Za devaterým lesem a devaterými vesnicemi se prostíralo vraní království. Táhlo se doširoka přes meze a přes potůčky jako velké loviště, bohaté lovnými zajíci i myší drobotinou, rozměrné letištěm pro tulácké lety vran i kroužení hejna a důstojné vraní sněmy. K těm sněmovním stromům se slétal vraní národ v dobách, kdy loviště zapadalo sněhem a vranám hrozil hlad. Tehdy se ujímal vraní hejtman velení a dával k lovu:
"Zvědové povědí, kudy běželo masíčko. Jedna vrána zajíce neuhoní, proto dávám příkaz k lovu na všechny zobáky. Potom pohov a hostina. Co si kdo uklovne, z toho přežije do jara. Která z vran přežije, snese vajíčka pro další život vraního hejna."
Tak šel život ve vraním království, tak šel pořádek od snášení vajíček po zimní lovy. Všechny vrány se zákonům vraního hejna podřizovaly, jen s jednou vraní maminkou to začalo být jinak, a to od těch dob, co si udělala hnízdo na vysokém stromě. Ten strom byl vysoký jako věž a byl odtamtud rozhled na široširé pole. Když seděla vraní maminka na vejcích, uviděla jednoho jara z výšky svého hnízda na vraním lovišti převeliké člověčí hejno. Bylo jich mnoho a rámusili jako o vraním sněmu.
"Lidé se houfují jako my vrány," usoudila vraní maminka. "Mají hejtmana jako my vrány, křiku nadělají jako my vrány. Ale proč se houfujou, když nehrozí zima a hlad?"
Strom s vraním hnízdem stál na pomezí vraního loviště a lesní tišiny. Vrána znala lidi, orali a osévali vraní loviště a měli tam svou zásobárnu jako vrány. Myši však nelovili a tak vranímu hejnu nepřekáželi. Z výše svého hnízda uviděla vrána člověčí matku, hospodyni na vraním lovišti. Matka běží k lesu a nese své člověčí holátko. Vrána poznala, že člověčí matka nese své holátko pryč z hnízda své chalupy a chce je schovat v lese. Člověčí matka se zastavila se svým holátkem pod vraním stromem, roztáhla šátek a schovala své holátko jako pták pod křídlo do bezpečí. I když vrána nezná slova lidské řečí, poznala ze společné řeči všech živáčků, k níž slov netřeba, že se lidská matička o své mládě bojí. Že se bojí lidí, kteří se houfujou po poli, a že chce říct jejich hejtmanovi: "Nevydám své holátko vašemu houfu!" Strach o mládě, společný všem živáčkům jako společná prařeč, se šplhal od lidské matky po kmeni stromu vzhůru až k vranímu hnízdu a přesedl na matku vránu. "Nedám svá vajíčka nedám, nedám!" Roztáhla křídla přes svých pět mláďátek, která si dosud hověla ve vaječné skořápce jako v kolíbečce. "Nedám, nedám!"
Hluk vojáckého houfu sílil. Kdyby to byl vraní houf, létalo by z té vřavy peří. Tak chránily lidská i vraní maminka svá mláďata teplem svého těla a ve vraní i lidské řeči se nesly prosby o ochranu k mocnostem vyšším než je hejtman jejich houfu.
"Matičko Boží, chraň mi pacholíčka," šeptala lidská matka prosbu k mocnější matce, kterou si lidské matky vybájily ke svému obrazu. Vraní matka neznala mocnější ochranu než matku jara. "Jarní paní, která snímáš svým teplem z našich lovišť studenou plachtu sněhu a vracíš život našim zásobárnám, patronko vajíček v ptačích hnízdech, hoď zelený závoj listí na můj strom a přikryj mé hnízdo!"
Hluk válečného zápolení neustával. Lidská matička ustupovala se svým holátkem hlouběji a hlouběji do skrýše lesa. Vrána však nemohla stěhovat svá vajíčka jinam do bezpečí. Hřála svá vajíčka a prosila Jarní paní tím úpěnlivěji: "Jarní paní, dej mi kus zeleného závoje, ať ukryju a zachráním aspoň jedno jediné ze svých dětí!"
Jarní paní zprvu vraní nářek neslyšela. Měla mnoho práce, vždyť uklízela pole a rovnala trávu po travičce, stéblo po stéblu a bylinku po bylince, které vojáci zadupali. Ale strach vraní matky ji přece dohonil, zastavil v práci a tak stanula pod vraním hnízdem s rukama ještě sepjatýma nad tou vší spouští kolem: "Co bys chtěla, vraní matičko?" Byla to krásná paní: Pod spodní suknicí chránila ošatku vajíček, vrchní zástěru měla z kytiček, na košilce, utkané z modrého z nebe, měla výšivku květu hvězdě podobného, na hlavě věneček a její oči jako zrcadýlka nebeského modra vracela všemu živému naději.
"Vraní maminko, co si přeješ?"
"Zelenou plínku. Zahalím do ní holátko a nikdo je v jarní zeleni neuvidí."
"Zelenou plínku?"Jarní paní sepjala ruce nad takovou žádostí. "Viděl kdy kdo zelenou vránu?"
Jarní paní měla konvice s živou vodou, tou vodou kropila živáčky, spící v semeni, v cibulkách, aby se probudili.
Pravda, sem tam nějaká krůpěj spadne i na ptačí hnízdo a pak se na ptáčeti zazelená zelené peříčko. Na kachním ženichu, na čírce, na ledňáčku, ale to je spíš zmejlená než zákon. Po zákoně má vrána černé peří. Jarní paní křísila po poli osení a pro nářek mladých trav a stébel si pokřiku vraní matky už nevšímala.
Než se v cibulkách a semínkách vzbudili živáčci k životu, aby se zelenali, vzbudil se život i ve vraních vajíčkách a vráňata se klubala ze skořápek. Některé pokojně, jiné se dralo ven, až vypadlo z hnízda. Vráně na zemi sebrala liška, jiné holátko vybral z vraního hnízda ptačí loupežník. Než vystřídala ve službě na poli Jarní paní patronka léta Letní paní, zbylo matce vráně v hnízdě jediné ptáče. I obrátila se vraní matička k Letní paní: "Patronko léta, která barvíš zelená pole na zlatá, pokrop mi synáčka zlatým deštěm! Je to už mládenec, učí se lovit a zlatý lovec se na myším lovišti ztratí mezi klasy. Bude nepříteli neviditelný."
Letní paní, krásná v košilce ze slunečních paprsků a v suknici plné květů, se podobala statnýma rukama selce, uvyklé hníst těsto. Nad vraním nářkem zavrtěla hlavou: "Zlatá vrána - kdo to jakživ slyšel? Jestli jsi slyšela něco štěbetat o ptáku Ohniváku se zlatým hřebínkem, to jsou jen člověčí báchorky. Já jsem rozumná hospodyně, zlatým deštěm kropím jen obilná pole, aby zrno dozrálo v pecny chleba."
Když sklidili hospodáři obilí, vyrostl z vraního synečka statný lovec. Matka vrána měla radost, jak jsou jeho černá křídla rozpjatá k letu. Zároveň se však strachovala, že je černého lovce nad zlatým strništěm tuze vidět. Obrátila se k Jeseni, která vystřídala ve službě nad poli Letní paní.
Jeseň byla veselá tetka kramářka, suknici měla bachratou jak soudek vína a mohla by v jarmarce všeho sklizeného zboží najít pestrý kabátec pro vraního jonáka.
"Červená vrána? Kdo to kdy viděl a slyšel, že by se vrána podobala červeným šatem jablíčku, šípku?"
Vraní matka prosila: "Dej mu kabátek z jablečných slupek, pár knoflíků z trnkového keře. Tak se v pestrosti vší úrody můj synek ztratí."
"A před čím chceš, vraní matko, skrýt svého synka? Před vranami? Úděl vrány je černá v černém houfu."
Však už tetka Jeseň skládala své ošatky jablek do komor a soudky vína do sklepů, aby je chránila před mrazivým dechem Bílé Morany. Ta už roztahovala bílý rubáš po kraji, aby zmařila všechno živé, co před ní neuhne do bezpečí skrýše. Tehdy vraní hejtman svolával své vraní hejno na sněmovní strom. "Držte se v hejnu," dával příkazy. "Kdo přežije do jara, snese na jaře vejce, aby nevyhynul rod vran."
"A nedám synečka, nedám,"reptala vraní matka proti údělu vran. "Ukryju ho. I kdybych měla ukrást Moraně kus rubáše, ukryju ho v bílé plachetce a bude v bílém přestrojení všem nepřátelům vran neviditelný."
Krajem vskutku kráčela Morana. Měla suknici z kostek ledu, zuby cenila zpod ostrohranného čepce, jakoby sama nemocná vlčím hladem, a dravčími pařáty chtěla polapit všechno živé.
"Nedám a nedám, v bílém rubáši bude můj synek neviditelný," krákala vraní matka. Když babice Morana kráčela krajinou a bílým rubášem pokrývala vraní loviště, utrhla matka vrána kus bílé sněhové plachty a přikryla jím svého synka.
Babice Morana to viděla. Kývla a netrestala vránu. "Trest za tvůj čin ponese tvůj syn," řekla matce a obrátila se k mladíku v bílém šatě. "Přežiješ pod mou ochranou, vraní synku. Jako bílá vrána budeš za mé vlády neviditelný. Budeš mi průvodcem v království samoty a poputuješ se mnou až ke studánkám smutné vody. Jsou to studnice moudrosti, z jakých pijí živáčci na konci své pouti." Tak přijala Morana vraního synka jako bílou vránu za svůj doprovod. "Ale počkej," řekla mu, "jako svobodný tulák bys se v mém průvodě nevyjímal. Vyzbrojím tě notným klofcem. I já sama, vidíš, mám ostré rampouchy a dravčí pařát."
Tak přežil v bílém kabátci, vyzbrojen mocným klofcem, vraní syn dobu zimního hladu, neviditelný nepříteli i svému hejnu.Když se pak vracela Jarní paní, aby kropila živou vodou všechno, co znehybnělo pod Moraniným rubášem, chtěl vraní synek zpátky mezi vrány. Vždyť dorostl v ženicha a potřeboval nevěstu. Zakrákal, aby ho vrány slyšely. Nastavil své bílé peří krůpějím živé vody, aby bílá barva zmizela, tak jako taje sníh. Ale Jarní paní ho neviděla. Zakrákal mocněji, aby hlasem i zobákem protrhl kouzlo neviditelnosti. Jarní paní ho uslyšela. "Aha, tos ty, pro kterého matka ukradla Moraně kus plachty? Přestoupila zákon a na věci mimo zákon nemám ve svém džbánu příděl živé vody. Nejspíš ti bílé peří zůstane, bílá vráno."
Zkusil se připojit k vranímu hejnu. Černé vrány však před ním prchaly jako před strašidlem.
"Patřím k vám! Krákal. "Má bílá barva je jen svrchní kabátec. Pod ním mám černé vraní peří!"
Vraní hejtman dal povel: "Přesvědčme se! Útokem na všechny zobáky oškubat bílé peří!"
Byl rád, že ho babice Morana vyzbrojila mocným klofcem. Ubránil se a stáhl se do krajiny samoty a usídlil se u studánek smutné vody jako poustevník.
Matka vrána byla přesmutná. "Takhle to nejde dál, synáčku, musíš se najít nevěstu a založit hnízdo! Snášet na hnízdo mech, chlupy, trávu, peříčka, větvičky. Snad se dá i tvé rodné hnízdo spravit. A budeš snášet mladým semena, bukvice, mouchy, brouky, slimáky, hraboše, jak je to po zákonu vran!" Krákala: "Já to tak nenechám! Vysvobodím tě!" A obrátila se k Jarní paní: "Patronko hnízd, nedej mého synka, nenech ho poustevničit. Sedá sám jako vraní strašidlo a hejno vran ho nechce!"
"Milá matičko, chtělas mít pro svého synka něco, co druzí nemají, chtělas ho vysmeknout osudu, a za to se platí."
"Ale já nechci, aby platil on!", prosila matka vrána.
Jarní paní se podívala kulatýma očima k blankytu nebes a pak schýlila hlavu ku květině u pasu, která se podobala hvězdě, jakoby v jejím pylu hledala šňupeček naděje. Šňupla si životodárného prášku a řekla vraní matce: "Až se najde černá vraní princezna, která políbí tvého bílého synáčka na šeredný klofec, spadne z něho bílé peří a udělají si spolu hnízdo."
A tak sedá bílé vraní strašidlo u studánky smutné vody a čeká na vysvobozovací políbení.
