ZLOČINNÝ ŽIVOT ELLERYHO HARKINSE
Ivo Fencl

   (Dvě povídky ze souboru próz Stvoření z jeskyně, který je zařazen do Knihovny Obrysu-Kmene)


   ZLOČINNÝ ŽIVOT ELLERYHO HARKINSE
   (The Criminal Life of Ellery Harkins)


   1.
   Ellery Harkins byl posmrtně jmenován řádným členem Klubu přátel Fantomase. Stalo se tak po zralé úvaze a s laskavým svolením samotného Elleryho prostřednictvím média. Jako čestný předseda Klubu přátel Fantomase jsem byl na zmíněné seanci osobně přítomen.
   Odehrála se dne Alfa v podkrkonošském městečku Omega a kromě mne se zdařilého vyvolání ctihodného pana Elleryho Harkinse ze záhrobí zúčastnilo ještě pět osob, blouznivců nejenom našich hor, nepočítáme-li mezi ně osobu vůbec nejdůležitější, totiž citlivé médium…
   Těmito všeobecně známými osobnostmi našeho veřejného a politického života byli pánové R, S a T… a také dvě velmi půvabné dámy jménem V a Í.
   Ne, nehodlám přítomné blíže identifikovat, alespoň zatím ne, a to čistě z toho důvodu, že zde opísmenkovaní si to nepřejí.
   Tudíž nechť se laskavý čtenář těchto řádků (jakožto i spanilá čtenářka) smíří s mým jako krokety suchým konstatováním, že ani R, ani S, ani T, ani V, ba ani sličná Í… bohužel nepatří mezi šťastné členy Klubu přátel Fantomase.
   Jsou ostatně členy a členkami jiných klubů a part.
   Tak například inspektor R nadále zůstává dopisujícím členem Spolku pro záchranu Fantomasovy rodné chalupy, až tato bude nalezena.
   Ctihodný profesor S je zase místopředsedou České společnosti Sherlocka Holmese se sídlem v Hrdlořezích.
   Doktor T pak byl a nebude spravedlivým pokladníkem Ligy českého parlamentního bufetu a současně i tajemníkem Organizace umírněných sběratelů platných státovek.
   Kněžna V  pak řádnou a spanilomyslnou členkou Fanklubu Karla Gotta, zatímco slečna Í tajně pracuje v Lize pro potírání spiritismu.
   Ale abych nepředbíhal, ve dvacet nula nula středoevropského času dne Alfa jsme se všichni sešli v bytě profesora S a na hostitelův pokyn se rozesadili okolo kulatého stolu, který byl údajně zcela prost kovu.
   Tedy skoro tak jako Artušovi rytíři, i když spíš tímto způsobem:
   Já sám seděl přímo proti Í (opravdu velmi, velmi hezká žena!!!).
   Í měla po levé ruce policejního inspektora R a po pravé doktora T. Mezi mnou a inspektorem R si pak našla místo kněžna V, původem Ruska… Mezi doktorem T a mnou sedělo nejdřív médium… a potom profesor S. Uvádím všechny tyto podrobnosti, protože budou, jak se záhy ukáže, více než nedůležité!
   Během následující seance hořela pouze malá lampa na petrolej (jak se aspoň domnívám), stojící na nedaleké skříni vyrobené z přírodního dřeva – a POZOR, dveře do sousedního pokoje byly od první chvíle hermeticky uzavřeny.
   Už se zdálo, že začneme, když mě vždy milý a sympatický profesor S požádal o malou laskavost.
   „A co mám udělat?“ zeptal jsem se ho.
   „Buďte tak laskav,“ řekl mi doslova profesor, „a vstaňte a přineste mi prázdný kýbl…“ Ano, vždy puntičkářský a vzorově vyslovující profesor opravdu užil tohoto patvaru.
   „A to je všechno, profesore?“ ohradil jsem se.
   „Ne. Ještě přineste mokrý a nevyždímaný hadr.“
   Udělal jsem, co mi nařídil, ačkoli už v tu chvíli se něco ve mně proti tomu všemu vzpěčovalo.
   „Jsem vaším dlužníkem, majlorde,“ pousmál se poté profesor, ačkoli podobný titul mi nikdy žádná universita v Čechách nepřiřkla. „A budu vám za tu službičku zavázán ještě i dlouho po své smrti.“
   „Děkuji, pane profesore.“ Skoro jsem z toho začal blekotat. „Ale…“
   „Profesor S jemně žertuje, můj milý mladý příteli,“ ujistila mě v tu chvíli kněžna V. „Tak držte hubu.“
   „Rozprostřete hadr, majlorde,“ pokračoval mezitím naprosto nerušeně profesor S, a to vše pronášel smrtelně vážným tónem.
   „Vykonáno!“
   S ještě asi deset nebo dvanáct vteřin zarputile čučel na své hodinky. V místnosti panovalo naprosté ticho. „Teď. Teď přehoďte svůj hadr přes kýbl.“
   „Ale jde o vědro…“
   Neodpověděl.
   I stalo se, jak poručil, ale začátek seance byl navzdory všem našim snahám neúspěšný.
   Profesor se nicméně nevzdával. Nakázal, abychom vstali a obrátili všechny židle v místnosti vzhůru nohama. „Ne hned. Až zatleskám!“ Když jsme to udělali – a já uskočil od malého pavouka – začala se slečna Í z nepochopitelného důvodu hystericky smát. A nakonec takto vypískla: „Í!“ Že by další pavouk?
   Rozhodně MÁME něco společného – my dva. To mi v tom okamžiku došlo poprvé.
   Profesor nicméně kázal, abychom Í umlčeli. „Jakkoli!“ dodal, ale když jsem se postavil na pištilčinu stranu, ba přímo před ni postavil, položil sekáček zase zpátky ke stříbrným příborům. „Útlocit k ženám zasluhuje odměny, majlorde,“ pravil ke mně poté, nicméně s  hodně patrnou ironií. „Snad jste si však nemyslil, že bych ji… Copak vám židům není vlastní smysl pro humor?“
   Zatrnulo mi. „Je humor a humor, profesore.“
   „Aha.“ Nato kázal vrátit všechny židle přesně na původní místa a potom celou proceduru ještě šestkrát zopakovat. Neustále přitom lezl okolo našich nohou jako chrobák s červenou křídou a bezostyšně čmáral po koberci. „Naštěstí je dost tuhý,“ konstatoval nakonec, když se konečně postavil, zapjal poklopec a oprášil kolena.
   „A kdyby nebyl?“
   „Nešlo by zakreslovat pozice nohou a vibrace z židlí by mohly přejít i na nás,“ odpověděl tajemně. Nato se sarkasticky rozesmál a s ním kupodivu i celá ta divná společnost. „Máme tady nováčka, postřehli jste?“ ukončil pak ten řehot profesor jediným rázným gestem. „Chovejme se útlocitně k muži, kterého zasvěcení teprve čeká. Buhehe!“
   „Nejsem už žádný panic, profesore, a jestli chcete...“
   „Držte hubu,“ zopakovala kněžna V.
   I profesor chvála bohu přešel můj nepodařený vtip s kamenným výrazem, tak jako všichni ostatní s čestnou výjimkou slečny Í.
   Ale i u té už jsem očividně ztrácel body. Proč však? Krev se ve mně vařila a dostával jsem vztek. Začal jsem litovat, že jsem pozvání na přiblblou seanci přijal. Rozšiřovat obzory lze přece i jiným způsobem – a znovu jsem pohlédl k půvabné slečně Í. Její oči ale beznadějně ulpívaly jen a jen na našem hostiteli, tak jako by to byl nějaký Aleister Crowley.
   „Do práce,“ řekl pak blouznivec.
   Řetěz jsme sestavili tímto způsobem: Levá ruka každého z nás ležela na pravé ruce sousedově, zatímco každá noha se dotýkala nohy cizí. Proč? Ruce i nohy všech musely být po celou dobu seance kontrolovány.
   Chvíli jsme takto seděli a vůbec nic se nedělo. Začínal jsem se potit, a k tomu se mi chtělo na stranu. Nedokázal jsem však projevit dostatečnou vůli, protože celá skupina mě svým fanatismem strhávala stále hloub a hloub do nitra svého zvráceného bludu. Seděl jsem následkem toho jako oukropeček a aspoň se těšil z lepé přítomnosti Í – a toho, že se jí mohu dotýkat.
   A pak to začalo!
   Nejdřív se ozvalo klepání pod podlahou. Krtek to nebude, pomyslil jsem si. Klepání zesílilo a postupně procházelo pod stolem a pod námi… až se ocitlo ve zdi a kudysi pod tapetou vystoupalo až do nitra stropu, tedy přímo nad naše hlavy. Nastala chvíle ticha.
   Pak se klepání znenadání ozvalo přímo uprostřed stolu. Ještě zesílilo. Celé to působilo dojmem, jako by do kulaté desky Z OBOU STRAN bez přestání zběsile bušila neviditelná pěst nějakého okovaného rytíře – a to velmi rytmicky.
   Zatímco my se ani nehýbali, celý stůl se ukrutně třásl.
   Í už skoro znovu vypískla. Najednou údery ustaly – jako když utne.
   Profesor se sklonil.
   Díval se dlouze pod stůl. Po chvíli se vzpřímil a požádal mě „jako nejmladšího“, abych „laskavě“ přinesl kleště. Oslovení majlorde už si raději odpustil, a já to vítězně a hrdě kvitoval. Vždyť v pouhých několika chvílích jsem se stal v očích celé společnosti ze zelenáče už sekundantem a z pomocníčka ubohého veledobrým spiritistou. NE? Cítil jsem rozhodně vnitřní přerod. Všechno se lámalo. Už jsem nezuřil. Zmocnilo se mě vzrušení. Rovněž Í se zdála vzrušena, ale vlastně i všichni ostatní. Oči jim hořely. I přinesl jsem kleště.
   „Kdo se odváží, kdo se odváží?“ zeptal se dvakrát a velmi záhadně pan profesor.
   Ihned jsem se přihlásil, ještě dříve než Í. Nevěděl jsem sice, do čeho jdu, ale chtěl jsem ji zachránit od jakékoli ostudy nebo dokonce nebezpečí. Navíc zde přiznávám, že mi náš hostitel již začal silně imponovat… A vůbec. Všechny dosavadní události na mne zapůsobily tak silným dojmem, že už jsem takříkajíc „přešel na víru“ – jak on tomu říkal. Vlezli jsme si s profesorem pod stůl a on tam rozsvítil malou zlodějskou baterku.
   „Vidíte?“ zeptal se mě.
   V první chvíli mě napadlo podívati se ke střevícům a nohám slečny Í, ale náš hostitel ukazoval kupodivu jinam. Přibližně uprostřed stolní desky vězel odspoda zčásti zatlučený hřebík. Byl dlouhý asi dvacet centimetrů.
   „Vidíte, můj příteli?“ zopakoval profesor skoro lahodně.
   „Hřebík,“ povídám. „No a?“
   Jeho čelo se zvrásnilo jako kasárna při poplachu. Zřejmě jak usilovně přemýšlel nad nějakým hvězdným problémem. „No – a nic. Ten hřeb, víte, Lorenci… Ještě včera tady nebyl.“
   „To víte najisto?“
   „To vím najisto.“
   Společně jako jeden muž jsme pak dlouze patřili na oblou hlavičku hřebíku.
   „Ba nebyl tu ještě ani před hodinou,“ dodal ke mně profesor šeptem.
   „Chcete snad říci…“
   „Ba ještě ani před chvílí.“ A velevýznamně se pousmál.
   „Takže ty hrozné rány…“
   „Ano, můj mladý příteli. Takže ty rány.“
   „Proboha!“
   „Boha nechme stranou. Ten s tím nemá co do činění.“
   „Takže… Co uděláme, profesore?“ zvedl jsem bradu.
   „Vytáhneme ho.“ Prakticky mi to rozkázal.
   Chytil jsem tedy hřebík a… Šlo to kupodivu hladce.
   Potom jsme zkroušeně vylezli zpod stolu a já hřebík opatrně odnesl úplně do jiného pokoje. Cestou jsem si ho prohlížel a zdál se mi normální. Prostě hřebík – a nic víc. Vrátil jsem se a znovu doplnil řetěz. Slečnu Í jsem ale tentokrát pevně chytil za ruku… a ona můj stisk jemně opětovala.
   Když byl řetěz dotvořen, pokynul profesor doktorovi T, který se mimo jiné pyšnil překrásným barytonem, a doktor T veledůležitě pravil: „A nyní: Můžete rozumně odpovídat?“
   Tato otázka byla bezpochyby určena médiu. Šlo o mladou, inteligentně vypadající ženu, jejíž jméno jsem se nikdy nedozvěděl, a v  onom okamžiku už byla několik minut v kataleptickém stavu. Odpověděla: „Ano. Mohu.“ Jako by to však už ani neřekla ona sama, nýbrž někdo jiný, jehož hlas vycházel přímo z jejích útrob.
   „Vaše jméno?“ zeptal se tedy doktor.
   „Ellery Harkins.“
   Měli jsme ho tedy chyceného naštěstí hned napoprvé. Jak vlnu z rádia.
   „Chtěl někdo zabránit tomuto našemu kontaktu?“ zeptal se doktor.
   Žádná odpověď. Buď Ellerymu nevyhovoval přešlechtěný doktůrkův hlas, nebo měl k mlčení jiný temný důvod.
   „Zeptejte se ho, zda souhlasí se svým posmrtným jmenováním za čestného člena Klubu přátel Fantomase,“ požádal jsem rozechvěle doktora T. „No tak, proč se nezeptáte?“ Všichni jsme byli v obrovském napětí.
   „Souhlasíte…“ začal poslušně zpovědník… a ústa média se znovu pohnula. „Ani náhodou.“
   A tu rozčilený doktor zbytečně rázně přešel přímo k meritu věci. „Kolik jste za svůj život dohromady zavraždil lidí, Ellery?“ zeptal se.


   2.
   Na tomto místě bych dodatečně rád uvedl několik faktů z pohnutého života pana Elleryho Harkinse. Tak především výpis z jeho trestního rejstříku:
   Místo narození: Braxington.
   Rok narození: Neznámý.
   Rodiče: Harry Harkins, majitel soukromého voskového panoptika nejvýznamnějších zločinců, a Margaret Taylorová, nevěstka.
   Národnost: Údajně britská, ve skutečnosti však jiná, zahalená rouškou naprostého tajemství.
   Základní vzdělání: Nedokončená autoškola.
   Zvláštní znamení: Na tváři pod levým okem malá jizva od hřebíku. Kouří výhradně doutníky. Obvykle nosí tmavý plstěný klobouk se světlejší krempou.
   Obvyklá znamení: Chronický odpor k právníkům a politikům.
   Vyznamenání: francouzský Řád Čestné legie druhé třídy (podle Elleryho vlastních slov poskytnutý „za pomoc tonoucí dívce“), americký Řád purpurového srdce, polská Polonia Restituta, německý Železný kříž a Řád pohádkového hřebíku.
   Členství v mezinárodních organizacích: Interpol (tajná externí spolupráce), Intelligence Service (rovněž tak) a řádný člen Spolku pro ochranu zvířat v Praze.
   Stav: Svobodný (z věznice Newgate propuštěn naposledy jeden rok před smrtí).
   Zdravotní stav: V současné době mrtev.
   Děti: Úředně neregistrovány.
   Zaměstnání: Vrah.
   To přeškrtnuto a do kolonky rudě vepsáno: Masový vrah. To opět přeškrtáno a modře už pouze: Údajný čekatel Klubu přátel Fantomase.
   Údajné Elleryho zločiny: Celkem dvaadvacet vražd a šestnáct pokusů. Dokázáno mu však nebylo nic.
   Poslední místo pobytu: Hrob číslo 223 na městském hřbitově.


   3.
   „Kolik jste za svůj život zavraždil lidí, Ellery?“ zeptal se tedy doktor T.
   Médium však neodpovídalo – ona mladá žena seděla jako socha a na další otázky už nereagovala. Vyměnili jsme si s Ivanou nazývanou zde Í navzájem krátké pohledy. Půjdeme? znamenaly v druhé řadě. A v té první?
   Ano, také tě miluji. Ale nezvedl jsem se už, protože zrovna v tu chvíli jsem pocítil zvláštní zamrazení… A když jsem pohlédl na doktora, byl bych přísahal, že se vpravo od jeho ucha vynořila téměř dokonalá materializace Elleryho tváře (bože, i ta jizvička pod okem!) a levého nebožtíkova zápěstí. Kynul nám? Nevím. Obličej ihned zmizel v mlze či plazmě, která se sama rychle vypařovala kamsi do mimoprostoru. Doktor po celou tu dobu očividně nic nepozoroval, dál se napjatě díval na médium v očekávání odpovědi a jen v obličeji byl náhle až smrtelně bledý. Dočká se?
   „Dvacet tři,“ pohnula se ústa psychicky týraného média.
   „Snad dvacet dva, ne?“ vyhrkl podrážděně policejní inspektor.
   Žádná odpověď. A bylo to také naposledy, co jsem kdy slyšel charakteristický Elleryho hlas. Víc už jsme z jeho ducha totiž v ten večer nedostali.
   A to je také všechno a jen chci ještě poznamenat, že když jsme se poté na profesorův pokyn s mou budoucí ženou a všemi ostatními zvedali, pan doktor T jako jediný nenásledoval našeho příkladu… Seděl dál… a zíral jako uhranut stále do téhož místa.
   „Co je vám, doktore?“ rozesmála se kněžna V.
   Ani jí však neodpověděl, a ostatně, co je na jeho mlčení až tak zvláštního?
   Nebo už jste slyšeli u soudu či kdekoli odpovídat právníka, který má v zádech vtlučen dvaceticentimetrový hřebík?
   Pokud tam vězel také až po hlavičku, tak jistě ne.



   OSOBNÍ OD---DĚLENÍ

   1.
   Thiele mi podal dalekohled. Zaostřil jsem na vstupní halu. Po chvíli vyšel první zaměstnanec. „Je to Čech, anebo Němec?“
   „Na tom přece nezáleží,“ odpověděl Thiele.
   Zkoumal jsem bedlivě mužův „mundúr“. Nikdy není od věci se zastavit o den dřív, tedy ve firmě, kde se budete ucházet o práci, a podívat se aspoň z  recepce na lidi procházející se po chodbách. Thiele mi to dalekohledem zjednodušil.
   „Jinak by tě zítra poznali, Krauzi. Jakýkoli vetřelec v okruhu je okamžitě registrován. Byls někdy v bance? To máš to samé.“
   Muž ve žlutém saku právě vstupoval do dveří, ale Thiele mi zakryl hledí. „To není zaměstnanec. A ty taky nebudeš jen host anebo zákazník, Krauzi. Jestli tě tedy vezmou. Ale aby tě vzali, musíš se vzhledem a vystupováním co nejvíc přiblížit jejich kultuře.“
   „Německé kultuře doufám ne.“
   „Blázníš? A co máš stále s těmi Němci? Firemní kultuře, Krauzi.“ Vzal mi dalekohled. „Půjdeme.“ Škobrtl jsem hned při prvním kroku... a on dodal: „Musíš se firemní kultuře maximálně přiblížit i svým vystupováním, protože jinak nemáš sebemenší šanci uspět v konkurzu.“
   „Nestačí tedy sebevědomí?“
   „Ty ho stejně nemáš, Krauzi. Jenom hraješ roli. To oni poznají. Mají na to síly. Jejich ODDĚLENÍM už prošly stovky žadatelů, nezapomeň. Možná tisíce. A přílišné sebevědomí je stejně k ničemu. Jakmile to přeženeš, automaticky odpadáš. Úplně stejně, jako když budeš apatický. Zlatá střední cesta, Krauzi, to si pamatuj. Zlatá střední.“
   Nemít Thieleho, nevím, co bych dělal. Byl to ale vůbec přítel? Kdo ví. Na mé práci mu rozhodně nezáleželo a tím dalekohledem se jenom bavil. Šmírák a voyeur. Ještě tak nejspíš bych ho nazval svým andělem strážným, který se zničehonic vynořil, když bylo nejhůř, ale možná zase odletí. Jako kouř – i když, chvála Bohu, ne už třeba dým z Osvětimi... Thiele, mimochodem, věřil v takzvané „řetězce životů“ a byl mi kdykoli připraven namluvit, že právě on sám ve svém předešlém životě skončil v peci...
   „A teď se mstím. Rozumíš?“ Zavrtěl jsem hlavou. „Anebo aspoň varuji,“ dodal.
   Šel po mé pravici jako bratr a byl mi velmi podobný. A já... Ne, nemohl jsem nevzpomenout na jednu zvláštní povídku Edgara Allana Poea. William Wilson, opakoval jsem si stále. William Wilson. A cítil jsem se rozštěpený. Jedna část mé bytosti toužila jednat přirozeně (právě Thielemu jsem záviděl, že tak jedná), ale ta druhá se soustředěně připravovala na velkou „vstupní hru“. A tu jsem si uvědomil, že jdu po ulici sám. A že hovořím sám se sebou. Ani žádný William Wilson ostatně neexistoval. Jen Edgar Allan Poe a já.


   2.
   Druhý den jsem přišel oblečen přesně podle firemní kultury. Padly na to mé poslední peníze. Kráčel jsem Roudnou co nejvyrovnaněji ke žluté budově a nemohl s obavou neuvažovat o svém vlastním obličeji. „Mimika!“ opakoval jsem si. „Mimika a gestikulace zapůsobí až ze šedesáti procent. Vůbec nejdůležitější pak je první dojem. Nebo vlastně už ani nic dalšího neexistuje. Vždyť personalista si utvoří úsudek během dvou sekund, to je všeobecně známo, s tím se setkám ve všech podnicích. Takže to nemám příliš času.“
   „Především ještě záleží na tvé mužnosti,“ vyhrkl mi vtom do ucha neviditelný Thiele (propána, už tu zase byl). „Musíš mít koule – anebo jak to říct. Nikdy se ANI KLACÍKEM NEDOTKLI nikoho s pisklavým hláskem, kupříkladu. Takže hovoř, proboha tě prosím, co nejhlouběji.“
   „Asi jako Ladislav Vodička?“
   „Ano. Jenom hlas Johnnyho Cashe působí opravdu seriózně, a to pak budeš mít, Krauzi, vyhráno. Hlady tedy už rozhodně neumřeš.“
   „Ale copak jdu dělat dabing?“
   Z Thieleho ale už byl zase jen dým... Zmizel můj dobrý duch, zmizel můj Hopkirk. U nikoho dlouho nevydrží, víte, a jeho rady koneckonců třeba také ne. A přece ještě! „Nezáleží jenom na hloubce barytonu, nýbrž jde i o tempo řeči, Krauzi.“ „Co?“ „Nesmíš být ani moc hrr, ani moc prr. Ani hot, ani... Správná kobyla kluše přesně podle firemní kultury. Rozumíš? A poděkuj mi, Krauzi. Co bys asi dělal, kdybys mě neměl? Nevíš to náhodou? Jsi jen chlápek z  ulice, obyčejnej... Nevím ani, jak bych to vyjádřil. A navíc chudej. Kolik si myslíš, že stojí jedna hodina vzdělání u poradenské firmy, která blby jako ty na podobné konkurzy připravuje?“
   „Sedm korun?“ „Víc.“ „Mimika, gesta, témbr, dej mi už pokoj. Chci se teď spolehnout čistě jenom na svůj vlastní vnitřní hlas.“ A vstoupil jsem do „žluté pece“.
   Uvítala mě oproti očekávání mladá dívka s plavým přelivem. Vlastně ještě dítě. „Jmenuji se Karolina Švídrnochová a tohle je moje práce,“ pousmála se striktně, když mě brala za ruku.
   „Zjistili jsme v průběhu času, že někteří uchazeči o práci už snad nemají ani co jíst.“ Krátce se zasmála. „Přicházejí následkem toho ke konkurzu natolik stresovaní, že je můžeme rovnou šoupnout zpátky na ulici. Předcházíme tomu proto od 1. apríla 2053 malým pohovorem uskutečněným ještě před vlastním...“ Odkašlala si. „Ale to vás jistě nezajímá, pane Frausi, a máme opravdu minimum času a nejsme v mateřské školce nějakého Fulghuma,“ podívala se mi zpříma do očí. „Nemá cenu si navzájem něco předstírat a rovnou vám řeknu, že mimo jiné je moc důležité, aby měl uchazeč jiskru v oku.“ „Ach tak.“ „A tu vy nemáte.“ Škubl jsem sebou. Ale tělo mobilizovalo. Ihned jsem se na opomenuté oční nervy soustředil. „Hotovo. A co ještě?“
   „Ne, ne, ne, ne. To už je vynucené. To už nechceme.“ „A co tedy chcete?“ „Víte, na to neexistuje žádná přesná definice. Rozhodně ale nejde jenom o jiskru v oku, jestli mi dobře rozumíte. I víno má přece jiskru – a nekouká.“ A když postřehla, že jsem se ani nepousmál, dodala: „Preferujeme rozhodně jen muže se smyslem pro humor.“
   „Ale dívejte se mi přece do těch očí!“ vyhrkl jsem už skoro zoufale. Dívka mi ale již podávala ruku. „Nesmíte brát všechno doslova, pane Cruise. Jiskrou míníme spíše celkový osobní šarm. Víte? Takže ne na shledanou,“ usmála se, „ale prostě sbohem. A mezi námi: pokud se nezlepšíte, jinde už to snad ani nezkoušejte.“
   „Když ale má žena je hrozně náročná,“ vyhrkl jsem v posledním tažení, „a zrovna dneska v noci... Takže se nedivte.“
   „Ach tak. To jsem nevěděla. Dobrá. Ale údaje o rodinném stavu by vám stejně pomohly pouze neznatelně.“ A nahlédla pro kontrolu do nějakých poznámek. „Třeba výška hlasu ovlivní výsledný dojem i z třiceti procent, ale význam slov je pro ODDĚLENÍ uchazečů důležitý pouze ze šesti procent.“
   „Dobrá, ale nechcete udělat výjimku?“ vzpamatoval jsem se ještě jednou ve dveřích, které jako by teď už opravdu vedly do pece. „A vůbec, jak se jmenuje ta vaše personalistka? Pusťte mě na zkoušku rovnou za ní. Já chci na skutečné osobní ODDĚLENÍ. A co víte, třeba tam udělám dojem i bez vašeho školení.“ A tu se ta dívka už vyloženě rozesmála.
   „Osobní ODDĚLENÍ provádím už já. A udělat dojem na paní Heidrichovou? No, to se vám tedy opravdu povedlo.“