Georg Kraus
Kde zjara zeleň roste svěží,
na podzim réva dozrává,
tam jedna malá země leží,
rodí lid, který boj nevzdává.
Tam v zimě mrzne a sněží,
na jaře led zas roztává,
horník v té zemi kovy těží,
sedlák rodnou hroudu zorává.
Tu svou zemi lid si střeží,
pole jsou v bojích krvavá,
ta země lesů, hradů a věží,
často těžké doby přestává.
V údolích tok bystřin běží,
po kopcích roste doubrava,
té zemi pohanů i kněží,
kdys Bůh dal jméno Morava.
Ráno se Sittlieb probudila zdravá a osvěžená. Vstala a našla na stole vydatnou snídani. Chtěla poděkovat horskému duchu, ale nikde po něm nebyla ani stopa.
Počasí se v noci změnilo. Svítilo slunce a vál teplý vítr. Z malé stáje, vystlané senem, vyvedla Sittlieb svého dobře zaopatřeného koníčka. Ve vaku na sedle našla chléb, sýr a malý měch červeného vína. Nato se vydala dolů z hory po úzké cestě dále směrem na jih. Sotva ujela několik kroků, ještě jednou se otočila, jestli přeci jen neuvidí onoho záhadného ducha. Však na místě, kde před chvílí stál srub a malá stáj, už se rozkládal jen les. Vše zmizelo tak podivně, jako se večer objevilo.
„Děkuji, Radegaste,” řekla tedy Sittlieb směrem k lesu. Ten zašuměl a koruny stromů lehce pokývly.
Za nějaký čas se Sittlieb dostala k lidem, ti poslali ji půl dne cesty směrem půlnočním, kde v „hučných lesích” je zváno. Tam prý na kopci v jednoduchém dřevěném hradišti najde rytíře, který by ji mohl potřebovat. Tak stalo se. A v tom kraji pod Radhoštěm Sittlieb přezimovala. Tam dodnes za zimních večerů se vypráví o severské rusovlásce s podivným štítem, která mistrně mečem vládla.
Lidé si ji brzy oblíbili pro její vědomosti a bojové umění. V mnohých šarvátkách se Sittlieb osvědčila, když obyvatelé dvou vsí se o pole přeli nebo jeden zeman šířil zášť proti sousednímu rodu. Brzy stačilo, aby se objevil malý jezdec, na jehož štítě svítil mořský zázrak, a hned veškeré půtky ustaly. Obě znesvářené strany ji pak srdečně zvaly, ať u nich přenocuje a jejich vína okusí. Nejvíce žehnali jí lidé, když coby dívka z tvrdého severu učila je, kterak s mrazem se vypořádat, lépe kožešiny obrábět a dům proti vichru utěsnit.
Horším zlem než zima býval v těch dobách loupeživý nepřítel, který krajem táhl, vesnice pustošil a lid olupoval a pobíjel. Tak stalo se jednoho zimního večera za krutých mrazů, že za tmy spatřili z věže rytířské tvrze záři požáru na obzoru. Tam musel hořet les nebo snad vesnice. Poté uzřeli i smluvené ohně na kopcích, jeden za druhým stále blíže, které znamenaly, že do země vtrhnul nepřítel. Zrána již přihnal se první jezdec na schváceném koni, za ním pak více jeho druhů, kteří z mnoha ran krváceli. Rychle jim otevřeli bránu a vpustili je do tvrze. Byli to rytířovi bojovníci, kteří střežili hranice. Ti vyprávěli o početném oddílu nájezdníků žlutých tváří a šikmých očí, kteří vesnice vypalují a drancují, muže zabíjejí a ženy i děti odvlékají. Jsou mistrní jezdci i lukostřelci, je jich příliš mnoho, než aby se dali zastavit. Byli to Kumáni, kteří v těch dobách sužovali Moravu. Byl to jen malý zatoulaný oddíl o počtu snad tisíc mužů, ale nebylo jim co postavit do cesty. Královské vojsko železných pánů je mohlo lehce zastavit a rozprášit, jenže to by se muselo nejdříve zformovat. V zimě a sněhu pak bylo nepohyblivé, na pomoc by přišlo příliš pozdě.
Posmutněl rytíř, potichli jeho zbrojnoši i bojovníci a mnohý hlavu svěsil. Však Sittlieb, dcera z mořských hlubin, se nezalekla. Ať jen vyjedou bez prodlení všichni rytířovi jezdci a lid burcují. Kdo mečem vládne, do večera druhého dne v tvrzi být musí. Kdo ženu, děti i rodnou zem miluje, ať zbroj si oblékne a mečem se opásá.
Nejlepší jezdce a bojovníky pak rytíř hned toho dne vyslal vstříc nepříteli. Sittlieb si považovala za čest, že je mezi nimi. Nikdo jí nerozkazoval, byla jen požádána, to už ale oblékala pancíř. Bojovníci dobře znali její podivné schopnosti, ve veliké úctě ji chovali a společně s ní by se byl každý vydal bez váhání třeba do horoucích pekel.
Z těch dob zachovaly se nám zvěsti o mnoha bohatýrských činech silných mužů. Ti dali svůj život v sázku, aby hájili zemi i slabé ženy. Ve skutečnosti se však v těch dobách často i dívky a ženy dokázaly chopit meče a luk napnout, aby se mohly na obranu své země nebo vesnice postavit. Co na síle jim chybělo, vynahradily statečností a bojovou vynalézavostí. Když muž se na lov do lesa nebo do války vydal a nevrátil, dokázaly ženy samy živit a chránit své děti. Tak bylo tomu v oněch časech a tak zůstalo tomu dodnes.
Po cestě se Sittlieb hned vyptávala potoků i živé tekoucí vody, která ze země pramenila a pod ledem do údolí stékala. Tak věděli o každém pohybu nepřítele.
Nežli vesnici mohl napadnout, byla již vylidněna a spálena. Žádná kořist jim nepadla do rukou, ani jedna střecha nad hlavou pro jedinou mrazivou noc.
Z bezpečné vzdálenosti pak dnem i nocí Kumány sledovali. Nemohli napadnout celé vojsko, však běda tomu, kdo se od něj vzdálil. Kdo z nájezdníků vydal se do lesů na lov, živ se nevrátil. Kdo vysekal díru do ledu, aby ryb nalovil, byl nalezen proklátý šípem. Koho kumánský chán vyslal na výzvědy, toho více už nespatřil a nic se od něj tím také nedozvěděl.
Tak jen po stopách prchajícího lidu se ubírali Kumáni, hlad jim bral sil, ruce i nohy jim omrzaly. Člověk vydrží více útrap než kůň a koní začalo ubývat. Bez nich pak ubývalo i bojeschopnosti tohoto jezdeckého národa. Byli to však tvrdí, krutí bojovníci, kteří neznali milost s poraženým a neznali milost ani sami k sobě. Tento asijský národ byl zvyklý bojovat, loupit a zabíjet, jako jiný národ stavět chalupy, obdělávat pole a sklízet úrodu. Zesláblí, omrzlí, se ztrátami, ale stále v početní převaze a na duchu nezlomeni dorazili Kumáni po několika dnech konečně k rytířské tvrzi. Tam se ukrýval lid, tam byl nahnán veškerý dobytek, tam čekaly teplé komnaty, sláma pro koně, tam voněl čerstvě upečený chléb i uzené maso.
Hradby tvrze byly v těch dobách tvořeny jen z nevysokých, nahoře zašpičatělých kůlů. Krajina byla řídce osídlena, mnoho lesů skýtalo dostatek dřeva, však nebylo dost řemeslníků, kteří by kámen na hradby tesat dokázali a skromné výnosy polí by je ani neuživily. V těch dobách bývaly tedy tvrze i hradiště toliko dřevěné a do dnešních časů nic se z nich nezachovalo.
Pro Kumány pak byla hračka pod ochranou svých lučištníků pokácet v lese stromy a vyrobit žebříky na zlezení takové hradby. V tom řemesle se nájezdníci dobře vyznali, vládli mistrně jak mečem, tak i sekerou. Však na hradbách se leskly meče a štíty, za roubením věží stáli lukostřelci a v lesích za jejích zády se ukrývali další bojovníci na koních, mezi nimi i Sittlieb.
Kolem hradeb začernalo se kumánskými jezdci. Stále ještě byli ve značné početní přesile a kořist v hradu nezbytně potřebovali. Nežádali výkupné, aby mohli odtáhnout, chtěli všechno a jejich zkušenosti jim říkaly, že to dostanou.
Z kmene mohutného stromu dovedně vyhotovili také berana k proražení brány. Obránci pak dobře věděli, co je čeká v rukou krutých, nyní obzvláště rozezlených nájezdníků. V tvrzi však bylo více uprchlých žen a dětí z okolních vesnic než silných mužů, a ti byli povětšinou sedlác,i a ne vycvičení bojovníci jako Kumáni. Spíše motykou a cepem vládli nežli mečem.
Vše bylo připraveno k útoku, přední řady si připravily žebříky a několik desítek lučištníků si zapálilo šípy omotané smolnou koudelí.
Tu ještě posměšně zavolal kumánský chán na obránce tvrze:
Komu z vás je život milý,
ať zbraň svou odhodí jen,
s rukama nahoře v tuto chvíli
z hradu hned vyleze ven.
Hrdě odpověděli obránci:
Chléb a víno dodá nám síly,
ty jen sněhu a hlíny si vem,
víc nezbývá pro tvé oddíly,
my jsme ti, kdo orají zem.
Chán dal znamení a početné mužstvo začalo tlačit berana proti bráně. Ostatní zase opřeli žebříky o kmeny hradeb. Kumánští lučištníci vystřelili zapálené šípy na obránce tvrze, vše dávno nacvičené řemeslo nájezdníků, mnohokrát s úspěchem nasazeno. Tak měla přijít poslední hodina tvrze i jejich obránců. Její osud zdál se být neodvratný.
Náhle se však udál podivný jev. Ozvalo se temné zadunění, jakoby kdosi obrovským kladivem do země uhodil. Půda pod nohami se zatřásla, kmeny stromů se zakymácely a les za zády nájezdníků jakoby se roztančil. Podivný hrozivý hlas se odtud ozval. Ani kumánský chán nedokázal zakrýt svůj úlek.
Co duní tu tak temně,
odkud vzal se ten hlas?
To pekelné je plémě,
čert vezmi ho i ďas.
Nato odpověděl mu rytíř, který nyní za všechny obránce mluvil.
Jsme ti, kdož sejí sémě,
z něhož zrodí se klas.
To mluví matka země,
ta odpověď dala za nás.
Beran se rozjel proti bráně a první útočníci na žebřících dosáhli okraje hradby. Jejich meče zazvonily o štíty nepočetných obránců. Právě v tu chvíli se ale stalo to poslední, s čímž byli Kumáni počítali. Brána se otevřela a z ní se vyřítili jezdci, kteří útočníky pod hradbami napadli. Rychle pobiti byli Kumáni zaměstnaní tlačením berana, a tím k boji nepřipraveni. Nato vrhli se jezdci na lučištníky, kteří právě připravovali další zápalné šípy. Dříve než ti se mečů mohli chopit, zbarvil se sníh jejich krví. Jeden jezdec za druhým řítil se z brány. Několik z nich mělo na koni upevněné háky, kterými strhávali žebříky. Mnozí z těchto hrůzných dobyvatelů se nyní podobali zralým švestkám, které padají se stromů. Ve tvrzi pak hasily ženy i děti požár a střílely šípy proti útočníkům na žebřících. Až do okamžiku útoku se krutých nájezdníků bály a strachy se třásly. Nyní však bojovaly, jako by snad pole oraly nebo trávu kosily.
Situace se rázem změnila. Jezdec na koni je v převaze proti pěšímu, zvláště když ten je právě zaměstnán stavěním žebříku. Jeden jezdec se vyrovná několika pěšákům. Je rychlejší a obratnější, otáčením koně se může krýt jeho tělem. Při střetu dvou bojovníků stojí váha lidského těla proti váze koně i s jezdcem. Hlava jezdce je pro jednoruční meč pěšáka nedosažitelná, o to snadněji trefí jezdec jeho hlavu. Kumáni však své koně nechali stát opodál u lesa, hlídané jen několika muži. K těm koním nyní chvátali, aby na ně rychle naskočili a proti těm několika málo jezdcům se mohli v boji postavit. Jezdec proti jezdci. Přes ztráty minulých dnů i první chvíle útoku, stálo pořád ještě nejméně pět Kumánů proti jednomu obránci tvrze, když za obránce počítáme i děti. Nyní potřebovali dostat se rychle ke koním, na nich pak bojovat a otevřenou branou do tvrze vniknout.
Berana z kmene stromu nechali obránci rychle skutálet ze svahu a brána se opět zavřela. První nápor byl vítězně odražen, však bitva nebyla zdaleka vyhrána. Z těch nejodvážnějších Moravanů, kteří vyjeli z tvrze, už byl mnohý zasažen kumánským šípem a zbylí uvízli v hustých řadách nájezdníků. Ač zoufale se bránili pod hradbou proti přesile, jejich konec zdál se být zpečetěn. Ti nemnozí za hradbami zůstali pak oslabeni o své nejlepší muže. Tvrz hořela a druhému náporu už nemohli odolat.
Kumáni, kteří běželi ke koním, si již byli jisti vítězstvím. Tu v běhu odkudsi proti sobě zahlédli oslnivý záblesk. Onen podivný záblesk, který již několik nocí vídávali mezi stromy, tajuplný namodralý svit, který je stále doprovázel. Nyní se tedy měli dozvědět, odkud pochází. Z lesa opodál vyjel malý jezdec, na jehož štítu svítil mořský zázrak. Za ním pak se mezi stromy objevila i skupina rytířových bojovníků, však zesílená o mnoho mužů ze širokého okolí, kteří přichvátali na pomoc. Byla jich proti Kumánům také jenom hrstka a mnohý již prošedivělý, ale nebyli to sedláci, byli to skuteční zkušení vojáci, k boji vycvičeni a v boji zběhlí, vyzbrojeni meči i štíty. Dokonce i korouhev se znakem Moravy zavlála ve větru. Na okamžik se zastavili, tasili meče a zamávali jimi obráncům na hradbách na pozdrav. Ti nadšeně vykřikli a pozvedli své meče k nebi.
„To je Sittlieb, to jsou moravští jezdci.“ Nesl se jásot mužů, žen i dětí po hradbách. Nyní už nikdo o výsledku bitvy nepochyboval.
Ukázka z knihy Sága krále Laurina
Příběh statečné vikinkské dívky, která se na svém islandském ponym vydává na cestu od severního studeného moře napříč mytickou Evropou raného středověku, aby vstoupila do služeb trpasličího krále Rosengartenu.
Ilustrace Jana Holečková
ISBN 80-239-4762-1
Email: Zapecova@volny.cz
Cena v ČR 140 KČ + poštovné + balné