(Pravdivá povídka z jedné pošty)
IVANĚ se její nový přeliv dvakrát nelíbil. Vlastně ani třikrát ne. Stála krásná - ale zachmuřena - v práci, tváří v tvář stěně s přihrádkami na dopisy - a třídila a třídila. Noční směna se žvýkačkově táhla, ale Ivana měla tyhle "aktivní noce" na poště koneckonců ještě nejradši. Třídila psaníčka milostná i erotická i normální a walkman jí do uší odťukával rychlé brejky. Sting hezky zpíval. Ivana mu naslouchala, ale stihla velepozorně sledovat i všechna směrovací čísla a adresy míhající se jí před očima. Pracovala s rutinou, měla rychlé prsty. Zručně sklepávala obálky do úhledných paklíků a vzpomínala nyní i na příjemnou kanastu na chalupě... s přáteli.
Pošta v noci, pošta v noci. Kazeta ve walkmanu dohrála. Nastalo ticho.
Ivana byla už dávnou absolventkou jistě poštovní školy a považovali ji za jednu z nejšikovnějších zaměstnankyň nové velkotřídírny dopisů a balíků v Plzni-Křimicích. A nejen to. Mnozí kolegové Ivinku právem pokládali i za pošťačku ze všech nejhezčí. Měla něco v očích a prach to zaručeně nebyl. Každému připadala jemná a samostatná a nebylo těžké se do ní rychle zamilovat. Nebo si aspoň sednout za její útlá záda do listovní třídírny a zadrnkat na kytaru Angie. Sám bych jí rád zpíval, ale poslední dobou času na sny ubylo. Pošta v Karlových Varech byla zrušena a práce zde v Křimicích úměrně tomu narostla a přicházela v návalech, ó, zvlášť vy NOČNÍ návaly! Snad jenom paní Ivanu nikdy nevzrušily.
Ivanu vůbec vzrušilo máloco. Bylo jí už skoro třiatřicet a doma na ni po práci čekávali dva kluci, s manželem vlastně tři. Jednomu z jejích synů už bylo třináct. Myslela dnes při třídění na jeho školní úlohu, ale nezaostávala kvůli tomu. Při prudkých povodních psaníček dostávaly některé Ivaniny kolegyně psotník (kupříkladu taková slečna Zmatlíková) a jiné zas trpěly úpornými návaly krve do hlavinek, ale Ivinka nikdy nezažila nic z toho, stála u poliček chladně. Clint Eastwood by ji obdivoval. Ivana oplývala šarmem, ale byl to tichý a smrtelně nebezpečný šarm. Patřila k bytostem, kvůli kterým muži i páchají sebevraždy. Narodila se v dubnu - ve znamení paličatého BERANA ... a všechny Ivaniny vlastnosti taky BERANICI odpovídaly. Zmatlíková pokaždé zmatkovala, když toho bylo moc. Ivana jen prostě začala vždycky trochu rychleji hýbat ploutvemi, chtěla jsem napsat rukama, a pomyslila si třeba flegmaticky: "Tak já tu, lidi, třídím jak stroj ... a přitom jest psaní dopisů letos, roku dva tisíce, už dávno víc než staromódní. Aspoň nikdo, koho znám, už dopisy svým přátelům nepíše, leda tak ještě na internetu nebo z mobilu na mobil, ale to jsou všechno spíše vzkazy, než delší dopisy.
Tak JAK TO, že tu pod mými prsty TYTO TUNY POŠTY každej den plavou? Odkud se berou? A KDO píše?"
"Ivanko! Máš telefon!" Přerušila práci. Bylo to z domova. Na chvíli usedla ke stolu a naslouchala jakémusi výkladu, buďto synovu - anebo manželovu, nevíme, protože naslouchat s ní se skoro stydíme... Ivana mlčela, sluchátko na uchu, a jen občas prohodila nějaké tiché slůvko. Ona toho vůbec nikdy moc nenamluvila, hovořily za ni spíš činy - jako ve westernu. Naslouchala telefonu a řekla po chvíli třeba jenom: "A zapni pračku!" A dál naslouchala neznámo čemu. "Ještě brnknu mámě, Ivane. Lepší jsou ale černý." Mlčení. "Zatím odkrojit. Ne, jen tak nalehko." Zase dlouhé ticho. "Někdo se těší." Ivanino mlčení a pár po ní z kartace pokukujících pošťáků. "Nech to plavat." Další pauza. "Ne, už přestal." A ještě pauza. "Nikdy bych neotravovala." Po chvíli zavěsila, klidně vstala a pokračovala v třídění, jako by se nechumelilo. A ono nechumelilo! To jenom nováčkům a mně připadaly její hovory tajemné, to jenom takové Zmatlíkové se zdály přívaly pošty od aut přehnané. Ta nestíhala. Všechno ji bralo a vzrušovalo, šokovalo a mátlo. Ivanu ne. Ivaně již to zevšednělo.
A tak sama vymýšlela zpestření.
Asi aby to frajersky vypadalo, začala zrovinka teď schválně třídit jen jednou rukou - i to zvládala - a tou druhou ledabyle lovila z kabelky cigaretu. Ivana byla levačka a ty bývají v mnohém geniální, jak víme. I nyní mistrovsky třídila jen tak "od boku" - a kouřila, ne, zákazy pro ni neplatily. Měla výjimky. V ledasčem. Šéf si Ivanu předcházel, protože se mu líbila. A pak ho DOSTALA i svou výkonností a zručností. I dnes měla svůj den. Brzy stál okolo ní ani nedutající kroužek vyjevených zaměstnanců, kteří při pohledu na svou hvězdu prostě již nedokázali dál sami třídit ... a kteří už svedli... nu, jen se dívat. A když Ivaně cigáro "v tom fofru" zhaslo, zkušený Olda Šiml jí úslužně připálil.
"Ivanko, ty JSEŠ ale výkonná!" hlesla se vznešeným obdivem baronka Lída.
"Jó, ta naše holka vydá za deset!" konstatovala Jarka, která už měla před penzí.
A Ivanina nejbližší kamarádka Vlasta se jen spokojeně usmívala. Všemu přihlížející dispečer Pepa byl taky rád, že to "odsejpá", a Ivana třídila, až se hory zelenaly. Úplná serenáda. A zase jen kratičká pauza na telefon: "Ahoj, mami!" Pauza. "Já ti tu mateřskou školku závidím, já bych tam šla dělat hned!" A ještě pauza. "Tak dobrou, mami, a pohlaď za mě morče." Poslední pauza a smích: "Né, nebije!"
Ivana se vrátila k přihrádkám a najednou ještě zrychlila. A fííí! Precizní, dokonalý strojek jménem IVANA LITICKÁ se točil nesmírnou rychlostí. Obálky splynuly do jednolité čáry. A Ivana? Jen poklidně pootočila hlavu směrem k Lorencovi - jednomu to z přihlouplejších zaměstnanců: "Lorenci, podal bys mi ten černej kabátek? Začíná mi bejt pěkná kosa."
A tak to šlo dál. Brzy byly tři hodiny ráno a Ivana pracovala stále na "tři sta obrátek", jak se u pošty vzletně říkávalo. Začala sice znova třídit oběma rukama, ale to jen aby dispečer Pepa neřekl, že moc frajeří. Zadumaně při práci nadále šlukovala, až nakonec nedopalek vyplivla do téže přepravky, kam odkládala obálky s nečitelnými adresami. Aniž si po chvíli všimla štiplavého dýmu ... a aniž zpomalila, začala chroupat všelijaké ovoce. PŘED SPANÍM JABLKO! věděla. Chci zdravý chrup! Ráno se blížilo a oči se Ivaně klížily.
"Matroš došel!" vykřikl pak někdo z tumpachových čumilů. "Hoří!" zařval kdos jiný. Zmatlíková omdlela. Baronka Lída se ovívala vějířem. Ale ani požár nebyl tak důležitý jako veliké Ivanino vítězství nad kanálem La Manche, chtěl jsem říct nad přírodou. GÓL! Už nebylo co třídit. Byly čtyři hodiny ráno a někdo pracně hasil. Ivana se česala.
"Víš co, Ivanko," řekl zpocený Pepa. Dnes už můžeš domů, roztřídilas to za všechny."
A tak šla. ODEVZDANĚ.
Zbožně na ni čučeli. Olda, vzkříšená už Zmatlíková, baronka i Wendy Matějka a dispečer Pepa, ba i z Ivany zpitomělý Lorenc. Díval se na ni a bylo mu líto, že už je vdaná - ta bytost nadsvětelná, kterou dalo poště snad samo NEBE. Ó, ó PŘÍRODO!
Rychlá Ivana udělala doma se syny úkoly, aby obdrželi jednušky jak biče, a na další noc si uchystala tento závazek: třídit ještě rychleji. A předsevzetí poté vskutku plnila na výbornou: třídila dokonce na pět set šedesát obrátek. Že přeháním? Ale ne: VĚŘTE MI! Ostatní na poště už dávno nic nedělali a jen se okouzleně chodili dívat Ivaně na prsty. Ivaně na ruce. Ivaně na zadek. A Lorenc se o Ivanu jednou loktem otřel. Schválně? Kdo ví. Rozhodně však následkem toho uklouzla a spadla jak široká tak dlouhá do přepravky plné dopisů. V tom snu... Fuj! probudila se s velikou krůpějí potu na čele. Celé se mi to jen zdálo? Ještě že tak!
Rozhlédla se. Ležela sama doma v posteli. Pohlédla na usmívající se červený budík a ten ukazoval... "A jéje! To abych už upalovala na tu OPRAVDICKOU noční," vzlykla rozespalá Ivana.
Hezky se oblékla a jen se znova zachmuřila při pohledu do zrcadla, to když spatřila svůj přeliv. Chtěla být za nejsvětlejší blondýnku, která PROZAŘUJE SVĚTY, ale tohle ta kadeřnice "ňák přepískla", že... Stavěla se u internetu políbit manžela, koukla na už spící syny a brzy nato vyšla z domu - do chladu. Vsedla do opla. A již se coby "rychlá Ivana" blížila k poště. Tmou.
Tu začalo Ivaně zvonit v uchu. Předtucha? Možná. Před poštou parkoval vůz se žlutou metalízou. Lampa nad vchodem jej do detailů osvětlovala. Vůz vypadal jako medúza - ale krásná. Ivana zaparkovala opodál.
Vylezla z opla a šla k onomu žlutému vozu blíž - a blíž - až seznala, že tentokrát nepůjde jen o přebarveného Lorencova trabanta, nýbrž že zde stojí hladký, krásný a pevný BENTLEY. Ba ba! Skoro ji vzrušil.
O BENTLEY se nonšalantně opíral štíhlý blonďák. Jako by z oka vypadl známému hollywoodskému herci Bradu Pittovi. Blonďák bubnoval prsty po kapotě a netrpělivě kouřil. Nerozhlížel se, ne: zíral Ivince přímo v ústrety. Pomyslila si: že by pohádkový hrdina? Že by můj dnešní pohádkovej sen pokračoval? Na mou duši, je to tak!
A kdysi prý býval idolem lidu Charles Dickens. Dnes je to BRAD PITT!
Ivana hodlala tohoto muže nevšímavě obejít coby zátku, ale Brad Pitt ji hrdinsky oslovil: "Slečno, nezlobte se, že se na vás obracím, a navíc v šeru, a když spěcháte, ale ... ale - nejste vy Ivana Litická?"
Zmrazila ho svýma modrýma očima. Mlčení - ale hrálo to v ní.
Brad Pitt se pojednou začal potit. Taky zrudl. Cigareta mu vypadla na metalízu. Ustupoval před postupující Ivanou, a to tak dlouho a natolik zmateně, že mu podjely nohy a on upadl do kaluže. Hned se ale sbíral. Voda z něj crčela v čůrcích. Byl rázem skoro psem. Ivana blonďáka mlčky pozorovala. Dostala samozřejmě šanci zmizet před ním ve žlutomodré budově křimické pošty, ale s rukou už na studené klice se přece jen zastavila.
"Měl jste mi něco vyřídit?" zeptala se, jako by hovořila s poslíčkem, a v jejích ostře odsekávaných slovech byste nenašli více citu, než se dá vymačkat z balíčku plsti. Z očividně ztraumatizovaného blonďáka se staženě vydralo: "Já měl ... Měl jsem vám ... Totiž ..." Koktal a potil se, jako by umíral.
"Tak vymáčkneme se už, pane citron?"
Nešlo mu to však a nešlo.
Ivana se konečně pousmála. Aby mu dodala odvahy. Ale Brad Pitt se stejně rozklepal. Najednou padl na kolena a z bahna k Ivaně vzhůru mumlal: "Paní Ivano, proboha vás prosím, neodcházejte! Jen pár vteřin ... mi věnujte, ne víc, protože já ..."
Ivana pustila kliku pošty a vlídně shlížela na uzlíček u svých střevíců. Byl jako to její morče doma. Jak její synci před pár lety. A Ivana měla děti ráda!
"Co tedy chcete?" zeptala se muže zostra. "Jste tak zbabělý, že mi to nedokážete říct? Pohrdám vámi už předem, pane, a vaše maska hollywoodského hejska je možná fajnová, ale fajnovka jste hlavně vy sám. Jdu!"
Tu se však ten blonďák vymrštil a poskočil kupředu jako kůzle - anebo jako by chtěl Ivaně v beznaději odříznout cestu. I vychrlil ze sebe překotně:
"Dělá tu u vás nějaký Lorenc?"
"Dělá. A co má být?"
Napsal mi dopis do Los Angeles, víte? Ještě na mou starou adresu, kterou pravidelně otiskuje časopis Cinema."
Ivana jako by ani moc neposlouchala. A Sinemu jaktěživa neotevřela. Rozvážně se přehupovala z pat na špičky a ze špiček na paty a palci na rukou točila mlýnek. Aha, ODTUD vítr vane, PANE! pomyslila si. Po chvíli pak Brada Pitta štiplavě popíchla:
"Znám Lorence, pane natvrdlý. Ten ťulpas čučí denně na filmy z videopůjčovny a zblbl z toho. Nedivím se, že píše milostné dopisy Julii Roberts a Sandře Bullock, ale že se zamiloval i do Brada Pitta, to jsem od něj nečekala." Pak vytrhla onen drzý dopis z Pittovy chvějící se ruky - a jaksi vzdorně jej začala číst. V dopise stálo:
VELEVÁŽENEJ PANE PITT!
Píšu Vám z Česka. Jsem fanda Kim Basinger a Harrisona Forda, ale to sem nepatří, a zkrátka, tady u nás na poště dělá jedna móc hezká ženská jménem Ivana Litická. Víte, já už dávno napsal i tomu režisérovi Titanicu Cameronovi, jestli by ji neangažoval do svýho příštího filmu, ale Cameron mi neodpověděl, protože asi chtěl ušetřit za honorář, o který by si pak Ivinka řekla. Inu, pane Pitt, tak píšu teď Vám. Ivana mi připadá na nočních osamělá a já sám jsem ostýchavej, a tak mě napadlo, jestli byste za ní nepřijel. Je sice vdaná, ale jistě se nudí a měla by radost a její manžel třeba taky, i když tím už si tak jistej nejsem, pane Pitt, ale rozhodně přijeďte, a abych Vám dodal odvahu, tak ještě malou zajímavost na konec: Ivana je prý MOC dobrá hospodyně. A co se pošty tejká, umí třídit dopisy i tempem šest set třicet kusů za minutu.
Váš fanda Lorenc. (Viděl jsem ten krvák Sedum - i Bandu rváčů.)
Ivana dočetla. Zívla. Zmuchlala ten dopis štítivě levou rukou a upustila takto zhotovenou kuličku mezi mřížky kanálu. Zvedla oči a změřila si Brada Pitta jako totálně nekrytý šek. Neřekla ani petrklíč. Mlčela. Bylo to jejím zvykem. Mlčení ji dobře charakterizovalo. Když mlčela, byla nejkrásnější. A Brad Pitt teskně pravil toto: "Můj manažer Ricky mi čte veškerou poštu, ale cvičil jsem ve čtvrtek stojku a zrovinka tenhle dopis z Česka se mi po pádu přilepil na zadek, a nevím proč, snad z jakýchsi bláznivých důvodů, mě v tu chvíli napadlo udělat aspoň jedinkrát v životě něco úplně, ale úplně pošetilého a nečekaného, zkrátka něco proti pravidlům velkého světa byznysu, světa plného pozlátek, však to znáte, světa, jehož jsem bohužel už nedílnou součástí a otrokem. A tak jsem vsedl na kolo ... chci říci ne letadlo ... a frr sem k vám! Vždyť v magické Praze, v srdci Evropy, jsem ještě nebyl, říkal jsem si za letu, a nedaleká Plzeň, mňo, tak v ní prý stojí zase prima PIVO za ochutnání. No - a taky že jo. Přijel jsem, viděl jsem - ochutnal jsem. A pak ... V tom pivovaru jsem unikl ochrance a tady teď čekám, Ivano, už jenom na vás - a nelžu, na mou duši, nebo ať mě rozemelou na prášek! Chtěl jsem vás prostě vidět - tu legendu Křimic, o které Lorenc tak dobře píše. Vidět vás jako Neapol - a nezemřít a až pak letět zas tam k nám domů, zpátky, tam za velkou louži. Jenže ..."
Brad Pitt se rozkašlal.
"Jenomže ... když jsem vás teď opravdu spatřil, pochopil jsem, že všecko, všecičko, co jsem až dosud ve svém neplodném žití považoval za lásku, tak to že vlastně ještě TA PRAVÁ LÁSKA nebyla, namoutě, že ne.
Víte? Rozumíte mi? Přijel jsem, viděl jsem ... zvítězila jste!"
A štíhlý blondýn pokračoval slovy těmito:
"A prozřel jsem, jediná paní Ivano. Došlo mi vše. Přerodil jsem se v sekundě, jak doufám, a to v lepšího muže - mám alespoň ten pocit," blábolil. "Prostě jsem vás, paní Ivano, spatřil zde v šeru, od opla přicházet ... a žádná z mých přítelkyň v USA neměla nikdy, nikdy vlasy ... vlasy jako vy. Ta barva! Ta hebkost! Ta vůně tůně. A víte, víte ... říká se, že krásnou ženu poznáš podle schůze ..."
"Podle chůze!" opravila ho jemně.
"Podle chůze. A vy jste šla, a když jste přicházela, bylo TO TAM a ... a ... Něco se stalo a vy to něco máte i v očích, musím to tak říct, opravdu něco v očích ..." blekotal.
"Prach z dopisního papíru," konstatovala.
"Možná, ale ... Ivano! Já vás ... Já pro vás chci prožít zbytek života a vzal bych si vás okamžitě za ženu, kdybyste ... kdybyste o to jen trochu stála. Svatba na Červené Lhotě, na Kozlu, tom zámku, nebo tady někde na poště, to je mi jedno, ale svatba ...
Já vím, jsem jenom hejsek, něco jako morče, jako tupá barbína pro holky, nic moc as v hlavě, hezká slupka jen. Ano, to si myslíte, ale ... ale není to pravda, a navíc také jsem takříkajíc za vodou, a nejen za tou velkou, a vy ... vy... Do smrti byste už nemusela nic dělat.
Slyšel jsem od dispečera Pepy, že prý jste dříč. To jistě. Jednička. Ale občas že prý se i přeceníte a pak samým vysílením z nočních i dětí doma, že padáte do pytlů s dopisy. Říkal mi to - a slyšel jsem i o jiných utrpeních. Jste soustavně přetěžována! Nucena k přesčasům. Vydírána. Okukována. Osahávána. Překrmována. Opíjena. Pomlouvána. Jste možná i sexuálně obtěžována. Jste nuděna všemi existujícími stereotypy džungle - a stereotyp krutě ubíjí a dusí vaši jak leknín jemnou duši královny ze Sáby, duši bývalé monacké kněžny Grace Kelleyové, tak je to. A já, herec ... povím vám jednu jedinou jednoduchou věc, paní Ivano. Zde stojím! Pojeďte se mnou, paní Ivano. Dost práce po nocích. Už žádné mučení. Mám rezidenci v Beverly Hills, tři výkonné motokáry a zahradu na Tahiti, vlastním soukromé letadlo a mám i byt devět plus jedna na Montmartru v Paříži, pronajatý sice, ale i ten zítra poctivě koupím - a to již čistě pro vás.
"Opravdu?" pípla nevzrušeně.
"Na mou duši, ať mě spletou a upečou v troubě! Poslyšte. Zrovna na zítra mám náhodou koupené dva lepší lístky do pařížské Opery, víte, do té s Fantomem vespod. Dávají Mrazíka. A pak jedu dopoledne rychlovlakem do Monte Carla a tři noci chci honit ruletu s Richardem Gerem a jeho novou ženou, jsme tak domluveni už z Las Vegas. No, a pak Tunis a na skok zpátky na Riviéru, zaplavčit si, a pak chci uhánět tímhle žlutým autíčkem až vzhůru do Pyrenejí, rozumíte? Serpentýny, ententýny, průsmyky, bílej sníh a žádný cavyky. Státeček Andorra se stády ovcí a ledovce a ty známé výhledy a sjíždět pak dolů, tam dolů do Španěl za zvuků kastanět a kleteb pasáků vepřů. A s námi jen můj sluha Bobo. Vydáme se chvilku ve stopách Salvadora Dalího a jediný rozdíl mezi bláznem a námi bude ten, že my nebudeme blázni. Katalánsko. A náš hold Madridu. Býčí žlázy. Barcelona, ona... Potom Gibraltar. Briti jsou tam skryti. Jestli jinde jo, tak tam jste ještě rozhodně nebyla, vy perlo střední Evropy. Což se netěšíte na tropy? Taky Casablanca. Humphrey Bogart! A pak do Timbuktu, mým letadlem přes celou Saharu až do Káhiry. Pyramidy v Gíze, Nil, krokodýlové, Suez a Rudé moře, Zelené moře, Modré moře. Bombaj, Cejlon, Karáčí, Singapur, Hongkong, Tokio a San Francisco, tulák se vrátil zas! Ale už s vámi."
Domluvil. Vztáhl k ní ruce.
"A to všecko ne, že nevím, co s penězi, ne, paní Ivano. To proto, že ... Poslyšte, já vás miluji. Jste pro mne jediná na světě a zůstane to tak už navždycky, a i na severním pólu. Pojďte se mnou, pas nepotřebujete, žádnej. Pojeďte a budete žít jako v hedvábí. Moji přátelé se stanou i vašimi přáteli - s výjimkou děvkaře Costnera - a moje přítelkyně zmizí z mého života, tak přísahám, prostě zmizí - a už je nikdy nebudu chtít vidět, ba ani Sharon Stoneovou ne. Ivano, já bych snad i zemřel pro vás, kdyby to bylo nutné, ale na druhé straně věřte, že se vás nedotknu ani konečkem tohoto nehtu, pokud nebudete chtít."
Dívala se na něj rozšířenýma očima.
Dodal: "Teď už nezáleží na tom, že jste krásná - a to jste - protože já vás miluju pro vás SAMOU - a to bude trvat, i až budete babičkou."
"Anebo Barunkou?" optala se opatrně.
"Ne, paní Ivano, já nežertuji. Nikdy - už se znova doopravdy nezamiluju, to prostě VÍM, a všichni v Americe v šoku užasnou, až si vás přivezu jako Kleopartu, chci říci Kleopatru, a někdo třeba i zařve PROČ? - a dostane ode mne přes hubu!
Protože já vás chci, květino! Jenom vás. I Bartošová je proti vám baba Jaga, a chci vás ne proto, že jsou Češky, jak známo, nejhezčí, chci vás proto, že jste to vy, vy jediná, jediná rychlá Ivana."
Domluvil.
Oddechoval. Pak prudce přiskočil ke svému vozu a galantně otevřel dvířka. "Já vím, paní Ivano, je to i na rychlou třidičku všechno příliš hopem. Takže - kolik chcete času na rozmyšlenou?"
Stála tam v šeru jako pampeliška a pouze se matně pousmála. Ještě chvíli mlčela. Odkopla oblázek do pouličního zrcadla. Třesk zazněl nocí. Střípky štěstí!
"Brade," řekla pak Ivana pomalu. "Brade - mohu ti tak říkat, ne?! Tedy Brade, děkuji za tu lákavou nabídku a věřím i tvé lásce. Jsi milý a neříkám, že mě jako muž nepřitahuješ. Nepopírám ani, že jsem chudá. Jakožto i má zem. Já i manžel pracujeme těžce, to je všechno pravda. Navíc k smrti ráda cestuji, ale Brade, ta PRAVÁ láska nevzplane nikdy na první pohled. Víš? To trvá déle a já, já ostatně nejsem žena pro tebe, po čase bys to pochopil, Brade. Vrať se do Ameriky! Vrať se do té své země neomezených možností a ... vyřiď tam, že tady v Čechách nejsou pošťačky zas tak snadno k mání. Brade, byla to hezká chvíle, ale teď už se nezlob, musím. Práce nepočká. pošta, to je můj život. Ne Las Vegas. Ne zahálka. Tyto Křimice. Třídění. Klepaření. Milostná korespondence na stole. Brade, mně za minutu začíná noční. Pepa nepočká - a tobě stydne motor.
Brad Pitt opařeně polkl. Nasucho. Zapotácel se jako Hurvínek, kdyby mu Ivana odstřihla drátky. Zaslechla, jak bylo to jeho polknutí sliny křečovité a upřímné, a tak se k němu přece jen ještě pootočila:
"Brade ..."
"Ano?" vydechl Američan s nadějí.
"Adios."
Pár minut nato už Ivana rozkmitala své útlé, ale pevné paže do nadlidských obrátek. Byl to její život? Snad. Stála tu a dřela, ale dobře, dobře věděla jedno: Jestli mě opravdu miluje ...
A walkman jí rytmicky hučel do uší.
Jestli mě opravdu miluje - tak se vrátí!"
