jednou svolila. Šli spolu tichým večerem a na čepice se jim snášel oceán jemných vloček.
   Bílá krajina ostře křupala pod botama.
   Až se ze vší té krásy vzali za ruce. A vtom před nimi stojí někdo třetí. Cizinec. A jako by byl z ledu.
   "Nemohl bych jít kousek cesty s vámi?" povídá.
   "A kdopak jsi?" optalo se to děvče ostražitě.
   "Jmenuju se Lorenc!"
   Pak s nimi šel a povídal jim o království bílých králíků, kteří sněží: Jednou se otřesou a z nebe se sype sníh prachový, otřesou se podruhé a prší krystalky ostřejší než štěrk. A otřesou se potřetí a už je tu měkké peří pro podušky různých usínajících miminek a tak... Otřesou se počtvrté a k zemi klesají těžké vločky, ze kterých se pak vyrábí cukrová vata pro děti, co už vyrostly.
   "Moc pěkné," podotkla dívka. Trochu se na Lorence usmála.
   "Tamhle u toho vyvráceného pařezu, který míří kořenem do nebe, se naše cesty rozdvojují," řekl dutě Lorenc. "Že jste si se mnou chvíli povídali, splním vám asi tak tři přání, co si teď vymyslíte." A zastavil se a přepočítával cosi zamyšleně na ledových prstech.
   Ta dívka si s tím mládencem začala něco šuškat.
   "Honem! Honem!" zaúpěl najednou Lorenc a vytáhl z kapsy masivní, starodávné hodinky s řetězem. "Neslyšíte dupat králíky? Jsou už nepokojní, protože je čeká hlavní krmení a hlavní předčítání pohádek." A neklidně začal ty cibule natahovat takovým kolečkem.
   Ti druzí dva ještě deset vteřin tlumeně o čemsi rokovali a nakonec dívka do toho mládence sotva znatelně strčila.
   "Řekni to!" řekla.
   "Tak já to teda povím," zvedl hlavu ten mládenec. "Chceme hezký domek v pěkném městečku, kde nebují zločin. Chceme nějakou malou holčičku a malého chlapce, aby se nám postupně narodili, zdraví jako červené řepy. Za třetí chceme, aby pokaždé celou zimu takhle čarovně sněžilo a my si mohli v závějích báječně hrát s našimi dětmi."
   "A to je jako všecko, jo?" zamrmlal mezi dvěma zívnutími ten ledový chlapík.
   "Ano," řeklo děvče.
   "Tak jo. To nic není."
   A vypařil se. Ten mládenec si vzal tu dívku hned v sobotu za ženu, za rok se jim narodila mrňavá holka, za další rok dodali čápi kluka jménem Marvin a všichni žili v malebném městečku s rybníčkem a byli velice, velice šťastni, až na to, že tatínek musel pokaždé celou zimu odhrabávat neuvěřitelné množství sněhu.

*

   Onoho osudného roku, kdy šla Klárka do třetí a Marvinovi bylo sedm, začalo sněžit už 15. listopadu.
   Sněžilo a sněžilo i celý další den a potom taky. Maminka dcerce vysvětlila, že se tam nahoře s největší pravděpodobností neustále třepou takoví praštění králíci. "A chodí mezi nimi jeden krmič, který se jmenuje Nevěřící Tomáš Lorenc I. a je tam králem."
   "A jak to prosím tě víš, mami?" zeptala se Klára.
   "Jednou jsem se s ním setkala."
   "To bych taky chtěla."
   Když Marvin s tátou otevřeli další den ráno venkovní dveře, uviděli v průřezu vrstvu kyprého sněhu. Sahala Marvinovi až nad bambuli čepice. A tam nahoře, co vrstva končila, stále ještě sněžilo.
   "Dneska je dřevěné hrablo k nepotřebě," poškrábal se tatínek za levým uchem. "Heleď, neskočil bys mi do sklepa pro tu velikou lopatu na uhlí?"
   Ve škole byl Marvin nejpohotovější z kluků, a než napočítal jeho táta do jedné, byl zpátky s lopatou na rameni. Ta lopata vypadala nějak zlověstně. Podobala se jako vejce vejci té, na níž šupli Jeníček s Mařenkou do pece ježibabu z perníkové chaloupky. Byla zrovna tak široká. A Marvinův taťka ji naplocho taktak prostrčil dveřmi. Měla taky krvelačně nabroušené hrany, takže se zakrajovala do chrupajícího sněhu jak do másla. Ráz dva, ráz dva, odhazoval tatínek statečně.
   Jako každý rok.
   A odhazovaný sníh dopadal na sníh napadaný. Ode dveří domečku už vedla metr a půl dlouhá chodbička, jejíž stěny se neustále zvyšovaly, až byly i nad tatínkovou bambulí. A hvězdovité vločky se donekonečna snášely. V naprostém tichu tatínek pracoval a pracoval. Jako každou zimu - i proto byl tak silný. A ulička už měla ode dveří čtyři a půl metru a mírně se zatáčela. Pak to bylo deset a půl metru, pak patnáct a půl, dvaadvacet a půl metru... To už tam byly zatáčky tři. Tatínek se tak vyhýbal různým hrbolkům terénu... Pracoval a pracoval, hlavně proto, že ono třetí přání tenkrát s maminkou tak úplně nedomyslili...
   Ale Marvinovi a Klárce se to líbilo. Za tatínkovými zády tou chodbičkou zběsile probíhali. Klárka přitom nejdřív pištěla, ale po napomenutí, zahalekaném maminkou z domku, už jen výskala. Marvin zase hlaholil - jako zvonek. Hráli si na vlaky, na poštu a potom na sněžnou rely. Točení volanty je zcela zaměstnalo a pohltilo a v některých dramatických okamžicích se živoucí "vozy" na dráze s rachotem srážely a padaly do bílých stěn trati. Marvin stačil závod současně i komentovat.
   Maminka zatím všem třem uvařila melounový čaj (asi šest litrů, velice vroucích) a začala s obědem. Najednou zbledla. A zůstala v kuchyni stát podobna solnému sloupu. Pro oběd jí totiž chybělo několik zcela nepostradatelných surovin a přísad. Šlo o skořici, karotku, celer, droždí a malý kousek slaniny, jaký se také dává do pastiček. Dále o čilimník, lékořici, mléko, jedno vejce od slepice a možná by to chtělo i trochu šafránu, ale ten se dal v nejhorším obrečet. Maminka si povzdechla. Zachmuřila se. Pak si otřela dlaně o zástěru a vyšla z tepla domku do chladu chodbičky před ním. Lehounký úlek jí projel, když postřehla výši ledových stěn nalevo i napravo. Vůbec přes ně neviděla. A to sníh ještě stále připadával.
   Ale co! Maminka rychlým krokem prošla několika úhlednými zatáčkami vydlabanými do sněhu, uskočila před dětmi hrajícími si na raketky a na konci díla uviděla záda lopotícího se tatínka. Přistoupila k němu trochu nesměle:
   "Potřebovala bych do samoobsluhy."
   "Proč?" podivil se tatínek.
   "Ale nějaká pomerančová kůra a arašídy nám chybí v ledničce... a okurka a pivo... O vanilce nemluvě."
   "Maličkost!" povídá tatínek. "Jen malá miniodbočka z hlavního tahu!"
   A neprodleně ji začal razit ve směru, kde tušili samoobsluhu. A vůbec nebyl zadýchaný, jen trochu zarudlý. A děti si z domečku přinesly vlastní lopatky a činily se zatím ve směru původním. A všichni čtyři tam byli spolu sami. A pracovali. Chumelilo a chumelilo a maminka sotva stačila nosit melounové čaje.
   "Už i čaj dochází!" donesla po chvíli ozvěna chodbami.
   A tu se před tatínkovou lopatou odloupla a sesypala tenká vrstva na něco nalepeného sněhu. Objevily se omrzlé zelené dveře.
   "Sámoška!" vykřikla Klárka, která ihned přiběhla i s Marvinem. "Vykopali jsme sámošku! NAŠI sámošku!"
   Vtom však už sníh začaly ze všech stran prorážet i hroty jiných lopat. A u samoobsluhy se střetlo osmnáct chodbiček dlabaných už od rána od ostatních domečků ostatními tatínky. Ono totiž vícero maminek zjistilo, že potřebují ořechy na uklidnění, hlohové větvičky na zkrášlení pokoje nebo něco medu do čaje. Tak se tady teď díky tomu shledalo mnoho dobrých přítelkyní. A atmosféra místa se na chvíli úplně změnila. Všude to hučelo jako v úle, štěbetalky projížděly samoobsluhou s velikými vozíky, dávaly si přednost na křižovatkách a zdravily se krátkými úsměvy. "A vy kvrdláte i trochu majoránky, anebo se obejdete bez hřebíčku?" zaslechly děti útržky zasvěcených rozhovorů. "To já peču výhradně za syrova. Třikrát denně kapku medu a je to úplně ideální příchuť." "I ve čtvrtek?" podivila se tomu jiná maminka v jedné ze zatáček u špenátu. "Ale neříkejte, paní Pivoňková! Že by nejedlo krupičnou kaši ani se strouhanou čokoládou? Já bych mu vrazila sečenou trávu, a basta!"
   Klářina a Marvinova maminka sice řidičské oprávnění neměla, nikdy však v samoobsluze riskantně nepředjížděla. Ostatně času bylo dost a k nervování taky žádné důvody. Ceny pak byly v zavátém městečku lidové. Máloco stálo přes šestnáct korun, pouze snad grilovaný Lorenc sedmnáct. Ale uznejte sami: Chtěli byste snad polykat třeba na Štědrý den mraženého Lorence?
   A tak maminky rozvážně nakoupily, domluvily návštěvy (chodbičkami to teď půjde) a vrátily se podle značek každá ke své rodině. Sněžná nadílka jim ani trochu nevadila!
   Sníh však nepřestal hustě padat ani po obědě. Sotva tatínek dojedl poslední kousek zelí a knedlíku, začal významně pokukovat po lopatě. "Na dvě hodiny lehnout!" poručily však nesmlouvavě školkovským zvykem vycepované děti. "Jako obvykle!" A samy šly řádit ven.
   Koulování v zákrutkách chodbiček však Marvina nakonec omrzelo.
   "Co radši proházet spojku k Sandymu?" navrhl s výrazem tuneláře. Klárka se nadchla. A tak děti vyměnily malé polní lopatky za tu velikou lopatu tátovu a odhodlaně uchopily její násadu každý z jedné strany. Na jednom Marvinem pečlivě vybraném místě chodbičky pak zaryly její ostří do sněžné stěny. Mnoho následujících minut zaujatě hloubily. Sem tam narazily na stromek, ale pokaždé ho znovu oplácaly a udělaly malý obchvat. Jednou ťukly do psí boudy, pes klidně spal, ale teď byl rád, že se může jít proběhnout chodbami, které stvořili věčně neklidní lidé. Asi po sedmi dalších metrech našly děti spící záhon s křenem, tak ho vytrhaly a Klárka vše odnesla mámě do kuchyně. Marvin zatím vykopal krabici, ve které někdo zapomněl sto padesát prskavek a šedesát svíček na vánoční stromek. "Asi se s tím nechtěl v té chumelenici táhnout," usoudila Klárka. "Myslím, že je to teď naše. Až roztaje sníh, můžeme se všude vyptat a rodiče to snad nějak s majitelem srovnají..."
   Podotýkám, že v tom městečku stála krabice takových prskavek korunu. Jedna svíčka tam stála pětník.
   Potom hrabali dál, až našli lahvičku v podobě zeleného mužíka. Potom hloubili ještě dál a našli zase lavičku, tak vedli chodbičku pod ní. A pod lavičkou zela nezapadaná dutina, ve které odpočíval ježek. Ne ten z klece. Ten, co potichoučku dýchá. Děti ježka zachránily. Pod další lavičkou hned nato našly pingpongový míček.
   "Zajímavé, že stále nacházíme samé NEZBYTNÉ VĚCI," podotkl Marvin.
   "Ona se skoro každá věc k něčemu hodí," odpověděla jeho sestra. "Pamatuješ tu berušku, co jsme našli ve sněhu loni? Mamka k ní přidělala gumičku a teďka ji nosím ve vlasech!" Marvin ji chvíli zkoušel zatahat za voňavý ohon, ale zase si vzpomněl na Sandyho. Zklidnili se. Pokračovali radši v prohazování chodbičky, až dospěli k podivné baňce. Stála dnem vzhůru a vevnitř byl samozřejmě volný prostor. Vlastně ne úplně, protože ta baňka byla hodně velká a vešlo se tam plno jakýchsi hrozně mrňavých mechanických hraček. Marvin přitiskl čelo na její chladné sklo a Klára vedle něj. "To jsou nějaké strojky!" špitl Marvin po chvíli. "Nebo jejich modely," upřesnila Klárka, která byla o jedenáct měsíců starší, a tedy i moudřejší. Vzpomněli, jak ještě začátkem listopadu tiskli takto svá čela k výloze hračkářství. Jak s tím to asi dopadlo? To je teď zcela jistě taky pohřbeno!... Sníh se na děti nepřestával snášet a bagry a auta a divné frézy seděly v baňce úplně tiše a nehybně. Marvina až zamrazilo při pohledu na veliký drapák. Proč se tak zlověstně zdvihá k převrácenému dnu té baňky? A komu ty divné hračky patří? Nějakému dítěti ze sousedství?
   "Určitě se hrabeme přes cizí parcelu!" vyhrkl.
   "To bychom před chvílí narazili na plot," namítla Klárka.
   Ale taky se jí ta baňka nějak nezamlouvala. V obyčejných baňkách bývá vzduch, zatímco v týhle nejspíš ČÍHÁ nějaký SIROVODÍK! napadlo najednou Klárku. A vykřikla, protože Marvin se pokusil baňku zvednout.
   "Prosím tě, Marvi, zahrabme JI zase!" chytla bratra za studené ruce. "Já ti mám najednou takový divný pocit. Víš, jako by se jeden z těch strojků TAM VEVNITŘ trošinku pohnul..."
   "Jsou tak malé," oponoval jí Marvin. A znovu chtěl baňku zvednout. Neměl doma ani jednu hračku, která by se těmto ZA SKLEM jen trochu podobala. "Odnesli jsme ty křeny, odnesli jsme prskavky, odnesli jsme svíčky, odnesli jsme toho ježka a odnesli jsme pingpongový míček. Samé NEZBYTNÉ VĚCI, tak odneseme i tuhle baňku. Počkej... Teď ji převrátím!"
   A tu Klára strhla bratra zpátky. Nečekanou silou.
   "Ať tě to ani nenapadne! Pravděpodobně se fakt nacházíme na soukromým pozemku. Víš, Marvi, myslím, že někdo zapomněl zavřít vrátka. Nebo vrata. A my se v tom sněhu jak slepá králíčata náhodou trefili zrovna do nich. Heleď! Nesmíme vzít, co nám nepatří!
   S tím Marvin souhlasil. Opatrně proto skleněnou baňku zaházeli sypkým sněhem a razili pak další cestu stranou. Čekali, že narazí na plot a budou přes něj muset vybudovat ze sněhu a ledu schůdky, ale na žádný nenarazili. Místo toho uslyšeli podivné zvuky. Přicházely z hloubi závěje přímo před nimi a zněly prapodivně. Jako posuny nějakého velekrtka. Jenomže krtci v zimě spí a mimoto se vrtají výhradně zemí. Tohle muselo být něco jiného.
   Strnule stáli v chodbičce, kterou si vydlabali. Pak Marvin přiložil ucho ke sněžné stěně. "Teď to už zní z boku!" vyhrkl. "A hrozně, hrozitánsky zblízka! SUNE SE TO PODLE NÁS!!!"
   A než mu v tom mohla Klárka zabránit, bodl lopatou do sněhu. Vší silou malého chlapce.
   Konec lopaty se probořil a násada proletěla do nějaké dutiny.
   Vzápětí se zřítila celá levá stěna chodbičky. Musela být předtím až neskutečně tenká, protože z ní na zemi nezbylo skoro nic. A děti místo na ni náhle koukaly do další sněhem vydlabané chodby. A v ní stál Sandy. Což byl odedávna nejlepší Marvinův kamarád.
   "Tě pic, Klárko!" řekl Sandy trochu překvapeně. "Co tady děláte?"
   "My? My se k tobě hrabeme," řekla.
   Sundala si na chvíli čepici. Vlasy měla hodně dlouhé a hodně zrzavé. Jako nejhezčí oheň.
   "To jsem blázen," zasmál se Sandy. "A já se zase celou dobu hrabu k vám!"
   Tomu se všichni zasmáli... Teď byli tři. Sandy neměl žádnou sestru ani bratra, aspoň zatím, a tak se k nim prohrabal sám.
   "Ale skoro jsme se minuli!" povídá Marvin. "Koukej, Sandy, co tu vzniklo za plácek! Asi už jsme chvíli hloubili těsně vedle sebe!
   "Ale nevěděli jsme o sobě," přitakal Sandy vážně.
   "A co odházet i ten zbytek stěny mezi námi," navrhla živě Klárka. "Tím by přece vzniklo docela útulné náměstíčko!"
   "A sněhové stěny okolo nás se tím vyházeným sněhem zase o hodně zvýší," zamnul si Marvin nadšeně ruce. "Takže nás tu nikdo cizí neuvidí. Budeme si tady spolu úplně nerušeně hrát!"
   Sandy se podíval z Marvina na Klárku a z Klárky zase na Marvina. "No, zase tak vysoký to být nemusí. Nemáme přece proč se schovávat! Před zmraženým světem... Řekl bych..."
   "To nemáme!" přitakala Klára. "A mám lepší nápad. Zbudujem zde z toho sněhu radši sněhuláka!"
   "Juchú!" vykřikli kluci. "To je nápad!" Klářin mozek už byl skoro dvakrát tak dobrý jako oba jejich dohromady, a to se nyní perfektně hodilo. Hned se do toho dají. Takhle ve třech to vůbec bylo lepší. "Ale nejdřív si prosím tě zase nasaď tu čepici," řekl Klárce starostlivě Sandy. "Na mrazu bys bez ní mohla dostat zánět mozkových blan."
   Poslechla. Pak zkusili, zda se sníh vůbec lepí. Lepil se skvěle, takže za půl hodiny mezi nimi stál někdo čtvrtý. Sněžný muž. Zmražený chlapík z ledničky. No prostě sněhulák jak vyšitý. Jeho spodní patro vytvořil vlastně dohromady splácaný zbytek oné tenké příčky, která děti ještě před chvílí dělila. Na tomto pevném základě pak přátelsky spočinulo kulaté tělo. Než ho děti společnými silami vyzdvihly, musely ho však dlouho, dlouho koulet po mrazivém náměstíčku sem a tam, aby se důkladně obalilo. Stejně si poradily s hlavou a Marvin s Klárkou se rychle rozběhli domů i pro hrnec a nějakou velkou mrkev. Sandy se zatím loudal pro uhlí na knoflíky.
   Jenomže rodiče doma všecky tři ratolesti lapili a vnutili jim knížky.
   "Musíte víc číst!"
   A tak Marvin dostal Karlíka a továrnu na čokoládu od jakéhosi spisovatele Dahla a Klárka dostala Pipi Dlouhou punčochu od jisté paní Lindgrenové. A ten pan Dahl prý pocházel až ze sněžného Norska a ta paní ze sněžného Švédska, a to jsou kraje, kde se, jak známo, píšou vůbec nejlepší knížky pro děti.
   Sandymu dali tou dobou jeho rodiče zas číst Robinsona.
   Jen ten nedokončený sněhulák nedostal na čtení nic. Ostatně, ani by nemohl číst. Neměl oči ani ústa. Stmívalo se a on osaměl na křižovatce těch dvou zledovatělých chodbiček a sníh se sypal a sypal jak bílý popel na jeho bachratou hlavu bez tváře. Ani knoflíky neměl, aby se mohl před tou fujavicí zapnout. A tak tam, chudinka, stál a okolo chumelilo stále hustěji a hustěji. Městečko už usnulo a sníh se bezhlesně snášel na toho osamělého sněhuláka bez mrkve.
   Ale kdo ví, třeba mu bylo o samotě docela dobře, vždyť to byl sněhulák, a ti jsou celí z ledu.
   Ty samé vločky, co se snášely na sněhuláka, dopadaly ovšem i všude okolo a široko daleko na celý kraj a nepřestalo to po celou dlouhou noc ani ráno, takže když maminka vytáhla roletu, ležela vrstva sněhu až do výše poloviny okenních tabulek.
   Jako by se svou strašnou hmotou chtěla promáčknout do vyhřátého nitra chaloupky. A když tatínek otevřel dveře, uviděly děti odzdola nahoru jednolitou, bleďounce modrou stěnu z cukrové vaty.
   "A zase práce!" broukl tatínek.
   "Jupííííí!" vykřikly však děti. "Mami, tati... Můžeme vám pomáhat?"
   Toho dne se pustili do odhazování sněhu všichni čtyři a rozhodli, že to tak zůstane i napříště. Práce jim šla od ruky, ostatně, vždyť většinou pouze vybírali už jednou proražené chodby, jejichž stěny přes noc jen trochu umrzly. Ti čtyři se stali úplnou rodinkou krtků - až se znovu dodlabali ke vzdálené samoobsluze a znovu se tam sešli s ostatními. Maminka tentokrát radši rovnou nakoupila vydatnější zásoby potravin. A taky pár nových knížek, vždyť zima bude ještě dlouhá. Knížky se v tom městečku prodávaly po pěti korunách. S výjimkou těch od jakéhosi Stephena Kinga. Ty stály deset korun a děti je nesměly číst v noci.
   Tak to bychom měli odbyto čtení, maminka však nakupovala hlavně opravdu NEZBYTNÉ VĚCI. Především to bylo skopové maso. Kondenzované mléko. Chrupavé rohlíky (CHRUPAVČITÉ! škádlila je vždy u snídaně Klárka). Kokosky. Laskoňky. Žloutkové věnečky. Mražení Lorencové, ale také zelenina, zubní pasta a česáček na hrušky. To asi aby se maminka utvrdila ve víře, že i jaro, léto a podzim zase přijdou!
   Z oblasti zeleniny to pak byly hlavně kedlubny, okurky, kyselé zelí a mrkev. Jednu z těch největších a nejčervenějších mrkví si Klárka samozřejmě zamluvila. A po obědě se s Marvinem znovu chutě chopili lopatek a ryli a ryli opět ve směru svého náměstíčka, aby tam znovu odházeli opuštěného sněhuláka. Ale kde je, kam se poděl? Dlouho, dlouho to trvalo, než konečně narazili na utvrdlejší kouli. "Asi jeho břicho." podotkla Klárka. A počala svého zmraženého zapadálka ihned jemně ometat. "Musíme na něj být hodný," řekla. Ohlazovala sněhuláka rukama v palčácích, aby byl díky její péči dokonalejší, a tu se náhle skoro srazila se Sandym, který už toho bracha čistil ze své strany. "Už sis toho kulicha zase sundala!" zamručel Sandy nazlobeně a za trest Kláru pořádně zatahal za zlatavý cop. "Taky bys na to nemehlo moh dohlídnout!" vytkl Marvinovi. "Vždyť ti omrzne!" Ale oba kluci dobře věděli, že Klára je vším nejnemožnějším, jenom ne nemehlem.
   "Pojďte si hrát na archeology!" navrhl najednou nadšeně Sandy. To už sněhuláka úplně odkryli. "Já jako budu Lawrence z Arábie a ty budeš doktor Indiana Jones... A Klára, Klára ať je třeba paní Schliemannová!"
   Ale nejdřív museli dodělat sněhuláka, vždycky se má dodělat, co začnete, to je nejdůležitější zásada. Sandyho kapsy přetékaly koksem, a tak mu z nich Klárka nějaké uhlíky vybrala a nastrkala je sněhulákovi do pusy jako zuby. Nakonec jí Sandy podal dva zvláště pečlivě vybrané, a to byly oči. Mezi oči pak Klárka vrazila mrkev. A Sandy zapíchal knoflíky a Marvin narazil na kulatou hlavu zelený hrnec. Tím byl sněhulák hotov. A dětem se zdálo, jako by na ně vděčně pohlédl. Nehýbal se, ale kdo ví, zda jeho tělo nežilo tajným vnitřním životem. Sníh se snášel a snášel a Klárka si náhle vzpomněla na pohádku o království bílých králíků. Maminka jí ten příběh často vyprávěla a holčičce se nyní vybavil skoro jako jedna z možných pravd o světě....
   "Víš co, můj milej? Budeš se jmenovat Lorenc!" rozhodla. A žďuchla sněhuláka do břicha a jako třepetalka ho oběhla:

   "Umrzni mi, Lorencíčku, v noci hezky při měsíčku. Chci tě znát i zastara, tak mi vydrž do jara!"
   Zase už do té třeskuté zimy zpívá jako skřivánek, pomyslil si její bráška. Zase už má o jednoho kamaráda víc, pomyslil si Sandy...
   Lorenc byl hotov a kompletní, a tak si mohli hrát na ty archeology. Navzájem si přidělili úkoly a úseky náměstíčka, na nichž pak každý zaujatě dlabal.
   "Kluci, pojďte sem!" zakřičela najednou Klára. "Tady vespod není žádná tráva!" Našla jakousi sněhem zasypanou dutinu. Všichni si kolem ní sedli na bobek. A urputně vzpomínali, jak zde vlastně vypadala krajina v létě. Léto se však zdálo nepředstavitelně daleko.
   "Kanál!" zkusil konečně hádat Marvin. "To bude tamten kanál s tou věčně rozbitou mříží!"
   Žádná mříž tu však nebyla. Hloubili a hloubili a šlo to zcela bez zábran. A po chvíli měli úplný okop pro stojícího střelce. Tedy stojícího střelce v jejich věku. Stěny okopu však netvořila země. Byly potaženy bílou vrstvou ledu, stejně jako PEVNÉ dno, na které najednou krtek Sandy narazil. Cosi ve vzhledu té díry mu připomnělo chřtán. Anebo vchod do jiné dimenze. Jen dík zaujetí další prací ty mrazivé nápady na chvíli zapudil.
   S Marvinem poté vztyčil nad dolíkem střechu ze dvou velkých rohožek a Klárka si vzala na starost vnitřní výzdobu a kuchyňský kout. Všichni byli tak zabráni do práce, že si ani nevšimli chvění na jednom místě ve stěně náměstíčka. Tu se tam sníh sesypal a objevilo se ústí právě dodlabané chodbičky a v něm Klářina spolužačka Ivana se svým starším bráchou Ivanem. Zrovna dokončili snad stometrovou klikatici, vrtanou zase až od JEJICH chaloupky na druhém, úplně nejvzdálenějším konci městečka, a ještě byli celí zadýchaní.
   "Ahoj!" řekla Ivana Kláře.
   "Ahoj!" vzala ji Klárka za ruku. "To je dost, že se ukážete! Pojď! A podívej se, jak bydlíme!"
   A zavedla Ivanu k sobě dolů do "kuchyně".
   "Sem si sypu koření a v tomhle výklenku bude pokračovat kuchyňská linka," vysvětlovala Klárka. "Nemohla bys mi pomoci s nádobím, Ivano?"
  "Proč ne? To je ale hrnců!"
   "To víš! Ti kluci toho strašně sežerou."
   Kluci měli zatím nahoře válečnou poradu. Chvílemi kolovala dýmka míru, chvílemi rozkládal Ivan o zkušenostech z dlouhé cesty. "Přeťali jsme jižně odtud mnoho a mnoho jiných cestiček, a vytvořili jsme tím pádem spolu s mou sestrou nejméně šestnáct nových křižovatek. Na jednom místě jsme za pomoci starých sáněk dokonce zdárně překlenuli potok..."
   "A aspoň hrubou mapu jsi kartograficky zpracoval, můj rudý bratře?" optal se ho vážně Sandy.
   "Tady je! Oblast JIHOZÁPAD je podle mého názoru prošpikovaná chodbičkami jako ementál. Vidíte ty chuchvalce zatáček? Tady a tady u těch náměstíček se cesty větví daleko složitěji, než jsme se sestrou stačili zakreslit, ale tenhle ústřední koridor sedí. Pojmenoval jsem ho Eskymácký průsmyk..."
   "Ale oblast VÝCHOD je tedy dosud neprobádaná, mám-li věřit tomuhle cáru," zamumlal Sandy.
   "Ano. Lidská bota tam dosud nevstoupila. A sta lopatek by bylo třeba a v cestě navíc stojí neviditelné, zaváté ploty sběrny starého papíru. Osamělý Monhart prý sice pokračuje ve vykrádání balíků se Čtyřlístky, ale to prováděl tento comicsový maniak už i na podzim, v létě a na jaře. Je to osamělý lovec a prochází tím územím, aniž by mapoval, a tak je vlastně stále neobsazeno. A tedy volné pro nás!"
    Sandy s Marvinem na sebe významně pohlédli.
   "Je povinností civilizovaných kolonizovat ta nevyužitá území," přikývl zadumaně Marvin. "Obzvlášť když tam nežijí žádní rudoši ani Eskymáci." Odhodil dýmku míru do závěje. "Ostatně... Nedivím se osamělému Monhartovi! I já mám o ty obrázkové seriály zájem!"
   A vstali a šli. Ale nebyli sami. V té chumelici úplně každé dítě městečka kutalo a dlabalo nějakou spojnici či zkratku k druhým. Která by je sblížila s kamarády. Nikdo nechtěl zůstat sám, a tak se hrabalo a hrabalo. To jen dospělí zůstali červotočivě zalezlí ve svých vyhřátých kutloších. Tleli - aspoň povětšinou. Jejich děti však tou samou dobou s obrovským nadšením a rudými tvářemi budovaly. Staly se průkopníky a na mnoha místech úplnými tuneláři. A neuvěřitelná síť chodbiček rostla a dostávala jména. A nijak zvlášť se nedržela stupidně pravoúhlých ulic zbudovaných dospělými. Děti si jejich průběh ostatně ani moc nepamatovaly. Cesty, jež razily, byly praktičtější a vedly rozličnými zkratkami, po nízkých zídkách a přes zahrady, odkud je v dobách bez sněhu majitelé s rykem vyháněli. Nyní však byly soukromé pozemky najednou zaváty mnohametrovou vrstvou bílého, rychle tuhnoucího prachu a nikdo z dospělých nikam neviděl. Jakoby raněni polární slepotou museli přenechat svět svým ratolestem. A ty se tím světem prokopávaly úplně bez uzardění. A když se jim postavila nějaká zídka, vydlabaly prostě ve sněhu schůdky nahoru a na druhé straně zase dolů. Celé dlouhé úseky chodeb byly také obratně vedeny v tunelu a stavitelé se dělili na specialisty přímé ražby a takzvané "pokrývače", kteří pouze zastřešovali už hotové stezky. A nebe bylo šedobílé a sníh stále nepřestával padat.
   Brzy už nevznikaly jen různé druhy sněžných řemeslníků, ale i kronikáři objevitelských výprav a spisovatelé, kteří si příběhy o výpravách vymýšleli. Velmi populární na JIHU se stala kniha jistého Ervína Alana PAA nazvaná Dobrodružství Artura Gordona Pipa na jižní točně a co z toho vzešlo pro slepice. Děti teď méně četly, zato se naučily plno praktických věcí. Klárka se například naučila rozdělávat oheň za pomoci z ledu vydlabané čočky. A aby nevyplýtvala moc dřeva stálým udržováním ohně, rozdělávala ho v kuchyni až pětkrát denně: když připravovala snídani, oběd, večeři, dopolední svačinu a odpolední přesnídávku. Na všechny sněžné křižovatky děti postavily sněhuláky, kteří jako by z uhlíkového oka vypadli tomu prvnímu, legendárnímu Lorencovi. Daly sněhulákům nosy z omytých mrkví, eskymácká příjmení a pověřily je řízením lední dopravy. Lorenc byl jmenován vrchním inspektorem pro chumelení.
   Ale ani na rodiče děti úplně nezapomněly. Nakreslily jim podrobné plánky cestiček po vzoru toho prvního Ivanova. Už několikrát se totiž stalo, že tatínkové v tom bludišti cestou z hospody zabloudili. Někteří se dokonce doma neobjevili několik dní a různě se pak vymlouvali...
   Takhle stačilo vytáhnout buzolu. S její malou pomocí se už nemohly ztratit ani maminky při cestách na nákup nebo do lékárny. A celý tento dětmi zavedený systém života fungoval zcela bezchybně a docela JAKO VE SNU a byl absolutně bezpečný. Taky rybníček si děti odhrabaly a uviděly, že led je dobrých dvacet centimetrů tlustý a tak hlaďoučký, že na něm půjde báječně bruslit. Sandy to pokaždé rozjel jako šílenec a napálil to do bílé stěny pobřeží, až mu z ní trčely jenom nohy. Když ho vytáhli, rozkalil to napříč rybníčkem na druhou stranu a prááásk! Už vězel v opačném břehu. Děsně se tomu smál. Ale předem sníh nikdy nezapomněli propíchat lyžařskou hůlkou, aby tam náhodou netrčelo něco ostrého... Všechny děti Sandyho lety napodobovaly a výskot vznášející se nad rybníčkem nebral konce.
   Každou chvíli se taky začala stěna kolem rybníčku v některém místě chvět a jaksi natřásat, až se rozdrolila, aby se otevřela další přístupová chodbička. A z každé takové stezky se vždy s hlaholem vynořily nové děti a všechny už si nesly brusle. A hned v ústí svých chodbiček se obouvaly a poťukáváním o led zkoušely pevnost a správnou zahnutost hokejek. Nato vyjížděly na lesklou plochu, vždy s hrozným pískotem. Sníh z nebe se sypal a sypal, kluci ho však odhrabávat v pohodě stačili. Dokonce z něj slepili i ledové branky a velice šikovné mantinely, o které se ani nešlo nějak víc uhodit. Bylo tady fajn. A hrál se tu velice slušný hokej. Zakázané uvolňování sice dělalo rozhodčímu Marvinovi dost starosti, ale to byly jen ty první chvíle rozpaků. Když pak nastoupili na led mládenci jako Kajkl a Bublina nebo trojčata Šťastných a když bránu zatarasil mohutný Kapustňák, pravidelně střídaný pohyblivým Králíčkem, vše se v "nádherné souhře těl a mozků" vyvíjelo k jedné z nejčistších her, jakou kdy nebe nad městečkem spatřilo...
   Nepřátelé hokeje si zase vytvořili klouzačky na cestičkách vedoucích k rybníčku a za chvíli už bylo možné prohánět se na bruslích skoro celým bludištěm. Některé chodby byly dokonce už raženy tak, aby se jimi dalo kupředu postupovat jen mírně se stáčející překládačkou. A nebylo to bláznivé, bláznivě báječná byla jen ona svištivá rychlost, s níž se vřískající děti srážely na křižovatkách. Pár sněhuláků to ovšem odneslo, ale co: postavili se noví. Stejně ti bílí čumilové neměli žádné bloky, na něž by vypisovali pokuty, a tak si každý jezdil a nabourával, jak chtěl. Pořádaly se taky rychlobruslařské závody a v těch si nejlépe vedl právě Sandy, vycvičený už z jezírka. Klárka ho proto mírně obdivovala a pilovala svou ladnost, až kroužila po ledě půvabněji než Katarina Wittová za mlada. Odpíchnutý osmitý ritbergr pro ni byl hračkou a málokdo s ní obstál při foxtrotu. "Takovou ségru bych taky bral," řekl dokonce Sandy Marvinovi a všichni tři byli v dobrém rozmaru...
    Maminka s tatínkem zatím cosi poklidně popíjeli při svíčce a u horkého topení. V domečku vládlo nehybné zimní ticho. Byl klid.
   "Sníh ale sahá už jen tři centimetry pod horní okenní rám," řekla najednou maminka. A zatvářila se ponuře. "Možná zapadneme až pod střechu." Na hladkém čele se jí objevila malinká vráska. "Vzpomeneš si ještě někdy na ten den, kdy jsme ruku v ruce potkali toho ledového cizince?"
   "Lorence? No jakpak by ne, když máme tenhle domeček jen díky němu a když k nám poslal krásného čápa nad komín i tu uondanou vránu, která se tak ráda vláčí s těma nejchytřejšíma holkama. A když..."
   Tatínek najednou ztichl.
   "Vím, nač myslíš!" pravila maminka pochmurně. "A máš pravdu. To třetí přání O SNĚHU jsme neměli nikdy vyslovovat!"
   "Asi ne. Jenomže... pamatuješ? Ty studené vločky nám tenkrát na procházce ještě nepřipadaly tak studené. A plno věcí jsme ještě tehdy cítili jinak. Tak DĚTSKY VROUCNĚ... Ty vločky se ti tenkrát snášely na vlasy úplně hebce... Pamatuješ? Jak peří z peřiny!"
   Maminka mlčela.
   "Byli jsme úplně chudí," řekla po chvíli. "Ale bylo to stejně pěkné jako teď."
   Sotva to dořekla, setmělo se jako v hrobě.
   To Lorencovi bílí králíci pohřbili i poslední proužek okenních tabulek.
   "A budou Vánoce," vzdychla maminka. "Nějak se mi to počasí nelíbí!"
   "Ani mně ne! A kde jsou vůbec děti? Kde jsou celé dny? Marvine!" Vyskočili. "Klárko! Kde lítáte? Domů!"
   Rodiče volali jména svých dětí do ledové chodbičky, která se otvírala přede dveřmi, a ta jména zachrastila mezi jejími stěnami jak poletující střepy. Vítr svištěl v bludišti stezek coby jezdecký bičík Sněžné královny a sinavě bílý sníh sedal rodičům na horká čela a na nosy. Ne, nevládlo úplné ticho, ale výskot jejich dětí jim byl zničehonic podivně vzdálený. Jako by ty děti už dospěly a úplně své rodiče ponechaly samotě v tom domečku pod sněhem.
   Ale pak se dva kousky výskotu oddělily od ostatních a zvolna se blížily. Ze zákruty se vynořil udýchaný Marvin ve svém obrovském kulichu a hned za ním klusala s bruslemi na rameni zrůžovělá Klárka.
   "Mamko! Taťko! To jsou tak báječné prázdniny! To je tak fantastická zima! Proč nejdete taky bruslit???"
   Rodiče na sebe pohlédli váhavě.
   "Tady máte nové dobrodružné knížky!" řekla pak maminka rezolutně. "Čtěte! Čtěte si je navzájem... My jdem ověřit, zda je vůbec na tom vašem rybníčku bezpečno!"
   "A nezapomeň pravidelně přikládat, Marvíku," nasadil si tatínek čepici. "A nikomu neotvírejte. Jsme hned zpátky!" A narazil úhlednou čepici i mamince.
   Pak zavřeli své děti v domečku a šli...

*

   Marvin vzal Hobita a začal sestře předčítat o dobrodružstvích jakéhosi Bilba. Najednou se však zarazil. "Plánky! Zapomněli si vzít plánky bludiště!"
   "Matka a otec umřeli vysílením v chodbách vydlabaných jejich vlastními potomky!" představil si s hrůzou novinový titulek.
   Odemkli dveře záložním klíčem, o němž věděli, že je schovaný ve skříni, ale venku už byla úplná tma. Děti do té tmy volaly, ale odpovídala jim pouze ozvěna skleněně lesklé chodbičky a doteky chumelenice na tvářích. Pak si Klárka vzpomněla, co jim tatínek kladl na srdce, a tak vtáhla Marvina zpátky do domu. Zabouchli, zamkli a ten těžký černý klíč položili na skříň. Marvin přiložil do kamen. Pak si vlezli do postele a četli Hobita, dokud Marvin pro Klárku nevymyslel svůj vlastní příběh. Pojednával o ohromném bílém králíkovi s narůžovělýma ušima. Marvin ho pojmenoval Mrkvojed a Klárku ten hlodavec tak zaujal, že o něm brzy žádala slyšet co nejvíce. Marvin tím byl polapen do vlastní jámy a musel vymýšlet stále další a další pokračování králíkových příhod. Později z toho vznikla dokonce knížka pro děti, která se jmenuje Přátelé bílého králíka. V městečku se prodávala za padesátník. Ale to bychom předbíhali, protože tehdy se ony ságy v chlapcově mozku teprve tvořily...
   A tak si děti prostě povídaly a povídaly, až pod peřinou docela usnuly a začaly bloudit ve složitých, pestrobarevných snech...
   A jejich rodiče tou dobou bloudili také!
   Kteroukoli chodbičku tatínek vybral pro další postup, vždycky se ukázala po pár zákrutech slepá. A s lákavými bočními tunýlky to vycházelo zrovna tak. Jako by náhle všechny stezky ústily jen a jen do propastné, naprosté nicoty. Ani "strážníci" jim neporadili. A paúsměv oněch bělavých paňáců z ledu a bez srdcí byl na každé další křižovatce úplně stejný jako na předešlé. Desítky a možná stovky Lorenců se na maminku s tatínkem usmívaly strnule trčícími uhlíky koksu. A stěny bludiště zářily do tmy hlaďounkým ledem a jako skluzavky kluzké klouzačky pod botami zlolajně podkluzovaly a... rychle, ďábelsky rychle přituhovalo.
   "Nestihnu dětem přihřát večeři," lamentovala maminka. "A určitě se tam samy bojí!"
   "Musíme najít jakýkoli opěrný bod," odvětil tatínek. "A z něho vyjdem při hledání směru."
   "Kdybychom tak našli aspoň samoobsluhu nebo lékárnu!" vzdychla maminka.
   Ale nenašli ani prodejnu, ani lékárnu, nenašli dokonce vůbec žádný domek a nemohli najít ani rybníček, ke kterému původně mířili. Jen nekonečné bludiště větvících se chodbiček. A nikde ani živáčka. I Londýn zlověstného pana Hydea byl proti tomu vycházkovým parčíkem a maminka si najednou sedla na ledový balvan, ačkoli se to nemá, a úplně žalostně se rozvzlykala. "Určitě jsme se dostali až někam za městečko!" Vlasy, které jí vyčuhovaly zpod naražené čepice, měly stejně veveří barvu jako Klářiny. "Myslím, že bloudíme v nějaké odlehlé oblasti. Tohle je část bludiště, kterou NAŠE děti docela jistě nehloubily. Ostatně - tak daleko bych je nikdy nepustila!"
   "Ale vždyť nevíš, JAK jsme daleko!" zasmál se tatínek. Naoko poklidně. To aby své ženě dodal odvahy. "Třeba jsme našim dětem daleko blíž, než si myslíme. Pojď!"
   A objal maminku okolo roztřesených ramen a s hranou sebejistotou s ní vkročil do nejširší z chodeb větvící se křižovatky. Ale i ta se začala po chvíli drasticky zužovat. Nakonec se už taktak protahovali. Šli však neustále, až se prodrali na jakési náměstíčko.
   Jeho bělomodré stěny jako by se nad nimi tyčily až k nebi. Led je svíral v těsném obdélníku a cesta opět končila.
   "Tak! A teď toho mám právě dost!" vybuchla maminka. "Nebudu se tu motat jako motovidlo!" Vzhlédla. "Vylezme nahoru!"
   Což byla výzva, kterou by žádné z dětí v životě nevyslovilo. Maminka ovšem už malou holkou zřejmě nebyla. A svět pro ni nekončil těmihle chodbičkami ze sněhu, které přece stejně jednou musí zestárnout a roztát. Jako lidé. Maminka byla roztrpčena.
   "Vysadíš mě?" zeptala se při pohledu na příšernou hladkost všech těch stěn. Tatínek ji vzal poslušně do náruče, ale sněhu už nad nimi bylo tolik, že to nestačilo. Vzlykajíc mu sklouzla kolem krku a on uviděl její zpod čepice vykukující rusé vlasy pokryté bělavým sněhem. A ten vířící sníh nepřestával padat. Byl jako popel, co se vznáší po výbuchu arktické sopky, a jeho barva v nich budila čím dál hlubší hrůzu.
   "Že já si nevzal tu Marvinovu mapku!" chytil se tatínek za hlavu.
   "A že jsme tehdy nevymysleli rozumnější třetí přání!" dodala maminka.
   Sotva to dořekla, stál před nimi Lorenc, v obličeji strašidelně bledý. Ale jinak vypadal sebejistě, jen snad trochu osaměle. Jako by právě vypadl z děje nějaké dobrodružné pohádky. A oči mu ve tmě žhnuly jak uhlíky.
   "Tak co? Tak co!" vyhrkl. "Jak se vám zamlouvá ta každoroční nadílka? Veliká síla, že? A taky nádhera!"
   Pitvorně před nimi poskočil a maminka si povšimla, že jeho nohy vězí v jakýchsi podivuhodných galoších, snad vydlabaných z ledu.
   "Tohle křupání pod nohama miluju!" pochvaloval si Lorenc labužnicky. "No nekřupe to jak perník? Ten z tý chaloupky??" A koutkem úst klíďo píďo dumlal jakýsi rampouch. Vypadalo to divně. Skoro jako ledová fajfka. Nebo jako když si nedostatkem citu strádající děcko musí a musí cucat paleček a nepustí jej to dokonce ani na prahu dospění... "Že ale dneska sypou, ti mí mackové, co?" zastříhal Lorenc mírně odstávajícíma ušima. "Taky se napráskli, jen co je pravda. Největší mrkev na světě z Knihy rekordů o váze pětadvacet kilogramů. Skoro takovou jsem dneska schrastil! Páni! Vždyť ty huňáčky slyším chroupat až sem!" A zatočil se ve sněhu na patě jako káča a maminka měla dojem, že se tím zvedl docela dost ostrý vítr. "A víte, že těm svým žroutům každoročně strojím jedličku?" dotkl se Lorenc tatínkovy mrznoucí ruky. "Smrček hned opadá. A borovičku vedu spíše v kapalném skupenství. A modřín, modřín, ten zas bývá tak zjemnělý jako nějaká pohádka... Co se nehodí do praktického života. Loni mi ho ty mrchy schroupaly na posezení."
   "Lorenci, kamaráde..." zmohl se tatínek konečně na slovo. "My jsme trochu zabloudili. Nepomohl bys nám z té šlamastyky? Nepomohl bys nám ještě jednou? Jako tenkrát?"
   Ledová dýmka v Lorencových ústech užasle zplihla.
   "Pomoct? Vám? JÁ vám mám pomoct?"
   "Pomoz nám najít cestu domů, Lorenci," řekla maminka. "Moc tě prosíme. Naše Klárka a malý Marvin tam čekají, až přijdeme. No uznej! Co si sami počnou?"
   "Ale TADY JSTE TAKY DOMA!" píchl Lorenc zaskočeně do stěny ze ztvrdlého sněhu. Rozpačitě kus vyrýpl. Pěchoval soustředěně kouli, která kupodivu držela. "Což nakonec o to," zabrumlal. "Rád bych vám pomoh. Ale tohle bludiště jsem bohužel neprojektoval. To je práce těch malinkých. Dětí. Ti to tu všecko vydlabali. A s pořádnou láskou. A kde se děti pustí s podobnou chutí a vášní do díla, tam moje triky jaksi končí. Víte? Vyznám se tu stejně mizerně jako vy. Jsou zatraceně chytré, ty vaše ratolesti, a jenom ony se v labyrintu vyznají. Sám bych vám nanejvýš pomohl zabloudit ještě víc. A kromě toho. Mne beznadějné bloudění a trápení se poslední dobou už docela baví!"
   A pošetilý Lorenc jako by "zkrápníkovatěl" nějakou vnitřní lítostí. Už nevířil, neposkakoval, nýbrž se zkroušeně začal zmenšovat, jako když taje sněhulák.
   "Počkej!" zařval tatínek.
   Bylo však pozdě.
   Lorenc se stával menším a ještě menším, až se stal tím nejbezvýznamnějším Lorencem na celém světě. A nakonec zůstala před za ruce se chytnuvší dvojicí pouhopouhá loužička vody, ze které se do světa dívaly dva černé uhlíky. Zároveň se ozval strašlivý rachot. Jako kvílení surově túrovaných sněžných skútrů, a hodně nablízku, a do toho jakési nepřetržité cvakání, ale obří zubařská vrtačka se místo těmi cvakajícími zuby propracovávala ledem.
   Prásk! A prásk! Ve svislé "křišťálové" desce, která náměstíčko uzavírala, se rozšklebila pekelně rudá puklina. Škrrrr! naskočila skoro stejná škvíra na protější stěně. A také v ní ta divná záře, chvílemi rusá jak maminčiny vlasy a chvílemi zase pomerančově oranžová. A škrr - křup - škrr, pukaly ledy na všech stranách. A zběsilé vytí neviditelných skútrů ještě zesílilo a z puklin jako by teď už opravdu sálal žár přibližujících se plamenů. I nebe se divně zalesklo. Na Zemi kdosi hodil obrovský skleněný příklop, stokrát větší než ona baňka, kterou kdysi odhrabali Klárka s Marvinem. A jejich rodiče se k sobě tiskli jako poplašení Lorencovi králíci a teprve po chvíli se tatínek vzpamatoval. Chtěli se vrhnout do chodbičky, kterou přišli... "Aurrr!" zařvalo jim však v ústrety cosi nestvůrně velikého. Jakási stínadla odtud zaútočila. A ohyzdně lesklé naběráky z oceli a svištící lžíce rotující v šíleném kruhu a korečkové rypadlo nepřetržitě nabírající sníh... To vše počalo se zběsilou rychlostí veškerý sníh likvidovat. Ale to vše se také s pískotem a skřípotem a řevem hrnulo přímo na k sobě se tisknoucí dvojici. Dralo se to k ní všemi rudými škvírami a ze všech stran a v "útrobách" kdesi vzadu mizela veškerá běl mírumilovného světa a místo ní se všude roztančily pekelné plameny. A TI DVA už neměli kam uskočit... A tu se i země s praskotem prolomila. Ne, země ne, vždyť to byla vlastně jen jakási jinovatkou pokrytá a mrazem úplně utuhlá rohožka zakrývající pod sebou... Žuch! Rodiče se zřítili do divné podzemní místnůstky, která jako by vzdáleně připomínala kuchyni.... Ale skútry smrti už stály nad nimi. A obrovský drapák lačně rozevřel svůj chřtán přímo nad Klárčinou kuchyňkou. Mlask! zaslechli z jeho útrob. Pak prudce klesl. A chňapl jak zrádná tlama útočícího megalosaura. Člen úklidové čety žroutů, jenž hodlá v úklidovém šílení vykousnout i ten nejposlednější zbyteček sněhu tady dole! A spolu s tím sněhem i...
   Maminka v tatínkově náruči vykřikla a bezděky udeřila hřbetem ruky do ledové stěny. A ta se zničehonic roztříštila. Jako zrcadlo. Jako to pohádkové zrcadlo. Na miliardy střípků. A vyjeknutí toho páru jako by táhle doznívalo z jiné, rychle se k propadlišti vzdalující dimenze.
   A potom ticho...
   Tak zimní. A tak bíle studené.

*

   A sníh se snášel a snášel a ti dva se stále drželi za ruce a zase šli po známě bílé louce.
   "Tak se mi zdá, že jsem ze vší té krásy na chvíli v chůzi usnula..." vzdychla maminka, která byla najednou zase spíš dost mladou dívkou.
   "Uspává to," přitakal mládenec. "A víš, že se mi teď na malou chvíli dokonce něco zdálo?"
   "A co?" objala ho.
   Dlouho mlčel. Bylo TAKOVÉ ticho. Jen bílý sníh padal a padal, ale výš než po kotníky jim nesahal.
   "A co se ti zdálo?" zopakovala zřetelněji.
   "Už nevím," řekl konečně.
   "Ale myslím, že to bylo docela hezké. Alespoň zezačátku... Ten sen."
   "Mikrospánek," hlesla. "Třeba jen vteřinu trvající, viď!" "Ano. Ale jako bych v té vteřině prožil celý život."
   "Prosím tě," řekla s úsměvem po dlouhé pauze. "To snad ne! Celý život."
   "Ale ano. Opravdu. A bylo to žití se vším všudy. Se vším, co člověka může potkat. Na klikatých cestičkách. Se všemi dobrodružstvími a láskami a zradami. I mrazem. Ale dětství, dětství jako by bylo i v tom snu nejdelší. Nic tak dlouhého už potom nepřišlo, víš? Potom už se to všechno jen zkracovalo. A myslím, že i horšilo. Bylo to něco jako cesta křišťálovým bludištěm, ale podrobnosti už jsem zapomněl."
   "Ale bál ses!"
   "Nebál! To právě vím jako jediné docela určitě. Že jsem se té cesty vlastně nakonec nijak zvlášť nebál. Protože... Nebyla to žádná moc osamělá cesta."
   "A proč by taky byla, " řekla. "Vždyťs tu se mnou."
   A hrobovým tichem se na ně snášelo nikde nekončící bílé moře.

Návrat
na hlavní stránku