Pojďme si sednout dolů do parku, navrhne paní Mulerová Odettě, vlastně Markétě. Stále si ta jména plete. Všechna ta jména a tváře a nástrahy... Uštvaná bloudícími postavami a vyčerpaná stoletou nespavostí. Sotva se jí podaří před rozbřeskem uniknout, hned ji nějaká poťouchlá, sadistická sestřička budí útočným hlaholením: Dobré jitro a pěkně zapít prášečky!
A pak celý den v lenivě šplouchajících vlnách, příliv, odliv, příliv, odliv; náladička, neklid, strach, trýzeň, mrákoty; náladička, neklid, strach, trýzeň, mrákoty; náladička, neklid -
Tak jak se dneska cítíte, paní Mulerová?
Chtěla bych odjet, pane doktore. Co nejdál z Lemurie.
Pořád se chystá, že odsud konečně odcestuje. Že si zabalí svůj goblénový kufřík a nastoupí do autobusu. Do vlaku. Do letadla... Tamhle na zastávce za zamčenou litinovou bránou. Párkrát se již pokusila proklouznout kolem vrátnice, avšak pokaždé ji bdělý Kerberos štěkotem zahnal zpátky: Kampak, paninko, ukažte propustku!
Bože můj, vždyť jsem si zapomněla zavazadla. Klobouk. Plášť. Pudřenku. Peníze...
Ne, musí odplout zámořskou lodí. Za soumraku kývnout na taxík a v mlze dorazit do přístavu. A pak šťastně vyletět po strmém můstku na osvětlenou palubu a z výšky osvobozeně zatřepetat žlutým šátečkem, sbohem, Lemurie! Kutálka břeskně vyhrává Valčík na rozloučenou a siréna odhodlaně bučí nad vzdouvajícími se vodami -
Sedneme si dole v parku, navrhne paní Mulerová té nic nechápající, bláhové ženě, která ji zde občas navštěvuje, jelikož si namlouvá, že je provdána za jejího syna. Už přestala Odettě vysvětlovat, že prostě nemůže být manželkou jejího syna, protože -
Můj syn Michal měl modré oči! Ale On má zelené!
Nesnáší Jeho zelenooký potměšilý pohled. Jeho falešné, křivé zubení a stažené šelmí zorničky. Ne! Ne! Ne! Ať se k ní ten nebezpečný Tvor neodváží přiblížit! Ať k ní nechodí! Ať táhne pryč! Nééé! On není můj syn! On není můj Míša!
Ví přesně, oč Mu jde a co je zač. Jenom se nedokáže upamatovat, kdy se poprvé objevil v jejím životě. V jejím domě. V její mysli. Odkud se tady vzal. A co provedl se skutečným Michalem. Kam ho vylákal a kde ho přepadl. Zabil. Zakopal. Pohřbil.
Je tu krásně, zaheká Markéta, vlastně Odetta, a ztěžka se sesune na lavičku pod rozkvetlými kaštany - venku na denním světle ještě utahanější a ošklivější nežli uvnitř v přijímací místnosti. Šlachovité, kostnaté tělo utopené v luxusních šatech lososového odstínu a zvadlé vlasy stažené pružnou čelenkou téže barvy. Pod upírským make-upem skořicové fleky a nalíčené očí přeškrtané droboučkými vrásečkami, chuděra zbědovaná! Prvorodičkou v třiačtyřiceti!
Porod je vypočten na osmého července, vzdychne Začarovaná. Přesně za sedm týdnů. A dlaněmi opatrně pohladí svůj trčící lososový pupek. Michal chce být se mnou na sále, ale já odmítám. Bojím se, že bych se mu zhnusila. Tolik bolesti a nářku a krve -
Ano, zachvěje se paní Mulerová, když jsem já rodila Míšu, připadala jsem ji jako bezmocné zvíře. Jako samice vrhající mládě.
Mučili ji. Lámali. Párali. Ne, nelže! Nevymýšlí si! Císařský řez! Vidíte?! Jizva, stopa, svědectví! Přisátý Had, kvůli kterému už potom vždycky musela nosit jednodílné plavky. Ten bílý, lesklý, tenký Had. První a poslední důkaz Míšovy existence. Koukněte! Nic se mi nezdálo! Byl tady! Vyšel na svět z mého rozpůleného těla -
Rozkošný modrooký chlapeček. Poslušný, pilný, nadaný... Od pěti let hra na klavír a od šesti v pěveckém sboru. Na gymnáziu vždycky s vyznamenáním a na právech s červeným diplomem. A těch kytek, co se mamince nanosil!
Vaše oblíbené višně v čokoládě, ševelí Labuť při každé návštěvě a klade před paní Mulerovou dárky od Zelenookého. Pravidelné synovské prezenty, jež posílá po důvěřivé Odettě, aby se neprozradil před zvědavým okolím. Stále dokola: bonboniéra, ovoce, knížka, káva, prádlo, kapesníky, deodorant, sprchový gel, šampon na vlasy...
Díky, Markéto, kolikrát vám mám opakovat, že nic nechci.
Jen mi, máti, povězte, co potřebujete, a já vám to z domova přinesu.
Z domova. Z útočiště. Ze žluté vilky v kouzelné zahrádce, kde kvetou třešně, jabloně a konvalinky a kde plavý kokršpaněl Argo rozjíveně dovádí v přerostlé trávě a pak se upatlaný vrhá oprýskaným francouzským oknem rovnou do jejího pokoje -
Ach ne! Ne, ne, ne! Argo už téměř deset roků zahrabán v hlíně blízko ořešáku - ano, takhle chytře! Takhle zákeřně to Zelenooký provedl! Postupně, rafinovaně, podle plánu. Kteréhosi dne se podvodně vetřel do žlutého domu coby její syn; k nerozeznání podobný pravému Míšovi. A jako prvního hned odstranil věrného, bystrého Arga!
Co se tomu zvířeti dneska stalo, že na mě furt vrčí?!
Schválně odvezl nemocného psa k veterináři, až když bylo na léčení pozdě. Zbavil se ubožáčka Arga a posléze se musel zbavit i jí. Snad nějakou dobu spoléhal, že mu naivní máti Mulerová na tu vražednou výměnu vůbec nepřijde. Snad drze počítal, že ho nikdy, nikdy neodhalí. Bůhvíjak dlouho dokázal hrát Michalovu roli - tak dokonale, přirozeně, bezchybně... A přece, a přece...! Nejdříve pouhé detaily. Gesto. Intonace. Zaváhání. Grimasa. Nová vráska u kořene nosu. Ostřejší brada. Chladnější hlas. Nezájem. Nepřítomnost. Netrpělivost. Spěch... Čím dál nervóznější a nevrlejší a neurvalejší. Odsekávání, spory, křiky, rozkazy... A potom ta škaredá dravčí slova, která předtím od něj neslýchala.. A pořád jen o penězích, pořád jen o platbách, kontech, účtech, úvěrech, procentech. Kdo a co a za kolik. Nejmastnější causy a nejtučnější palmáre od nejnadutějších, nejnaditějších, nejnestydatějších syčáků -
Proč? divila se, proč, Míšo?
Výdaje! ječel. Auto! Nábytek! Spotřebiče! Bazén! Dovolená! Úroveň! Styl! Kontakty! Režie! Reprezentace! Generálka baráku! Spadlas z měsíce, matko?!
Když s ní jednou večeřel v kuchyni pod rozsvícenou lampou, všimla si jeho cizích, vetřeleckých zelených očí -
Kde je můj syn?!
A tehdy o ní Zelenooký prohlásil, že je bláznivá! Umlčel ji, vyhnal, uvěznil. A z jejího pokoje poručil udělat jídelnu. A z ateliéru pracovnu. A z pracovny tělocvičnu. A do podkroví přistavěl další dvě ložnice. A nakonec se oženil s touhle poblouzněnou, zamilovanou, o sedm roků starší ženskou. Oženil se s jejím nablýskaným, očumovaným jménem a s její směšnou, zapadající slávou -
Budete ještě tančit? ptává se jí pokaždé paní Mulerová. A přidává náznak zdvořilého pousmání, jako by vůbec nepochybovala, že Odetta ještě bude tančit. Že ještě ladně popluje na špičkách, hrdě mávajíc sněžnými perutěmi; vznešená, nádherná a vítězná.
Budete ještě tančit? ptává se Odetty, jako by ji vážně považovala za Odilii. Řeči, řeči, řeči... Neboť v Lemurii se bude příště vznášet pouze Odilie. Pouze mrcha Odilie roztáhne pyšná černá křídla, zatímco husičku Odettu spolkne Zelenooký k večeři i s kostičkami. Už brzy! Chlamst!
Po pískové pěšině se opuštěně prošourá plešatý pacient v plandavých teplácích a dvakrát na ně smutně vyplázne jazyk, baby bekaný! Za padesát sedm minut skončí návštěvní hodiny a podstrčená snacha s úlevou vynese své nadějné břímě ven z ústavní zahrady; naběhlá chodidla vytočená do stran a
žilnatý krk vypjatý k obloze. Groteskním baletním krokem propochoduje vrátnicí a za zamčenou litinovou bránou zamíří k červenému kabrioletu se zataženou střechou.
Ve svém stavu byste už neměla sama řídit, procitne opět paní Mulerová a zahledí se přes vysoký železný plot kamsi na ulici. Tam na tu zastávku, kde právě přistává bachratý autobus a strkající se figury vystupují a nastupují... Hrstka kaštanových kvítečků zaprší v závanu teplého větru a autobus vzápětí odrazí od mola, zachroptění motoru a zadýmání výfuku...
Namísto lidských obličejů zaznamená za sklem pouze nejasné oválné skvrny, a přesto se náhle zimničně otřese. Záchvat škrtivé, drtivé úzkosti, neboť ví, že by je zase všecky poznala. Přízraky. Monstra. Strašidla. Lemurové. A rychle vytáhnout z kapsy ochranné černé brýle -
Je tady krásně, rozplývá se Markéta nejméně popáté a také si nasazuje sluneční okuláry, zbožňuju jara!
Jara! zděsí se bezhlesně paní Mulerová a ještě se pokusí to tryskající sopečné slovo zabrzdit, zmrazit, zhypnotizovat, zatlačit...! Ne, ne, ne! Leč vybuchlá láva se již valí a valí a valí, lemurijská jara, lemurijská jara! Jako by její spící Had v sekundě nabobtnal Odettinou pomatenou mízou; jako by se znovu prudce probral k životu a ihned začal prorůstat ochrnutými útrobami. Posvátný bílý had, jedovatě vonící po jasmínu, po vínu, po potu, po mléku, po terpentýnu, po kouři, po krvi... Sladce pučí a rozlézá se tepajícími cévami, stále silnější a omamnější a panovačnější, až se jí úplně zmocní. Až ji uhrane, obtočí, pohltí; líbá ji a objímá a zaklíná... Každou noc usíná svinut v jejích vlasech a každou noc se v ní rozpíná a vyhřívá a líhne. A ráno předává její povolné, podrobené tělo tomu druhému, její prsa, ústa, ruce, nohy... A ona se oddaně a horoucně přelévá mezi oběma svými nenasytnými srdci, od muže k synovi a od syna k muži, k zešílení blažená, zatímco Lemurie hýří zlatými dešti a fialovými šeříky, listy, poupaty, šlahouny, ptáčaty... Červánky sakur hoří za ploty a výskající jiřičky rozkmitávají průzračná jitřní nebesa, lemurijská jara, lemurijská jara... Rozcuchaná sedí na židli v ateliéru a ospale kojí malého Míšu -
Zůstaň přesně tak a nehýbej se! přikáže jí Michalův otec a ten obraz zbude na zdi i poté, co si malíř sbalí své saky paky a zmizí kdesi v Tramtárii, Jaro, olej na plátně - nechá ho viset na stěně vedle portrétu pětiletého Mišana. Vedle kudrnatého plavého chlapečka s modrými kukadly, jenž se tenkrát bez přestání neposedně vrtěl a nehodlal pózovat naštvanému tatínkovi, pojď si hrát, pojď si hrát, pojď si hrát! Dokud mu rozzuřená chlupatá tlapa nestřelila medvědí pohlavek a nesebrala nafukovací plážový balon.
Ty surovče! rozvřískala se, ty babráku, ty mazale ožralej!
Už tehdy postřehla, že se děje něco zlověstného. Odporného. Ničivého. Už tehdy to vytušila. Ale ještě doufala, že prostě stačí rozsvítit lampu dřív, než se zešeří. Ještě věřila, že jenom stačí stisknout vypínač -
Jakmile začal padat soumrak, hned rozžínala lustr v kuchyni. V hale. V dětském pokoji... V každé místnosti pro jistotu připravenu rezervní svíčku se zápalkami a na stužce kolem krku vždycky malou baterku. Až jednou večer praskly pojistky a ona v temnotě ucítila, jak se k ní tajně plíží přes ložnici. Byl tady! Byl tady, ačkoliv předtím dělal, že vůbec není doma! Spatřila Jeho nenávistnou dravčí mordu a slídící krhavé bulvy. Trháky! Drápy! Chřtán! Avšak když po Něm v posledním okamžiku šlehla spásným majáčkem baterky, nikde Ho nenašla, nikde, nikde, nikde... Ach jak Ten se uměl skrývat! Proměňovat. Maskovat.
Všichni potom tvrdili, že ji opustil. Že se vykašlal na ni i na kluka. Že se vypařil na druhou stranu zeměkoule. Že se proslavil. Zbohatl. Zchudl. Uchlastal se. Chcípl... Leč ona Ho kolikrát viděla, jak se k ní blíží po chodnících. Míjí ji na křižovatkách. Na náměstích. Na schodištích. Na peronech. Sleduje ji ve vozech. Hlídá ji v obchodech. Pozoruje ji v úřadech. V knihovnách. V kinech. V nemocnicích...
I v tomto parku Ho nyní potkává. Za bílého dne. V plném slunci. Neomylně Ho poznává ve všech škraboškách, kostýmech a převlecích, třebaže se chvílemi šikovně ztrácívá v hemživém davu ostatních Lemurů -
Mobil zazurčí hmyzím hláskem a Odetta pronese do mluvítka: Ano? A rozpačité gesto směrem k strnulé paní Mulerové - to je Michal, nechcete s ním mluvit?
Pokaždé se zatváří, že nerozumí, neslyší, nevnímá... Ostražitě naježená v zaťatém oněmění -
Napřažená ruka s černým aparátkem se od ní opět zklamaně odtáhne a Začarovaná zamumlá Zelenookému do ucha: Asi za deset minut.
Za deset minut se Markéta zvedne z lavičky pod kvetoucím kaštanem a rozloučí se s choromyslnou tchyní. Baletní chůzí sebevědomě pronese své nadějné břímě vrátnicí psychiatrické léčebny a venku za zamčenou litinovou bránou nastartuje červený kabriolet. Vyčíhá si mezeru v uhánějící kovové koloně a šikovnou kličkou se vřadí do dunivého proudu aut. Stokami ulic, křižovatek, mostů, nadjezdů a podjezdů se proplete na protilehlý konec města a za umouněným viaduktem odbočí ke staré vilové čtvrti. K tomu žlutému výstavnému, nákladně renovovanému domu, kde na ni čeká její manžel. Kde na ni čeká její mladý, pohledný modrooký muž, kterého tolik miluje a který ji tolik miluje.
Povečeří spolu ještě za světla v jídelně za pootevřenými francouzskými okny a Markéta s tajemným, vševědoucím úsměvem občas zvedne zrak ke dvěma obrazům na čelní stěně - k něžné rozcuchané brunetce, jež kojí baculaté, naducané miminko, a k portrétu blonďatého chlapečka, uraženě špulícího rty nad nafukovacím plážovým míčem. Ze zahrady k nim dovnitř vtéká vlahý, hebký vzduch a kořenitě voní po trávě, po pylu, po hnízdech, po konvalinkách... Nacukrované sakury růžově planou v červánkovém smrákání a výskající jiřičky naposledy rozkmitávají hasnoucí ruměná nebesa -
Děkuji za návštěvu, vzpamatuje se paní Mulerová a ani tentokrát nehodlá doprovodit Odettu k východu z ústavu, mějte se dobře, na shledanou. A vydá se opačným směrem vzhůru k šedému pavilonu, ještě pořád schovaná za ochrannými černými brýlemi a obranně zkamenělá v beztvarém, netečném výrazu. Se střečkujícím pulsem obezřetně postupuje proti zástupům nedělních hostů a soustředěně se vyhýbá jejich amébovitým, nevypočitatelným podobám; nevidět, nevidět, nevidět; usilovně rozostřovat panenky a osleple zírat někam do prázdna - skrze Ně, přes Ně, nad Ně, pod Ně... Aby v jejich rozplizlých, míhajících se obličejích nemohla rozeznat ty zrádné zelené záblesky; kočičí duhovky v štěrbinách masek; kančí kly pod rozchlíplými škraboškami; žíhanou srst, rozeklané jazyky, palčivá tykadla; zobany, rohy, přísavky, žihadla a na hrdlech svraštělou, pukající hadí kůži -
Přízraky, monstra, strašidla, kreatury!
S křečovitou urputností civí mimo Ně, aby nebyla svědkem jejich nepřetržité, nekonečné obludné metamorfózy. Klopí víčka, vtahuje krk, choulí ramena, ne, ne, ne! Prokličkovat, proplout, nedotknout se, nezavadit! - A tu navzdory všem opatřením do Něho pojednou nechtěně vrazí: záludné klopýtnutí, zaškobrtnutí, zamručení a ostrý bodanec černou aktovkou, Rudovous! Lemur! Zelenooký!
Cosi vykvikne a v šoku se potřeštěně rozběhne zpátky dolů k vrátnici, vyprahlý křik a třaslavé volání: Markéto! Počkejte!
Markéto! dožene paní Mulerová odcházející snachu a zadýchaně ji chytí za paži, Markéto, utečte!
Okamžitě! zasípe zoufale do té nechápavé, hloupé, šťastné tváře, utečte z Lemurie, než skončí jaro!
