OBRYS kmen
Číslo 4
Internetová příloha
1.dubna 2002
HOLUBÍ BLUES
Eliška Koppová

Blonďák z modrého stanu

   Hotel je teď v zimě plný Němců. Práce mám nad hlavu. Pořád dokolečka: luxovat, povlíkat, měnit osušky... A umývadla aby byla vypucovaná. Už mám otypované, kdo z hostů by si mohl stěžovat. Ty dvě gertrudy ze trojky atˇ mají radší všechno pintlich. Zato otec se synem z osmičky ledaco přehlídnou. Přijdou unavení z lyžování a na nějakém smítku jim nesejde.
   "Morgen."
   "Morgen."
   Němčina, která mi od rána zní v uších, mi připomíná jedno léto. To byly ale prázdniny! Nejdřív nás odvezli autobusem až na sever, na Rujanu. Tam jsem poprvé viděla moře. Hází sebou a chlístá po mně vlnu za vlnou. Koupat se? Ani nápad. Radši se zabalím do osušky a schovám před větrem do jedné z barevných kukaní. Nemohu se vynadívat. Snad je živé, že se tak pořád hýbe. Každé moře má jinou barvu (tenkrát jsem to ale ještě nevěděla). Balt je modrošedý. Za chvilku vylezu z kukaně a jdu dál podél pobřeží. Nad vodou se zdvíhají písečné útesy, ve kterých hnízdí vlaštovky břehule. Kloužou vzduchem dole pode mnou a každou chvíli zaplují do otvoru ve srázu. Je divné vidět vlaštovky shora. Slunce zaplouvá za lososově červený obzor. Červánky jako cucky rozkuchaného masa, když máma připravuje guláš. Co vůbec bude k večeři? Zdejší salámy mají zvláštní kořeněnou příchuť, ale mně se teď sbíhají sliny na něco jiného. Kousek od pláže, ve zdupaném borovém lesíku, mají stánek soukromníci. Prodávají tam koblihy a věnečky. Jsou nadýchané jako obláček a ještě teplé.. Hned tak si nekoupím tuhou a studenou koblihu v naší sámošce.
   Zpátky k chatičkám musím přes kemp. Chce se mi na záchod, ale latríny tak nesnesitelně páchnou, že jdu radši do křoví a riskuji, že mě uvidí ten blonďák z tmavomodrého stanu. Jenom kvůli němu si chodím každé ráno čistit zuby sem do kempu. Nabírám do pusy ledovou vodu. U nás v chatičkách teče teplá... Je to trápení, ale co by člověk pro lásku nevydržel. Nazelenalý plivanec z mé Fluory pluje společným korytem kolem blonďáka jako poselství. Smísí se s jeho holicím mýdlem a společně odplouvá do odpadu. O tomhle spojení nikdo neví. Nikdo - ani blonďák sám. Chlístá si vodu na rozespalý obličej a prská. Pak si nasadí brýle a s ručníkem přes rameno odchází. Blonďaté vlasy má zježené, jak se v noci převaloval ve spacáku. Může mu být tak šestnáct, sedmnáct - nejmužnějsí věk. Mně je teprve dvanáct, ale neztrácím naději. Pak ale přijde den, kdy musíme vyklidit chatku. Brzy ráno odjíždíme. Smetáček s lopatkou jsou nádherně hladké, umělá hmota imituje dřevo. Zametám a zametám, hlaďounkou rukojeť svírám v dlani a přemýšlím. Na poslední chvíli utíkám do kempu. Poprchává. Z modrého stanu se ozývá tiché pochrupování. Musím se vrátit. Svého ježatého blonďáka už neuvidím.
   V autobuse držím smutek. Nejím a s ostatními zpívám jen smutné písničky. V Rostoku nám vedoucí kupuje čerstvé rohlíky a rozdává láhve s mlékem. Posedáme jako holubi na kdejaký volný schod a pouštíme se do jídla. Je slunné dopoledne a proteplený kámen krásně hřeje do zadku.
   Přejdu bleděmodře natřený, kovový mostek, který vede přes záliv. Břehy zálivu jsou vybetonované a odpočívají tu menší bárky. Bloumám po přístavu. Nemůžu se vynadívat na zámořské parníky, ale hlavně na mladé námořníky s modrými prýmky a opravdickými námořnickými čepicemi. Podobné čepice se prodávají u nás v papírnictví. Jsou z kartonu a kluci v nich chodí na karneval za námořníky. Nikdo z nich se ale nemůže rovnat těmhle vzpřímeným krasavcům, kteří mají napsáno v hladce oholených tvářích, že jsou vychováni pro velikou dálku. Ani moc nepřemýšlím, co je tam, za mořem, kam je odvážejí veliké lodě. Námořníci jsou úžasní sami o sobě. Rostok mi zůstává v paměti jako městečko ve všech odstínech modré.
   Zato Berlínská jezera jsou kalná a břehy bahnité. Připomínají mi talíře se stydnoucí polévkou. Stýská se mi po moři a po blonďákovi. V Berlíně vysedávám pod rozhlasovou věží, na mramorovém okraji kaskádovité fontány. Z vodotrysků prýští voda a padá z jednoho poschodí do druhého. Přímo v kašně se brouzdají malé děti - to u nás ne. Váleční invalidé o jedné noze se při chůzi houpou proti pohybu svých berlí. Obědváme přímo na ulici grilované kuře z papírového tácku. Pak se jde do moderní prosklené cukrárny. Těším se na dorty, ale jsem zklamaná. Dorty vypadají jako polystyren a taky tak chutnají. S pohihňáváním je necháváme na talířku nedojedené. Kdyby tak byla laskonka... Ještě máme chvilku času a tak si jdeme opláchnout ruce do kašny s Neptunem. Boha moře a jeho doprovod omývají proudy chlorované vody z chrličů. Šplouchání vyvolává nutkání močit. Záchodky jsou tu čisťounké. Všechny kachlíky se lesknou jako zrcadélka a stará paní dokonce utírá po každém použití prkénko hadříkem. Tady by ani máma neřekla: "A ne aby sis na to prkýnko sedala!"
   Cestou do Drážďan usnu. Probudím se, venku šero a zataženo, a já najednou nevím, jestli se rozednívá, stmívá nebo schyluje ke konci světa. Jedeme ulicí sevřenou mezi vysokými, cihlovými domy, které připomínají holešovická jatka. Uprostřed ulice mezi vším tím ruchem a shonem se zvedá travnatý pahorek a na něm zřícenina. Jako kdyby ho sem někdo přemístil z nějaké klidné, ale smutné krajiny. Auta ho objíždějí a tramvajové koleje se mu vyhýbají. Upomínka druhé světové války... Drážďanská galerie zase připomíná staré časy dávno před oběma válkami. Nejdu dovnitř. Mám sice ráda obrazy, ale teď si v sobě nesu dost svých vlastních. Pískové pěšinky vykrajují zastřižené trávníky do různých obrazců. Barokní sochy natřásají svoje kamenná roucha a v ozdobných kašnách tryská voda. Stříbrné proudy donekonečna kloužou po kamenných tělech soch. Krásně se při tom sní...
   A jede se dál. Holky si v autobuse vyměňují pudinky v prášku, které nakoupily pro své příbuzné. Největší obdiv ale vzbuzuje moje perleťově růžová rtěnka - dárek pro mámu. Je to taková bleďounká snová barva jako pro vílu. Holky se ani neodvažují moc žebronit, abych jim ji půjčila. Zdá se tak neskutečně krásná, že by ji mohl dotek zničit. Jen já sama ji vyzkouším a pak ještě Petra, protože ona je moje nejlepší kamarádka. Dává mi za to ochutnat z placatky alkohol pro svého tátu. Pochválím jí ho, přestože pálí jako nejodpornější lék. Přece jí nebudu kazit radost.
   Vystupujeme u památníku obětem druhé světové války. Široká travnatá plocha, vysoká zděná pyramida, mohutný věnec, mramorová deska se jmény, plápolající oheň. Podél pěšinek další pomníčky - věneček, jméno, věneček, jméno.. Jedna řada, druhá řada. Nelíbí se mi tu a myslím, že ani těm padlým by se tu nelíbilo. Všechno takové strohé. Měli jim radši udělat pomníčky o pár kilometrů dál. Jmenuje se to Paradise - ráj. Jsou tu houpačky, průlezky, stánky se zmrzlinami a hračkami. Ale taky tichá zákoutí, pěšinky mezi skalkami, dřevěná Sněhurka se sedmi trpaslíky a v nejzazším rohu temný altánek, jako stvořený pro smutek za mého ztraceného blonďáka. Pěšinky se křižují, za chvilku je znám nazpaměť. Už vím, za kterým keřem číhá vlk na Karkulku a kde spí Šípková Růženka. Všechny cestičky se nakonec svažují k východu, kde se prodávají dobroty a čeká autobus. Do večera jsme doma. Tak ahoj, Německo, ahoj prázdniny, ahoj..
   Ještě dva pokoje a jsem pro dnešek hotová. Ze čtyřky mi nenechali ani vindru, zato na sedmičce byla pod popelníkem stovka. Lepší než nic. Platy pokojských jsou mizerné. Ale já ještě nejsem tak stará, aby mi stačilo ohřát si párek, zapálit cigaretu a sedět v jedněch teplákách večer co večer u televize! Se svým bývalým jsem se měla líp, to se musí nechat. Lednice i bar bývaly pořád plné, skoro každou zimu jsem mohla mít nové kozačky, rok co rok jsme byli někde na dovolené. A nikdy jsem moc nepočítala a neptala se, za co to všechno je. To až teď počítám a počítám a stejně někdy ke konci měsíce nemám ani na to kafe. Zato přijdu na ubytovnu a mám svatý klid. Spolubydlící je sice protivná, pořád je na práškách a vzdychá, že ji bolí hlava, a že se z toho ze všeho zblázní, ale co je to proti mýmu bejvalýmu. Den co den mi předhazoval, že na něho nikdo nemá, a už vůbec ne já. Dlouho jsem si říkala, že má pravdu. Koneckonců - proto jsem si ho taky vzala, že byl ve všem přede mnou. Copak by mi mohl imponovat nějaký pitoma? Ne, hloupý teda nebyl. Taky proto jsem to já, kdo teď žije po ubytovnách, zatímco on zůstal v našem starém bytě.
   Fuj, to jsem se lekla! Vysavač mi hučí, ani jsem neslyšela toho Němce z osmičky přicházet. Něco si prý zapomněl. Hrabe se ve skříňce. Měla bych luxovat dál, ale já si ho pořád musím prohlížet. Štrachá se v přihrádkách. Mají tady pěkný binec, vůbec se nedivím, že nemůže nic najít. No jo, dva chlapi. Tiše zakleje a prohrábne si popelavé vlasy. Napadá mě, že se podobají slehlé jarní trávě. A ještě mě napadá, že kdysi to mohl být blonďatý ježek. Byla by to velká náhoda, ale co když přece... Rychle počítám - věk by odpovídal. Podoba.. Tamten blonďák měl neposedného, světlého ježka, pod nosem měl světlé chmýří, široká ramena, klátivé pohyby a čerstvě zmužnělý hlas. Ale jeho obličej zahaluje ve vzpomínkách závoj neurčitosti. Němec konečně bouchne dvířky skříně a vítězně mi pokyne permanentkou na vlek.
   "Hier ist es!" zasměje se a odklusává.
   Najednou jsem si jistá, že to je on. Co nejpečlivěji uklízím jeho pokoj. Každý kout prosmejčím a tam, kde se nedostanu vysavačem, sbírám smítka rukou. Měním osušky, přestože jsem to dělala včera. A na noční stolek aranžuji kytici slaměnek, které se dávají jenom papalášům. Dobrou noc...
   Ostatní pokoje odbývám ještě hůř než obvykle, abych měla čas na ten jeho. Snažím se vidět ho co nejčastěji. Ráno chodí zeširoka v lyžácích hotelovou chodbou a poplácává po zádech svého rozespalého syna.
   "Morgen!"
   Nic víc mu říct nedokážu, ale dávám do toho všechnu sílu vzpomínky. Bodře se na mě usmívá, jinak nic. Půjčuji si od spolubydlící německo-český slovníček. Až si všechno pořádně nastuduju, zeptám se ho : "Nebyl jste náhodou před dvaceti lety v kempu na Rujaně? V modrém stanu?" Nebo : "Že jste byl před dvaceti lety na Rujaně? Vůbec jste se nezměnil!" Zůstane na mě koukat jako omráčený. Samozřejmě, že tam tenkrát byl! Jak můžu jenom vědět, jakou barvu měl jeho stan?! Půjdeme si to vysvětlit večer do vinárny. Nějak už se domluvíme.
   Dávám tu dlouhou větu po večerech dohromady, ale pořád nejsem hotová. Až jednou ráno najdu před osmičkou spakovaná zavazadla. Blonďák je oholený a voní kolínskou. Přiděluje synovi dvě menší tašky a zbytek sám odnáší k výtahu. Německá slovíčka se mi pletou jedno přes druhé. Stojím s kbelíkem před jeho pokojem a on si hází přes rameno poslední tašku. Srdečně mi podává ruku.
   "Wiedersehen!"
   A já mu ve zmatku odpovím : "Ein blauer Zent.." - modrý stan.
   Je mi do breku. Tenkrát po návratu z prázdnin to byla vlastně jen taková hra na smutek. Teď jsem nešťastná opravdu. Zrovna teď se mi výsměšně připomínají urážky, které mi můj bývalý metal do tváře před rozvodem. Že neznám nic než podnikové drby a poslední módu z Burdy. Že jsem bezvýznamná husa, která celý život jen rovnala v kanceláři šanony a lakovala si nehty. Dívám se na své ruce rozežrané od saponátů. Teď se pro změnu máchám v čistidlech a uklízím cizí špínu. Ani ty hezké nehty už nemám, ani ty ne... Možná i pro toho blonďáka jsem byla jen hloupá nána, která neumí říct ani nashledanou.
   Začalo tát. Okapem skoro pořád hrčí voda. Potoky kolem chaty hltají tající sníh. Přesycené si brblají a zrčí hlubokými hlasy. Nezastaví se ani na minutu ani na vteřinku. Pořád někde něco kape nebo teče. To je jaro - ani chvilka strnulosti. Podávám výpověď, přestože ještě nevím, kam půjdu.
   Poslední den v práci mě hledá sekretářka z kanceláře. Podává mi nějaký pohled. Nechci ho před ní číst, schovám ho do kapsy a zapomenu na něj. Odfláknu poslední pokoje, abych mohla konečně vypadnout. S úlevou vycházím před hotel. Ne, stýskat se mi nebude. Jdu zkratkou do města k ubytovně. Slehlá tráva je místy úplně vyschlá, takže se na ní dá sedět nebo ležet. Ze skulin vylézají rozespalé berušky. Nahmátnu v kapse ten pohled. Je na něm nějaké náměstí - hrázděné domy s nezvykle protáhlými štíty. Napsán je celý německy. Podepsán Dr. Peter Schmatze und sein Sohn. Peter Schmatze? Toho teda neznám. Nabídnu berušce okraj pohlednice. Než doleze k protilehlému rohu, dojde mi to. Můj blonďák z modrého stanu...



Holubí blues

   Přiběhla na zastávku celá zmoklá. Muž v dlouhém, staromódním kabátu ji o pár kroků uhnul, aby měla víc místa. Ani nemusel. Stejně se postavila na opačný konec budky, protože ten chlap ji svým podivínským vzezřením odpuzoval. Bezohledně zatřepala mokrou hlavou jako vykoupaný pes. Jemná, ledová sprška, která skropila muži tvář, mu připomněla něco dávného. Stáhl hlavu do límce jako želva do krunýře. Snad se tak schovával před drzostí té dívky i před zbytečným vzpomínáním.
   V autobuse na incident brzy zapomněl. Jízda po klikaté okresce, chrčení motoru a hudba z řidičova autorádia ho přivedly do apatické a lehce sentimentální nálady. Za oknem se objevovaly a zase mizely známé obrazy - pole, vesničky, lidé. Svět za zabláceným okénkem se ho teď příjemně netýkal. Nic ho tam neupoutalo, kvůli ničemu se neotočil. I život tak uplývá - pomalu, nezvratně a bez podnětů, pro které by stálo za to z rozjetého autobusu vyskočit. Mrknul na zápěstí a zavřel oči. Ještě hodinka jízdy. Zchrupne si.
   Stál na samém okraji spánku. Už už se chystal přepadnout na druhý břeh. Řev motoru, bojující s prudkým kopcem, skoro přehlušoval melodii z řidičova rádia. Ale on ji poznal i skrz clonu spánku a hluk motoru. Tklivé, vlezlé a věčně živé Holubí blues. Hořkost vzpomínky dávno vyprchala. Začal znovu usínat.
   "Pane řidiči, prosím vás. Dejte to rádio trochu víc nahlas. Není skoro slyšet."
   Mezi sedadly se proplétalo to přidrzlé děvče z čekárny. Jedna prudší zatáčka ji odhodila stranou. Udeřila do tvrdého opěradla a sykla bolestí.
   "Pozor!"
   Muž ji zachytil, aby se znovu neuhodila. Zůstala sedět na volném sedadle vedle něho a třela si pochroumané stehno. Měla na sobě šortky a muži sjížděly oči na její osmahlé, zlatě ochlupené nohy. Už se mu nechtělo spát.
   "Málem jste si ublížila," řekl rozpačitě. "Ta hloupá píseň nosí každýmu smůlu."
   Přestala se zabývat svým stehnem. "Jak to?"
   Uvelebila se, jako kdyby si pustila gramofon a vyčkávala až začne hrát. Muž začal vyprávět jednu starou historku.
   "Tehdy jsem studoval a měl jsem spoustu snů. Kromě jiného jsem toužil navštívit Ženevu. Četl jsem o ní a ve svých představách ji spojoval se všemi možnými ideály. Ale tenkrát nebylo jen tak jednoduché dostat se na západ. Měl jsem velké štěstí. Nebo jsem si to aspoň myslel. Ke konci studií jsem nějakou nepochopitelnou náhodou dostal nabídku na odbornou praxi právě v Ženevě.
   Někdy se stává, že si něco opředeme iluzemi a pak nás zklame, když je to jiné. Znáte to, ne? Ale Ženeva, to nádherné, vzdušné město, hned první den vysoko předčila všechna moje očekávání. A pokud jsem byl zklamaný, bylo to... Ale nebudu předbíhat. Přijel jsem tam vlakem. Byl jsem tak nedočkavý, že jsem nešel hned do hotelu. Uložil jsem si zavazadla do úschovny a šel se seznámit se svým vytouženým městem.
   Po hlavní třídě se šinuly nezvykle pomalované trolejbusy. Neznámí lidé, které jsem potkával, se ke mně chovali přívětivě. Ochotně a s úsměvem mi odpovídali, kdykoliv jsem se ptal na cestu. První den a už mě tu mají všichni rádi. Z domova jsem byl v ulicích zvyklý na spěch a nevlídnost.
   V parčíku, na pečlivě udržovaných trávnících, polehávali lidé a odpočívali. Také jsem sebou plácl, jako bych byl doma ve svém pokoji. Kdybych tohle udělal u nás v parku, měli by mě za pobudu. Tady to bylo něco úplně jiného.
   Zabloudil jsem do čtvrti bank a různých exkluzívních úřadů. Z prosklené dvorany vyplula skupinka mužů v oblecích, v rukou kožené kufříky. O něčem diskutovali. Co se jen odehrává za neproniknutelnými kouřovými skly těch budov? Jednou se to třeba dovím, říkal jsem si. Až budu jedním z těch mužů.
   Na nároží najednou zafičel prudší vítr a proti mně vyplula překrásná, mladá mulatka. Rozbujelé tělo těsně obepínaly červené šaty. Pohupovala se v bocích a sama pro sebe se usmívala velikými plnými ústy. Jako kdyby ji přinesl ten náhlý vítr... Nemohl jsem se nasytit pohledu na tu dokonalou harmonii. Odnášela si svoje poklady, napasované v červených šatech, pryč. I zezadu bylo na co koukat. Už kvůli ní by stálo za to tady zůstat.
   Celý okouzlený jsem přišel na rušnou křižovatku. Jedna cesta vedla vzhůru ke staré čtvrti. Kolmo na ni jezdily po hlavní třídě proudy aut a trolejbusů. V dálce se pestřil květinový trh. Mě to ale nejvíc táhlo k jezeru, jehož chladivý dech jsem už cítil na kůži. Instinktivně jsem se pustil směrem, kde jsem tušil široký prostor vodní hladiny. K vodě jsem ale nedošel. Na čisťounké dlažbě jsem najednou uviděl něco nečekaného. Povaloval se tam mrtvý holub. Měl zvrácenou hlavu jako v nejhlubším spánku. Vydmuté hrdélko se mu ještě nazelenale a narůžověle lesklo. Ještě byl celý nadýchaný. Až jsem se ho lekl! Možná jsem předpokládal, že v tomhle šťastném městě se nestárne a neumírá. Opravdu - neviděl jsem tu jediného sešlého starce nebo stařenu. Bylo divné, že si holuba nikdo nevšiml. Proudily tudy přece spousty lidí. Snad tu měli všichni oči jen pro krásné stránky života...
   Zvedl jsem mrtvolku a bezradně s ní postával mezi kolemjdoucími. Čekal jsem, že mi někdo s obvyklou ochotou poradí, co dělat. Ale co to? Lidé si mě podezíravě měřili nebo odvraceli pohledy stranou. Chodci, čekající se mnou na semafor, ode mě o pár kroků ustoupili. Ne, nechtěl jsem ztratit jejich přízeň! Naštěstí jsem měl kabát s hlubokými kapsami. Do jedné jsem rychle strčil nešťastného holuba a hleděl odtud zmizet. K jezeru jsem ale nepokračoval. Široký, větrný prostor ve mně najednou budil úzkost. Zatoužil jsem skrýt se někam do bezpečí. Vydal jsem se vzhůru ke starému městu. V úzkých, kostrbatých uličkách mi bylo dobře. Nahlížel jsem do výloh starožitnictví a poslouchal tlumenou hudbu z kavárniček. Lidé se opět tvářili vlídně, ale já už jim nevěřil. Přemýšlel jsem o svém tajemství a rozhodl se pohřbít holuba na nějakém tichém místě, kde mě nikdo neuvidí. Neznetvoří ho podpatky naleštěných bot, nebude odhozen do smetí. Země ho pěkně v klidu stráví.
   Zamířil jsem ke hradu, obklopenému rozlehlým parkem. Jistě tam najdu nějaký vhodný koutek. Procházel jsem zahradou a stromy se najednou rozestoupily. Město se přede mnou obnažilo v celé své nádheře. Cíp jezera do něj pronikal jako na schematickém obrázku penis do ženské pochvy. Čínská turistka mě požádala, abych ji na pozadí panoramatu vyfotografoval. Na holuba v kapse jsem zapomněl. Všechno bylo zase v pořádku a já jsem se o překot rozběhl dolů k jezeru.
   Ve větru o sebe zvonivě bily přivázané bárky a vítr pískal o jejich ráhna. Najednou mi něco prudce vrazilo do zad. Málem jsem upadl. I mladá cyklistka, která mě nabrala na své kolo, z něj málem spadla. Vzájemně jsme se zachytili a ona se začala omlouvat. Potom mě upozornila, že si vykračuji po stezce pro cyklisty. Pro změnu jsem se teď omlouval já, ale ona jen vrtěla hlavou - nic se přece nestalo. Vysvětlili jsme si to a rozhovor už neměl z čeho týt. Cyklistka teď nejspíš naskočí na své kolo a já už ji nikdy neuvidím. Rád bych ji nějak zadržel, ale nedokonalá znalost jazyka mě ochromovala. Ve chvíli, kdy chtěla šlápnout do pedálů, mě ale něco napadlo. Položil jsem rychle ruku na řídítka.
   "Počkejte. Neznáte tu nějaký krásný, tichý kout? Umřel mi kamarád a potřeboval bych ho tam pohřbít."
   Překvapilo ji to víc, než ta nehoda. Možná si myslela, že jsem blázen, ale neodjela a to byla polovina vítězství. Přešla mě tréma a já jsem jí anglicky vysvětlil, že jsem našel holoubka a rád bych ho někde pochoval. Jak i smrt může napomáhat lásce! Dívku moje vyprávění zřejmě pobavilo a dojalo. Vyzvala mě, abych řídil její kolo. Ona si sedne na rám a bude mi ukazovat cestu.
   Zpočátku jsem jel, kam mi ukazovala. Potom mě opojila volnost a na původní cíl naší cesty jsem zapomněl. Před námi se otevřel širokánský prostor plný větru. Dívka za mými zády byla úplně v mojí mocí. Svírala mě kolem pasu a kdykoliv kolo zavrávoralo, křečovitě se ke mně přimkla. Role únosce i ochránce mě příjemně vzrušovala. Tahle dívka nebyla tak dokonale krásná jako mulatka. Zato měla v sobě svěží vzdušnost svého města. V jejích vlasech, očích i údech hrál zdejší vítr. S ní jsem polapil ducha města, o němž jsem dlouho snil. To ona byla mým snem!
   Vozil jsem Annu sem a tam podél jezera. Moje láska potřebovala prostor a čerstvý vzduch. V ulicích by jí bylo těsno. A najednou se stalo zase něco nečekaného. Kus před námi vyrazil zničehonic do výše ohromný gejzír vody. Vítr ho ohnul jako útlou, pružnou rostlinu a rval z něj jemňounké kapinky, které zalétaly až k nám. Zajel jsem poblíž a hodil kabát na zem. Posadili jsme se a pozorovali vodotrysk. Jako by si tam někde dole ulevoval mohutný, podzemní bůh. Na první pohled působil gejzír jako průzračné, jiskřivé třepotání. Já jsem však sledoval, jak voda, vytrysklá prudce ze země, stoupá vzhůru a cestou ztrácí svoji rychlost, třepí se do průzračného chvostu, až přestane mít sílu překonávat zemskou přitažlivost, vysoko nad korunami stromů se zastaví a, roztříštěná do tisíců kapek, padá zpátky. Jemná vodní tříšť nám občas zkropila obličej.
   "Cítíš?" zeptala se Anna a otřela si tvář.
   Ale já cítil nejen tu spršku. Vzal jsem do prstů Annin dlouhý, neurčitě plavý ohon a jeho konečky jsem si přiložil k ústům. Jezdil jsem si jím po rtech a po tváři jako štětkou na holení, mnul jsem jej v dlaních. Co jsem si netroufal provést s Annou, dělal jsem aspoň s jejími vlasy. Otočila se ke mně a její ohon mi vyklouzl z rukou jako lstivý had. Teď jsem viděl zblízka její tvář. Nebylo v ní nic stálého. Malíř by těžko zachycoval mihotání, které jí hrálo v očích, a cukalo obočím a koutky úst. Nějak ji znehybnit a lépe si ji prohlédnout! Vzal jsem její popelavou, měňavou tvář do dlaní. Bylo to jako nabrat vodu. Obličej jí rozčeřil úsměv a já jsem cítil, jak mi protéká mezi prsty. Alespoň se napít... Chňapl jsem po ní ústy a ona se zaklonila ve snaze mi uniknout. Složila se na záda na trávník. Čekal jsem, že se jako voda vsákne do země, ale zůstala ležet úplně bezbranná. Líbali jsme se a líbali, dokud nás nezchladila, tentokrát pořádná, sprcha. Anna si se smíchem rozpustila zmáčený ohon a chtěla se rozčesat. Neměla ale hřeben, a tak o něj požádala mne.
   "Mám ho v kapse od kabátu," odpověděl jsem bezmyšlenkovitě.
   Právě jsem se definitivně rozhodl Ženevu neopustit. Lehl jsem si naznak a zavřel oči, abych vychutnal příslib, který ve mně vyvolaly nejčerstvější zážitky. Za pár vteřin mělo být všechno napadrť... Anna vyskočila a pronikavě zaječela. Jen těžko jsem se probíral ze sladkých mrákot. Nechápal jsem. Chrlila na mě slova plná zloby, kterým jsem nerozuměl. Proč? Než jsem to pochopil, nasedla na kolo a odjela. Z nedalekého přístaviště vyhrávali ampliony holubí blues. Při sladkých, táhlých tónech mi docházelo, co se stalo. Kousek ode mě se v trávě povalovala mrtvolka toho nešťastného holuba. Napřed nás spojil a teď tak nesmyslně rozdělil. Snad za to, že jsme nedodrželi svůj slib a zapomněli na něho. Anna ho nejspíš našla v mé kapse místo hřebenu a vzbudil v ní takový hnus, že v pár okamžicích zničila všechno, co jsme spolu prožili. Pohřbít zahynulého ptáčka jí připadalo půvabné a romantické, dokud se nedotkla jeho ostatků. I já jsem se teď otřásl. Pobyt v mé kapse mu moc neprospěl. Zůstala z něho hromádka zašlého peří bez lesku, ze kterého vyčnívaly pokroucené růžové pařátky. Hlavička s pootevřeným zobáčkem a mrtvýma očkama visela bezvládně stranou, křídla vypadala jako polámané, zašlé vějíře. Kdo může něco takového nosit po kapsách? Oba jsme zůstali nespravedlivě odhozeni a poslouchali z přístaviště holubí blues. Hráli o lásce, ale já ji právě ztratil! Připadal jsem si ještě ubožejší a ještě víc mrtvý než ten holub."
   Chvilku se odmlčel.
   "Divíte se mi, že tu píseň nemám rád?"
   "Asi ne. A co bylo dál?"
   Shovívavě se usmál.
   "Vy se prostě nemůžete smířit s tím, že ten slibný románek mohl takhle banálně skončit. Ani já jsem tomu nechtěl věřit. Chodil jsem do parku k jezeru každé odpoledne, ale Annu jsem tam už nikdy nepotkal."
   "Hm, to je hloupý... A kam jste pohřbil toho holoubka?"
   Takovou otázku nečekal. Ženy většinou zajímá milostný příběh a dost. Myslel si, že s dívkou naváže hovor o lásce a marnosti. A teď... Anně se zhnusil jenom proto, že našla v jeho kapse něco ošklivého. Co asi udělá tahle dívka až se jí přizná, že nechal mrtvolku ležet na trávě a odešel. Řekla to tak něžně - "holoubka". Jistě jí připadá jeho osud důležitější než láska k Anně. Povzdechl si. Neodpustí mu to. Uteče od něj, jako to udělala Anna.
   Vedle silnice pádily patníky, zatímco obzor zůstával skoro neměnný. Déšť ustal a na mokrých střechách chalup si znovu posedali vypasení domácí holubi. V nadutých hrdlech jim klokotalo, jako když se natahuje starý budík. Znal ten zvuk, i když z autobusu nebylo samozřejmě nic slyšet. Něco ho napadlo. Pomalu zasunul ruku do kapsy ošumělého kabátu.
   "Vlastně jsem toho holoubka ještě nepohřbil. Nosím ho v kapse dodnes."



Jak ty to děláš?

   "Jak ty to děláš, že jsi tak hubená?" ptaly se občas Zdeny kamarádky, se kterými sedávala s kočárkem na dětském hřišti. Zdena nevěděla, co by jim řekla. Některým věcem, které ji v poslední době potkaly, nerozuměla a nechtěla na ně vzpomínat.
   Začalo to všechno před pár lety. Listovala časopisem a napadlo ji srovnat svoje míry s vítězkou soutěže MISS. Nikdy před tím se neměřila a teď jistila, že jí přes boky přebývají 3 cm. Stoupla si na váhu. Tři centimetry to jsou tři kila. Když je shodím, budu mít boky stejně útlé jako MISS, budu krásná a šťastná jako ona. Nebude to těžké. Třikrát půjdu místo večeře běhat a bude to.
   Byl čtvrtek. Máma něco dusila v hrnci. Nic pro mě, pomyslela si Zdena s opovržením. Večeřet je dobré pro obyčejné lidi, kteří nechtějí ničeho dosáhnout. Natáhla si tepláky a vyběhla z domu. Brzy se zadýchala. Sedla si na chvilku na zábradlí, odpočinula si a vyrazila znovu. Překonala únavu a dostala se do euforie. Nohy jí samy kmitaly po asfaltových cestičkách parku. Představovala si, jak se bude vyjímat v nových přiléhavých kalhotách, jak její útlé tělo vklouzne do tyrkysové vody bazénu nebo jak stojí na pláži, úzké boky obepnuté květovanými plavečkami, a neznámý Španěl jí galantně přinese zmrzlinu...
   Domů se vrátila udýchaná a nadlehčená pocitem štěstí. Určitě zhubla nejmíň o dvě kila! Rozechvěle se utíkala zvážit... Ale měla jen o půl kila míň! Byla zklamaná. Tedy ještě pětkrát bude muset takhle vyrazit než bude akorát.
   Rodina zasedala k večeři. Volali ji. Její odhodlání nejíst bylo po zklamání s váhou trochu otřeseno, ale ještě se nezlomilo. Vymluvila se, že jí není dobře a šla se vysprchovat. Teplá sprcha ji smířlivě hladila ramena, ňadra i nešťastné boky. Zhubnešššš, uvidíšššššš, šeptala sprcha a Zdena tomu zase začala věřit.
   Do svého pokoje musela projít kuchyní a obývákem. Na jejím místě na stole stál plný talíř. Jídlo... Jaký magický přídech to slovo najednou mělo. Ne, nebude jíst, jenom se podívá, co měli ostatní dobrého. Přiblížila se ke stolu. Omáčka, ve které se topila hromada žluťoučkých brambor, už tvořila škraloup. Na plátku masa se zelenala petrželka. Ochutnat aspoň brambůrek... Natáhla ruku a zase ucukla. To by byl krok zpátky! Hodinu se potila v parku, o kousek se přiblížila ke svému cíli a teď ho má ztratit? Ne, nesmí se nechat srazit někam, kde se plácá většina obyčejných obtloustlých ženských. Kolegyně z účtárny, zadky narvané v praskajících sukních, stojí denně frontu v kantýně na chlebíčky. Fuj! Nebo sousedka. Sotva se valí a ještě se chlubí jaké zas napekla dobré buchty. Taková hrůza!
   Zdena si oškrábala mrkev a šla si sednout do obýváku k televizi. Jindy by na ni nekoukala, ale teď - hladová - očekávala, že ji barevné obrázky zasytí, a nahradí chybějící kalorie.
   V reklamách vystupovaly samé štíhlé dívky. I ona bude brzy taková. Šla si do lednice pro druhou mrkev. Na svůj talíř se schválně ani nepodívala. Začal celovečerní film. Zamilovaná hrdinka sedí se svým milým v restauraci nad mořem a pojídají krevetový salát. Ten musí být ale dobrý! Kolik má asi kalorií? Zdeně chvilkama uniká, o čem milenci mluví, vžívá se jen do chuti toho salátu. Dívka najednou mrští vidličkou o stůl a vztyčí se.
   "To je tvé poslední slovo? Pak tu ovšem nemám co dělat."
   Na odchodu vrtí štíhlým zadečkem. Skoro celou porci nechala na talíři nedojedenou! Proto je tak hubená. Za pár okamžiku brečí do polštáře. Ne kvůli ztracené pochoutce, ale pro milence. Copak nemá hlad? Zdeně kručí v žaludku. Mně, když se nenajím, můžou být všichni chlapi ukradení. Odběhne do kuchyně pro jeden brambor. Jenom jeden, aby se uklidnila a mohla vychutnat film. Drama lásky se vyostřuje, ale pokaždé, když napětí děje trochu poleví, ozývá se žaludek. Blíží se chvíle, kdy se milenci po letech nečekaně setkají. Taky by chtěla něco podobného zažít. Ale s nadváhou to nepřichází v úvahu. Byla rozpolcená. Nemohla se zároveň oddávat příběhu a zároveň hromadit argumenty proti dotírajícímu hladu. Ještě několikrát se odkradla pro brambor, ale pak to vzdala. Přinesla si do pokoje celý talíř. Rukama trhala studené maso, zatímco hrdinka na obrazovce se rozplývala v náruči svého znovunalezeného milence. Dojmy z jídla i filmu byly tak silné, že už jí nezbývalo na to, aby něčeho litovala. Zítra si sežene nějakou dietu. Teď má svůj talíř a svůj příběh lásky. Prožívala slast. Pak se ale hrdinové objali naposled a přes jejich obličeje se rozběhly titulky. Tklivá hudba ještě chvilku rozechvívala, ale příběh už skončil. Na koberci ležel dočista vytřený talíř. Zdena seděla v křesle nasycená a tlustá. Všechno bylo pryč.
   Otupěle se šla zvážit. Cítila, že se propadá někam do bahna, z jedné strany se k ní tlačí zadek hlavní účetní, z druhé břicho tlusté sousedky. A ona sama se nadouvá do jejich podoby. Pár okamžiků štěstí a je o dvě kila tlustší. Ne, to nedokázala unést. Co všechno si bude muset ještě odříct a kolik kilometrů bude muset naběhat! Převalovala se na posteli a v polospánku se jí zjevovala ručička váhy.
   Druhý den bylo všechno jako zastřené nějakým ohavným škraloupem. Ráno vypila jen šálek čaje. Ani v v kanceláři nic nejedla a škraloup se začínal trhat. Dokonce jím už prosvítalo slunce. Připadala si lehká a práce jí šla od ruky. Je na nejlepší cestě! Bohužel jen do doby než přivezli do kantýny čerstvé zákusky. Kolegyně si přinesly po jednom ke kafi. Jak mohou tak klidně snášet ty své velké zadky?!
   "Já držím dietu," prohlásila schválně Zdena "potřebuju zhubnout pět kilo."
   "Prosím tě," pohoršily se všechny "taková hubená! Podívej se na nás!"
   Pusy plné šlehačky a tučných krémů, rozkošnicky usrkávaly své kafe. Už to vzdaly, už nechtějí být krásné, už jim musí stačit láska z obrazovky. To mně ne! umiňovala si Zdena. Ale hlad, který sám vypadá jako kostlivec potažený nazelenalou kůží, ji ždímal jako ponožku. Začínala se cítit slabá, několikrát udělala stejnou chybu. Rozutíkávaly se jí souvislosti, už se nedokázala soustředit. Nakonec ten netvor vyhrál. Vždyť od rána nejedla a bylo po poledni. Nekoupila si jeden, ale hned pět načančaných dortíčků a tajně je snědla na záchodě. To byla rozkoš!
   To léto k moři nejela. Dokonce nevytáhla ani dvojdílné plavky a krátkou sukni. Plavat chodila jen k večeru, když byla plovárna poloprázdná. Hodinu i dvě křižovala bazén jako o závod. Nejhorší bylo, že ve vodě vždycky vytrávilo. A ze zmrzlinářova stroje se odvíjeli růžoví a vanilkoví rajští hadi..
   Každý den spolu bojovali ona a Hlad o korunku krásné princezny, o štěstí a vlastně o celý život. Rána bývala jejím hájemstvím. Dokud nic nesnědla, cítila se na koni. Hlad si dával na čas, ale nakonec vždycky přišel a vyhrál. To potom chodila od bufetu k bufetu a hledala, co by ještě snědla. Jakmile jednou podlehla, bylo jí všecko jedno. Musí si užít, dokud to jde, od zítřka začne s novou dietou. Místo románů četla teď dietetické příručky a počítala kalorické hodnoty potravin. Jejím nepřítelem už nebyl Hlad, ale Nenasytnost. Zatímco Hlad měl svůj čas a své hranice, jeho sestřička ne. Kolikrát byla Zdena přejedená k prasknutí, ale pořád nějak neměla dost. Pořád nemohla jít domů a dělat něco normálního. A tak bloudila po ulicích až jí napadlo dát si místo jídla skleničku vína nebo likéru. Tím vždycky své orgie ukončovala.
   Jednou k ní pozdě večer v nějaké vinárně přisedl mladík. Zaujatě listovala knížkou. Zrovna natrefila na moc slibnou dietu.
   "Ehm," zakašlal, aby na sebe upozornil "můžu se zeptat, co to čtete, slečno?"
   "Právě jsem objevila něco, co konečně změní můj život," odpověděla nadšeně.
   Byla to pravda. Toho mladíka si příští rok vzala za muže. Copak to, ale dokázal ji přimět k tomu, aby všechny diety hodila za hlavu. Uvěřila mu, že její ideální váha je ta, kterou právě má. Jen občas začala ze zvyku počítat, kolik toho za den snědla, ale pak se většinou našlo něco důležitějšího a Zdena toho nechala. Koupila si přiléhavé kalhoty, květované, vykrojené plavečky a jeli s Pavlem k moři. Kdyby s sebou neměla kavalíra určitě by ji nějaký místní fešák pozval na zmrzlinu. Byla šťastná.
   Vzali se a narodil se Kubíček. S ním přišlo i pár kilo navíc. A Zdena zase tajně vytáhla své knihy o dietách. Tentokrát to bude jiné, říkala si. Tentokrát na to půjdu rozumně. Až zhubnu zase je schovám a všechno bude jako dřív. Ideálem byla váha z doby, kdy poznala Pavla, protože tehdy byla nejšťastnější. Doufala, že s váhou se vrátí zpátky i svěžest jejich lásky. Pavel se tom neměl dovědět, ale jednou ji stejně přistihl s knížkou.
   "Ale jdi," usmál se "právě teď jsi nejpěknější."
   Objal ji kolem boků. Tentokrát mu Zdena nevěřila. Určitě se mu líbí tlustý ženský. Proto mě chce vykrmit. Nebo chce, abych se nelíbila jiným chlapům. Tak je to! Manželova ruka ji pálila jako jedovatý had. Řekla, že ji bolí hlava, aby se s ním nemusela milovat. Až zhubne, všechno se vrátí do normálních kolejí.
   A zase přišly marné boje. Navíc začala Zdena manžela podezírat, že jí do jídla přidává jíšku, nebo že sešteloval váhu, aby ukazovala míň. Když ji pozval do restaurace na oslavu narozenin, ztropila scénu, že ji chce zničit. Po roce toho měl plné zuby.
   "Kdybys chtěla opravdu zhubnout, dávno se ti to muselo povést. Ale ty mě chceš jenom otravovat. To je pořád tvaroh a jenom tvaroh, večer pak sníš celou lednici a budeš zase brečet. Buď s tím přestaneš nebo.."
   Vyběhl z kuchyně, kde si Zdena odvažovala 125 gramů tvarohu. Za nějaký čas se odstěhoval. Kubíček byl ještě malý a Zdenu mrzelo, že tak pro nic za nic přišel o tatínka.
   "De je táta? Já ci tátu!!"
   Vydržel se vztekat i hodinu. Stal se svévolnější a tvrdohlavější. Pomalu se jí začínal vymykat z rukou stejně jako její váha a celý její život. S Pavlem opadl proud, který ji nadlehčoval a nesl určitým směrem. Teď rvala svou loď korytem vyschlé řeky, břicho celé odřené. Ploužila se jako mátoha, sotva zvládala základní povinnosti. Mezi domácími pracemi zhltla vždycky ve spěchu pár lžic plévky nebo kašičky po Kubíčkovi. Začala jí špičatět brada, nos i ramena.
   "Jak to děláš, že netloustneš?" slýchala často. Vysněná korunka jí konečně dopadla na hlavu, ale nějak moc ztěžka. Vlastně už o ni ani nestála.
   Z dětského pokoje se ozýval skřípot závodních pneumatik a houkání vláčků.
   "Je to dobrý, hrajou si."
   Hostitelka přinesla kávu a nakrájela domácí štrůdl.
   "Dáš si šlehačku?"
   Aniž by čekala na odpověď, nastlala Zdeně na její dílek pořádnou porci. "Ty si to můžeš dovolit, ale já na sebe budu dneska zlá. Zase jsem po víkendu přibrala kilo."
   Byla růžová, baculatá a vyšlechtěná jako cukrářský zákusek. Ona by snad ani nemohla vypadat jinak, určitě měla i kosti kulaté.
   "Jak ty to děláš?" ptala se Zdeny, která měla pusu zabořenou do vysoké vrstvy šlehačky. Už si ani nepamatovala, kolik má takový zákusek kalorií a bylo jí to jedno. Dneska večer zkusí zavolat Pavlovi. Naposled - třeba bude mít Kubíček zase tátu.



   Eliška Koppová
   Narodila se v roce 1965 v Praze, kde studovala elektrotechniku a ekonomii. Členka Unie českých spisovatelů, publikuje především v Obrysu – Kmeni a Zpravodaji Výboru národní kultury, její verše se též objevily např. ve sborníku „Století neznámé buď požehnáno“.

Redakce: Michal Polický, Michael Doubek (redakce@obrys-kmen.cz)
optimalizováno pro Internet Explorer 4.x, rozlišení 800x600