V POKOJI JEJÍCH ZLOBÍLKŮ
aneb
DOPIS J. D. SALINGEROVI
Zalkne se v síti pavoučí, kdo zaživa se rozloučí (z básně Zinaidy Gippius)
1. Kdyby tak oni dva žili úplně sami...
Konečně sníh.
Dopoledne třiadvacátého prosince se počal snášet na pole žitná i válečná poprašek bílý jako antrax, jenže ho bylo víc, a jistého pana "Ládína" tou dobou pořád ještě nenašli... Jerry Salingera ostatně taky ne.
A přece byli právě tihle dva víc než živí, zatímco já přijel vlakem k přítelkyni a... chtě nechtě... jako bych umřel. Vánoce, Vánoce...
Skorotchán (bytem osmé patro, zatímco matka mého syna jen třetí) u nás vzápětí zaklepal. "Jdu dolů uklízet. Jdeš taky, táto?" Proč se ptá? To, že půjdu, zdálo se mi být samozřejmostí.
Ale to už sjíždíme, vyzbrojeni náčiním, výtahem do suterénu. Kbelík s pěnou, pár košťat, lopata a tchán už kropí. Podlaha je ze šedivého betonu a on mi div nevysvětluje, jak se správně zametá.
"Zatím odhrabu sníh," odchází do zimy. A ty práce jsou rituály a jak jinak se sblížit se zetěm? A jak na samém prahu svátků odevzdat desátek Pánubohu? Ovšemže očistou sklepa!
A jako bych i tady u kójí sklepa uviděl nitro kostela, v němž jsme před pár lety křtili mého syna, a ucítil oltářní chlad svěcené vody... Podlaha však upomene i na horší časy. Na zupáckou vojnu jak z Havlovy hry Mlýny. A vlastně i na všechny války, jo jo, dědo. To tam v Benešově u Prahy stojí dodnes "kasíno pro vrahy". To tam jsem pořádně pigloval podlažní krytiny - musel. To tam jsem nešolíchal...
Vzpomínám na kuchyni, rajony... Snad to byla taky daň, i když nechápu proč a zač a čemu... "Pánbůh s námi a zlý pryč," říkává tchán postaru. "A pánbů a gumy maj vždycky pravdu."
"A dneska navíc Američani."
Mám ale i tento civilní úklid též přehnat? uvažuji stísněně. Jako jsem přeháněl v naší rutinní armádě, když nade mnou stál mazák? Mám zavděčit se tím svému vlastnímu tchánovi, tak jako někdy před patnácti lety zavděčoval jsem se starým a snad i "gumám"? Asi bych měl.
Jenže krušno zametat s pocitem, že zametat vlastně netřeba (a právě toho pocitu se nemohu zbavit). Jenže těžko konati divy pravého udatenství, když předem už víš: toť jen další rituální marnost. A vata. A někomu snad nezbytná výplň času. Toho času, který je tak vzácný, ale před nímž někteří z nás stejně zbaběle prchají...
Jenže kam... prchají? Někteří ven a do dálav zapadlých nyní pod sněhem... A jiní, mně podobní, zase spíš sem dovnitř a až do sebe... "A šli do sebe," napsal ostatně kdysi Lada pod duo chasníků pěstmi se vřele mastících...
Pro tchána je oním nitrem používaným i coby cíl útěků často právě tento sklep. Pracuji v něm nyní, ale duchem, duchem plovu na vlnkách někde úplně, úplně jinde... Ale chodby zde pod sedmi patry bytů mají být přece smýčeny všemi, ne? I pohlédnu na nástěnku, na rozpis úklidů, a vida, tchán vskutku dnes není na řadě. Ohó. Že by mě zkoušel?
No, jestli zkouší, tak to je až moc hodným zkoušečem... No, jestli zkouší, tak až příliš něžně, pomyslím si... Skoro dojatě, ale vzápětí i dotčeně. Ksakru, zač mě má? Vůbec? Za lempla, za lenocha, za leváka, za pisálka, za "knižní typ"?
Šancí všude vůkol, proč tak malý úkol?
"Kamaráde! Dědo! To bych ti tu musel složit zvenčí lopatou do sklepního okýnka padesát šest a půl metráku uhlí," vzpomenu na rodinný domek své mámy, "nebo aspoň pětadvacet a čtvrt... Abych obstál... Tedy ve svých vlastních očích. Víš? Ho hó! Tedy ASPOŇ PRO TEN DNEŠNÍ DEN obstál."
Jenže uhlí obyvatelé paneláků skládat nemusejí. To by tak koneckonců ještě scházelo, a tak dál pilně zametám... a myslím přitom na syna. Proč sem za ním nejezdím víc?
Proč jen jednou za čtrnáct dní? Někdy ani to ne? Proč pouze na víkend? Proč po dvou, třech dnech zas mizím do kraje, kde jsem i zaměstnán, kde to stále pokládám za domov? A syn mi zatím vyrůstá... a ne před očima...
Čeho se tu bojím?
Jeho svobodné matky? Jejích rodičů? Prostředí, na které nejsem stále ještě zvyklý - já, zhýčkaný obyvatel domku, v němž jsem vyrostl? Anebo hlavně prázdnoty života ve dvou, kterou nenáviděl třeba i Nietzsche? A do níž se jaksi stále ještě neumím vtěsnat? Do které ani nelze přestěhovat všechny ty domácí... inu, také rituály? A systémy?
Ano. Rituály v mém případě poněkud knihovnické. Avšak i uklízet jde lépe tam "doma", ne? ptám se sám sebe. A v těchhle betonových kotnících paneláku se doma zkrátka necítím, ale co horšího, já vlastně ani nechci cítit.
"Salinger taky nikdy neměl žádné SKUTEČNÉ problémy," odbyl mě jednou kolega básník. "Řešil, zda jeho kamaráda na koleji bude také zajímat poezie. A podobně. Přesto napsal pár dobrých knih..."
"Dobrý den a hezký Vánoce!" pozdravím slušně zcela neznámého souseda...
A ne, manuální práce já se nebojím. Vždycky znovu se však zděsím, když odhalím její případnou zbytečnost. Anebo opravdu žádná není zbytečná? Ha ha. A co v žití opravdu bylo "k něčemu"... a co k ničemu, toť někdy neukáže ani sám čas. Takže jak si mohu tak fandit? A věřit, že to smysluplné a nesmysluplné jaksi pošťácky vytřídím sám?
Hotovo.
Opřu smeták a vycházím opatrně na skluzavku před dům. "Dědo, chtělo by to i posolit!" Vzduch je tu čerstvý. Jsem svou sklepní prací přece jen uspokojen?
"Dědo, tak ty sklepy už mám."
"Fajn!" A jsem pochválen skoro za nic, vždyť mi podlaha připadá skoro táž jako před chvílí. Ale "holt splněno". Mám plus as hvězdičku a na řadě vstupní dlaždičky, ač já i tchán dobře víme, že budou brzy opět zašlapány. Zametám je. Tchán si bohužel nenechá vymluvit, že vzápětí vytře sám. Musím jen prý držet dveře. Ty mezi vchodovou a výtahovou částí vstupní chodby, to asi aby vše setřel bez zastávky a pohodlně, až bude rutinně rozjetý... Pokorně tedy držím kliku. A přemýšlím. Proč jen neumím být před tchánem aspoň trochu nepokorný? Protože je o tolik starší?
A proč před ním často neumím být ani samostatně myslící "vojín"? Podceňuji snad JEHO selský rozum? To přece ne. Naopak toužím, aby mi co nejvíc rozuměl. Ale sám ho chápu... jen vzdáleně. Ale "rád bych ho měl rád". A to je, věřme, hlavní.
Tak moc rád, jak on by si to přál. Jenže vztah začíná komunikací a společnou tematikou, a já doma skoro pořád čtu, ba "študuju", zatímco on ovšem skoro vůbec, a ani bych to po něm samozřejmě nemohl chtít... Anebo já kvůli všem svým steskům přece skoro stále sním - a nejen doma. Flaubert už tak radil. A on... Ale ne, nesmím tohle kritizovat.
Či snad mu život je opravdu jen žebříkem z peněz, cestou sestavenou pouze ze zcela praktických příčlí?
Možná ano, ale je-li to tak, pak zcela právem, ujišťuji sám sebe...
Kolik vyděláváš, na tom přece vždycky svět stál! A jen dětem občas někdo zalže, že "jsou i vyšší hodnoty". Pchá. Nějaká citová kniha takto mate... ještě nejspíš... Nebo film si tak neuvěřitelně dovolí mladou generaci mást. Na chvíli. Ale pak zas boj. Honba. Sex a city JAKOBY.
Vtom okolo nás projdou dvě nájemnice. Očividně matka s dcerou (ta velmi hezká). "Vás taky vidím jen šůrovat, pane Volák," zvolá ta starší a obrací se k dceři. Dí - a věřím, že ne se skrytou ironií: "To je přece ČLOVĚK, tenhle pan Volák."
Smějí se, vyjíždějí výtahem a mizí v kterémsi patře.... Vánoční nákupy skončeny.
A zrovna tak má své naštěstí UTRUM i náš společný úklid - zdravý toť rituál. A je dobré, chápu, že nás tu vidělo v pohybu dostatek nájemníků... oba... a že já je všechny slušně zdravil. Tchán se zdá spokojen.
Já sám akci beru jako nutnou oběť a úlitbu konvencím..., ale pod pojmem práce se i nadále má podle mých idealistických představ provozovati cos daleko víc tvůrčího... A smysluplného. Nebo ne?
Snad mi to za pár dní vyvrátí sám Václav Havel ve svém projevu. Nevím.
Ale jsem si jist, že hned po obědě absolvuji s tchánem, tchyní, se skoromanželkou a se synkem první z řetízku návštěv. Ne, nikdo mě samozřejmě nenutí. Ale chci.
Když už jsem tady.
Tedy číslo jedna. Přijíždíme na sídliště. Vím, že půjde o mladý pár s jedním synem. Tedy jako já a Lída. On, opravdu dobrý policajt, shlíží už z okna, a sotva náš dědeček zaparkuje, hrne se za svou ratolestí na nedalekou bobovou minidráhu, jenže náš ani ne tříletý chlapeček je na podobné zábavy a ledovky ještě malý, a tak už po pár zasvištěních na bobu dáváme vale ladovské zimě... Sníh sice padl na Vánoce poprvé po pěti rocích...
... ale já si tam nahoře v teplém bytě zajdu radši do dětského pokoje... I toť azyl.
A lepší než sklep. Pozor, jsou tu totiž knihy.
Navíc ta místnost přetéká hračkami. I drahými, i tradičními. Rubikova kostka, myš na klíček, barevné šipky, hromady lega a jú, těch obrázků! Na čelní stěně pokojíku roste ohromná, košatá, plody obsypaná jabloň, sama v polích. Anebo to za ní začíná sad?
"Nádhernej plakát!" Stanu skoro pod jabloní. Takřka v jejím stínu... A tu se všechno zatočí!
Zdalipak také Ivanini zlatí zlobílci mají V TOM SVÉM paneláku zařízen díky rodičům nějaký podobný dětský pokoj? chtěl bych vědět...
Nu, asi mají, jak by neměli, a ta svůdná představa mě vzápětí pohltí ústy obří jabloně. Celého. A strom mě vsává až do svého kořání. Jsem zámotkem, zatímco v dáli si dospělí tlumeně povídají. Zatímco tlachají, tak já tady píšu v duchu povídku.
Zde v pokoji jejích zlobílků.
A jak píši a sním, rozrůstá se mohutně ta nyní už Ivanina jabloň za mnou. Neboť nemohu tady přece plakat steskem, to proto píšu, a uvnitř pod kůrou, tam ve dřeni toho stromu, v pevném kmeni tohoto příběhu... je dětství.
Však tehdy jsem si (hlavně vždycky před usnutím) musel už také bez přestání vymýšlet. Své světy. A byl jsem k tomu přímo nucen, i když ne ještě Ivanou... Nevím čím!
Takže píši a v tom snu jsem také na návštěvě, jenže ne zde, ale u těch, které bych jednou navštívit opravdu chtěl. Aspoň jednou. Než umřu. A fajn - a jako bych je zase viděl... Oba. I to jejich svérázné sídliště. Vinice zvané. A v dáli v oparu, až tam za jabloňovým sadem, rozrostlé město Oz, respektive další kolonie, Sylván... Ale zpátky. Ve vrcholku jednoho z domů žijí jako ve vrcholku jabloně i dva zlobílci a říkejte si, co chcete, ale každý člověk je jedinečný, nezaměnitelný a nenahraditelný, já to tak aspoň cítím. A tak i oni. A tak se stala pro mne už před lety z nevyjádřitelného důvodu "jedinou" i jistá paní Ivana, jejich matka.
Prý že jen právě ona, jsem připraven tvrdit každému. Navždy. Ivana - má Laura jaksi. A dovedu tu historii jedné všední lásky svým chabým mozkem vždycky na chvíli... ano, i jaksi vtlačit do pozadí, až tam do onoho sadu z obrazu, jenže v srdci, v tom cédéromu zůstalo vše zalito štěpařským voskem.
Já blázen tenkrát uvěřil bláhově, že jsem stvořen jen pro ni. A fakt, že už je vdaná? Hrál roli, hrál. Ale jen právě roli... Pusť rádio!
"A náhle byl jsem zase s tebou... tam někde za městem ve stínu jabloní..."
Zněl líný song, ale já totéž cítil. Proč neskryl jsem už tehdy city?
I když co vím, vždyť možná by Ivana zůstala stejně odmítavou, i kdybych se tenkrát choval adekvátněji. Dnes každopádně mlčí. Už je to jedno. Asi. A život doteče... Ale ona žije aspoň v mých snech svůj imaginární, druhý život... a jen právě tam a mezi mraky nad sadem... ji smím občas navštívit. I představuji si ji ne andělskou, ale činnou. V práci... Anebo vidím jako voyeur přímo ten jejich byt na sídlišti, ano, ten, na nějž oba tak zodpovědně šetří, aby si ho od státu odkoupili. Tak jako že tam přijdu: "Ahoj, vy dva."
"Čau, Lorenci," řekli by. Drin! vtom... Toť zvonek. Trhá mě ze snu jako krab. "Kdo je tam?"
Aha, to přicházejí nějací vaši známí, Ivano a Ivane, a KLETĚ! myslím si. Kdybyste tak vy dva jednou žili úplně sami (a to je už také jen můj sen), úplně sami, zcela i bez příbuzných, totálně bez přátel... Jó, to bych vám pak třeba konečně směl i pomáhat, jak si rád představuji. A chce se mi zbrkle utéct před tou JEJICH návštěvou (ach, jistě to bude nějaký pár). Stojím tu ještě, trčím, ale... Uteč, Lorenci!
Protože nejsi hoden jejich přátelství! zkouším to sám na sobě s masochismem. Zdrhni, páč jsi příliš osamělý, než abys byl hoden... Chvěji se jako jabloň. A UTEČ! ZMIZ! zní mi ten můj kolovrátek vlastního mozku zvonečkem v uších. "Prchni před žárlivostí, mohla by vylézt. Boj se citů, boj!"
Ivana a Ivan koukají zatím na mne trochu v rozpacích.
"Kdo to zvoní? To budou Hodlovi. Znáš je, Lorenci?"
Vrtím hlavou.
"Tobě, Lorenci, ta návštěva nesedí, co?" Tak pravila Ivana.
"Nijak zvlášť."
"Tak víš, jak to uděláme? Schovej se, milej Lorenci, jestli tedy chceš, tamhle do pokoje našich zlobílků. No jo, nedělám si legraci. Ano, schovej se tam na chvíli před nimi. Před těmi našimi hosty."
Řekla úžasná Ivana. Či řekli to oba? V tomto mém sladkém snu?
"Udělej to! Ale opatrně. A my TY DVA zatím nějak odbudeme." Zasmála se, moc hezky...
"No tak holt dobrá," dělám si z toho všeho jakoby trochu legraci, ale Ivan mě už postrčil směrem k úkrytu. Odcházím tedy do už předem mi tak milé skrýše a nelžu sám sobě, když vím, že opravdu, NA MOU DUŠI žárlím. "Strčte mě tam jako do kufru!" Ó, jak krutě dospělého! Strčte mě, ale ne do přístěnku ke Kafkovi, nýbrž do dětského pokoje. Alenka v kraji divů i Petr Pan; a ctění Hodlovi, až vejdou, určitě tu nebudu. Naopak by žárlili na mne! O tom jsem přesvědčen přímo paranoidně, vážení. Ne, nesmí mě zde u vás potkat, to se radši převléknu za Harryho Pottera. Ó, jak NECHCI je potkat. To, Ivane a Ivano, radši cokoli předstírejte, ač předstírat je ošklivé. To radši amatérské divadlo hrejte ve stylu, "jako že jsme v bytě sami, a ne s tebou ve třech, Lorenci, a ty zmiz do své tůně... A omyj se tichem."
Ano, a tak jsem skryt. Najednou. V bezpečí? Rozhodně tak zůstávám mezi hračkami, asi jako Robin Williams v jednom filmu (Hračky), a za dobu svého čekání bych mohl přečíst i všecky dětské knížky vyskládané zde v poličkách jako konzervy... a mohl bych si sám se sebou zahrát i všecky ty hry. Člověče, moc se nezlob a Na válečné stezce Siouxů. Dámu a pasiáns. A jen se vybavujte! Najdu zatím (tamhle za závěsem!) skrytá dvířka do země Narnie, jo, do té od spisovatele Lewise, a bude tam lev Aslan a bude tam zlá zimní královna... A děti.
Však věnoval jsem kdysi Ivaně právě tyto knížky, to když se mnou ještě mluvila, a pak jsem jejich zpracování i zahlédl v ranní televizi. I upozornil jsem milou mi Ivanu na onen ranní seriál a uslyšel z jejích rtů ono nekonečně sladké: "No jo, Lorenci, já o tom vím. Dík, ale kluci už se dívají a... A poznali to."
POZNALI TO, řekla.
Na slova ta sotva kdy zapomenu, vždyť v tu dávnou chvíli jsme si byli nejblíž, já to tak cítil, a nedivte se mi tedy, že na ryzí časy, kdy svítilo sluníčko, aspoň rád vzpomínám... a že sním. A až právě ve snu ti dva malí kluci ke mně do pokoje vklouznou, přijdou za mnou a opakuje se vlastně uvítací rituál dospělých, jen už s novou generací. "Ahoj!" "Čao!"
Poslali je sem rodiče? Asi. Když chtěli zůstat sami. Ve čtyřech s návštěvou. A tak si hrajeme, avšak okoral jsem poněkud, jak zjišťuji, a tak mě Ivanini a Ivanovi synové musí mnohé znovu učit a já jim za to pilně vykládám příběhy. Tak inspirován, tak šťasten... Tak zapálen, tak podnícen jejich zájmem, jejich otevřeností. Na rozdíl od většiny "dospěláků" (jak nás nazýval pan Foglar) jsou totiž posluchači pozornými - a obrazotvornost ještě oceňují... A když jim povídám, tak má slova jaksi zvučí a ta jabloň vždycky začne šumět. ŠUMNÁ jabloň...
A jest to jako závaží. A věru že moc dobrá protiváha hlaholu návštěvy, neboť tam dál v bytě opravdu občas zaslechnu hlasy, ale zde? Je opravdu tůň. Narnie. Lemurie. Salingerie. Země Oz.
2. Tak ahoj, Jerry, a napiš
Jenže to celé je ve skutečnosti úplně nemožné.
Vždyť k Ivaně se v reálném životě... zkrátka neumím hornicky propracovat. A když se snažím, jsem zasypáván. Sutí. Jako červ. A ne a nedokážu se k Ivaně ani o píď přiblížit. Vždyť neumím ani najít jediné místečko na celém světě (ba ani ten dědův azylový sklep), kde bych s ní pobyl... i jen minutu sám.
A Ivan? Ten mě přímo bije, vážení (abych si dětsky postěžoval)... Tedy když mě potká. Jo, poprali jsme se párkrát, ale stejně ho pořád musím mít rád. Když mu rozumím. A jeho hledisku. A koneckonců, čte Vonneguta a na Dietla taky nedá dopustit.
Ale vážně. I Ivan se v praktickém životě (tak jako můj tchán) řídí obecnými zvyklostmi. I on sehrává partie sestávající z rituálů. Denně. A proč? Jen aby přežili jako rodina? Ano. Vím to.
Ale třeba takový Schelinger, zpěvák, to byla jiná. Podle mě zemřel, aniž by se něčím podobným kdy nechal spoutat.
Nu, a jeho skorojmenovec Salinger dodnes hovoří o TÉ ŠAŠKÁRNĚ. Ale hovoří z krytu. (Ahoj, Jerry, a napiš - a co nového s rodinkou Glassových?)
A smysl prý má jen zachytávat v obilí pobíhající, pískající, rozdováděné děti, jež se míhají a kličkují na udusaných pár metrech BEZPEČÍ mezi rodiči svými... a třeba nějakými jejich důvěrnými přáteli.
Jenže to se mě netýká. Jsem už dávno ne plyšovou, ale ztvrdle plechovou (tak jako v té knize Oz) hračkou dětských pokojů své vlastní mysli.
A JSEM, ALE SNÍM! jak stálo jedné dívce na triku.
A chvála bohu, že snad opravdu každý zůstáváme hlavně tím, nač po celé dny nejzarputileji myslíme.
A jsou to ostatně jen sny - a láska? Je čin.
Tedy podle některých názorů. ČIN. Avšak čím jsem byl k těm svým Glassovým, tedy k Ivanovi a Ivaně, upřímnější, tím jako by mě víc ignorovali... a odstrkávali... a daleko, až tam do jiných pokojů světa. I ztratily se mi jejich hlasy. A proč se tak chovali? Jen že mě dost neznali?
Nechtěli ani znát? Nevím, ale do melounů, do žen a do Lorenců se opravdu nevidí, a "holt asi mají lepší přátele", říkávám si vždycky smířlivě, vždyť to zní tak logicky! A jen se mi nikdy nechce uvěřit v jistý rasismus snad celé přírody - a i Nietzsche třeba tohle věděl, ale já odmítám, ignoruji tyto principy hniloby. Nechci pochopit, ač zejí. Ač jsou tu s námi a běda, poněvadž všichni lidé jsou si od své vlastní přirozenosti... navzájem nerovní.
Ale co. Mám snad rozškatulkovávat sám sebe někde před surreálným zrcadlem? Proč by. Na měřítcích teploměrů to stejně nic nezmění a intenzitu žádných citů nezměříš dozimetrem.
"Láska neomlouvá neomalenost," jako bych slyšel.
Ani přímočarost. Přílišnou. Mou. Zoufalou. Ze srdce ale vytrysklou. A tak i já, pane Salingere, tak i já ve finále klesám. Prohrávám. Zkroušeně odcházím z amatérské scény. Skláním hlavu před obyčeji. Však jsou smrtící.
A kdo tvář neskloní? Tedy snad kromě vás, Jerry, a těch několika posledních... A já? Odcházím? Ne, padám jako hruška.
Sypu se jak ta jablka z Ivančiny jabloně. Z té, v jejímž stínu nemohu s Ivanou spát. I smolím aspoň v duchu řádky nových a nových dopisů adresovaných nejen tobě, Jerry, nýbrž i jim... A zatímco sním, jsou mi zde v dětském pokoji REÁLU hrdě ukazovány hračky. Docela jiným "klukem z žita"... Ale pálí, že podobně by mi své zábavy předestřeli I TI PRAVÍ... I TI SLAVNÍ.
Ivanini zlobílci... Ale za chvíli vyrostou a bude navždycky pozdě!
"Tohle je na setrvačník?"
"Na baterie!"
Hladím všecky ty mechanismy. "Chci vidět kolečka točit," cituji Hýtu a Batula. Zůstávám a chci žít. Ale v tom pokoji.
A naštěstí také zůstávám psavcem. Chvála bohu. A proto mě zaujme spíš než superauto tamhleten ústřižek bílé čtvrtky... Ano, ten, na který si můj malý hostitel nakreslil vlastní vánoční pohlednici. Obracím ji a mnu v prstech a čtu to, co hoch (i jeho mám rád) už začal psát... ale nedokončil.
"Jardo," povídám, "ale tady na konci se píše měkké."
"To je jedno," vyštěkne skoro.
A nejen dětem je dnes "jedno" ještě mnohem víc.
3. Ivanina jabloň
Nazítří pak další ze svátků vánočních... a tedy i další návštěva. Tentokrát jest terčem náletu ne věžák, ale rodinný domek. Skryt na vsi. Přijíždíme, ale před stavením už tři auta. Nicméně jsme z okna vítáni. Vystupujeme z auta a pak po schodech. Má tchyně už předem bystře odhadne, ve které části domu kdo bude usazen. Následuje nové vánoční vítání. Sedání si. Nabídky. Řeči. A že o ničem? Nu, o něčem snad přece.
Jen se však nikoho nedotknout... Jen dnes pryč se závažnými tématy, to radši okomentuj kulisu stále puštěného televizoru (je pro jistotu zapnut), nu, a ještě že máme ty děti. Zlobílci bývají při takovémto mezigeneračním sletu vždy prima společné téma. Na chvíli zkrátka zapadám do normálních kolejí...
Nazítří se ale u Lídy probudím v obvyklém splínu a zdá se mi jediné: Tápu zde už čtvrtý den. A mučí mě cosi. Jakási prázdnota. Stesk. Nenaplněnost. Pocit, že jsem na nesprávném místě. A už také nevím, k čemu upnout mozek, a nečekám ani už, že poslední z řetízku formálních návštěv mou depresi rozptýlí.
A pak další vesnický domek. Je zvenčí opět jaksi řadový, ale zato uvnitř... Asi osmadvacetiletý majitel - soukromý to podnikatel vydělá i sto tisíc měsíčně a tchán mi to ovšem po celou dobu návštěvy předestírá jako perský koberec. Takže ještě že zde mají tu malilinkou holčičku.
Sotva půlroční andílek leží bezbranně na stole v zavinovačce a už má spoustu vlásků...
"Je to Adélka."
Chytím ji. Na vteřinu. Zlehounka. A zase pustím. A ještě chvíli možno žasnout. Pak už jde ale Adélka spát a my si sedáme k čaji. Televize i zde puštěna, ale decentně. Vůbec vše zde decentní, až na tchána, který má nadále jediné téma: kolik že vydělává tento syn jeho sestřenice.
Bohatství ale velmi často bývá jaksi vykoupeno. Vím to. A náš hostitel se živí rozvozem zeleniny a jen za poslední půlrok měl dvě autonehody. Na čele ještě jizvy. Zle se mu i vzpomíná na událost pár let starou, kdy jeho bratr zabil na motocyklu přítele a spolujezdce, aby se pak po celé měsíce (až do vlastní sebevraždy) trápil.
Než na to myslet, radši si prohlížím zelinářovu milou ženu a pak jejich novou digitální kameru. Tchán vyžaduje nafilmování vnoučka a zelinář z videa pouští svou dcerku, která se plácá ve vodě, a obrovská obrazovka televizoru umístěna v předpisové vzdálenosti, a když tu minule můj syn nešetrně vrazil do dveří, upozornil nás později tchán, kolik desítek tisíc stály. Pokračující, nezastřené pochlebování je naštěstí zelinářem bryskně tlumeno. Mne to stejně drtí.
"Ale ať je ti přáno," končí tchán, "a přál bych ti ještě dvakrát tolik peněz vydělávat, když jsi tolik pracovitej a když fakt makáš od nevidím do nevidím. Když tak dobře zajistíš rodinu, obdivuji tě!"
Což mně říct nemůže. Škoda.
"Jenže vůbec mě to nebaví," zachraňuje vtom náš hostitel jaksi po česku situaci. Vždy vypadá lépe, když se postaví po bok úspěchu i doprovodná negativa, je ale zvláštní (připadá mi), že sám teď - na rozdíl od příhody s návštěvou Hodlových v mém snu - už nijak nežárlím. Anebo přece trochu?
I představím si slova muže odvážného, která však nahlas z úst nikdy, nikdy nevypustím...
"Zajistit rodinu? Jistě. Fájn.
Ale... mimochodem... Rodina jako taková jest nejen podle mého názoru i hlavním zdrojem všech duševních poruch lidstva. Čímž myslím hlavně schízu. A funkce rodiny se mi zdá ve skutečnosti pěkně tyranská, nemyslíte? Despotická. Vše utlačující... Povídám vám, že SKUTEČNÁ funkce rodiny je totálně umrtvující a že každá rodina do sebe navíc hrůzně VCUCÁVÁ všecky momentálně panující mocenské struktury - zatraceně, copak vy to nevnímáte? Jste tak slepí?"
"Přežilo se to?" zauvažuje vážně zelinář.
"To netvrdím, ale já sám... Radši píšu."
"A o čem?"
"O tom, o čem psát zkrátka musím. A to mě baví. I když, uznávám, mě pekelně štve, když dostanu za celou knihu přesně jednu dvacetinu tvého celoměsíčního výdělku, ale já vím, takový už je svět."
"Opravdu jen dvacetinu? Mého měsíčního výdělku? Za celou knížku? Hm, tak to holt musíš psát víc o tom, co lidi opravdu zajímá."
"Jenže lidi už nečtou."
A máme OBA pravdu, a tak jsem rád, že k rozhovoru nedošlo. A že celý ten čas mlčím. Vždyť tchán se chová, jako by mé knížky ani neexistovaly. To jeho sklepní azyl jde asi spíš ohmatat - anebo nákupy. Ty existují stokrát víc. Chová se někdy, jako bych neexistoval ani já. Jako bych byl mrtvý, připadá mi. A SMĚL navždy zůstat.
A víte, co je na tom nejhorší? Že má pravdu. A nejen svou. Protože ten, kdo dost nevydělá, neexistuje. Aspoň tedy pro tento náš skutečný svět. Skutečný v uvozovkách... A tak ani Ladislav Klíma třeba neexistoval. A cítím-li, že existuji, když píšu, jsem ve skutečnosti už mrtvý. Tedy v okamžicích onoho snění, není to tak? A tak se nedivte, když vám říkám: "A KÉŽ smím tím mrtvým zůstat. Dovolte mi!"
A jen se mi zdá zvláštní, milý Jerry (když už ti píši tento dopis k osmdesátinám), jak jsou někteří naši spoluobčané celičtí sestaveni jen a jen právě z rituálů. Konvencí. Pouček. Z VNĚJŠKU.
Z šaškáren. A jen se mi nelíbí, jak se slovo "povinnost" mnohým stalo babiččinou krabičkou, jejíž obsah tam někde na počátku, asi v hloubi svého mládí, neprozkoumali úplně správně. Dnes možná taky rádi usnou tam ve stínu jabloní za městem, o to nic, ale kolik toho skutečně dělají podle hlasu vlastního srdce?
Anebo se mýlím?
Vím, Jerry. Nesmíme se řídit jen a jen kormidly citu a intuice. Ale víc než hrozná bude budoucnost, kde se budeme místo srdcem řídit už jen předepsanou formulkou o srdci... a pak už ani tou ne, až vše nadbytečné odpadne jako poslední suchá haluz jabloně. Jak shnilá jablka, až skončí celý svět...
Jenže já tu, Jerry, beze snů scházím. A když někdy (běda mi) potkám člověka, jehož prázdnota jako by mi odhalila celou prázdnotu světa, toužím po jediném... Abys mi dotvrdil, že světů je několik. Přinejmenším tolik, co lidí.
Třeba ten tvůj svět! Anebo i Saroyanův. A Schelingerův...
I věřím, že jsme tu, abychom jejich zdánlivou prázdnotu vyplňovali, a že svět každého z nás bude takový, jaký mu kdo dáme obsah... Až snad na to, že skoro v každém z nás už bývá něco mrtvého. Ale ve mně kdysi neodumřelo totéž, co v tobě, víš, a tak si nerozumíme, to proto ne. A z mého hlediska jsi napůl mrtev, zatímco z tvého jsem na pravdě boží zase já. Úplně. A tak se to střídá. A tak hledím dál "zadumán v dál", a tak i proto sedávám v duchu znovu a znovu v onom dětském pokoji pod Ivaninou jabloní...
A jistě mi uvěříte, že je mi tam nejlépe.Vždyť s dětmi se dá i roku dva tisíce dva hovořit, vždyť s dětmi se domluvíte vždycky. A ty poklidné hlasy dospělých? Za dveřmi! Tak kdepak jsi, pokoji srdce? Kde vězíš schován, ty jabloňový pokoji jejích zlobílků?
