Porod začal o týden později, než byl plánován, a probíhal docela jinak, než jsem očekávala. Chtěla jsem odjet do porodnice co nejpozději, ale všechno bylo nějak nevypočitatelné, a to, co jsem považovala za zkracující se intervaly porodních bolestí, byl teprve začátek.
    Asi čtrnáct dní před porodem jsem přespávala každou noc u nějakých známých, abych nebyla sama, až to přijde, a toto cestování a přenášení uzlíku s věcmi jen přispělo k mé hořkosti: není člověka, u kterého bych mohla spočinout v této době. Nemohu se se svým břichem vejít do zaběhnutého chodu ani svých nejbližších. Nakonec jsem byla poslední dva dny u táty a jeho ženy, když to na mě přišlo.
    Do porodnice mě přivezli asi hodinu po půlnoci a celá budova vypadala jako ponořená do hlubokého spánku. I na porodnickém oddělení byl naprostý klid, nikde ani živáčka, jen dvě ospalé sestry se mě ptaly, co tam chci a podle čeho soudím, že už je to porod. Nakonec mě neochotně přijaly, prohlédly, nalily vodou a přikázaly - vyprázdnit se. Překvapilo mě, že vyplňování papírů je třeba provádět za rodiččina svíjení, jako by se k tomu nenašla o něco vhodnější doba. Potom na dlouhém záchodě podobném kobce jsem se, zkroucena náporem bolestí, zahleděla do kbelíku plného slizké krvavé hmoty a v mžiku jsem byla vyprázdněna oběma směry.

    Podrobnosti porodu se v literatuře většinou vkusně opomíjejí a hned se mluví o robátku a těch docela hezkých starostech. Proč však víc nemluvit o tom, co tak silně poznamenává tělo i duši a vynořuje se v osamělých, nepokorných nocích?

    Už první porod, prý velmi snadný, mě šokoval svou krutostí, dosud neznámou bolestí, která rve tělo a nutí prokřičet se až k samému bohu, především ale rutinním přístupem všech zdravotníků napomáhajících ke zrodu života. Žádné laskavé: "Maminko, buďte statečná, už to budete mít za sebou...", žádný chápavý stisk ruky a povzbuzující úsměv, tak nepostradatelný v každém utrpení, ale jen strohé a kárající: "Co nám tady křičíte, nejste tu sama, každá si to musí prodělat..." Copak je zkušenost bolesti předatelná jinému? Žádná, nejen blízká bytost v těžké hodince, ale vůbec nikdo, až v posledních minutách boje shluk lidí a ruce, které to z tebe vymáčknou.

    Temný středověk. Strach. Marná snaha ovládnout křik. Musíš vydržet! Touha po lidské tváři. Připoutána na kozu v bílém rubáši. Nekonečné minuty a hodiny s očima pověšenýma na hodinovou ručičku, sunoucí se neuvěřitelně pomalu kupředu. Ohavné olejově zelené stěny. Za závěsem cizí spolutrpitelka tiše volá Alláha. Několikrát se mihnou sestry. Co tak vyvádíte, nic se neděje. Zpívám píseň o bazaličce. Pečovatelky náhle stojí mezi dveřmi a dívají se po sobě.

    V 5.15 kapačka - dýchejte! Tlačte! Netlačte! Co to, ženská, děláte! Pořádně zatlačit! 5.25 - je to kluk!
   Bohu díky! Přesmyk z jedné vrstvy do druhé. Teď už jen přítomnost a budoucnost. Zázrak zrození. Můj malý spasitel. Všechno je jiné.

    Šok, třes, zima, uvádění údajů a otcovství. Kolikrát jsem si umiňovala, že nic o otci dítěte neřeknu, ale procítila jsem do hloubky a studu, jak těžko je zuboženci klást odpor... Bolestivé zašívání, strašný hlad a slastný pocit naplnění a vyčerpanosti. Výsledná vděčnost k těm, kdo byli přítomni tomu zázraku. Stále stejné a stále nové pocity rodičky, staré jak lidstvo samo. Bolest - život. Odlesk Stvořitelovy slávy. Posvěť se jméno Tvé...