Na skok v Paříži
Bylo to na hřbitově Pere-Lachaise,
když ty jsi ležel a já stál u tvého hrobu
a nikdo nám do naší rozmluvy nelez´.
Blízko, pár okrsků dál, se lidé tísnili
u hrobu Edith Piafové; však ty, Chopine,
byl jsi mi tehdy nejbližší v celé Paříži.
Co bude dál, ještě jsem tehdy nevěděl,
zda letem světem či doma zas život za mříží, když ze Špilberka
na Lesnou, kde rodinu jsem měl, jakýsi Ivanov zamířil hlavně děl.
Já jsem se tehdy ze strachu o rodinu vrátil zpět
a nesměl zpátky za tebou a za Paříží znova jet.
Kdybych tak jednou moh´ (za kolik by to tak mohlo být let),
vzal bych láhev toho nejlepšího moravského vína,
abych si s tebou připil a hrob ti s ním zalil a zvolal
česky " Na vlast! " i polsky " Na Chopina! "
Jenže skutečnost je jiná.
Emigrace
Ta zátka od vína
na ubruse v šumperské hospodě
byla kusem mé Paříže a mého Londýna
a celým mým snem o svobodě.
To k ránu seversky zimno a studeno
bez políbení jak čas pryč
a daleko, předaleko Dyje sladká a líná
a první petrklíč,
má Sibiř! Tak smiř se, smiř,
jak chutnala tam cigareta,
oheň. Úsměv
hladný se bez domova potloukal jak cizí zpěv.
A doma, v koutě klína, odkud vyhnáni jsme byli,
vonělo seno z půdy a i mlhy měly ještě krátký dech.
Lopeník bylo vidět i od Zlína
a hlína byla ještě svěží jako sníh.
A toho vína, toho vína!
Zpěv na skále
Jezdí vlaky do Berlína
jezdí vlaky i do Vídně
jezdí do Blavy Košic i Zlína
a neveze mne žádný z nich
jednou si pro mne přijde
dálka jak déšť anebo vítr a já budu muset jít
knih popel zadupat krosnu odhodit
má láska pak bude už věčná
kruh života v němž bloudil jsem a žil
se smrskne až zbude z něj tečka
jak hvězdička na obloze s berlínskou či pařížskou
modří a já odpoután od peněz i krve žil
a já nic z toho nic co bylo
jako bych býval byl
jen pouhopouhá k Zemi tečna
vystřelím do nekonečna
Poletí letadla na Malorku rakety k Jupiteru koráby k Siriu
hledejte mne pak dávno už ve vesmíru zapadlého
vy dole zapadlí a já nahoře už jak Bůh bezejmenný - to beru
jenže proč to všecko trápení životů vašich i mého
už v dlani téměř jak holoubátko mě máte
a má-li Bůh nos pak dal ho kosovi
v trávě svoboda ráno v poledne večer i v noci bdění
až do rozednění
Plují mraky po obloze
dole pod nohama mi jezdí vlaky
ale já se jednou vrátím
a dálka která mne dávno čeká
řekne mi jednou v hlíně
ve Zlíně
byl jsi muž
a já tě mám zas ve svém klíně
už
Ani
Kdo nemiloval ten nedokáže pochopit ztrátu
kdo nemiloval ten nedokáže ztratit sebe
Tam kdesi začíná nebe
Kdo miloval má mozol v hlavě nebo na dlani
kdo miloval nemá už nic na rozdání
Má možná jenom dávno šedé vlasy na skráni a ani ty
Kdo nemiloval může se nad sebou slitovat a začít milovat
kdo miloval však stěží do nového obročí vkročí
Brání se radostem slz když naděje či vzpomínka mu stačí
Tak láska se jak matka nad dítětem svým sklání
doteky pálí a sládne bol
až místo smrti přichází vinobraní
Kdo nemiloval
nepozná ani to
ani
Můj domov
Chtěl bych mít hlas jasný zřetelný a čistý a ničím neprohnutý
jak strunu k nepřehlédnutí a správně napjatou
a notovat jak javor nad studánkou kamennou
až housle napijí se vody studené a zdravé naposledy
po třetím zatětí aby i dřevo promluvilo
když hudci dopili a všecky roky minuly se
a Morava se potopila jako my
s důvěrou že budeme už vždycky spolu
všude tam kde jarní fialky si kvetou
a hlína slzami slaná jak láska voní si
svou vírou sladkou jak domov kam vrátíme se
šťastni tím z čeho už navždy odloučení není
Říká se tomu šťastné doplutí do země v níž noci nebude
až potopí se v čase všecka hmota jako v hmotě čas
a znovu bude začátek i konec
přistání všeho co dobré bylo
Tak přál bych si jen nashledanou
sám se sebou i s vámi i s časem naším
i s hmotou která nás tížila
když bránila se jako rozum víře
Říká se tomu zemská tíže
a nikde jinde než na Zemi ji nenalezneš
Je k Zemi železnými hřeby přibitá
a jmenuje se domov náš
