Písňové formy:
HIMENE
Název pochází z angličtiny: „chvalozpěv“. Termín se týká sakrálního zpěvu se starými i modernizovanými texty. Typická je kombinace sóla a skupiny sboru; pod vedením tumu himene (tumu – základní, vedoucí zpěvák). Podle původu se dělí na:
himene ma'ohi – domorodé písně
himene popaa – cizí, převzaté písně
Struktura:
Zpívají se ve velkých (50-100 členných) smíšených sborech. Zpěváci se při zpěvu zpravidla mírně kolébají, a tím udržují předepsaný rytmus, aniž by sbor potřeboval dirigenta.
Složení smíšeného sboru:
Vedoucí zpěvačka fa'ara'ara (sólistka), zpívá krátké opakované melodické vzory s omezený rozsahem. Ženskou část sboru haru vede zpěvačka označovaná též jako haru, perepere – zpívají výšky (typickým „nosním“ témbrem).
Mužskou část sboru vede zpěvák maru tamau, který zpívá hlavní melodii. Maru raro je mužský sbor, zpívá doprovázející sborovou část, zpočátku mající melodický obrys, později přechází do zvuku připomínající vrčení (hrdelní zvuky), ha'u – je skupina zpívající bas, tarere himene – zpívají ve výškách.
Všeobecné komentáře k hlasovým stylům pocházející z expedic v letech 1930 až 1940 ukazují dva rozšířené styly písní:
(1) rytmický přednes s rychlým tempem a neurčitými tóny,
(2) písně s více definovanými tóny v malém rozsahu.
Forma: nejběžnější je trojdílná: sólo „otázka“, sólo „odpověď“ a pak skupina zpívá refrén. Tato celá struktura se opakuje mnohokrát, což je nezbytné vzhledem k dlouhým textům písně.
Typy himene:
himene tarava (tarava = souvislá, dlouhá píseň).
Typická je zde protahovaná kadence na konci každého sloky, existují oblastní rozdíly. Tematikou těchto písní jsou biblické texty.
Ukázka himene tarava: Tarava.mp3
himene rua'u („stará píseň“).
Tématem bývá místní historie, staré hrdinské legendy, genealogické písně nebo písně magické, v dávnověku používané před lovem zvířat, nebo písně s mytologickými tématy. Obyčejně po ní následuje v programu himene tarava.
himene nota a himene puta – jsou převzaté z cizích zdrojů, patří tedy mezi himene popa'a, ale často již tak zdomácnělé, že jsou považovány za domorodé (nota = notový zápis, puta = kniha)
UTE
je novější písňová forma ve dvou typech:
ute paripari – chvála přírody a ostrova nebo tradiční příběhy,
ute are'are'a – humorný nebo satirický obsah.
Ukázka ute: Ute.mp3
Patří mezi nejpopulárnější písně na Tahiti. Jsou plné improvizací schopného sólisty (ta'ata pehepehe nebo fa'ateni) a doprovázeny několika hudebníky s tradičními i moderními hudebními nástroji.
Taneční formy ('ori nebo tamure):
'OTE'A
Je taneční forma těsně spojená s Tahiti. Pro tanec jsou typické rychlé pohyby. Původně šlo o typický válečný tanec.Tanečníci jsou oděni v tradiční suknice z přírodních vláken (more, tamore, ahu more), na hlavách ozdobeni květinami. Ženy navíc s půlkami kokosových ořechů kryjících ňadra. První zmínky o tomto tanci pocházejí z 19. století. Původní význam názvu 'ote'a je odvozen ze základního pohybu nohou tanečníka, tj.: dělat úkroky stranou. Je to typický mužský tanec, avšak často vidíme smíšené skupiny, kdy ženy i muži tančí jiné figury na stejnou melodii. Tanečníci a tanečnice jsou rozmístěni v samostatných řadách. Tanec 'ote'a vyžaduje velký fyzický fond, a proto jej tančí zpravidla jen mladší dospělí. Tanec je oslavou života, boha života Ra, nebo vypráví příběhy z tahitské mytologie, např.: o ukořistění slunce bohem Maui.
Podle složení taneční skupiny nese tanec název: 'ote'a tane (mužský tanec), 'ote'a vahine (ženský tanec), anebo 'ote'a amui (smíšený tanec mužů a žen).
V tanci se užívají dva základní typy pohybů:
Muži při tanci přibližují a oddalují kolena nohou, které jsou ve stálém kontaktu se zemí, jako by „stříhali nůžkami“ (pa'oti – nůžky, stříhat) v rytmu udávaném bubnem. Kolena jsou přitom mírně skloněna, paty na zemi nebo mírně nadzvednuty, trup je držen svisle.
Zásadně se tančí na místě, bez úkroků do stran. Tento pohyb pa'oti může být rychlý – pa'oti to'ere, nebo pomalý – pa'oti pahu. Dále se používá pohyb tu'e (kopnutí vpřed, s pohybem ruky vpřed), pohyb horo (běh při nástupu či přemístění sestavy) a pohyb otaha (skoky). Ruce mohou být ve třech pozicích (sevřené v pěst, otevřené a otevřené dlaně s ukazováčkem mířícím do dlaně). Modernizace tance přináší další nové pohyby.
V každém případě se jedná o vysoce náročný pohyb, vyžadující dlouhodobý trénink. Tanec také trvá poměrně dlouho a zpravidla následuje další a další 'ote'a, takže nelze odpočívat. Následující obrázek ukazuje základní figuru muže při tanci.
Ženy pohybují kyčlemi nahoru a dolů, pohyb má několik modifikací, od malého chvění boků, přes střední až do velkého výkyvu, někdy s přidaným kruhovým pohybem pánve (osmička – varu, nebo te hu'e nane).
Tělo drží zpříma, bez pohybu rameny. Nohy jsou pevně na zemi, patami k sobě, kolena mírně pokrčena. Tyto pohyby mohou být jak ve velmi rychlém rytmu, tak pomalé, podle konkrétní choreografie. Ruce drží zpravidla vodorovně a otáčejí je rytmicky dlaněmi nahoru a dolů, prsty mírně rozevřené.
Gesta mužů i žen jsou často stejná, mění se jejich amplituda a rychlost. Jednotlivá gesta si nekladou cíl něco sdělovat, jako je tomu např. u tance aparima.
Choreografie konkrétního provedení souvisí také s tematikou zpívaného doprovodu. Text písně může popisovat například starou legendu, přírodní jevy (hvězdy, duha, vítr, atd.), ale také může být 'ote'a součástí svatební oslavy, přivítání hosta atd. Tematika tance je zpravidla před provedením oznámena publiku, aby mohlo popřípadě spolupracovat a povzbuzovat tanečníky. Na obrázku je základní figura ženy při tanci.
Hudební doprovod tance 'ote'a tvoří bicí nástroje , tj. bubny pahu (velký buben), štěrbinové bubny to'ere a bubny fa'atete. Rytmická forma doprovodu tohoto tance se nazývá v terminologii tahitských muzikantů pehe.
APARIMA
Název tance vychází z tahitských slov: apa – polibek, rima – ruka. Při pozorném sledování tanečnic jistě nepřehlédneme, že opravdu mnohokrát během tance doslova „posílají na všechny strany rukama polibky“.
V moderním pojetí se jedná o příběhy vyjádřené tancem prostřednictvím:
- tančené němohry vyjadřující děj pouze gesty, mající jen rytmický doprovod, tedy aparima vava ( němý tanec, beze zpěvu), nebo:
- se zpívaným textem doprovázeným kapelou (kytara, ukulele, pahu), tedy aparima himene (zpívaný tanec).
Tyto formy se liší od ote'a v tom, že vyjadřují různé scény z tahitského denního života, jako například šplhání na kokosové ořechy, otevírání ořechů, vylévání kokosového mléka, různé scény z rybolovu, pádlování, setkání chlapce s dívkou, česání vlasů, popis krásného místa atd. Tanečníci se přitom orientují na vyjádření děje ladnými gesty rukou a pohybují se v malém prostoru. Některé figury se provádějí vestoje, jiné vsedě či v pokleku na jednom či obou kolenou.
Figura znázorňující květ vodní lilie:
Tanec se provádí ve smíšených skupinách mužů i žen. Ženy a muži přitom provádějí rozdílné pohyby v samostatných řadách. Sporadicky také spolupracují v některých figurách, např. zvedání tanečnice. Také se při tanci užívají jako rekvizity různé běžně užívané pracovní předměty, někdy i zbraně (oštěp) a pádla.
PA'O'A
Tento populární tanec se zpívaným doprovodem původně zobrazoval dávný domorodý výrobní proces zpracování kůry stromů na látku pro výrobu tradičních oděvů (výroba látky tapa, pa'o'a = moruše papírnická) . Text (pata'uta'u, torouto) obsahuje několik vět předzpěváka (ehe) a odpovědi celého sboru (hi-ha, ha-ha…). Krátké improvizované sólové taneční vložky napodobují jednotlivé pracovní operace, které při výrobě látky probíhaly. Ženy sedí na zemi a silně tlučou do rozložené kůže představující pruh látky tapa. Tanec může mít i jinou tematiku, například činnost při rybolovu. Staré literární prameny, které by tento tanec popisovaly, nebyly nalezeny. V současnosti je dotyčný tanec pouze záležitostí folklorních vystoupení.
Struktura: mužský sólista vykonávající funkci vedoucího fiktivního pracovního procesu; smíšený sbor (až 60 osob); hudební skupina, kde jsou jen bicí nástroje, fa'atete a buben pahu (nebo jen jeden bubeník s bubnem pahu); jeden nebo dva tanečníci.
Sólista – vedoucí stojí uprostřed kruhu vytvořeného sborem a po jedné nebo dvou jeho větách ostatní sborově odpovídají. Tance se zúčastňují lidé všech věkových kategorií. Zatímco textová část je pečlivě nacvičena, taneční vložky jsou improvizované. Muži využívají taneční figury plné smyslnosti a provokování jako v tanci ote'a ženy se houpou v bocích. K lepšímu udržení rytmu se také účinkující ještě plácají do stehen a jsou k výkonu povzbuzováni křikem diváků.
HIVINAU
Hivinau je snadnější a nejméně náročný styl ze všech tahitských tanců. Na Tahiti se dostal pravděpodobně z Tuamotu. Název tance pochází z anglického námořního slovníku jako povel: „heavenow!“ (zvednout!). Šlo o velmi frekventovaný povel užívaný na lodích při navíjení kotevního lana, kdy námořníci zpívali, aby sladili svou práci s navijákem.
Dnešní tanečníci tak napodobují tuto činnost. Tančí se ve dvou soustředných kruzích. Současní choreografové do figur tance zařazují prvky objasňující různé scény z denního života Tahiťanů na souši i na moři, nezřídka obsahuje i erotické prvky. Řídícím tance je sólista, ra'atira hivinau (náčelník), který určuje téma tance. Na začátku zpravidla pronáší ra'atira slova: „Ei nia, ei raro...“ a skupina odpovídá: „Ahiria ha'a ha.“ Instrumentace je podobná jako u tance ote'a, ale party nejsou tak obtížné. Tanec hivinau často přechází při vystoupeních v tanec pa'oa.
'Ote'a, aparima, hivinau a pa'o'a jsou základní soutěžní tance na každém festivalu Heiva Tahiti. U hivianau a paoa se hodnotí jejich zábavnost a věrnost zobrazení života na ostrovech, u aparima a 'ote'a se nejvíce cení taneční výkony, choreografie, kostýmy a dodržování geometrie rozmístění mnoha účinkujících při tanci.
TANEČNÍ ÚBORY
more – (nejčastější oděv pro tanec 'ote'a):
pareu – (nejčastější oděv pro tanec aparima):
oděv vyrobený z přírodního materiálu tapa
