Ačkoliv je kulturní bohatství Tahiti velké a rozmanité, jak v oblasti hudby a tance, tak v oblasti mýtů, pověstí, hrdinských eposů a obřadů, neexistují bohužel v této části světa žádné staré písemné památky. Vzhledem k neexistenci písma bylo toto dědictví až do konce XVIII. století předáváno z generace na generaci jen ústním podáním. Jediným místem v celé Polynésii, kde bylo používáno písmo, byl Velikonoční ostrov (písmo rongorongo). Ani zde však neslavili badatelé úspěch a dodnes není jednoznačně vyřešen význam jeho jednotlivých symbolů. Teprve po objevení Tahiti a dalších ostrovů Francouzské Polynésie (1767 – Wallis, 1768 – Bouganville, 1768 – Cook), kdy přicházejí první křesťanští misionáři (okolo roku 1800) a kdy bylo nutné s domorodci komunikovat, stalo se nezbytným zvládnutí místního jazyka. První badatelé v této oblasti se snažili odposloucháváním hovoru přiřadit jednotlivým zvukům hlásky svého rodného jazyka a zaznamenávali je samozřejmě v symbolech jimi užívané latinky. 
Tak vlastně vznikla tahitská abeceda rozeznávající pět samohlásek (a, e, i, o, u), osm souhlásek (f, h, m, n, p, r, t, v) a „hrdelní zvuk“, označovaný apostrofem. Začínají vznikat první skromné slovníky a první příručky jednoduché konverzace. Misionáři velmi rychle začínají překládat biblické texty do tahitštiny, aby mohli úspěšně šířit křesťanskou víru, a na počátku IX. století jsou to už desítky prací. Jazykově zdatní jedinci také sepisují první ucelené gramatiky i dokonalé slovníky. V kostelech, které jsou stavěny na každém ostrově, se objevují texty v tahitštině, misionáři učí Tahiťany číst. Jedním z příkladů je nejznámější křesťanská modlitba „Otče náš, jenž jsi na nebesích…“ napsaná v tahitštině (E to matou Metua i te rai ra…). Z jazykovědného hlediska je text zajímavý tím, že autor nepoužíval ještě apostrof. (Např.: již ve druhém řádku, v textu „ia ra a to oe ioa“, má být podle současných pravidel psáno „'ia ra'a to'oe i'oa“).
Brzy se objevují dokonalé překlady bible a další náboženské texty. To však vyžadovalo velmi kvalitní zvládnutí jazyka. Proto ruku v ruce s překladateli pracují i jazykovědci, kteří se ovšem rekrutují opět z pracovníků křesťanských misií. Bohužel, jiná témata než biblická jsou zpracovávána jen sporadicky. K tomu přispěl nakonec i zákaz tance a zpěvu (mimo chrámy) samotným posledním králem Tahiti Pomare V., který natolik konvertoval ke křesťanství, že všechno národní považoval za rouhání. Nesměly se vyprávět staré legendy, nebylo možné zpívat genealogické oslavné písně atd. Mohl to být prakticky konec kulturních tradic Tahiti. Lidé však tradice udržovali dále, nerespektovali zákazy a osvícení misionáři zaznamenávali tradiční texty, aby byly zachovány, a dokonce tolerovali některé kultovní ceremoniály a předměty. O tom svědčí nakonec některé práce ze seznamu literatury, jenž následuje. Obrat nastal až v roce 1880, kdy převzetí Tahiti pod francouzskou zprávu znamená likvidaci mnoha nesmyslných omezení. Avšak dlouhá léta devastace kulturních tradic se projevila ve všech oblastech kultury. Tahiťané byli příchodem nové civilizace na ostrovy ohromováni novými možnostmi a jiným způsobem života tak, že mnozí zavrhovali své tradice vcelku, a dokonce přestávali používat svůj rodný jazyk. Zapomínali na tradiční výrobu, přestávali ovládat dokonce rybolov, neboť bylo jednodušší rybu koupit než ulovit. Nechávali se zaměstnávat u přicházejících cizinců, pronajímali raději půdu, než by pěstovali kokosy. K potlačení tahitského jazyka v komunikaci obyvatel také nemalou měrou přispělo uzavírání manželství mezi domorodci a přicházejícími cizinci. Převládla francouzština a tahitština byla zatlačena na druhé místo. Tahitština zůstala na úrovni folkloru a přestávala se rozvíjet. Ačkoliv jsou tahitština spolu s francouzštinou obě řeči úřední, nebyla tahitština ani oficiálně vyučována ve školách. Samozřejmě, že takový stav velmi kritizovali ti, kteří pochopili, že je třeba něco udělat pro zachování základních kulturních hodnot národa, a snažili se uvědomovat své spoluobčany, vzdělávat a v první řadě udržet a pěstovat rodný jazyk. Velmi této snaze napomáhaly každoroční folklorní slavnosti Heiva i tiurai. Dlouhá léta však nebyla tato činnost centrálně řízena a byla věcí skupinky nadšenců.
V tomto úsilí sehrála nesmírnou úlohu Tahitská akademie – Fare vana'a nui. Tato instituce vzniká v roce 1972 (2. 8. 1972). Jejím hlavním úkolem je chránit a obohacovat tahitský jazyk tím, že je v oblasti jazyka normotvorným orgánem. Vydává učebnice, slovníky a podporuje vydávání knih v tahitštině. Ve spolupráci s územními orgány zabezpečuje vydávání učebnic pro školy a zabezpečuje vyučování jazyka. Akademie odpovídá za přípravu a provádění zkoušek z tahitského jazyka pro učitele a pracovníky veřejné zprávy, pro něž je znalost tahitštiny povinná. Akademie organizuje každým rokem literární soutěže a vítězné práce publikuje (Le Messager de Tahiti – Te vea no Tahiti). Organizuje také různé jiné akce propagující tahitskou kulturu (oslavy, festivaly atd.). Akademie má 20 členů, kteří jsou známými odborníky v oblasti znalosti jazyka a tahitské kultury. V čele akademie je sedmičlenný výkonný výbor řízený Markem Tevane. Akademie sídlí v hlavním městě Tahiti, v Papeete (Akademie Tahitienne, BP 2609, Tahiti, Papeete). Více najdeme na internetové adrese http://www.farevanaa.pf.
K těm, kteří se v hluboké minulosti nejvíce zasloužili o zachování a pěstování tahitského jazyka, patří bezesporu John Davies. Přišel na Tahiti již v roce 1801 a působil zde až do roku 1855, kdy zemřel. Sám napsal, nebo se podílel na napsání více než 30 rozsáhlých prací v tahitštině. Překládal biblické texty a písně, nepřetržitě zpracovával největší slovník, vydaný v roce 1851, vydával i další jazykovědné práce.
K neméně zasloužilým patří také někdejší tahitský biskup Tepano Jaussen, autor velmi zdařilé publikace obsahující gramatiku a slovník (1851), která je dodnes neobyčejně ceněna badateli v oblasti tahitského jazyka. Pro zajímavost je třeba uvést, že Jaussen byl jedním z prvních, kteří pracovali na objasnění písma rongorongo.
K těm, kteří nežijí přímo na Tahiti, ale mají velký zájem o tahitskou kulturu, a zejména literaturu v tomto jazyku, patří například Niklas Jonsson, pracovník jazykového ústavu švédské univerzity ve Stockholmu. Je sám autorem řady prací, ale i správcem internetových stránek s touto tematikou. Na stránkách http://www.ling.su.se/pollinet/ najdeme jak klasifikaci polynéských jazyků, tak obsáhlý seznam jazykovědné literatury. Niklas Jonsson se také pokouší tamtéž sestavit přehled příkladů textů z mnoha jazyků Polynésie. V tomto velkém úkolu našel řadu spolupracovníků z celého světa. Mnou publikovanými příklady z tahitského jazyka jsem maličko přispěl před časem i já.
Mladší generace tahitských pedagogů pomáhá rozvíjet tahitštinu moderními formami, i cestou internetu. Tak například Miriama Vaitoare a Vaetua Teri'irama publikují na adrese http://www.itereva.pf/disciplines/reomaohi/cp.html, kde najdeme řadu textů a pomůcek pro výuku tahitského jazyka. Podobně publikuje na stránkách internetu
http://lc.byuh.edu/tahitian/lesson/tahiti.html i Miriama Richmond malou, ale pěkně vyvedenou učebnici tahitštiny s mnoha příklady.
