Jakub Bart-Ćišinski
Hody

Do Božej nocy zwony du
a hwězdźički so saja rjenje.
A z njebjes wyski słyšeć su:
K wam chwata waše wumóženje.

A hrózbne mróčna zblěduja,
hdyž płomjo Betlehema sapa.
A njebjesa so raduja,
hdyž miłosć na zemju u nich kapa.

A jědla wyska, wyska šmrěk:
k nam z njebjes Bože dźěćo jědźe.
Všěm njese pokoj, měr a lěk,
kiž hinu v lubosćach a w bědźe.

Do Božej nocy zwony du
a tajne hłosy wotućeja,
a kwětki we wutrobach ktu,
kaž wonka wabiła by meja.

Největší hornolužickosrbský básník 19. století

Vánoce

Do svaté noci zvony zní,
obloha hvězdami je zlatá
a s nebes slyšet jásání:
Již vaše spasení k vám chvátá.

A blednou mračna hrozivá,
jak plamen Betlehema plane.
Nebesy radost zachvívá,
když milost na zemi z nich kane.

Jásají stromy ve zpěvu:
k nám s nebes Boží dítě spěje.
Mír nese, pokoj, úlevu,
ať ten, kdo strádá, pookřeje.

Do svaté noci zvony zní
a tajné procitají hlasy,
a v srdcích jak v čas májový
rozkvetly květy zářné krásy.

Jurij Łušćanski
Sydom kralow

póńdźe-li z nami na kóńc
dundali
stanje kralow sydom
dundali

kralojo su to poslednje
dundali
štož my dźensa trjebamy
dundali

njech wostanu
hdźež su
dundlidu

Básník střední generace

Sedm králů

bude-li jednou s námi zle
tydlidum
sedm králů povstane
tydlidum

králové jsou to poslední
tydlidum
čeho je nám teď potřebí
tydlidum

ať zůstanou
kde jsou
houpy hou

Beno Budar
Młodźi zymu mrěja

Ja za našu młodu pjerjo drěju,
šěsć husow je mi přinjesła.
Te sym rjenje kormiła,
zarězała, woskubała...
W jeje jara nowym domčku
- ja ći praju, kaž palast -
tam tla wona žane pjerjo
drěć a tak sej njemóže,
tam so wšitko nobel swěći.
A wokna, kajke šěroke!
Zo móžeš z konjom přez nje jěć!
Te tla jenož zymu činja...

Žadyn dźiw, zo wšudźe ryja
kaž wólberne za našim wuhlom
- zo naraz młodźi zymu mrěja...

Básník střední generace

Mladým je zima

Deru peří pro naši mladou,
šest husí mně přinesla.
Pěkně jsem je vykrmila,
zařízla je, oškubala...
Vždyť v tom jejím novém domě
- já ti řeknu, jako palác -
ona přece žádné peří
nemůže si drát a tak,
tam je všechno nablýskané.
A okna, ta má široká!
Že by skrz ně s koněm projel!
Vždyť je od nich leda zima...

To je jasné, proč tu všude
jako blázni hrabou uhlí
- mladým je teď pořád zima...

Marja Krawcec
Chutnje zyma

hdyž je slyšeć z wuchoda
hwizdanje najblišeho ćaha
hač do mojeje wjeski
přińdu wjelki
HDY BYCHMY WJELKI MĚLI
hač do zahrody
po čwak čłowjeskeje ćopłoty
potom čampam
přez sněh hač do kolen
k přichodnej staciji
hdźež 'nož by mje
něchtó
kedźbliwje přeswědčił
zo njedótkatej so kolijej
něhdźe tam

Současná básnířka

Zima

když je od východu slyšet
houkání nejbližšího vlaku
až do mojí vsi
přijdou vlci
KDYBY U NÁS BYLI VLCI
až do zahrady
pro trochu lidského tepla
pak se brodím
sněhem po kolena
k dalšímu nádraží
aby mne tam
někdo
důkladně přesvědčil
že koleje se nesetkají
někde tam

Tomasz Nawka

Póńdźeš-li ty
sypnje so sydom
mostow njebjes
nazajtra
přeworam rozwaliny
naju chowanki
jeničce pismo
bije do wóčka:
strach zasypnjenja
přistup zakazany
priwatne wobsydstwo kedźbu
kusaty pos (atakdaleatakdale)

ja du
spowalu płoty

Básník střední generace

Půjdeš-li ty
zřítí se sedm
mostů nebes
nazítří
přeorám rozvaliny
našeho úkrytu
jedině nápis
bije do očí:
nebezpečí úrazu
vstup zakázán
soukromý majetek
pozor zlý pes (atd. atd.)

jdu
povalím ploty

Mina Witkojc
Wichaŕ

Wuł jo wichaŕ, pśez kraj gonił,
aby polam, łukam gronił:
kwětki, cha, su wokwitli,
ptaški su was spušćili.

Wuł jo wichaŕ, w błotach šwicał,
wólšam, dubam w kšomach ricał:
Pyšnosć som wam woźergnuł,
młogeg' k zemi pśewjergnuł.

Wuł jo wichaŕ, njebjo zmrocył
a se k nagej zemi tłocył:
Z mrozom južo pšosćejoš,
cog' se hyšći naźejoš?

Pśiźe noc a źiw se stanu,
měki płašć na zemju padnu,
pod nim wona śicho spi,
gaž se na njej wichori.

Nejvýznamnější dolnolužickosrbská básnířka 20. století

Vichr

Svištěl vichr, krajem hnal se,
polím, lukám vysmíval se:
Kvítky, cha, už odkvetly,
ptáčkové vám ulétli.

Svištěl vichr, lesem fičel,
v holých olších, dubech ryčel:
O pestrost jsem obral vás,
mnohé k zemi skácel zas.

Svištěl vichr, přihnal mraky,
holou zemi tiskl taky:
Na kost jsi už promrzlá,
co tě ještě potkat má?

Přišla noc, a zázrak stal se,
měkký plášť jí nasypal se,
pod ním země tiše spí,
když se vichr rozzuří.

Jurij Brězan
Zajacy a liška

Zo z lišku radu sebi bychu dali,
su zaječki za knjeza lěsa
jednohłosnje wjelka wuwołali.

To slubi dušny wjelk: "Ja škitać budu
před lišku was a hajić prawdu.
Ja sym přećel zaječeho ludu!"

Nic podarmo pak liška liška njeje:
so bórze wjelkej přilišći a
jemu z mjedom słódkim woči myje.

A wbohe zaječki bjez rady steja
a zjebani so město liški
sylnišej nětk z wjelkom liški boja.

Básník a prozaik, narozen 1916

Zajíci a liška

Aby si s liškou nějak poradili,
zajíčci kdysi pánem lesa
jednohlasně vlka prohlásili.

Tak slíbil hodný vlk: "Já chránit přijdu
vás před liškou a bránit pravdu.
Já jsem přítel zaječího lidu!"

Ne nadarmo je liška liškou: s klamy
se brzy k vlku přilísala,
sladký med mu maže kolem tlamy.

Zas bezradní tu zajíčci teď stojí
a místo lišky podvedeni
lišky s vlkem spojené se bojí.

Jurij Chěžka
Nóc

Nóc hrózbnych potajnosćow towarška
z włosami wuhlowymi,
nóc z płašćom žarowacym,
w nim zybola so miliony
złoćanych kamuškow
mócnje nad nami.

Začuće swobody,
meteor přez ćmy
překłó mi starosće;
zaso je ćma, tola mjechkosć
njeznata wobjima će,
njemóže přetrać - dyrbi
wutroba kožana.

Ametyst módrojty,
zrudoba zarosćena
z mochom dawneho zabyća
w zbóžnosći ze zbožom
zaliwa suchi stysk.

Básník první poloviny 20. století

Noc

Noc družka strašných tajemství
s vlasy havraními,
noc v plášti smutečním,
v němž se lesknou miliony
zlatavých kaménků
mocně nad námi.

Pocit svobody,
meteor ve tmách
proťal mé chmury;
zase je tma, přece měkkost
neznámá objímá tě,
nemůže odolat - musí
srdce okoralé.

Ametyst modravý
smutek zarostlý
mechem dávného zapomnění
ve štěstí štěstím
zalévá suchý stesk.

Jakub Bart-Ćišinski
V noci

Připił na strowje běch nowoh' lěta
a so lehnył... Z bědneho pak swěta
spar mje z křidłom lochkim njepozběže
k njebju do tych sonow rajskej´ chěže.

Ćežke přez wutrobu žołmowachu
mysle mi, spar z wóčka rozpłóšachu:
Dawny wosud mojoh' ludu ržeše
přez dušu a bólnje wožiwješe.

"Hórki kěluch dopiła šće do dna
njesy, łužiska mi zemja ródna?
Maš šće městačko na honach, w holi,
kotrež nježaruje w němej boli?

Ludo wbohi, ćerpjerjo ty sławny!
Změješ mocy, dale statok dawny
škitać, dzěćom, dzěći dzěćom
wotkazać, dońž kłosy zrawja z lěćom?

Změješ mocy, rěč a wašnje serbske
wuchować, tych wótcow kubło herbske?
Njecofnješ, když znowa přichod hruby
wótřić na tebje sej budźe zuby...?"

Njemjěr ćěsnješe mi dušu moju,
stysknosć ryješe w njej w dźiwim roju;
krej přez žiły šumješe mi z błyskom,
puknyć wutroba so chcyše z styskom...

Zhrabach z łoža so. "O słyšće w pěsni,
njebjesa, štož stysknu dušu ćěsni! -
Božo, z ruku sylnej lud mój škitaj! -
Switaj, złotej swobody dnjo, switaj!"

Největší hornolužickosrbský básník 19. století

V noci

Připil jsem na zdar nového léta
a šel spát... Však z ubohého světa
nezdvihl mne spánek svými křídly
do nebeských krajů, kde sny sídlí.

Těžké v srdci mém se rozvlnily
myšlenky, a spánek zaplašily:
Dávná sudba mého lidu zase
ožila a bolně ozvala se.

"Hořkosti což kalich ještě do dna
nedopilas, Lužice má rodná?
Což ti ještě v polích, lesích zbylo
místo, jež by němě netruchlilo?

Lide bědný, mučedníku slavný!
Budeš mít dost sil, svůj domov dávný
chránit, dětem, dětí dětem
odkázat, klas dokud zraje létem?

Dost sil na obranu mravu svého
a své řeči, statku dědičného?
Nezaváháš, budoucí když hrubý
věk si na tě brousit bude zuby...?"

Nepokojná duše moje byla,
tesknota v ní v divém zmatku ryla.
Krev mi v žilách pěnila se bleskem,
puknout chtělo srdce moje steskem.

Z lože jsem se zdvih. "Ó slyšte v písni,
nebesa, co tesknou duši tísní! -
Bože, ochraň lid můj svojí mocí! -
Vzejdi, svobody dni, po zlé noci!"

Michał Hórnik
Budyšin a Serbowje

K tebi, Budyšino, słóńco jasne,
Kiž wot dawna pruhi přez kraj rozsywaš,
Sławy Serbow bydlišćo ty krasne,
Kiž ty mužny wjedźićer jich wostawaš:
K tebi hladali su Serbowje,
Wšelakich do časow swědkowje.

Bě pak čas, zo steješe ty swěrnje
Z dalokej wšej wokolnosću Łužicy,
Pod škitom to rodnych kralow, měrnje
Wužiwajo přirodźenu swobodu.
Tehdy česćachu će Serbowje,
Předobreho časa swědkowje.

Ale njebjesa so pochmurichu,
Minychu so tute časy zbožowne,
Njepřećeljo kraj wšón wutupichu,
Mnohich poněmčichu mocy njesprawne.
Tehdy rudźachu so Serbowje,
Putow hórkich, cuzych swědkowje.

Tola mróčna mócne zaćahnychu,
Słóńco rańše nad tobu zas zeschadźa,
Žołmy Šprewje swětło roznosychu,
Mužowje so k dobrom skutkej jednoća.
Nětko raduja so Serbowje,
Prawdy Božeje su swědkowje.

Synow jenož črójdźička je swěrnych,
Rodu mócneho su zbytki wostałe;
Ći pak přećelowje sobukrewnych
Haja rěč sej, prawa, wašnja pradawne.
Čornobóh prjed´ spróchnje w runinje,
Prjed´ hač Serbow nechtó přewinje.

Vůdčí osobnost národního života
Lužických Srbů 2. pol. 19. stol

Budyšín a Srbové

K tobě, Budyšíne, slunce jasné,
Od věků jež kraj svou září zaléváš,
Slávy Srbů staré sídlo krásné,
Ty, jež statným vůdcem jejich zůstáváš:
K tobě vzhlíželi vždy Srbové,
Rozličných už časů svědkové.

Byly časy, kdy jsi věrně stával
V srdci země lužické a bez škody -
Rod tvých starých králů mír ti dával -
Užíval jsi přirozené svobody.
Tehdy ctili tebe Srbové,
Předobrého času svědkové.

Ale nebesa se zachmuřila,
Minul onen šťastný čas a přišla noc,
Cizí ruka zemi pohubila,
Mnohé poněmčila nepřátelská moc.
Tehdy rmoutili se Srbové,
Hořkých cizích pout, jha svědkové.

Přece mračna temná rozešla se,
Slunce vzchází nad červánky růžové,
Vlny Sprévy světlo nesou zase,
K dobrým skutkům spojují se mužové.
Nyní radují se Srbové,
Pravdy Boží opět svědkové.

Věrných synů hrstka malá stojí,
Rodu mocného jen zbytky zůstaly;
Spolu s těmi, s nimiž krev je pojí,
Hájí jazyk, práva, mrav svůj prastarý.
Čornobóh dřív bude rovinou,
Srbové než všichni pominou.

Jan Bartko
Respekt před mócnymi
abo Stary a młody pudl

"Praj mi, što to do muža,
zo so před nim pokorja
cyła česna psyčina?
Je snadź wjele wučeny
abo jara pobožny,
ludej k zbožu dźělawy?"
Młody pudl stareho
wćipny takle praša so.
"Ně, mój syno," wotmołwi
stary pudl mudriši.
"Wón nas w swojej mocy ma
a kaž wjelk wšěch roztorha,
kiž wšu česć mu njedadźa."

Tak wšo wije z wopušu,
štož ma psyču wutrobu.

Básník, 19. století

Respekt před mocnými
aneb Starý a mladý pudl

"Kdopak je to, pověz mi,
že se před ním pokoří
celý slavný národ psí?
Učený je velice,
či snad tuze zbožný je,
pro svůj národ pracuje?"
Mladý pudl znal by rád,
starého se přišel ptát.
Starý pudl více ví:
"Kdepak, synku," odpoví,
"Všichni v jeho moci jsme,
a jak vlk nás pobije,
když mu úctu nevzdáme."

Tak, kdo mají duši psí,
svorně vrtí ocasy.

   Mgr. Zuzana Sklenářová

   Narozena v Praze roku 1972. V letech 1990-1996 studovala archeologii-etnologii na FFUK. Pracuje jako odborný asistent na FFUK v Praze (Ústav pro pravěk a ranou dobu dějinnou, specializace doba bronzová) a jako archeolog ve Státním ústavu památkové péče v odboru péče o archeologický fond.
   Vedoucí redaktorka Česko-lužického věstníku.

Návrat
na hlavní stránku