OBRYS kmen
Číslo 14
Příloha internetového Obrysu - Kmene
1. prosince 2003
NORMÁLNÍ SVĚT
Ivo Fencl

1.

   V pondělí přijela do práce jako obvykle v 7. 30. Zaparkovala až za rohem, kde bude stín. Zamkla auto a cvakala ve střevíčkách do kanceláře, kde měla být celý týden sama. To není NORMÁLNÍ, aby měly účetní, sekretářka i Jiřina dovolenou současně! pomyslila si. No, ještě že mám toho šéfa. Nahlédla do jeho kanceláře. Ještě tu nebyl, přijede až v osm. Šla chodbou do kuchyně a potom do výrobní haly, kde bylo vždycky dusno. I chodba měla neodmyslitelný pach, který by jí Eva docela ráda odpustila. "Ahoj, Zbyňku!"
   "Ahoj, Evo!" usmál se skladník, který taky dorazil před chvilinkou. Eva zaregistrovala i ostatní lidi v hučící hale, ale věnovala se ráda jen jemu. Hovořili spolu a po chvíli vyšli zpátky do tišší, dlaždičkové chodby. Zbyněk za sebou dokonce zavřel dveře. Nikdo jiný tu teď nebyl. Zvolna se s ním vracela ke kancelářím. V kuchyni se zastavila pro kafe. Nakonec došli až k ní, kde to bylo útulné. Zbyněk jí cestou všelicos vyprávěl a netýkalo se to jen práce. Nakonec se posadili proti sobě. Pili kafe, otevřeli si okno. Jak seděla, cop jí ležel vepředu na nahém rameni. Měla drobné pihy na oblých, opálených pažích. Zbyněk cítil, jak jí voní kůže. Ten den si také vzala džínovou sukni, ne až ke kotníkům. Nakonec už se blížila osmá a Zbyněk vstal.
   "Má co dělat Lorenc?" zeptala se Eva, když už byl ve dveřích.
   "O to se postarám."
   "Hodnej."
   Sklopila oči k papírům. Ale Zbyněk byl snad až moc hodný. Zvesela dodal: "Ono ho to tu bez tebe nebaví."
   "Jak to?" zvedla hezké oči.
   "Jak jsi měla v pátek dovolenou, říkal mi to."
   "Ten toho napovídá."
   "Ale byl i vzteklej. Rozbil dveře."


2.

   V devět hodin šla Eva halou od stroje ke stroji. Minula i Lorence. Aby ji vůbec mohl pozdravit, musel zvýšit hlas. Vzteklého si ho představit nedokázala. Ani nějak moc vzrušeného. Absolvovala okruh a stála zase u Zbyňkovu stolu. Ale Zbyněk někde běhal. Na chvíli si sedla. Lorenc k ní toužil přijít a NORMÁLNĚ s ní aspoň chvilku hovořit, ale nepřipadalo mu, že o to Eva stojí. Tak pracoval dál, a když zase odešla, přemýšlel, za kolik hodin se vrátí a proč sám sebe tak mučí. Nakonec přece vyšel na chodbu, ale Eva už tam nebyla. Nejdřív se chtěl vrátit, ale pak došel až ke kuchyni a Eva si tam kupodivu dělala další kafe.
   "Někdy hraju se Zbyňkem pinčes," řekl Lorenc (přeháněl, hráli sotva párkrát), "a posledně mě napadlo, že bych chtěl, abyste hrála taky." "Aha." "Nebo čtyřhru. Vy a Zbyněk a proti vám jen já a pálka."
   "Jen vy a co?"
   "Já a pálka."
   "To je blbost, ne?"
   "Chtěl jsem říct já a vaše nejlepší přítelkyně. Ale tu neznám."
   "Aha." Chtěla už jít. Moc ji nepobavil.
   "Mimochodem, koukal jsem do horoskopů na znamení Váhy a stálo tam, že jste katalyzátor. Je to pravda?"
   "To musej posoudit jiní." A šla. Předběhl ji, aby jí mohl aspoň otevřít další dveře, a protože na chodbě nikdo nebyl, řekl: "Víte, že bych s vámi chtěl být víc sám?" Pronesl to schválně hodně nevinně a rovnou pokračoval: "Možná bychom si měli aspoň tykat. Nebo vy mně. A občas mi říct Lorenci. Toužím po tom." A pustil dveře, když jimi prošla. "Vaši autoritu by to jistě nesnížilo," doprovázel ji až ke kancelářím, ale před nimi se zarazil. Eva občas nerozluštila, kdy mluví vážně a kdy žertuje. Přesto řekla: "No tak jo. Tak si tykáme."


3.

   Lorenc byl velmi šťasten, že s ní tak dlouho mluvil, a zatímco pracoval, představoval si ideální verzi světa. Ráno přijel do práce a v půl osmé i Eva. Po chvíli se jako obvykle ukázala na hale, a protože tu Zbyněk zrovna nebyl, sedla si zase na jeho židli. Cop jí úhledně ležel na zádech a Lorenc k ní toužil opatrně dojít a říct (třeba): "Když máš rozpuštěné vlasy, je to romantické, ale cop, tak ten je sexy." Přál si také sklopit oči k Eviným kotníkům a dodat (například): "Tyhle boty ti tak sluší, že bys v nich snad měla i spát." Byl totiž vzrušený. Přitahovala ho a zřejmě ji opravdu miloval. A přece nic z vysněného neudělal. Neřekl. Proč ne? Nemusel. Byl to sen, a tam Eva najednou sama vstala... a šla k němu. Přestal pracovat. Taky jí udělal aspoň krok v ústrety.
   "O víkendu jsem přečetla tvé povídky. Konečně jsem se k tomu dostala. Líbily se mi. I básničky. Pro kohos je psal? Pro tu Ivanu?"
   "Ale nikdy to nechtěla. Nikdy se mnou už nemluvila od chvíle, kdy jsem jí řekl, že ji mám rád." A tak se totéž bojím říct i tobě!" věděl.
   "Ale v povídkách jsi její přítel. Dokonce jich obou," představila si Eva Ivanu a jejího manžela jako milý pár a Lorencovy vysněné kamarády. "A všichni se k sobě chováte moc hezky."
   "To se nikdy nestalo. Proč bych o tom jinak psal?"
   "Nevěřím ti. Vždyť dokonce popisuješ, jak se spolu koupete."
   "Jenom jsem si to tak vysníval."
   "Ale to jezírko opravdu existuje."
   "Ano." A to věděli oba. "Tak by ses tam se mnou mohla vykoupat ty."


4.

   Eva odcházela z práce až po šesté, což bylo časté. "To jste tu každý den hrozně dlouho," řekl jí už kdysi na začátku Lorenc. "To bych radši nedělal nic."
   Ale jemu samotnému to v práci najednou nepřipadalo jako věčnost. Už se nenudil. Od chvíle, kdy přišla Eva a poprvé se na něj usmála, ho to tam dokonce začalo bavit. Těšil se na každý její příchod do haly. Nicméně s vlastním chozením do kanceláře to nechtěl přehánět. Stačí mi, že vím, že tam jste, jen kousek ode mne, řekl Evě. Ta to pokládala za žert. Uteklo pár týdnů, než pochopila, že on myslí žerty vážně. Některé. Třeba i teď. Stál u hřbitova, přesně jak jí slíbil. Tak tedy přibrzdím, no... A vzala stopaře.
   Hřbitov jim mizel ve zpětném zrcátku. Lorenc seděl vedle ní a řekl: "Nikdo nevíme, co bude, ale jiný spisovatel už nebude. Tedy ve tvém životě, Evo, nemyslíš?"
   Ne, nezdálo se mu pravděpodobné, že by se ještě nějaký našel. Jí taky ne. Problém vězel jinde. Lorenc sice BYL spisovatel (a dokonce moc dobrý), jenže v době, která už nečetla. Co mu bylo platné, že mu vydali knížku, když mu Ivana nikdy neřekla ani "mně se to nelíbilo"? I tak dál věřil, že ji bude milovat do smrti. Oba je mám rád, přesvědčoval se také. Akorát že to nepotřebují, no, ale proto se na ně přece nebudu hněvat. "Tady je ten lom," přestal vzpomínat. "Zatoč doprava."
   Dojeli lesní asfaltkou až k závoře a Eva chtěla vystoupit, jenže kluci dávají holkám ruce na kolena. Už dřív jí říkal, že má hezké nohy, a teď by ji chtěl dokonce líbat. A nejen na kolena. Na krk. Na ústa. Vzal ji za ruku a aniž by se svlékl si položil její dlaň na ztvrdlý penis. Líbal ji i na ramena a kousal ji, i když jemně. "Víš co taky bylo v tom horoskopu?" zeptal se. "Váha, v lásce pasivní."
   "Ale to já nejsem," řekla Eva.
   "Jsi. Ale mně to nevadí."
   "Ne? A jak bys to dělal?"
   "V posteli?"
   "To máš jedno kde." Sama si představila horkou písečnou pláž (ačkoli okolo jezírka před nimi leželo ostré kamení). "No? Jak bys to dělal?"
   "Svlékl bych tě." "No, to předpokládám." "Pak rukou." "A umíš to?" "Nechal bych si radit." "A jak dlouho?" "Tak hodinu?" "Jako by to byl celý den," vzpomněla na svou dlouhou pracovní dobu. "A dál?" "To by přece stačilo."
   Zarazila se. "Vlastně ano."
   "Tak vidíš. Pak bych tě zase oblékl."
   "Natahoval bys mi třeba i punčochy?"
   "Na pláži?"
   "Vždyťs říkal v posteli."
   "Jenže ty si představuješ pláž."
   "Jak to víš?"
   "Protože tě miluji."

Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
Optimalizováno pro Internet Explorer 4.x, rozlišení 800x600
© 2002 Obrys-Kmen