Šestnáctého února letošního roku uplyne už 122 let od narození Otakara Theera, prozaika, dramatika a především básníka, jenž v Listu panu Otokaru Březinovi, předmluvě ke sbírce Výpravy k Já, napsal: "A vskutku, je-li mi dovoleno mluviti o sobě, cítím, že jsem byl tím hledajícím, tím marným jezdcem, jenž pádí za tajemstvím svého vlastního nitra. Nejistota, hledání, tajemství byly pro mne zároveň rozkoší i bolestí, zklamáním a nadějí. Nejprotilehlejšími stezkami jsem šel, dychtivý uvědomit si své Já, zvědavý poznat nebezpečí pokusů a svůdný sráz psychických cest. Chtěl jsem místo mysteria nalézt jeho mechanismus; chtěl jsem rozřešit své Já, chtěl jsem je poznat, utřídit, ovládat. Neboť tajemství mé bytosti působilo mi takový děs, jaký mají někteří opilci, když cítí, že alkohol je připravil o vědomí. A já byl podobně opilý svým Podvědomím." Tato slova charakterizují značnou část Theerova života i díla.
   Otakar Theer se narodil v Černovcích, hlavním městě někdejší Bukoviny, na dnešní Ukrajině. Jeho rodiče ale pocházeli z Nymburka. Básníkův otec byl rytmistrem černoveckého dragounského pluku. Zemřel brzy po synově narození. Theerova matka se proto s malým Otakarem vrátila záhy po smrti chotě do Čech. Dětství tak Otakar Theer prožil v prostředí matčiny rodiny v Nymburce a poté v Praze. Vystudoval klasické gymnázium a soukromě pak i francouzštinu a francouzskou literaturu. Roku 1899 se dal zapsat na právnickou fakultu, z níž ale přestoupil na filozofii. Od roku 1906 až do konce života pracoval jako úředník v Univerzitní knihovně. Tato práce jej ubíjela, budovu knihovny nazýval "polypem". Theerův život nebyl dlouhý, spisovatel zemřel těžce nemocen 20. 12. 1917.
   Theerovy počáteční literární pokusy byly ovlivněny dekadencí a symbolizmem. Verše začal publikovat časopisecky již v sedmnácti letech (pod pseudonymem Otto Gulon v Salónu odmítnutých). V té době také navázal styky s F. X. Šaldou a jeho okruhem. Stal se spolupracovníkem Literárních listů a Lumíra, byl činný v literárním odboru Umělecké besedy. Patřil k iniciátorům skupiny kolem Almanachu na rok 1914. I přes tuto spolupráci ale zůstával stranou významných literárních proudů své doby.
   Otakar Theer byl "zjevem na předělu epoch" (Bedřich Václavek a Miroslav Rutt), byl "tvor, patřící každou svojí žilkou minulosti a chtějící všemi svými silami do budoucnosti" (Arnošt Procházka). V knihách věnovaných Otakaru Theerovi je zmiňována jeho polemika s S. K. Neumannem - Theer stahující se do sebe a pohrdající lidskou masou, Neumann obracející se k davům. Theera nezajímal předmětný svět. Bývá sice nazýván lyrikem, ale lyrikem, který se toužil odlišit od dobového básnictví.
   Theer debutoval v roce 1897 sbírkou veršů a próz Háje, kde se tančí (vydanou pod již zmíněným pseudonymem Otto Gulon). Druhou sbírkou Výpravy k Já (1900) se snažil přiblížit svému literárnímu vzoru, Otokaru Březinovi. Jde o knížku introvertní, dílo o sváru smyslů s intelektem. V roce 1903 vydává sbírku třinácti próz erotické deziluze Pod stromem lásky. Knihami básní Úzkosti a naděje (1911) a Všemu navzdory (1916) se vrací opět ke sporu smyslů a intelektu, duše a hmoty, "mrtvé hmoty". Touží po absolutní svobodě ducha, je mu odporné všechno pozemské. Motivy Otakar Theer čerpal především v antice a křesťanství, nepsal o své současnosti, psal v rovině obecných symbolů, nikoliv konkrétní předmětnosti. Psal též o vlastním zklamání fyzickou láskou. Jen občas Theerovým vypjatým individualizmem prosvitly vlastenecké básně jako Návrat a Mé Čechy (sbírka Všemu navzdory). Posledním Theerovým dílem byla dramatická báseň Faëthón (premiéra roku 1917, knižně 1918). Potlačená Faëthónova vzpoura, vzpoura nebeského vozataje, syna boha Hélia a pozemšťanky Klymené, proti nejvyššímu z bohů je obrazem odboje proti řádům světa, symbolem odvěkého snu lidí po svobodě. Theer v prvním dějství ústy Faëthóna volá: "K Diovi doletím. S trůnu, jako s mlatu prach, / setru jej. Lidstva i země okovy - rozbiji!" Ve druhém dějství pokračuje: "...Stejný / bohům i lidem úděl připadne. K života stolu / zasednou stejnému." Dále realizovat myšlenky rovnosti a volnosti, které se objevily ve Faëthónovi a kterými se začal vymaňovat z kruhu subjektivních bojů, však překazila Otakaru Theerovi smrt, jež básníka zastihla nedlouho po Faëthónově premiéře v Národním divadle (režie Jaroslav Kvapil) a po následném brzkém stažení hry z repertoáru naší první scény.
   Theerův verš byl zpočátku básníkovy tvorby nezřídka vázanou strofou, postupem času se však od ní snažil básník zcela odpoutat a přejít k verši volnému. Nezvratným důkazem toho je báseň Má poetika (sbírka Všemu navzdory) nebo verše dramatu Faëthón.
   Dále už nechám promlouvat pouze Otakara Theera. Věřím, že i dnes může mít tento básník čtenářskou přitažlivost.

Háje, kde se tančí

Do našich hájů, v nichž sídlilo ticho,
zapadly rytmy neznámých tanců.
Bylo to na jaře, a v květech spaly vůně.
Kolik nových lásek zazpívalo v srdcích?
Dovedli jsme chápat slova mladé země?
Byla naše čela klidná jako duha?

Začali jsme tance s mladými rusovláskami,
a sbory nových lásek zazpívaly v srdcích,
a my rozuměli pohledu slunce i země.
Stali jsme se moudrými, ačkoli jsme mladí,
a naučili se neopovrhovat rozkošemi;
zapomněli jsme vzpomínat a poznali slávu políbení,
a když jsme tesknili, byl smutek náš krásný a jasný.


Žena

Kdy opiju náruč svou konečně ženou
dávno a dávno již ode mne vytouženou,
ženou plnou slunce, která jest podivná síla,
jíž by se v mém srdci věčná jara rozsvítila.
Ta bytost škádlivá, drzá a nemorální,
půl zvíře a půl příroda, ostatek milování.
Osůbka bez budoucnosti, s jedinou touhou
učinit každou noc nesmírně, nesmírně dlouhou.
Osůbka s naivním srdcem, osůbka se zlatými vlasy,
osůbka šťastná a mladá, osůbka barbarské rasy,
která by pro mne vším byla, létem, když zima je kolem,
radostí v bolesti a v radosti bolem.


Jarní rovnodenní

Vzduch je tak sladký, že by se chtělo mříti,
vzduch je tak sladký jako čerstvé jarní kvítí,
kouzlo rovnodenní, klidné a jásající,
jde tiše kol a v duši mojí střásá
kytice stříbrných snů.

Jak jsme teď krásnější všichni,
jak jsme teď bělejší všichni
než za loňských dnů!

Ať jsou naše oči jasné jako vlna,
naše ústa světlem němě rozechvěna,
naše srdce snů a lásky plna!

Neb s vůní sedmikrás po lukách přicházejí
jak stíny tančíce, jež květu nenakloní,
jak světice, jež záři kolem sebe sejí,
ty ženy, o kterých jsme marně snili loni.


Ztracené horizonty

Kde dříve snů mých horizont v magických barvách plál,
pod klenbou svého paláce teď hasne starý král,
jenž nemá světu víc co říci a o tom jenom sní,
kdy nad temnotou života se blankyt vyjasní.

A přece, dálky magické, jste světem byly mým,
v němž záblesk vašich svítání zněl trylkem svatebním,
a požár vašich večerů když v duši moji leh,
já četl smysl vesmíru ve hvězdných zrcadlech.

Král marnost živě v očích svých, s ní mlčky chodí jen,
u vás však hudbou tamburin počínal svítat den
a úsměv váš byl světla dech, vůní jste mluvily,
a timbry svého cimbálu jste šeptem tlumily.

Teď vaše kouzlo férické již ke mně nebloudí,
jen nuda hluše v paláce zní mrtvém podloubí,
a já se marně vztyčuji a marně zrak si mnu,
což zmizely jste navždy, horizonty snů?


Město

Město--!
Se svými mladými sny jsme kráčeli k tobě
očarováni pohádkou, jež visela v zlatě tvých věží,
zpola tušíce tvou krásu, tvůj podivný život,
o němž nám vypravovaly chůvy tam daleko, na venkově.
Tys nám ukázalo jednu svou tvář, tys nás nezkušené
vzalo do svých loktů a kolébalo usmívajíc.
Cos nám šeptalo za odpolední lenivých, byla
veliká lež, jež spala v tvých očích nekonečných.
Zatím co venkov se budil k bělostným ránům,
zatím co oblohami se valila zátopa veliké lásky,
tys nám vzalo vše, cos nám mohlo vzíti,
naše prostá srdce, plná snů a krásy,
naši sílu, naši volnost, naši víru, tichou a uzdravující.


Návrat

Tak hleděla jsi k západu, jakobys chtěla slunce
si k zemi znovu zavolat a neodvážila se...

Teď ještě chvíli naslouchat, jak večer v stromech kvílí,
zda zcela jistě mrtvo vše, pro co jsme kdysi žili,

a pak se vrátit do vily, kde lampu rozžehneme
a s lampou všechny vzpomínky, ty úsměvné a sněné,

a zase všechno zhasneme a v smutku navečera
se zase sebe nedotknem jak předvčírem, jak včera.

Po celou noc pak, nadarmo, svých očí ptát se budem,
kdy naše ústa zakřičí o citu vyhynulém,

kdy vzkřiknou slovo znaveni, znaveni vším, i lží,
znaveni láskou, znaveni snem, znaveni choři, mdlí.


Měsíčná noc

Měsíčná noc, tak jasná noc,
ni vánku, hlásku neslyšet!
Jen stříbra teskná čaromoc
stesk v nitru hrudi zašlých let.

Na moře myslím: v chvíli tu
se měsíc stříbří na hlati.
Mít duši láskou zalitu
a líbati a líbati.

Na moře myslím... Vesel spěch...
To rybářů as vyplul prám...
A já tu v černých města zdech
dlím zcela sám, tak sám a sám!


Poutník

Šel poutník mnohý rok, až posléz za šera
v svém tmavém hábitu stál u bran kláštera.

Byl vonný, sladce mdlý, kdy stromy kvetou, čas.
Zvon zpíval klekání. Hvězd opál plál a has.

Tu poutník zůstal stát. Nad zídku vykloněn
zřel stromy v zahradě... Jak stříbrný by sen

tu snily, tiše tak ty stromy, druh a druh,
ve vlídný, přítulný se spjaly čarokruh,

již od let, v míru tak, vždy v květnu, na večer,
šly v koupel stříbrnou za sladké hudby sfér...

I vzpomněl na svou pouť: na úpal, blesk a mráz,
na horší bezcestí: na nitra svého sráz,

na vše, co sliboval si a na vše, co si lhal,
na celý život v prohře, - a poutník zaplakal.


Doposud nevíš

Doposud nevíš a netušíš,
doposud neznáš a nepoznáváš.
Ale já,
jako zahradník cítí, kdy se rozevře květ,
cítím,
že lásky tvé květ se odchyluje
a převrací k jinému světlu.
Brzo a nebudu ti sluníčkem,
brzo a cize mineš,
brzo a sama nepochopíš,
jak bylo možno, žes mne očekávala
s chvějícími se ňadry, s tlukoucím srdcem.


Osvobození

Ten večer nedělní! A plná nábřeží!
Lichotně světlo tak s lamp elektrických mží
na steré poprsí, na lokty, boků mih.
Však vůní pletí všech jdu nezrušen, jdu tich.
Zda možno uvěřit? Já, po léta jenž, sláb,
na šíji strpěl jsem mdlé smyslnosti dráp,
já, který pro slovo v prach padal, pro úsměv,
jenž sebe zradil jsem v zrak žen se zahleděv,
dnes, žalem zušlechtěn, a v očích čistý sen,
jdu jak bych nitrným byl jasem prozářen.
Co, Divák, vidím dnes! Tma lehká křídla má,
je řeka olej hor, let větru touha má,
a nebe, tvrdé kdys a chladné nade mnou,
své lásky prostírá mi náruč tajemnou.
Víc ještě: kolem kol tlum stínů, vanů, ech.
To vstaly svobodné teď duše věcí všech,
a na jejich čele čtu ve šťastném úžasu:
"Jsme rozkoš bez cíle, jsme krása pro krásu."


Má poetika

Vonná dobo uzrání, teď jsem tě nalezl,
pevně tě držím a již tě nepustím.
Opoj se, ty mnou, já tebou!
Závratno, od úsvitu brouzdat se v tvých lovištích
a večer pod jabloní stanout,
šarlatově vonným zázrakem barev.
Jako psi leží slova u mých nohou,
bystrá, pavučinného sluchu, chtivá poskoku, větřící kořist.
Větrní ohaři, přinášejte mi věci, vynášejte city,
donášejte myšlenky -
po samý obzor není nikdo, kdo by vám unikl,
a v podzemí
jak bezpečně pracují vaše tlapky, vy stateční jezevčíci nitra!

Ke kořenům! Ke kořenům! Tam, kde ústa stromů černá
černý pijí sen země!
A odtud,
tkání a mízou,
ke koruně,
k těm tisícům dlaní nastavených slunci,
vábících a laskajících nekonečnost!
Není vznešeného, není nízkého,
vše tajemně jednotné dění,
měnivá, pěnivá vlna ducha,
tančící spánkem hmoty.

Básníku,
žij a naslouchej!
Plamenným srdcem žij, naslouchej čistými smysly!
Jako zachvění mízy buď každý tvůj verš
a jako válečný krok života - tvá strofa.
Jediná neroztržitelná je svatá vlna dění
s tisícerými oddechy, nad vlastní silou zádumčivými.
Toť nechť jsou tvé caesury! Dýchej a zírej!
Svět leží před tebou - obrazů nesmírný ráj:
vyšli svůj dravčí pohled a vezmi,
co je ti libo.
Tak roď a tvoř svou pravou, drahou báseň,
rytmický květ svých žil,
tak,
od kořene až do koruny,
probírej celým svým já,
košať se
ne úměrností matematickou, ale tajemně činným vzmachem,
zraj
v jedinečnou krásu stromu,
jenž dorost.

Jak vás nenávidím,
vy chladné, počtářské prsty,
slabiky sčítající, slabiky odčítající!
Jak jsi mi směšná,
ty nakadeřená sloko
s kytarou rýmů v loktech!
Vy hříčky o čtrnácti verších
pointy umně zkuté,
vy rondely, rondeaux a stance
a ty, alexandrine -
gotická okna hradů
hleděla vám do kolébky,
a dnes
váš dolce stil nuovo,
toť ubohá stařecká tvář,
parukatá, napudrovaná,
zádušlivá,
když zapudí silný, solný vzduch
od moří budoucnosti.

Vítězné znovuzrození slova, vlastní doby složitým tepem odkojeného!
Její trýzeň, tíseň i sen jí odposlouchavšího!
Ne nepřítel její, ni rab,
ale silný syn, dobře urostlý, dychtivý úkolů, které naň vloží,
v heraklovském vzepětí ramen
minulé její, jsoucí i budoucí objímající,
neustále zajedno s ní
i se sebou -
ty, můj rytmický bratře!

Tvé ruky stisk jak teplý,
jak je dán pro život, na život i na smrt!
Jak sladko je cítit, že přede mnou, za mnou a se mnou kráčí
dobrý bratr mé krve,
prozřetelný jako otec, obětavý jako přítel,
z idyly
k hrůznému zítřku běsů, tyranství, válek -
kde vše, co není celým mužem, se skácí -
mne vychovávající.
Teď, teď jsem tě nalezl, bratře!

Tak slavno je vědět,
že z úzkosti dní, z vrátkosti dnešku,
jsme dorazili k jistotě,
k tajemství hladkého plodu, živícího a tišícího žízeň!
Co na tom, že kdo chválili dobu našeho květu,
dnes mimo jdou, ruky nechtějí vztáhnout
po nedočkavém štěstí našich darů?
Noví lidé, pravdivější, se zdravým hladem,
do větví sáhnou,
ruku v ruce přivedou jiné,
jiné, jiné a jiné,
a pod naší korunou stanou
zástupy.
Krásnější nežli náš květen
je věčný náš, podzim!


Faëthón

Lidský čin, sestro, roven je oštěpu
střelce nezkušeného; z ruky vymrštěn,
málo, málokdy do terče vletí
ranou dobře mířenou.
Takový je pro vždy člověčí los!
Jako na podzim, severní když vítr se zdvihne,
za listem, k zemi sprchává list,
stejně s člověka,
zemře-li, sprchnou
dobré - nedobré
skutky. Vůle jen zbývá;
k dobru když míří -
v Osudu misce
podobenstvím jen hříchy jsou všechny.

(Faëthón. Dohra. Lampetié - jedna z Héliad - nad Faëthónovou mrtvolou.)


Ó Lásko

Ó Lásko, po níž nyvě vrou
přesladcí básníci,
mně zločinnou a krutou hrou
jsi byla, vraždící
jsi rukou sáhla do mých tuch,
krev na prstech ti znát,
když vzhůru vznesl se můj duch
vždy srazil mne tvůj spár---


Dej mi svých úst

Dej mi svých úst,
ó, mladá a chtivá,
ty, štíhlá jak proutek,
ty, lichotivá,
ty, oheň a víno, ty - zkáza i vzrůst -
Dej mi svých úst!

Horce a mdle
žhne to z tvé pleti.
Prs tvůj v mé dlani
klesá a letí.
Ó, větrná jízdo bez sedel, uzd!
Dej mi svých úst!

Neříkej: ne.
Neříkej: ano.
Čím jsou nám druzí?
Noc je. Čím ráno?
Tělo nechť v tělo cítíme růst!
Dej mi svých úst!

   Připraveno s pomocí publikací:
1) Homolová, K., Otruba, M., Pešata, Z. a kol.: Čeští spisovatelé 19. a počátku 20. století. Československý spisovatel, Praha 1982
2) Kovářík, V.: Literární toulky po Čechách. Albatros, Praha 1984
3) Theer, O.: Básnické spisy. Definitivní vydání. (Výbor uspořádaný A. Novákem.) Aventinum, Praha 1924
4) Theer, O.: Faëthón. Tragedie o dvou dějstvích a dohře. Polygrafie, Brno 1922
5) Theer, O.: Hořká idyla. (Výbor.) Odeon, Praha 1980
6) Theer, O.: Všemu navzdory. Aventinum, Praha 1947

Návrat
na hlavní stránku