O HOUSENCE - Pohádka z Afriky

Napsala: Marie Kubátová
Ilustrace: Bohumila Sarnová - Horková

   V domovině Pygmejů, v zemi Ubangi - šeri, kde lidská ruka nepoložila silnice, jsou cesty jen takové, které vedou za potravou. Vyšlapala je travnatou savanou stáda zvěře a bral se jimi po stopě zvěře černý lovec. Tak tomu bylo v období hojnosti, kdy požehnané deště daly savaně vláhu, a tak tomu bylo i v čase veliké žízně, kdy savana vyprahla sluncem a lidé i zvěř čekali na déšť. Když vody řeky Ubangi přinesly do té krajiny lodi bílých lidí, přibyli do sítě cest bílí lovci. Nelovili tam po zákonu hladu, který dává lovcům právo: Zabij, abys byl živ. Bílí lovci po cestách, vyšlapaných za potravou, lovili ruce černých lidí, aby ty ruce za ně pracovaly. Lovili černé lidi. Tehdy vyslali Pygmejové svého kouzelníka, aby oslovil duchy pralesa a vyprosil od nich úkryt pro černé lidi před bílými otrokáři. Duchové pralesa se radili a pak položili kouzelníkovi otázku: "Do kterého patra pralesního domu by chtěli Pygmejové přijít a co umějí, aby tam uhájili život?"
   V pralesním domě bylo ticho jak v hlubině jezera. Pod korunami stromů, semknutými v zelenou střechu, se mísily vůně kvetoucích lián s pachy zetlelého listí a vytvářely ovzduší uzavřeného chrámu, v jakém probíhají tajemné obřady. Pygmejskému kouzelníku, uvyklému volnosti širé savany, se těžko dýchalo i přemýšlelo.
   "Pomůžeme ti," nabídl duch nejvrchnějšího patra pralesního domu. Vzal na sebe podobu opice a vyložil, co musí umět ten, kdo chce žít v zeleném patře pralesního domu: "Zelené patro má střechu z listí. Nemá pod nohama pevnou zem, protože byt je v něm stavebnice z větví. Kdo tu chce přežít, musí umět šplhat jako opice, skákat jako veverka, plazit se po větvích jako šupinový luskoun či ručkovat jako pták zoborožec. Chodbami proletí i orel a uchvátí hloupé opičí mládě. Musíš být rychlejší než orel."
   Duch přízemního patra nabídl: "Dvounozí Pygmejové tu mohou chodit bezpečně po zemi jako čtyřnozí okapi. Musejí se však naučit umění rychloběhu a umění být neviditelný. Obyvatel přízemí musí být rychlejší než šíp lovce a neviditelný v křoví a listí. Okapi nosí pruhovaná gaťata a levhart má flekatý kožich."
   Duch podzemního patra řekl: "Mé podzemí má potravy dost a dost. Všechno co spadne shůry, přemelou mí strávníci v hlínu, v které pak zapustí kořeny všechno, co roste vzhůru a dává pralesnímu domu střechu."
   Kouzelník usedl pod strom a přemýšlel. Tu mu spadl do klína list a na něm housenka. Byla černá jako noc, žlutá jako žhnoucí slunce a zelená jako pralesní střecha. Zvedla hlavičku jako kuličku a zabubákovala na kouzelníka strašlivým kukučem: Bububu! Kouzelník se málem polekal. Housenka na něj udělala vlídnější kukuč a chválila se: "Tak je to dobře. Kdo je malý, musí se naučit udělat bubáka na ty větší a odehnat je. Vidíš, oklepáváš se z leknutí a já si už pokojně žeru a žeru." Vskutku, housenka se už zakousla do listu a listu valem ubývalo. "Až se vydatně napasu, upředu si kukličku a budou se mi v ní zdát krásné sny."
   Kouzelník podumal: jaké sny se mohou zdát ošklivé housence?
   "Budu mít krásné sny o tom, jak budu jednou motýlem s krásnými křídly."
   "A co když z tebe vyroste můra?" zeptal se kouzelník.
   "Můra je sama sobě taky krásná.," řekla housenka a žrala, žrala dál.
   Kouzelník pak poděkoval pralesním duchům za všechny rady a vrátil se ke svému kmeni. "Odejdeme ze svých domovů do pralesa," řekl Pygmejům. "Budeme živi tím, co prales dá: dá vodu proti žízni a stromy dají ořechy. Musíme se naučit šplhat jako opice, skákat jako veverka, být neviditelní jako levhart v křoví a na bílé lovce uděláme bubáky. Až si uděláme bezpečná místa v pralesním domě, budeme si tam spřádat sny o tom, jak jsme se nedali a jak jsme velcí."
   Pygmejové tomu rozuměli, protože věděli, co je to opice, co je to veverka, co je to housenka. Jen jedno nevěděli: co je to sen.
   "Sen je jako pohádka o tom, jak ošklivé housence narostou krásná motýlí křídla. Sen je přání, které se může splnit i malému a ošklivému."
   Ledacos se naučili Pygmejové od obyvatel pralesního domu. Ba i kouzelník se naučil zlá a mocná zaříkadla, která vysílal proti otrokářům: "Nechť vám orel vyklove srdce, protože jsou tvrdá jako orlí zobák. Vydáte- li se po stopě Pygmejů, ať vám zkříží cesty výprava stěhovavých mravenců! Ať vás vyděsí obří lesní prase a malá cibetka ať vás pokropí smrdutým pižmem!" A šel hledat byliny, které dají barvu, a vyráběl strašlivé bubácké kukuče a vymýšlel tance k poctě pralesních bohů a pro hrůzu bílých otrokářů.

Návrat
na hlavní stránku