V čáslavské krajině, kde se dařilo vždycky povidlákům, protože tu byly veliké švestkové aleje, usadil se kdysi i mladý zeman Jiřík. Žil se svou ženou, matkou a dceruškou spokojeně až do té doby, ve které začíná naše pohádka. Ta dívenka měla oči temně modré a kdo se do nich zadíval, zdálo se mu, že vidí na dno lesní studánky.
Pro tu borůvkovou barvu začali v okolí říkat dívence Borůvka.
Mladý zeman zakládal v kraji velké ovocné sady. Pěstoval višně, jabloně a švestky. Menší sad měl i za svým domem.
Jednou se rozhodl, že dá kolem domu vykácet staré stromy, aby nestínily mladším, a místo nich že zasadí nové štěpy. Naposledy na řadu přišla stará hrušeň. Když se k ní s pilou a sekyrkou dřevorubci přiblížili, zdálo se jim, že slyší z její koruny podivné hlasy. Podívali se na sebe, usmáli se. Vzali sekyrku a chtěli ji zatnout do starého kmene. Vtom uslyšeli znovu tiché zašumění, jako když si člověk vzdychne, jako když naříká.
"Matěji, slyšíš?" zeptal se konečně starší dřevorubec mladšího.
"Slyším, Lukáši," zastavil se druhý.
Zavolali proto zemana a pověděli mu, co se jim zdálo, že opravdu ze staré hrušně vycházejí podivné zvuky, tiché hlasy. Pán se usmál. Že ti mládenci si asi trochu více přihnuli medoviny, pomyslel si. Kázal strom podřezat, jak už jednou řekl. Vtom přiběhla Borůvka a řekla otci:
"Nech, tatínku, ten strom, mám ráda jeho hrušky."
"Zasadím ti lepší," mávl otec rukou. Znovu kázal hrušeň podtít.
Dřevorubci přistoupili tedy ke stromu a dali se do práce, aby vykonali to, co pán poručil. Jen se jím oběma zdálo, že stará hrušeň zanaříkala, zaprosila:
"Ušetři mne! Byla jsem přece krásná, když mé větve skloněné k zemi vytvořily besídku. Sedávala v ní tvoje prabába a bába. Starým jsem dávala stín, dětem sladké plody, milencům místo ke schůzkám. Ptákům jsem byla útočištěm, zlaté mušky jsem houpala v listí. Slunce se mazlilo s mou hlavou. V noci jsem kouzelná. Vyprávím pohádky, které jsi už dávno zapomněl, zachytila jsem je od tvé prabáby, Jiříku. Dáš-li mne porazit, zahyneš i ty."
Jiřík se usmál. Po hrušni začala téci pryskyřice, jako když slzy po lidské tváři stékají.
Strom padl a vzápětí se ozval výkřik. Jiřík se skácel mrtev k zemi. Dřevorubci odhodili sekyrku a šli pro zemanovu rodinu.
Marně matka, žena i dcera otce volali, neprobudil jej ani den, ani sen. Odešel na věčnost.
Zlé časy nastaly ovocnému sadu. Zemanova matka zestárla, ženu práce netěšila a Borůvka byla ještě malá dívenka. Tím hůře se vedlo zemanově matce. Mladá vdova jí dávala brzy znát, že je v domě na obtíž. Jen Borůvka svou babičku milovala a každou chvíli s ní strávila. Mladá byla zprvu ráda, než si povšimla, že dívenka svou babičku příliš miluje, že se s ní vodí po sadě, který zpustl a zplaněl. Spolu usedaly na pařez hrušně a stará paní vyprávěl dívence pohádky. Bylo jich tolik jako zlatých mušek kolem jejich hlavy.
"Kde jen ty pohádky bereš?" divila se holčička a babička jí po pravdě odpovídala:
"Nevím, Borůvko. Jako by mi je našeptávala stará hrušeň." A přišel čas, kdy i stará paní odešla mezi hvězdy. Borůvka, osiřelá po otci a po babičce, měla jenom matku. Chtěla se s ní sblížit, ale ta už dávno se jen v čarodějných knihách přebírala, recepty na zlobu sháněla. Borůvce bývalo smutno vedle podivné matky.
Jednou v noci nemohla dívenka usnout. Vyběhla z domu do sadu a posadila se na starý pařez. Zdálo se jí , že slyší, jako kdysi, tajemné hlasy. Proplétaly se, šuměly, jako když se vítr mazlí se starými korunami. Jeden hlas však dívenka rozeznala.
"Slyšíš mne, Borůvko, přišla jsem ti povědět pohádku!"
Borůvka se otočila a za ní v měsíčním světle stála bílá paní.
"Babičko!" zavolala dívka a chtěla bílou paní obejmout. Ta ale dala prst na ústa a poodstoupila do tmy.
"Posaď se," řekla dívce. "Budu přicházet každou sedmou noc, abych tě potěšila. Chceš?"
Jak by Borůvka nechtěla! Tváře jí zruměnily štěstím. Přicházela si pravidelně pro babiččiny pohádky ke starému pařezu po hrušni, jako pro lék. Smutek ji opustil.
Ubíhala léta. Starý pařez obrostl pojednou novými výhonky. Dorostla i Borůvka do nevídané krásy. Z temně modrých očí jí zářily babiččiny pohádky. Svou líbezností vábila zraky mládenců. Z nich si vyvolila Jana, ptáčníkova syna. Posekal trávu v sadě, ošetřil stromy, a sad s novým jarem do růžova rozkvetl. Jan požádal Borůvku o ruku a byla svatba. V ten čas řekla bílá paní dívence:
"Odcházím, Borůvko, mezi hvězdy. Už nejsi sama. Tvůj muž Jan tě ochrání. Jestli se ti však někdy přece jen zasteskne po pohádce, přijď sem, ke staré hrušni. Nedej však nikdy její kořen vyvrátit, obrůstá životem pro tvé děti."
Bílá paní odešla. Borůvka nikdy nezapomněla. Nemohla. Sedávala s dětmi v sadě, vyprávěla jim pohádky, po staletí posbírané od prabáby, tak jako děti hledaly fialky schované v křovinách. Večer se dívala mezi hvězdy. Zdálo se jí, že se na ni usmívá babička - bílá paní.
