Ing. O. Prokop, narozen 2. 2. 1957 v Brně, rozvedený, tři dcery. Básně jsem začal psát asi před čtyřmi lety. Dřív jsem psal (a píši dodnes) prózu, ale pro některé emoční záblesky mi forma básně vyhovuje více. Z básníků mám rád Otokara Březinu.
LÁSKA
Zahlédl jsem nesmrtelnost lásky
v tom ponurém šeru mého pokoje.
V posledních letech nevídaný host!
Však pozdní příval deště neutiší náhle
dlouhou vyprahlost.
Sklouzne jen po okoralém povrchu
a dost.
Proto tolik mluvím
a vše, co říkám,
zní jen proto,
abych překřičel sám sebe,
a ne mátl tebe.
A vím,
že půlnoc neúprosná
již brzy odbije kostelní věž,
nastane.
A s vyhrnutým límcem půjdu zimou
zase někam,
až semafor tvých očí řekne větu,
které se už nyní lekám:
Tak už běž…
PŘÍCHOD ZIMY
Podzim uzrál,
barvy zbělely v samet.
První noční sníh
kraj změnil v dřevoryt.
Užaslé ráno.
Všemocná beznaděj se vlády zřekla.
Tajemství adventní.
Blankytné nebe v závějích jiskrných,
pomíjivá křehkost,
sluneční šíp.
Oslněn okamžikem,
jenž vysokým tónem zní.
Mrazivým.
V hlubokém mlčení bdících stromů
cítím najednou
letokruhy v sobě
a
samota se svobodou
rýmují se.
RÁNO NA NÁDRAŽÍ
Noc prohrává svůj souboj s ránem,
svítání.
Kelímek s kávou zahřívá celé tělo,
i duši.
Bergmanovské postavy i tváře
opustily filmové plátno.
Siluety,
zahalené dýmem laciných cigaret,
překročily dávno Rubikon.
Beznaděj uklízečky…
A v zaplivaném bufetu
zjevil se anděl
se zlatou svatozáří
nad unavenýma očima.
Plísňový bezdomovec
sní svůj sen
na mramorové podlaze.
Vychrtlá těla
pod neonem Mc´Donald's
proklínají
úsvit neoblomný…
