Když jsem před časem putoval poloninami Zakarpatské Ukrajiny, položil jsem si, nevím už přesně proč, otázku: "Co se mi vybaví při slovech Zakarpatsko a literatura?" Vzpomněl jsem si pouze na Koločavu a Olbrachtova Nikolu Šuhaje. Většina mých spoluobčanů by ze sebe také asi nevypotila víc. Jak je možné, že víme tak málo o zemi, která byla 20 let součástí Československa? Proč nás Zakarpatsko, dřívější Podkarpatská Rus, příliš nezajímá?
   Chtěl bych tento drsně krásný kout světa připomenout. Použiji k tomu lidovou poezii obyvatel Podkarpatské Rusi, která byla v českém překladu Jana Vondráčka vydána roku 1938 (Lidové balady karpatoruské, Podkarpatské nakladatelství v Bratislavě 1938, 88 s.). V knížce, jíž bych její věk nehádal, lze číst:
   "Lidová poesie karpatských Rusínů jest nepřeberná pokladnice vzácných básnických skvostů a drahokamů. Prostý lid karpatoruský, žijící celá staletí mimo kulturní proudění západu a východu, uchoval v sobě neporušené tvůrčí zdroje, z nichž samovolně tryskaly jeho zdravé a umělecky hodnotné projevy. Jejich studiem přesvědčujeme se o přirozeném básnickém nadání karpatoruského lidu, o jeho svérázných vlohách a jeho zálibě v epických látkách a ve zpěvu.
   Právem nás udivuje především vnitřní, obsahová cena a hloubka této epiky, její množství a její mnohotvárnost. Epické písně (balady) karpatoruského lidu jsou obsahově vytvářeny neúprosným lidským osudem, sociálním prostředím venkova a lidskými vášněmi, jimž člověk nezadržitelně podléhá. Zpravidla drtí hlavní osoby těchto písní společenské prostředí vesnické a mravní krise, jak je s sebou přinášejí poměry zapadlých vesnic rusínských ve své primitivnosti a ve svém mravním naturalismu.
   Ačkoliv obsah a látka těchto lidových písní je zdánlivě všední - nešťastná manželství, zhrzená láska, vraždy, osudy dětí osiřelých, spory mezi sourozenci, sociální násilí, vzpoura proti utlačovatelům, nebo motivy vojenské - přece nás zajímají zvláštním, výrazným způsobem podání, krásně plastickým a živě dramatickým. Lidový básník dovedně sestavuje obsah děje v tragicky zahrocené situace a přes krutost a někdy i hrůznost látky zmirňuje celkový dojem smířlivým, něžným výrazem.
   Jako lidová poesie vůbec, tak i tradiční epické písně karpatoruské vzájemně se motivicky proplétají, příbuzné látky vytvářejí příbuzné výrazy, příbuzné události vybavují příbuzné obrazy, takže určité obraty, scény, by i slova se opakují, obměňují, zkracují nebo rozšiřují, jak to odpovídá povaze a nadání lidového zpěváka. Všechny tyto epické skladby jsou totiž skutečnými písněmi a dodnes je můžeme slyšet zpívat v různých obměnách...
   ...Sleduji jedině cíl estetický, ukázati totiž krásu karpatoruských balad po stránce obsahové a to ve formě co nejpřiléhavější původnímu znění a jazykem podobných výtvorů českých."

Siroty

V Soločínské církvi
samy zvony znějí...
"Ach, naši rodiče
v syré zemí spějí.

Spějí tam, ach, spějí,
tam odpočívají
a naše srdéčka
bolem umírají."


Vojínovo loučení

"Mamko, moje mamko,
sivoučký holube,
pečovala´s o mne,
kdo o tebe bude?

Pečovala´s o mne,
mamko, od malička,
kdo o tebe bude,
až budeš stařičká?"


Vdovec

Letěl orel ponad mořem, k moři nachýlil se.
"Všichni lidé stejně radí, abych oženil se.

Oj, kdybych měl uposlechnout téhle lidské rady,
na svých dětech, na sirotkách, dopustil se zrady.

Kdybych si vzal dívčinečku sladkou jako z medu,
přivedl bych dětem matku studenou jak z ledu.

Oj, půjdu já, oj, půjdu já po hoře, dolině,
volat budu, zda nepříjde matka ke své rodině."

Spíš by se ta jedna hora na druhou zvrátila,
nežli by se mrtvá matka k dětem navrátila.


Vzkaz

Oj, na hoře dub zelený,
pod ním voják postřelený.
Leží, smrt ho k sobě láká,
nad ním černý havran kráká.

Leží, zrak mu slzy rosí,
a havrana takto prosí:
"Leť v můj rodný kraj, havrane,
pověz matce, co se stane.

Ať již v poli nepracuje,
ať mi chatku nebuduje,
za zem ať ni groše nedá,
ať mi nevěstu nehledá.

Já mám země za tři lány,
moje všecko na vše strany,
moje chata bez okénec -
mému žití už je konec.

Ať se matka k Bohu modlí,
neboť mě už nic nebolí.
Jenom s červy, jenom s těmi,
budu bydlet v černé zemi."


Smutný sokol

Sed si sokol na hrušku,
na suchounkou haluzku.

Haluzka se zlomila,
sokolíčka zradila.

Jak se sokol rozletěl,
nad Krakov až zaletěl.

Nad Krakovem zazpíval,
až se Krakov rozlíhal.

Za Krakovem pěšinka,
kráčí po ní dívčinka.

"Oj, sokole, bratříčku,
nemáme už matičku.

Byla včera zvečera
do kostela nesena."

Jak se sokol rozletěl,
nad kostel až zaletěl.

Nad kostelem zazpíval,
až se kostel zachvíval.

Třikrát kostel obletěl,
dveří nenašel jak chtěl.

Sedl si na okénko,
svítí na něho slunko.

Svítí na něj sluníčko:
"Kde jsi, naše matičko?"


V cizině

Nešumte tuze haluze,
v tom zeleném háji.
Neprobuďte v srdci touhu
po mém rodném kraji.

Stojím smutný v cizím kraji
jako hruška v poli,
není, kdo by potěšit moh´
těžkou hlavu moji.

Poleť, poleť, sivý orle,
rozpjatými křídly,
zaleť tam, kde matička má
v rodné chatce bydlí.

Neříkej však, sivý orle,
že já tady vadnu,
řekni, řekni, sivý orle,
že jak pán tu vládnu.

Ach, to moje panování,
to přestane brzy.
Jediná má radost, rozkoš,
drobounké jsou slzy.


Adamčo a Jančo

Chodila děvuška, chodila po břehu,
v pláči a modlitbě hledala potěchu.

"Ať se se mnou děje, co chce, Bože milý,
jen ať při děťátku nemám těžkou chvíli.

Nedej velkou bolest, milý Pane Bože,
bojím se jí, bojím, víc než ostří nože."

Sotva že ta slova, sotva promluvila,
synáčky dva bílé na svět porodila.

Sama ona, sama křest jim udělila,
sama ona, sama též jim jména dala.

Jednoho nazvala Erdely Adamčo,
druhého nazvala to Erdely Jančo.

Na chvíli je vzala do náruče svojí
a pak je hodila do bystroučké vody:

"Nechať vás kolébá voda, co tu běží,
nechť vás opatruje svatá matka Boží."

Sama pak se dala tam dolů k Budínu,
do budínské krčmy zakrýt svoji vinu.

Do krčmy šla ona víno prodávati,
víno prodávati, peníze sbírati.

Ta bystroučká voda, ta se rozvodnila,
synáčky dva bílé na břeh vyhodila.

Na břeh vyhodila, zachránila šťastně,
že dorostli oba na jinochy statné.

Bratři též se dali, dolů do Budína,
do budínské krčmy šli se napít vína.

"Krčmářko, krčmářko, hoj, krčmářko mladá,
zemdleli jsme cestou, slabost na nás padá.

Vínečka nám nalej bez odměřování,
my ti zaplatíme bez odpočítání."

Dala jim vínečka bez odměřování,
oni jí peníze bez odpočítání.

Nalila jim vínka do skleněné skleničky,
oni jí peníze dali do kapsičky.

"Šuhajíci švarní, černé oči máte,
oba se mi věru hodně podobáte.

Černé oči máte, chci vás pomilovat,
který si mě vezme, nebude litovat."

Janičko, ten mladší, tak jí odpověděl:
"Já už mnoho zažil, mnoho v světě viděl,

Ale že by matku syn za ženu pojal,
to jsem v celém světě nikde neznamenal."

Sotva jí ta slova k sluchu doletěla,
na drobný prášek se rozsypala celá.


Matička

"Oj, jak krásně tam, kde svítí zlaté sluníčko,
však ještě krásněji, kde ty jsi, rodná matičko!"

Oj, zajde sluníčko za mraky těžké, dešťové...
oj, umře matička a nebude již takové.

"A byť bys byla snad jak sníh a led jak studená,
mě budeš věčně hřát v mém srdci, matko milená."

Ta cizí macecha, ta udeří a odkopne,
když matka udeří, ta potom k sobě přitiskne.

"Ach, kdybys matičko, mé znala hoře, trápení,
mě k sobě vzala bys pod trávník pěkně zelený."

Javor

1
V předvečer svatého Ducha
matka hněvem slepá, hluchá
proklíná syna - jinocha:

"Odejdi pryč na pustinu,
víc mi nechoď domů, synu,
venku pykej za svou vinu!"

Jdi mi z očí, nezbedníku,
jdi, sic dopustím se hříchu!
Venku ukazuj svou pýchu!

Když jdou lidé do kostela,
ty jdeš z krčmy vždy zvesela,
kéž bych tě už neviděla!

Táhni z domu v černé lesy,
táhni mezi divé běsy,
ani vědět nechci, kde jsi.

Nechci tě už volat jménem,
staň se javorovým kmenem
a tvůj koníček kamenem!"

2
Už se chystá synek z domu.
Komu má dát s Bohem, komu?
Zavolal své sestry k tomu:

"Nejmladší, oj, sestro milá,
přines košile co´s šila,
v létě pěkně vybílila."

Když mu prádlo podávala,
hořce při tom zaplakala,
v slzách tak se vyptávala:

"Bratříčku můj, zda mi povíš,
kam se v světě kam obrátíš
a kdy se zas domů vrátíš?"

"Jdu na cesty na daleké,
tam za hory za vysoké,
kdy se vrátím, povím také.

Vem, sestřičko, bílý kámen,
bílý kámen, lehké pírko
a hoď obé v tichý Dunaj.

Až ten kámen bude plavat
a to pírko ke dnu padat,
tehdy snad se vrátím nazad.

Prostřední, oj, sestro moje,
oj, přines mi šaty dvoje,
sváteční i ty do boje!"

Když mu šaty podávala,
hořce při tom zaplakala,
v slzách se tak vyptávala:

"Bratříčku můj, zda mi povíš,
kam se v světě kam obrátíš
a kdy se zas domů vrátíš?"

"Jdu na cesty na daleké,
tam za hory za vysoké,
kdy se vrátím, povím také:

Tehdy k vám se vrátím s koněm,
až zapustí kámen kořen
a na vrbě uzrá hrozen.

Třetí sestro srdce mého,
vyveď mi koně vraného,
zlaté sedlo dej na něho!"

Když koníčka vyváděla
hořce při tom zaplakala,
v slzách se tak vyptávala:

"Bratříčku můj, zda mi povíš,
kam se v světě kam obrátíš
a kdy se zas domů vrátíš?"

"Jdu na cesty na daleké,
tam za hory za vysoké,
kdy se vrátím, povím také:

Tehdy budu domů chvátat,
den až vzejde, kde je západ
a krev bude s nebe krápat."

Odjel skokem, v okamžiku
zmizel v zeleném lesíku.
Matka vzkřikla: "Nezbedníku,

to na cestu od maminky.
Neměj štěstí ani chvilky
ani veselé hodinky!"

A když pádil čistým polem
stal se javorovým stromem
a kůň bělavým kamenem.

Synek strom je javorový,
koníček kámen žulový
a nahajka had jedový.

3
Minul týden, druhý přešel,
těžký žal na matku přišel:
"Kam můj synek, kam odešel?"

Z kostela když přišla máti
a začala se převlékati,
musila si tak stýskati:

"Děti moje, milé děti,
už nebudem tak seděti,
jeden bude nám chyběti."

Rok trpěla, dva trpěla,
skoro slzí už neměla,
steskem, žalem oněměla.

Třetí rok už mdlá celičká,
bol nemohla snést matička.
Hledat musila synečka.

"V Levoči trh bude zítra,
půjdu do města hned z jitra,
budu hledat synka zbystra."

Krám od krámu matka chodí,
mužům, chlapcům v oči hledí,
marně však - oj, synka není.

Zpět šla cestou kamenitou,
pak přes horu deštěm zrytou
a s tváří zalitou.

A když přišla na dolinu,
v čisté pole na pastvinu,
déšť se spustil v touž hodinu.

Marně hledí do kolíčka,
nikde střechy, nikde kříčka.
Kam se schová nebožička?

Schovala se pod javorem,
pod javorem štíhlým stromem,
na kámen si stoupla horem.

Štíhlý javor, toť syneček,
pod ním kámen, toť koníček,
tam si našla útuleček.

"Ej, javor, javor zeleničký,
měkounké jsou tvé lístečky,
jak mého synka vlásičky."

Javor jal se zachvívati,
javor jal se zachvívati,
takto k matce promlouvati:

"Nestůj, matko, pod javorem,
stojíš, stojíš pod svým synem,
na koníčku na mileném."

Nechápala matka slova,
smutná slova javorova,
stojí a žal v srdci chová.

Když ji mouchy počly bodat,
větvičky se jala lámat,
aby je měla čím zahnat.

Jak počla větve lámati,
krev z nich začla hned kapati,
javor jal se naříkati:

"Nelámej, matko, větvičky,
větvičky to mé prstíčky,
jaké jsem míval maličký.

Když jsi vyhnala mě z domu,
proč mě aspoň k všemu tomu,
nenecháš žít v štíhlém stromu?

Nechtěla´s mi domov přáti,
nech mě aspoň v poli státi,
už tě nechci ani znáti."

"Jsi-li dítě mé, synečku,
tož pojď ke mně do domečku,
sestra dá ti košilečku."

"Nechci nic od své sestřičky,
oj, já mám už košilečky,
na javoru ty lístečky."

"Jsi-li dítě mé, synečku,
pojď jen ke mně do domečku,
umyju ti tvou hlavičku."

"Nechci jíti do domečku,
na mě padá dost deštíčku,
ten mi myje mou hlavičku."

"Synku, nemusíš tu státi,
pojď a vrať se ke své máti,
dám ti ušít krásné šaty."

"Netřeba mi šatů z domu,
nic už netřeba mi k tomu,
moje šaty - kůra stromu.

Jdi jen, jdi do domu svého,
já už nepřijdu do něho,
škoda, škoda mládí mého.

Proklatá buď, matko moje,
zničila jsi žití dvoje,
moje, a teď zničíš svoje.

Kam se´s jenom podívala,
všechna radost umírala,
každá haluz usýchala.

Čeho dotkly se tvé nohy,
krev tam tekla místo vody,
ďáblové tam měli hody."

Matka - jak to poslouchala,
bolestí jen zasténala
a na prach se rozsypala.

Návrat
na hlavní stránku