|
|
 |
|
HVĚZDNÁ LAVINA
Vladimír Brandejs |
 |
|
1.
Děj začíná
ranním procitnutím.
Sloupec rtuti,
jak vyzáblý muž světlu před očima,
napíná se,
naze vzlíná.
Naše vlastní tělo
věrnější je ale
vše stopujícím vteřinám.
Na čele stále hlubší vrásky -
ze soubojů s časem
k šrámu šrám.
Nejeden příští tuším,
mnohý již mám.
Vždy, když jsem sám,
nemívám příliš klidu v duši.
|
2.
Čím jsme,
čím můžem
ještě být?
Jen málokdy jsem hledal klid.
Za horizontem horizont
zbavuje se mračných pout.
Do očí ale někdy bije
rozlehlostí vod
i překvapivým třpytem
dosud nepoznané galaxie.
Stejný,
nekonečný nápor křiku v nás...
K ostrému hlasu
nalomený hlas.
Čím můžem vůbec být,
než rozvážeme
upřímností přesných slov
uzly banalit?
Kov
i sněžnou mlhovinu
jsem občas tušili i v lunách.
Kolem našich krků
dosud ale struna.
Síla rukou nesejme ji,
možná jenom něha, cit.
Kdo snímá hříchy jiných,
smrtelně se může popálit.
|
3.
Prostor již není čistý.
Temné keře smogu
v kyselém vzduchu
rozpustily listy.
Z vesmírných stohů
krev pohanských bohů pryští,
stále méně zlatá,
z otevřených tepen
přímo na Zemi.
Od kolébky k rakvi
člověk chvátá,
kosinkami,
dříve pažemi.
Jak v podivné křeči se usměje
v šoku poslední naděje.
|
4.
Kolik je člověku dáno
za život kroků,
kolik slov?
Po úplňku
nepřijde vždy nov,
po večeru ráno.
Každému
okno k nekonečnu
jinak otvíráno...
Lavinu hvězd
nedokáže každý nést
s krosnou na zádech.
Člověk
ve chvílích úzkostné samoty
nedostihne vlastní dech.
|
5.
Po dlouhá léta
mě navštěvoval přítel,
učitel kreslení.
Snad věřil,
že svět se promění
se sny, na jejichž konturách vzlétal.
Sám stárnoucí dítě,
nevěděl jednou,
jak dětem odpovídat.
Dál byl ale rád...
Vlastní paže
již ho nepozvednou.
Nenávistně, prudce
čtyřmi ranami nožem
ohledal vlastní srdce.
Měl i sílu k nejpřesnější,
páté.
Mizející přelud
příliš lákavého snu
otevřel před ním temný kráter.
|
6.
Kolik je člověku dáno
za život kroků,
kolik slov?
Po úplňku
nepřijde vždy nov,
po večeru ráno.
|
7.
Jiný můj přítel
ještě zcela zdráv,
ukázal mi střelnou zbraň,
na kterou spoléhal
víc než na lékařskou vědu.
Měl rád lesy,
zeleň probouzených trav,
smích dívek, zvedající
zem z jejího středu,
od tíže odpoután.
Pak sevřela ho nemoc
zákeřně a víc, než mohl tušit,
ze všech stran.
Umíral dlouho, bez nářku,
mezi svými schopen
urputně klenout přetvářku,
aby jeho bolest
ostatní nebolela.
Klenout přetvářku,
když pot se řinul z čela?
Zbraň pravou chvíli
zcela promlčela.
Umíral -
a jeho oči ještě snily.
|
8.
Za světlo se platí.
Lidem,
ne z vlastní viny,
patří i ztráty.
Příkrov hlíny
zbaví oči hvězdných lavin
a skelné
drti světla.
Hlína dá život
květinám
i trsům trávy.
Hrozí nám
netušenou povodní
potok času,
v dolním toku nespoutaně dravý.
Je štěstím
nevědět a nepočítat
roky, dny.
Za život se smrtí platí...
Na hřbitovech zbudou po lidech
nahé kříže
a slova se stručnými daty.
A břečťan
dál se plazí
po opukových zdech.
Zem i vesmír
zná své roviny a srázy.
|
9.
Kyvadlo hodin -
tam a zpět.
Oceán přeťat jen bloudivou lodí.
Pohne se svět?
Lživá i pravdivá,
pokaždé jiná
odpověď...
A za zády tušený vesmírný příval.
Blouznivě
slabikuje člověk po člověku
za život
slova vděku
a aniž ví,
vysloví
díky zároveň i smrti.
V jednom lomu
ocel žulu,
žula ocel drtí.
|
10.
Kolik je člověku dáno
za život kroků,
kolik slov?
Po úplňku
nepřijde vždy nov,
po večeru ráno.
Každému je
okno k nekonečnu
jinak otvíráno.
|
11.
Kolébají
dary života a světa
náruče a klíny žen.
K vlídné něze laskající věta...
A prostor otevřen.
|
12.
Když jsem ji poprvé potkal,
ač o světelné roky dříve
snad v paměti ji měl,
vzduch přijal radostně i tklivě
rozechvění našich těl.
Váhající, dlouho ještě odmítala
mou sukovitost větví,
květy s neklidem mých včel,
náhle schoulená a malá.
Po týdnech
jak náměsíčná odmykala
svou nahotou noci,
na jejichž prahu dosud planě spala.
S ní po hřebenech závrati jsem šel.
|
13.
Za horizontem horizont
zbavuje se mračných pout.
Do očí někdy ale bije
rozlehlostí vod
i překvapivým třpytem
dosud nepoznaná galaxie.
Stejný,
nekonečný nápor křiku v nás...
K ostrému hlasu
nalomený hlas.
Čím můžem vůbec být,
než rozvážeme
upřímností přesných slov
uzly banalit?
|
14.
Její pleť,
bezmocná před nájezdy
otevřeného nebe,
drobné pihy, vlastní hvězdy,
obloze chtěla navracet,
rozjitřujíc sama sebe.
S vlnami horka
přijímala led.
Tak jsem ji opět potkal.
Ze skelných cihel,
planých vět,
rostla mezi námi zeď.
Pak neuchopitelnou chvílí
k zrání zralá
svět rozhoupala,
zdí prošli jsem a byli
živý sen,
když úžehem tepen probuzen
za dne šílí...
|
15.
Síla života v dětech,
v práci.
V přísném horku,
v přísném mrazu
vše jsoucí
a zároveň příští ale ztrácí
tvář i tajemnou linii tvaru.
Nad opuštěnou planinou
pak jenom zkázu
s poselstvím zmaru
pod křídly z dýmu nesou ptáci.
Síla života je v dětech a v práci.
Zraje-li člověk, rád se vrací
do náruče,
voňavé dosud domovem.
Vše zbytečně se v mlhách ztrácí.
Zrají-li k rozumu a citu lidé,
má naději i zem,
ať jakákoli nepohoda přijde...
|
16.
Kolik
člověku dáno
ještě kroků,
kolik dalších slov?
Každému je
okno k nekonečnu
jinak otvíráno.
|
17.
Úzkost se do nás
někdy zaryje
jak struna dávno zbavená tónů,
jak rybářský vlas.
Déšť náhod
vytrvale zatím bije
do naší obnažené šíje.
Nevíme komu
unikl jsem, uniklas.
Z nekonečna
toužíme se vrátit domů.
Omýváni řekou fantazie,
divíme se
ošklivosti dříve uznávaných krás.
|
18.
O smrti
bylo vysloveno mnoho teorií.
Živý s mrtvými se občas
těsně míjí...
Za více než 24 miliardy let
podle jedné z hypotéz
můžeme se nacházet
znovu při opakování všeho.
Ne, ani milosrdná lež
neodpoví jenom něhou...
Je právě proto nutné dál se bát
stejného života
a stejné smrti?
Svitky zpráv, písmen, dat,
po nás kdo smotá, rozmotá?
Některé z těch představ zdrtí,
některé pomohou
trochu se narovnat.
Dosud se snažíme
stát ještě na nohou.
|
19.
Když v klestí okamžiků
sami sebe i své blízké zapomenem,
osloví nás někdo
křestním jménem?
Smích ustupuje někdy vzlykům.
Odkud kam?
Můžem uniknout vždy vzpomínkám?
|
20.
Mrtvá maminka
přišla ve snu za mnou
po dni svého svátku.
Jen několik vteřin,
kterým dodnes věřím,
se mi připomenula...
Jako by serpentina času našla zkratku,
když mou paměť, náhle klamnou,
zatížila žula.
Do bytu, kde před lety
po tatínkově smrti žila zcela sama,
pojednou jsem šel,
již k jiným lidem s neznámým člověkem.
Zvláštní napětí
jsem v sobě neoklamal.
Zvonek stejně jako kdysi zněl.
Ano, maminka mi přišla otevřít.
Zmizeli všichni ostatní lidé.
Jen tiše řekla: Znovu mohu chvíli žít,
když jsem tě mrtvá včera nedočkala.
Jinak neměla bych klid...
Ne, nepadla na mě v onom snu skála.
Živý jsem se musel probudit.
K slzavé řece řeka slz
nevratně se mi z čí drala.
|
21.
Za život se dosud smrtí platí.
Na hřbitovech zbudou po lidech
strmící kříže
a slova se stručnými daty.
Když v klestí okamžiků
sami sebe
i své blízké zapomenem,
osloví nás někdo naším jménem?
|
22.
Dál kolébají
dary jsoucího i budoucího světa
náruče a klíny žen.
K vlídné něze
laskající věta.
A prostor otevřen.
|
23.
Děj začíná
ranním procitnutím.
Sloupec rtuti,
jak vyzáblý muž světlu před očima,
napíná se,
naze vzlíná.
Naše vlastní tělo
věrnější je ale
vše stopujícím vteřinám.
Na čele stále hlubší vrásky,
k šrámu šrám.
Kyvadlo hodin -
tam a zpět.
Oceán času
přeťat je bloudivou lodí.
Pohne se svět?
Lživá i pravdivá,
pokaždé jiná
odpověď...
A za zády tušený vesmírný příval.
Blouznivě
slabikuje člověk po člověku
za život
slova vděku -
a aniž ví,
vysloví
díky zároveň i smrti.
V jediném lomu
ocel žulu,
žula ocel drtí.
|
|
|
Mgr. Vladimír Brandejs
Básník, spisovatel, editor, pedagog a nakladatel. Narozen 4. července 1937 v Opočně, kde také pracuje. Autor více než 60-ti knih a spoluautor téměř 80-ti dalších publikací. Jeho verše byly přeloženy do několika jazyků. Je řadu let zastoupen v našich a cizojazyčných antologiích a encyklopediích. Je nositelem cen a prémií, v roce 1987 obdržel titul Zasloužilý umělec. Mnoho let spolupracoval s televizí, s rozhlasem, novinami a časopisy. V poslední době mu vyšly výbory z tvorby pod názvy Být je štěstí a Jak stromy rostou.
4. vydání básnické sbírky Hvězdná lavina s ilustracemi Milana Brandejse právě vychází v nakladatelství Prameny v Opočně.
|
|
|
|
|
|
|
