Nejstarší hudební formy byly vytvářeny v souvislosti s rituály probíhajícími na místech určených k uctívání bohů, v kamenných amfiteátrech nazývaných marae. Základem marae byla ohraničená kamenná terasa zvýšená nad ostatní terén, v některých případech krytá plochou střechou. Součástí marae byly svislé kamenné skulptury představující předky nebo božstva.
Marae byly součástí jednotlivých sídlišť kmenů, a dokonce jednotlivých, výše postavených rodin. I pravěcí vládcové nechávali stavět marae pro své rituální obřady. Součástí obřadů bylo velmi často obětování lidí, nejčastěji z nejnižší kasty společnosti, lidí jiného kmene či válečných zajatců. Obřady byly doprovázeny primitivním zpěvem za doprovodu bubnů. Zvuk bicích nástrojů byl slyšet do veliké vzdálenosti. Již první objevitele Tahiti zcela fascinoval svým neopakovatelným a podmanivým rytmem. I kapitán Cook ve svých Zprávách z cesty neopomněl popsat své pocity, ve kterých se mísil údiv, respekt i strach.
Ukázka zvuku tradičních bicích nástrojů, jež ozvučovaly obřady na pravěkých marae, jak je asi slyšeli první objevitelé Tahiti: toere.mp3
Jedním z mnoha je marae Arahurahu (Paea). V této přírodní svatyni se konaly legendární obřady. V daných místech byli zpopelněni nejvyšší vládcové ostrova a zde byl uložen jejich popel. Duchové těchto válečníků jsou tady podle legendy dodnes. Na jedné straně ohrady je oltář s dřevěnými sochami unu a vysokými kameny, které představují předky. V Polynésii nalezneme více typů marae. Národní marae, jako je Arahurahu, jež patřilo nejvyššímu vládci, kde se konaly lidské oběti, a dědičné marae, patřící dalším vysoce postaveným rodinám. Marae Taputapuatea (Raiatea) lze označit jako mezinárodní. Některé marae sloužilo úzkému okruhu lidí, kteří se specializovali na nějakou výjimečnou činnost, např. jsou známa marae léčitelů, stavitelů lodí, atd.
Fare Ia Manaha byl dům v blízkosti marae a musel být podle rituálu postaven v jednom dni. Do jámy na střední sloup stavby byl vhozen obětovaný člověk, který měl podle legendy navždy držet sloup, a tím zpevnit konstrukci. V tomto domě se ukládaly různé rituální předměty i hudební nástroje.
Unu byly dřevěné sochy, jež představovaly lidi nebo zvířata. Byly posvátnými symboly rodin, kterým náleželo marae.
Temná minulost, poznamenaná často krvavými rituály, byla mnohdy velmi dramaticky opisována prvními objeviteli těchto dalekých končin. Setkání s domorodci bylo obávané a končilo bohužel pro obě strany často nešťastně. Příčinou bylo často jen nedorozumění a nepochopení. Vždyť ve většině případů byli bílí lidé považováni za posly bohů. Ovšem jen do té doby, než se projevili jako dobyvatelé. Ale to, o čem se hovořilo a psalo ve spojení s Polynésany, bylo i v našich zeměpisných šířkách, ovšem dávno předtím, takže se na tyto skutečnosti již zapomnělo. Tady je třeba připomenout, že Tahiti se setkává s naší civilizací až ve druhé polovině 18.století (1767-Samuel Wallis). Proto tolik rozdílů.
Fata byla obětní potrava, která se kladla na vyvýšené místo (oltář), a byla tak nabízena bohu (podstavec byl konstruován tak, aby se k potravě nedostaly krysy).
To'o představuje obraz boha. Skulptura bývala vyrobena ze dřeva, zdobena vlákny kokosového ořechu, které byly barveny červeně a žlutě.
Národy Polynésie vynikaly nad své sousedy v hudebním projevu a velmi zdařile dokázaly implementovat importované hudební prvky do své domácí tvorby. S příchodem misionářů začaly vnímat evropskou kulturu a kupodivu velmi rychle zvládly například chrámový mnohohlasý zpěv, kterému je Evropané naučili.
I nejstarší hudební formy zahrnovaly kombinaci zpěvu a tance (upara'a). Dlouho do noci se vyprávěly zpívané příběhy a kombinovaly se s tancem, nejdříve jen za doprovodu bubnů, později i s importovanými strunnými nástroji, které Tahiťané velmi rychle a bravurně zvládli.
Misionáři plnili i další úkoly, jež jim jejich tehdejší vlády přikazovaly. Vedli výchovu domorodců k evropskému obrazu, a tím připravovali nenásilnou anexi jejich území. Vzhledem ke složitým poměrům na ostrovech, kdy existovaly od pradávna konflikty mezi kmeny, se jim podařilo najít některé náčelníky kmenů, kteří pomohli na základě různých výhod a z touhy po vládě ojedinělé projevy odporu vůči vnějším vlivům potlačit. Tak například král Pomare II. nakonec ovládl Tahiti za pomoci zvenčí, výměnou za povolení šíření křesťanství. To se stalo na základě jeho zákonů jediným oficiálním náboženstvím. Pomare II. však pokračoval dále a svým zákonem z roku 1819 zakázal zpěv mimo bohoslužeb, zakázal tanec jako nemravnost, vydal zákaz vycházení mimo návštěvu bohoslužeb, zákaz vycházení žen po setmění (muži mohli jen se světlem). Nesměly se používat tradiční bubny, nesměly se nosit tradiční květinové ozdoby vlasů a nosit náhrdelníky z pandanu, nesměl se používat olejový parfém (monoi). Oblečení se muselo přizpůsobit evropskému (viktoriánskému) stylu, žádné tradiční pareu.
To, co jim bylo od pradávna vlastní, bylo zakazováno, a tím velmi utrpěl rozvoj kultury zpěvu a tance a tato domorodá kultura byla na pokraji zániku.
Je třeba v souvislosti s nejstaršími dějinami tahitské hudby vzpomenout vliv proslulého působení náboženské sekty arioi, která – přes vesměs záporné prvky v jejich působení – přece jen měla pozitivní vliv na kulturní rozvoj oblasti.
Arioi byla tajná polynéská společnost, kultovní svaz, jehož ústřední svatyní bylo marae Taputapu atea na ostrově Raiatea (Havaiki). Hlavním posláním společnosti byly obřady plodnosti a uctívání boha Oro. (Podle legendy byl zakladatelem společnosti právě bůh Oro, resp. jeho bratři Urutetefo a Orotetefo, které Oro pověřil údajně vedením sekty.) V rámci společnosti sice platila absolutní sexuální promiskuita, ale její členové nesměli zplodit či porodit dítě. V této společnosti existovala velmi přísná hierarchie (osm stupňů zasvěcení bohu Oro, označované odlišným tetováním).
Arioi se vzdělávali v interpretaci písní, tanců a v dramatickém umění. Byli také vybíráni z nejvyšších vrstev společnosti a přijímali nové schopné členy, kteří byli ochotni respektovat jejich zákony. To mělo zřejmý vliv i na hudební kulturu místních obyvatel. Cestovali přes souostroví na velkých plachetních kánoích, zůstávali v jednotlivých lokalitách dosti dlouho a snažili se rozšiřovat své řady o místní obyvatele. Arioi pořádali velkolepá představení, která velmi působila na obyvatele ostrovů množstvím květin, troubením na lastury a zpěvem. Tak popisoval tuto skutečnost např. kapitán Cook při své cestě na Tahiti v roce 1774, kdy uvádí, že viděl nejméně 60 takových plavidel směřujících z ostrova Huahine na Tahiti. Obyvatelé ostrovů s napětím očekávali příjezd arioi v naději na velkolepou podívanou a dlouhé období zpěvů, tanců, zápasů a jiných atrakcí. Proto také zákony krále Pomare II. nemohly být přijaty Tahiťany s nějakým nadšením.
Rituální tance arioi symbolizující lásku byly dováděny až do krajnosti, kdy končily hromadnými sexuálními orgiemi. Jejich víra však nedovolovala zvyšování počtů obyvatel ostrovů, a tak se neblaze „proslavili“ rituálními vraždami dětí. Již první misionáři tak měli vážný důvod k jejich odsouzení a pronásledování.
Obrat nastal při převzetí Tahiti pod francouzskou správu v roce 1880.
Tehdejší guvernér zavádí oslavy pádu Bastily (14.červenec) jako svátek hudby a zpěvu. Z něj se zrodily dnešní každoroční festivaly Heiva i tiurai (svátek v červenci). Součástí oslav se staly nejdříve soutěže v liturgickém a tradičním zpěvu, později i taneční vystoupení, tak jak je známe dnes. Návštěva těchto slavností je vysoce přitažlivá i pro zahraniční hosty.
