V mramorovém zámku se zrcadlovými okny žila krásná kněžna. Pro růžové tváře, pleť jako šípkový květ a krinolínu z růžového mušelínu jí říkali Růžová kněžna. Když se objevila v zrcadlovém okně a rozhodila sítě zlatých vlasů, hned mohla spočítat, kolik nešťastníků pro ni zahořelo plamenem lásky.
Zlý byl ten oheň. Koho zachvátil, ten uhořel. Kněžna bohatla z darů a srdce svých obětí navlékala mezi korálky svého náhrdelníku. Sama však neměla srdce červené láskou, jako mívají lidé. Bylo jen růžové, jako krásné tváře, jako rty, které nutila do úsměvu.
Jednoho večera přijel do zámku neznámý rytíř. Měl modrou pláštěnku a zlatý meč, a při prvním pohledu poznala nejpyšnější ze všech pyšných, že on se dotkl poprvé srdce z růžového mramoru.
"Jsem Orión, krásná kněžno," představil se. "Nabízím ti své jméno, svoji sílu a své srdce."
"A nic víc?" zasmála se pyšná kráska.
"Přijmeš-li moje první dary, dám ti svatebním darem nejvzácnější drahokamy," řekl Orión, sáhl k pasu a odepjal jej. Na dlani se mu zatřpytily tři veliké, jasné diamanty.
"Ten první," řekl Orión, "je diamant cti. Druhý diamant lásky a třetí je diamant věrnosti. Není větších darů, které by ti někdo mohl poskytnout, není krásnějších drahokamů."
Kněžně se líbily diamanty. Ještě víc však krásný a silný rytíř. Mramorové srdce měklo, růžový plamen se zachvěl. Pyšná dívka se ulekla. Ne, nemůže být přece jiná. Otočila se proto na stříbrném podpatku a řekla: "Svoji sílu mi můžeš dokázat." Potom dala přivést z knížecí stáje nejsilnějšího býka a poručila Oriónovi, aby silné zvíře přemohl.
Vypustili rozzuřeného býka. Jakmile však zvíře spatřilo Orióna a tři diamanty na jeho opasku, zkrotlo jako beránek. Kněžna nechápala, podívala se překvapena na podivného rytíře. Podivila se zkrotlému zvířeti. Nebyla chvíli schopna ani slova. Orión ji pozoroval, potom se uklonil a řekl:
"Moje síla není v meči, krásná paní," usmál se a klidně pokračoval: "Přeješ si snad ještě, abych splnil nějaký úkol? Prosím, čekám tvých příkazů."
Kněžna sevřela rty, ale potom se usmála: "Říkáš, že není krásnějších diamantů nad ty, které mi nabízíš? Vidíš tam ty, zářící jasně do mé zahrady?" a ukázala na hvězdy na obzoru.
"Půjdu," řekl Orión. "Je-li některý z nich vzácnější nad ty, které ti nabízím, vrátím se a přinesu ti je darem." Otočil se a pomalu odcházel. Za ním, jako psík, šel nejsilnější ze všech býků knížecí stáje.
Kněžně jen pýcha svírala srdce i ústa, aby nezavolala krásného rytíře zpět. Šel a šel, provázen udivenými zraky Růžové kněžny, až jeho postava splynula s hvězdným obzorem.
V mramorovém zámku mezi sedmnácti okny je jediné stříbrné. Místo skla je vysázeno zrcadly.
Večer, když slunce usne a obloha se zatemní, když usnou vodní růže na jezeře a labutě se stulí k sobě v něžném oblouku, otvírají stříbrné okno průsvitné ruce a za nimi se objeví tvář Růžové kněžny. Ne, není už růžová. Ani vlasy urozené paní už nemají zlatou barvu, jsou stříbrné. Smutným pohledem bloudí po obzoru prokvetlém hvězdami a otvírá náruč. Otvírá náruč a tiše šeptá do noci: "Orióne, vrať se, čekám..."
Marně. Vysoko, kam lidská ruka nedosáhne, slovo nedoletí, svítí vedle sebe jasně tři diamanty na pásu Oriónově, tři nejkrásnější drahokamy: diamant cti, lásky a věrnosti. U nohou rytíře stojí věrný býk. Marně vzpíná ruce krásná kněžna. Marně srdce otvírá. Orión se už nikdy, nikdy nevrátí.
