Nové milénium
Za dalších tisíc let
budou-li lidé
bude-li svět
Člověk sám nebude sobě lépe rozumět
spíš Bohům a Nové Atlantidě
Zemi kdes v mléčném moři hvězd
Amulet
V novém
tisíciletí
sta světelných let
zas nové sondy poletí
vesmírným tichem
Jak naše vzpomínky
na boty onošené mnichem
v minulém století
na zašlé lásky z Karnaku
na asijské stíny velehor
A lidský tvor
pádí a pádí
sem tam zatančí ve fraku
a z velké množiny harampádí
tahá nová a nová toužení
na sta dlouhých let
Prosťáčci blažení
jen smrt je jistá
sudiččin amulet
Stařík
Tramvají dvacet dva
pro pivo, čtvrt chleba,
polévku v pytlíku.
Čeho víc třeba.
Tvář má rozrytu
věkem i vášněmi
s oázou něhy kolem rtu.
K světu je němý.
Stanula blízko. V letmém dotyku
mu rozlila radost na líce.
Cítil Lidušku,
Bože, ze školní lavice.
Z linie boků a šíje
Janu, možná Milušku,
pak chorál, Pašije,
i s tebou, i s tebou, líbá Natašku.
Sny se dojímá,
plynou zavřenýma očima.
Vrátil se číslem dvacet dva,
koupil půst.
Dívenky v jemném oparu
zas choulí se, choulí do oázy kolem úst.
Přání
a lásku
ze záhadných vůní
z tajemných vzorců
které nám chybějí k žití
ze vzácných šperků
roztroušených po tvém těle
a nejvíc
bez rozumu posedlí
budem milovat vše
co nikdy nemůžem mít
