"Nebyla doceněna zaživa, protože její kvality jsou příliš vnitřní, málo ostentativné, nedemonstrační a nedemagogické, příliš zákonně utajené." Takto se o Boženě Benešové, autorce psychologických děl s motivem tragického osudu mladých lidí, s motivem deziluze provázející její hrdiny poutí citově a duševně chudým maloměšťáckým světem, a jejím díle vyjádřil v roce 1936, v roce spisovatelčiny smrti, František Xaver Šalda. Šalda dále usuzoval, že význam Benešové v budoucnosti poroste. Nelze bohužel říci, že by měl v této věci pravdu. Dobrava Moldanová v monografii o Benešové z roku 1976 přiznává, že ve spisovatelčině díle objevila všechny hodnoty až při druhém či třetím čtení, teprve později pochopila věci, kterým předtím nerozuměla. Možná právě nároky kladené Benešovou na čtenáře způsobují, že ona a její tvorba zůstávají i nadále většině lidí skryty. Tento osud si ale Benešová nezaslouží. Proto jí věnujme aspoň krátkou vzpomínku.
   Božena Benešová, rodným jménem Zapletalová, pocházela z Moravy. Její matka, dcera majitele tkalcovského závodu, byla rodačkou z Beskyd, otec, právník a advokát, byl původem z Hané. Božena Zapletalová se narodila 30. listopadu 1873, tedy před 128 lety, v Novém Jičíně. Měla deset sourozenců, bratr Roman a tři sestry zemřely coby děti, Oto, Jaroslav, Marie, Berta, Lev a Eliška dožili dospělosti.
   Tři roky po narození dcery Boženy se manželé Zapletalovi odstěhovali do Napajedel. Zde pak Božena Benešová žila a tvořila až do roku 1908, kdy přesídlila do Prahy. Co dítě a mladá žena trávila spoustu času četbou knih. Odmítala podřídit se normám života většiny dívek její společenské vrstvy, nepodřizovala se vyšívací drezůře, byla "nedívčí" a vůči rodičům nezřídka až vzpurná a ironická. Benešová byla milující dcerou, která se však s rodiči a jejich světem svářila. Dobrava Moldanová vyjádřila domněnku, že základním pocitem Benešové, nejen v tomto úseku jejího života, bylo osamění. V mládí neměla partnery pro svůj duchovní růst. Snila o jiném prostředí, než ve kterém žila, neuměla se ale tomuto prostředí vzdálit. Uniknout mu chtěla svatbou.
   13. dubna 1896 se provdala za svého ctitele Josefe Beneše, člověka s částečně vysokoškolským vzděláním, železničního úředníka, muže inteligentního, jakých kolem ní bylo málo. Očekávání Boženy Benešové, náprava jejího vnitřního konfliktu se světem, ale sňatkem nebylo naplněno. Božena Benešová nakonec rezignovala na osobní štěstí a maximálně se soustředila na literaturu, což nebylo mnoha lidmi považováno za přiměřenou zábavu mladé paní. S Josefem Benešem se rozvedla roku 1912. I přes rozvod ale spolu bývalí manželé žili až do Josefovy smrti v roce 1933.
   Dlouho Božena Benešová psala jen, jak se říká, "do šuplíku". Uplatnění v některém z dobových časopisů nemohla najít. První prózu uveřejnila až v Besedách Času roku 1900. Trvale prorazit mezi literáty jí pomohlo náhodné setkání s Růženou Svobodovou na Horečkách u Frenštátu v roce 1902. Svobodová si Benešovou oblíbila a pomohla jí prosadit se jako spisovatelka. V roce 1903 absolvovala Benešová se Svobodovou a se Svatoplukem Macharem, její literární láskou, cestu po Itálii. Téhož roku poznala i Františka Xavera Šaldu. Přátelství dvou spisovatelek skončilo, i přes mírné ochlazení vztahu koncem druhé dekády 20. století, až smrtí Růženy Svobodové roku 1920.
   Benešová rozvinula spolupráci s různými časopisy. Po Ženské revui následovala práce v Masarykově Naší době, Tribuně a Venkovanu, redigovala Lípu. Intenzivně literárně pracovala především po roce 1908. Na sklonku života se stala středem kroužku mladých žen, mezi nimiž nechyběly Marie Pujmanová a Marie Majerová. Po smrti Růženy Svobodové byla její blízkou přítelkyní prozaička Anna Maria Tilschová.
   Božena Benešová, přáteli zvaná paní Bó, žena, která mohla být velkým dramatikem, básníkem stejně jako ještě větší prozaičkou, žena, která svých schopností plně nevyužila, podlehla vleklému onemocnění srdce 8. dubna 1936. Jediný potomek Boženy Benešové, syn Roman, matku přežil o dvacet let.
   Božena Benešová je známá jako autorka povídek (povídkové knihy Nedobytá vítězství, 1910, Myšky, 1916, Kruté mládí, 1917, Tiché dívky, 1922, Oblouzení 1923, Chlapci, 1927, poslední spisovatelčina povídka Don Pablo, Don Pedro a Věra Lukášová, 1936) a dvou rozsáhlých prací románových (Člověk, 1919, 1920, a trilogie Úder, 1926, Podzemní plameny, 1929, a Tragická duha, 1933). Méně už je Benešová známa jako básnířka. A přece psala básně od mládí až do svých posledních let. Knižně za života spisovatelky vyšel jediný soubor jejích básní nazvaný Verše věrné i proradné (1909). Ostatní sbírky, Mládí (1889 - 1903), Básně z let 1896 - 1903, Svaté pole (1910 - 1912), Dvě knihy veršů (1902 - 1910), Mimo knihy (do 1910), Koktané drama (1908 - 1915) a Hlas krve a mír srdce (1914 - 1922), zůstaly knižně nevydány. Výbor básní Benešové vyšel v roce 1938. Poezie Boženy Benešové je zprvu dychtivou, plnou touhy, později poezií zklamané ženy, která již vzdala boj o vlastní štěstí a smířila se s osudem. Právě v básních Boženy Benešové spatřoval František Götz "klíč k jejímu lidskému zjevu".
   Připomeňme si nyní spisovatelku Boženu Benešovou několika jejími básněmi.

Domov

Moje drahá Napajedla,
ó vy jste se nepovedla
svému tvůrci dobrému!

Ač jsem prošla prachu spousty,
potkala jsem jenom chrousty,
ale nikde člověka.

Později snad, v letním žáru
potkám přec pár nadkomárů,
jež mi trochu vzruší krev!

Ale teď tu není pranic,
v Praze kdekterý dlí panic,
není o kom verše psát.

Tak, má drahá Napajedla,
vy jen sama jste mne svedla
k těmto slokám hymnickým!

(Mládí)


Otázka
Z pouti své samotou vracím se záhy
se srdcem bolestným, se srdcem vroucím...
Naposled vidělo přelud svůj drahý
v červánku mroucím.

Kdo že tu žaluje, kdo že tu viní?
Nikdo, slyš, nikdo! Jen vzpomnět nech znovu
na stezku vedoucí v předčasném jíní
k čerstvému rovu.

Nemám dnes odvahy přímo se ptáti,
plachou jen narážku v noc šeptám temnou -
Až kdysi uslyšíš ze sna mne štkáti,
zapláčeš se mnou?

(Dvě knihy veršů)


A přece

A jestli někdy dávné bolesti
se ozve ještě opožděný sten,
ta ztichlá píseň její šelestí
tak marně jen, tak marně, marně jen.

A jestli někdy lásky předzvěstí
zpěv mámivý chce porušit můj sen,
on vábí svojí písní o štěstí
tak marně jen, tak marně, marně jen.

A přece táhne srdcem mým,
jak zpola tušeného času dým,
stesk zpola, naděj zpola,
a přece se mi na rty vrací
hlas prosebný i zaklínací,
jenž v ztichlou dálku volá.

(Svaté pole)


Památce

Až po letech to celým srdcem vím:
ten vlahý večer byl nám loučením,
ten smutný večer v modrém stínu hor,
kdy náhlým tichem rozmlčel se bor.
Jím zdaleka zněl sladký dětský hlas
a ztuhlý vzduch se jeho vlnou třás,
jek přešel zvolna v píseň z mladých let
a v roztoužení volal, prosil zpět.

Však v zracích planul netající lesk...
Ó marný byl již mladé písně stesk,
neb marný vždy je slib i marný žal,
hlas osudu když velí jíti dál.

Ve chladném, přísném tichu nových dnů
já slýchám někdy ještě ozvěnu
té písně slýchám dávné za dumavých chvil,
však povel chápu, jenž ji přerušil.

(Verše věrné i proradné)

Ubývající měsíc

Až odešlo studené léto v dál
za křiku vítězných vran,
až potom se blankyt nebesky smál
na každý záhon i lán.

Svit sluneční, polibek mrtvolám,
jak hořký, marný to dar!
Já nevolám, ne, já nevolám
vzpomínek žalostný svár.

To vítr nese jej v zpozdilý jas
a v holý nese jej sad,
kde dávno již listí krvavé střás
a plod kde nemohl zrát.

(Koktané drama)


Na pěšině listím zaváté

Pojď, volá les, pojď dál a hloub,
kde zpívá klenba, roste sloup,
kde v svatostánku plno hnízd,
kde prach i pyl je stejně číst.

Slyš, kořen ke kořenu dí,
že život nikdy neumdlí,
slyš, větev k větvi šelestí,
že v smrti není bolesti.

Pojď, volá les, pojď hloub a dál,
kde s jasem stín se v jedno spjal,
ať zví tvůj smutek: není zla,
v němž slunná zář by uhasla.

A nechť tě zebe bol a zášť,
Vlá kolem živé lásky plášť
a zahalí tě do svých řas
jak listu růst, jak ptačí hlas.

(Hlas krve a mír srdce)


* * *

Vzpomínky opatruj,
studeně zvoní jen stříbrné hvězdy
o kámen tvůj.
V krvi je dosud zakletý travič
a hořký vzpomínek, suchý a vyzáblý chléb
jedinou potravou nocí.
A větší hořkost je v srdci, než docílit může
ten dlouhý, studený stín:
těm říkává sbohem, kdož nikdy, ó nikdy
nechodí k němu!
Za vonnou besídkou kvetl nám tenkrát
opojný ruj;
studeně zvoní jen stříbrné hvězdy
o kámen můj.

(Básně z pozůstalosti)

Návrat
na hlavní stránku