Dívka z obrazu
V noci položen do lehkých a měkkých matrací jsem snil. Snil o lásce, o dívce a ptal se, co je to štěstí. Kdy přijde a kdy odejde navždy do temnot podzemí. A já stále toužil. Toužil po jedněch vlasech, očích a tělu. Ponořil jsem se do samoty. Samota, to ošklivé slovo mě ničilo. Samota ve velkém tichém domě bez hodin. Čas se snad zastavil. Stejně mne jen ubíjel. Nenáviděl jsem ho. Krátil mi mé šťastné chvilky a krásné prožitky. Opustili mě. Opustila mne má matka, otec a sourozenci. Proč? Nerozuměl jsem jim. Nerozuměl jsem ptákům, lesu a lidem. Vytvořil jsem si svůj vlastní svět. Mohl jsem milovat, ale potkával jsem pouze muže. Zpočátku mne pohlcovala vášeň a smyslnost. Později už nastal stereotyp. Pouhé stereotypní vybíjení. Ne láska, jež se ve mně bouřila, vzpouzela a nakonec bortila a padala jako vlny tříštící se o lodě na rozbouřeném moři. Křičel jsem zoufale a dožadoval se neukojeným hladem vlků skutečného citu. Otočil jsem se na bok.
Svítalo. Slunce se dralo paprsky zpod závěsů do pokoje, až omráčilo žárem postavu na obraze. Postavu křehké dívky se slzami v očích. Miloval jsem ten obraz. Byla to má přítelkyně. Často jsem k ní hovořil. Prý jsem zešílel. Zešílel z osamocení, z něhož se nedalo nikam uprchnout. Uprchnout a utéct do změti těl. Těl nahých a krvavých, rozdrásaných stopami lásky. A úsměvy spatřit na lících těch těl, jež se pro lásku obětují, ležící únavou v bahně jezera odkud vede přímá cesta do pekla. Pekla plného hříchů, upalujícího smrtonosnými plameny. Plameny, kterými jsem si přál potrestat sám sebe. Své neřesti, jež jsem neznal. Dívka z obrazu na mě upírala smutné blankytně modré oči. Její oči, úžasné a nádherné, mě chlácholily.
Vstal jsem a nešikovně zavadil o židli. Na zem spadla pistole. Nechápavě jsem zrakem obtahoval její obrys a tvary. Zíral jsem na tenhle předmět, jako bych si ho sám nekoupil, ale dostal ho darem. Darem? Díky za takové dary. Zdvihl jsem ji a přiložil ke spánku. Zkusmo jsem vystřelil. Cvakla a nic. Náboje jsem nevypoužíval, kde tedy jsou? Vždyť jsem ji nabíjel včera odpoledne.
Ano, včera odpoledne přijelo auto a vystoupili z něj muž a žena. Zvali mě na večírek. Moji bývalí spolužáci si vzpomněli i na mě. Ani nevím jak, ale náhle jsem se povaloval po zemi opilý a bavil se. Bavil jsem se s tou ženou se stejně okouzlujícíma očima, jako měla ta z obrazu. Z obrazu znamenajícího pro mě maximum krásy a nádhery. Nádherně sladce zněl hlas té ženy. Ženy, tón jejíhož hlasu jsem chtěl poslouchat celou noc. Noc směšnou a hloupou ve společnosti trávenou po mnoha letech opuštěnosti. Nezměnili se. Věk jim nedodal patřičného rozumu, ale v těch chvílích mi to kupodivu nevadilo. Nevadilo mi, když si ta žena prohlížela mou pistoli. Pistoli přecpanou náboji čekajícími na využití.
Večírek skončil. Skončil jako všechno ostatní. Odvezli mě domů, vyspal jsem se z toho. Bolela mě hlava. Ráno jsem se rozhodl rozloučit se světem a opustil tento život k uzoufání. Jenomže z mé pistole někdo vyndal náboje. Kdo to mohl udělat? Komu by na mně záleželo. Nikdo ji přeci neviděl. Dívka z obrazu neodpovídala. V krabici jsem naštěstí našel jiné.
Otočil jsem hlaveň přímo směrem k srdci dívky z obrazu a zmáčkl spoušť. Ozval se výstřel. Dívce blůzou prosákla tmavé červená krev. Obličej se ji zkřivil bolestí. Zkoprněl jsem hrůzou i úžasem. Netušil jsem, že ve stejném okamžiku přestalo bít srdce jiné ženy. Ženy, na kterou jsem si vzpomněl.
Běžel jsem pryč od tohoto výjevu plného krutosti. Zvonil jsem u bytu ženy z večírku. Neotvírala. Dveře povolily pod náporem mých kopanců. V hale jsem ji objevil se zakrvácenou halenkou v témž místě, jako měla dívka z obrazu. Ta žena nedýchala.
Průvodkyně
Bezmyšlenkovitě jsem podala řidiči místenku, aniž bych mu pohlédla do tváře. Měl velké chlupaté ruce. Přála jsem si, abych byla už v Praze. Ne, že bych se do ní těšila, ale nerada se harcuji autobusem, protože nikdy nevím, kdo si vedle mne sedne.
Během vnitřní rozpravy jsem našla své místo. Tři čtvrtě sedadla obýval poněkud masivní bok spolucestující obložené chlebem se salámem. Zazubila se a trochu své tělo přimáčkla k okýnku, čímž mi uvolnila asi pět centimetrů prostoru. Jízdu strávím v uličce. Zvykla jsem si. Obvykle mám totiž štěstí na podobné typy. Proti dámám štěbetalkám jsem se navždy obrnila walkmanem. Nevyhledávám řeči o ničem. Nefascinuje mne náhoda setkání. Cestuji ráda v klidu a sama.
Autobus se rozjel. Nasadila jsem sluchátka a nechala se ukolébat hudbou a spánkem. Venku se mezitím setmělo, což jsem zaregistrovala ihned po probuzení. Připadalo mi to v létě v osm hodin večer neobvyklé. Rozhlédla jsem se a všimla si podivné gestikulace lidí sedících přede mnou. Obrátila jsem se na sousedku. Naznačila mi, abych sundala sluchátka. Stejně se mi kazeta otáčela asi už potřetí.
"Podívejte se z okna", řekla mi. Pohled mne vyděsil. Místo dálnice jsme se řítili jakousi hrbolatou silničkou uprostřed lesa. Nikde žádné světlo. Jen vše obklopující tma. Nebojím se, ale teď jsem se trochu zachvěla. Vzpomněla jsem si na film, který jsem viděla jako malá. Neměla jsem ho vidět. Dívali se na něj rodiče, ale v našem mini bytě jsem se před ním neschovala. Pamatuji si scénu s kočárem ujíždějícím stejným lesem, kolem vyjící vlky a jeskyni z níž vylezl upír a sápal se po dívce z kočáru. Dvacet let nosím ten hrůzyplný obraz v sobě. A nyní se mi vrátil příliš živě. "Ptali jste se řidiče, proč jedeme jinudy?", zeptala jsem se nahlas. (Cestovali jsme patrovým autobusem, kde řidič seděl pod námi). "Ne", hlesli jednotně. Někteří se po mé otázce zavrtali ještě víc do sedadel, aby zůstali nespatřeni. Nevím, kde jsem v sobě vydolovala odvahu sestoupit k řidiči a dozvědět se důvod změny trasy. Jako v mátohách jsem sešla po schůdcích. Čekal mne šok. Autobus nikdo neřídil, ale přesto se volant točil. Zkusila jsem se opatrně dotknout brzd, nehnula jsem s nimi. Řízení ovládala nějaká podivná síla. Vystoupala jsem zpět nahoru. Chtěli hned vědět, co jsem zjistila. V některých chvílích se pravda nevyplácí. Znala jsem realitu, kterou jsem jim nemohla prozradit. Vypukla by panika. "Nic se neděje", lhala jsem jim i sobě. Dál jsme pokračovali lesem. Zdál se nekonečný. Pak jsme náhle prudce vjeli na mýtinu k jeskyni a zastavili.
Nikomu se nechtělo ven. Vyšla jsem první. Řidič již seděl opět za volantem. Podíval se na mne a poručil mi: "Vy ne, vy zde zůstaňte." Poslechla jsem. Všichni vystoupili. Venku se protahovali, vyndávali svačiny a někteří slastně zapalovali cigarety. Podivně smíření s tím, že nedostáli vytčeného cíle. Pozorovala jsem je a cítila zvláštní klid. Řidič autobus nastartoval, čímž k mé hrůze zmizela mýtina, jeskyně i cestující. Jen my dva jsme uháněli dálnicí. Pro tentokrát jsem unikla. Nehybně jsem stála vedle řidiče. Hlavou mi běžely nejčernější myšlenky. "Proč si je tam nechal a ne mě?", vyhrkla jsem. Zatřásl mi ramenem a zašeptal:" Prober se..."
"Prober se", naléhavě mi třásla celým tělem kamarádka Zuzka. Otevřela jsem oči. "Konečně", oddechla si. "Nespi a poslouchej průvodkyni", dodala. Její jméno jsem neslyšela, ale její pozdrav - vítejte v Transylvánii, jsem slyšela docela dobře.
Martina Bittnerová
Narodila se před 26 lety na moravském Horácku, ale od 3 let žije v Praze. Psát začala už na střední škole. Říká, že ne tak z touhy něco sdělit, ale kvůli přebujelé fantazii. Zpočátku byla její tvorba ovlivněna texty a hudbou skupiny XIII. století hrající gotický rock. Později se ale soustředila spíše na problémy současných mezilidských vztahů. Velice často prý bojuje s tím, že vše podstatné již bylo napsáno, má pochybnosti o smyslu vlastní tvorby. K jejím nejoblíbenějším autorům patří Josef Kainar a Vladimír Páral. Z děl ji nejvíce zasáhl Olbrachtův Nikola Šuhaj loupežník a Dykův Krysař. Dosud publikovala především v časopisech: Almanach začínajících autorů, Ty & Já, Obrys - Kmen. Její texty se též objevují na internetových literárních serverech (Totem).
